Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Někteří čeští ekonomové žijí právě schváleným německým plánem na zvýšení rozpočtových deficitů a zvýšení státních investičních výdajů na infrastrukturu a na zbrojení. Vesměs tuto, jak píší fiskální bazuku, nadšeně vítají. Budou však opravdu její přínosy takové?

Knihovny našich universit obsahují stovky knih o nezaměstnanosti, hospodářských cyklech, inflaci a tak dále. Ale zřídka obsahují jednu jedinou monografii o deflaci. Její špatnost je mimo diskusi. Tato esej je tedy výjimkou a rozebírá měnové záležitosti a zejména právě DEFLACI. Snaží se deflaci rehabilitovat. A to i v případě sekundární deflace, která následuje po vzniku větší hospodářské krise. Je pravdou, že v případě hospodářské krise zde bude bez další vládní intervence – čili další inflace - deflační spirála. Není však pravdou, že tato spirála bude bezedná a zničí ekonomiku. Nebude to smrtelné risiko pro životy a blahobyt široké populace. Zničí v zásadě ty firmy a odvětví, které žijí parazitickou existencí na náklady zbytku ekonomiky, a které vděčí za svoji existenci našemu současnému systému neplnohodnotných peněz. I v krátkém období tak deflace snižuje naše reálné příjmy v dosti omezených mantinelech. A zamete půdu pro výraznou míru růstu ve středním a dlouhém období. Neměli bychom se obávat deflace. Měli bychom ji míti rádi tak moc jako naše svobody.

Mohou 100 % cla zabránit tomu, aby skupina BRICS přestala používat americký dolar? 

Tento článek se zabývá tím, že hospodářské krise z poslední doby jsou zpravidla mělčí, ale jsou následovány poměrně dlouhou stagnací. Důvodem proto je ta skutečnost, že hospodářské boomy mají spíše charakter transferových expanzí než úvěrových expanzí, které vedou k boomu v investicích. Toto je navíc v souladu s tím, že pokročilá demokratická společnost má větší sklon ke spotřebě než k úsporám a investicím a nehledí tak daleko do budoucnosti.

Vysokoškolské učebnice ekonomie dost často obsahují málo užitečné koncepty, které nad to předpokládají, že v jejich pozadí se uskutečňují další jevy, které zůstávají nevyřčené. Jedním z těchto konceptů je (či byla) i míra nezaměstnanosti neakcelerují inflaci. Tato míra nezaměstnanosti, která neakceleruje inflaci (dále jen NAIRU) představuje podle běžných vysokoškolských učebnic ekonomie nezaměstnanost, která nezvyšuje inflaci. Například učebnice „Základy makroekonomie: učebnice pro ekonomické a podnikatelské fakulty“ tvrdí, že NAIRU: „… je míra nezaměstnanosti, při níž v dané ekonomice nedochází, jak ke zrychlování, tak ke zpomalování inflace.

Oswald Mosely, prominentní britský fašista, považoval za intelektuální předchůdce fašismu pány Pareta, Nietzscheho, Hobbese, Bolingbrokeho, Stafforda a Carlyla. Ve dle nich ale i socialisty jako byli Proudhone a Sorel. Naopak dle něj hnutí pravice představované Yeatsem, T. S. Eliotem, Ezrou Poundem a jinými nemá s fašismem, co do činění. Fašismus je totiž revoluční, ale není reakcionářský. Koncept fašismu byl pro Moselyho v podstatě čerstvým myšlením, které bylo přidáno k původním ekonomickým konceptům vytvořeným v rámci Labour Party! Aspoň tedy ve Velké Británii. Mosley byl před svým fašistickým obdobím členem této strany. Fašismus dle něj pak samozřejmě bere něco od Pravice a něco od Levice a k tomu přidává nová fakta, aby vyhověl moderní době. 

Fašistický režim rozvinul dle P. Milzy mnohem smělejší sociální politiku a zavedl mnohem odvážnější sociální zákonodárství než liberální stát. "Mimo opatření, která se týkala rodiny a měla za cíl zvýšení porodnosti, byla tak přijata v letech 1928 až 1930 opatření na zvýšení dělnických penzí, změnu výše starobního pojištění a invalidního pojištění a k zabezpečení pracujících před pracovními úrazy. Dalšími výnosy byly založeny pojistky proti tuberkulose a proti pracovním nemocem, a všechna tato pojištění byla povinná, financovaná z dělnických příspěvků fašistickým odborům, rozděleným podle odvětví a sdruženým v Národním fondu sociálního pojištění." Vedle toho existovala i péče o volný čas pracujících a sociální a zdravotní pomoc Opera nazionale dopolavoro, největší organizace lidové zábavy na planetě (biografy, divadla, orchestry, knihovny, profesní a kulturní spolky a sportovní organizace), a to i když vezmeme v úvahu Sovětský svaz.

Fašismus byl i hnutím, které mělo svoji duchovní stránku, která přirozeně dopadala i na hospodářské záležitosti. Dle „Doktríny fašismu“ je fašistická koncepce života duchovního rázu, ve které je člověk viděn ve svém imanentním vztahu k vyššímu právu, obdařenému objektivní vůlí, která překračuje individuálno a povyšuje ho na vědomého člena duchovní společnosti. Ti, kteří si nevšímají ničeho více než jen oportunistického uvažování v duchovní politice fašistického režimu, selhávají v tom si uvědomit to, že fašismus není jen systémem vlády, ale je také a především systémem myšlení.

Green Deal (Zelený úděl) se stal v politických a ekonomických diskuzích v posledních letech skutečným hitem. V této stati se podíváme na to, co tento program Evropské unie znamená pro ekonomiku a blahobyt obyvatel. Respektive se podíváme na to jaké ekonomické důsledky a dopady tento program bude míti. 

Bude dobré se zde aspoň krátce zmínit i o posledním období italského fašismu, i když jen krátce, protože jde o téma, které by vydalo na samostatnou práci a navíc k němu nemám již tolik materiálů. Po prvním pádu Mussoliniho v roce 1943 a po založení Italské sociální republiky došlo ke známému sjezdu ve Veroně, kde byl vydán Veronský manifest. Samotný Mussolini hodnotil sjezd Fašistické republikánské strany ve Veroně takto: "Projevily se tam ty nejpodivnější tendence, některé hraničící s komunismem. Někdo žádal prostě a jednoduše zrušení vlastnického práva! Při pohledu na to bychom si mohli klást otázku, proč jsme dvacet let bojovali proti komunistům! Podle těch levičáků bychom dnes mohli dospět ke všeobecnému objímání, i s nimi." Dle Sierra Milzy se Veronský manifest z 14. listopadu 1943 měl stát chartou nového režimu, byl ostatně jakýmsi kompromisem mezi socializujícími tezemi Nicole Bombacciho a korporativistickými tezemi hájenými Allesandrem Pavolinim. Byla v něm ideologická veteš, z níž čerpal první program fasci v roce 1919; směs nacionalismu, populismu, libertářského socialismu (co to je?) a mazzinismu.