Proč jsou hospodářské krise mírnější a ekonomika více stagnuje a proč to není vůbec dobré
Tento článek se zabývá tím, že hospodářské krise z poslední doby jsou zpravidla mělčí, ale jsou následovány poměrně dlouhou stagnací. Důvodem proto je ta skutečnost, že hospodářské boomy mají spíše charakter transferových expanzí než úvěrových expanzí, které vedou k boomu v investicích. Toto je navíc v souladu s tím, že pokročilá demokratická společnost má větší sklon ke spotřebě než k úsporám a investicím a nehledí tak daleko do budoucnosti.
Začněme nejprve s vládními výdaji na spotřebu a investicemi. Významný americký ekonom Rakouské ekonomické školy Murray N. Rothbard k vládním investicím uvedl, že: "Vládní činnosti využívající zdroje jsou často považovány za 'investice', a tato skutečnost tvoří jádro keynesovského myšlení. My ovšem tvrdíme pravý opak. Veškeré vládní výdaje musí být považovány za spotřebu. Investice vznikají tak, že podnikatel nakupuje výrobní statky nikoli pro vlastní použití či uspokojení, ale pouze proto, aby je přetvořil a znovu je prodal někomu jinému - a nakonec spotřebitelům. Vláda ovšem přesměrovává zdroje společnosti ke svým cílům, jež si volí a podpírá využíváním síly. Tyto nákupy proto musí být považovány za spotřební výdaje bez ohledu na to, jaký je jejich záměr či fyzický výsledek." (1). Dále platí, že výdaje státu neprochází standardním testem zisku a ztráty na trhu a tudíž je obtížné stanovit potřebnost a přínosy státních výdajů pro občany. Rothbard píše: "Vezměme si ještě jednou příklad vládní služby [následující se vztahuje přirozeně i na výrobky poskytované státem, nejen tedy na služby, pozn. autora] poskytované zdarma. Jelikož získání služby není spojeno se zaplacením nějaké cen, není možné vyloučit submarginální použití této služby a neexistuje tedy žádný způsob, jak by vláda mohla, i kdyby chtěla, alokovat své služby do nejdůležitějších užití a k poptávajícím, kteří jsou nejdychtivější tyto služby kupovat. Všichni kupující, všechna užití, jsou uměle drženi na stejné úrovni. Výsledkem je, že nejdůležitější užití budou přezírána a vláda začne čelit nepřekonatelným alokačním problémům, které nemůže vyřešit, a to ani ke své vlastní spokojenosti. Vláda tedy bude stát před problémem: Máme postavit silnici ve městě A, či ve městě B? Nelze najít žádný racionální způsob, pomocí něhož by mohla toto rozhodnutí učinit. Nemůže pomoci lidem užívajícím silnici nejlepším možným způsobem." (2). Státní investice tedy nemusí mít potřebný přínos pro společnost a docela dobře mohou existovat důležitější využití pro investice, než jaké byly vládou a veřejným sektorem nakonec zvoleny k provedení. Vládou a veřejným sektorem využité výrobní faktory tak mohly být docela dobře použity v méně přínosných projektech. Máme zde maximálně nějakou hypotézu o tom, že někde někdy mohly státní investice udeřit příslovečný hřebík na hlavičku. Třeba při stavbě nějaké důležité komunikace v zemi, kde není ještě dokončena síť komunikací anebo při stavbě elektrárny. Ale to je tak vše. Samozřejmě pokud máme zemi typu Německa, Rakouska, Itálie či Španělska, kde je třeba dálniční a silniční síť velmi rozsáhlá, tak přínosy ze stavby dalších dálnic budou v těchto zemích už velmi nízké (klesající mezní užitek). Typicky se to projevuje tím, že dálnice jsou pak mnohem méně využívané, než se předpokládalo.
Ovšem i kdyby s Rothbardovým názorem některý čtenář nesouzněl, tak současná realita třeba České republiky se od toho, že naprostá většina státních a veřejných prostředků je spotřebována, moc neliší. Jeden ze současných předních českých ekonomů a autor ekonomických učebnic a analytik České spořitelny Michal Skořepa píše k výdajům státního rozpočtu: "Veškeré výdaje státního rozpočtu lze rozdělit na dvě základní skupiny: výdaje běžné (přes 2 000 miliard Kč) a kapitálové (přes 200 miliard Kč). Kapitálové výdaje jsou prostředky utracené za investice, tedy za věci, které mají existovat a sloužit nejen v daném kalendářním roce, ale i v dalších letech: budovy úřadů a škol, silnice, čističky odpadních vod a podobně." (3). Dále v textu ovšem Skořepa rozebírá to, že mnohé státní investice mohou 'být hloupé', jako třeba pověstné cyklostezky odnikud nikam anebo že mohou tyto investice končit jako malá domů pro různé podnikatelské subjekty (4). Inu, když ale tyto hloupé investice zanedbáme, tak zjistíme, že u nás na investice stát směřuje jen jednu jedenáctinu (1/11; asi 9 %) státního rozpočtu! Většina financí ze státního rozpočtu je tedy ve skutečnosti spotřebována. Nejsme tedy stejně příliš daleko od Rothbardových slov. Mimochodem zdá se, že tento vývoj má zesilující se tendenci směrem k vyšší spotřebě. V roce 2010 byly v České republice výdaje státního rozpočtu 1 156 793 milionů korun a kapitálové výdaje byly 130 224 milionů korun. Ty tak tvořily něco přes 11 % státních výdajů (5). A i v předchozích letech tvořily většinou státní kapitálové výdaje větší podíl na vládních výdajích než tvoří dnes. Podobný vývoj je typický i pro další vyspělé evropské země.
Na tomto místě připomeňme, že ve druhém čtvrtletí roku 2022 byl podíl veřejných výdajů na HDP podle Českého statistického úřadu 44 % (6). Což je tedy o trochu méně než polovina HDP. A jak již víme, tak valná většina z této hodnoty jde tedy na spotřebu či do stádií výroby, kterou jsou blízko spotřeby. A je tedy spotřebními výdaji i z pohledu jiných ekonomických škol než je Rakouská ekonomická škola.
I v ekonomice nově vzniklé peníze velmi často směřují ke státu, a tím i do spotřeby. Pro ilustraci, jak to vypadá ve Spojených státech, kde sídlí 'světová vzorová' centrální banka Federální rezervní systém. Federální rezervní systém (Fed) tradičně nakupuje a prodává státní dluhopisy s cílem ovlivnit peněžní zásobu a úrokové sazby. Běžně Fed nakupuje státní dluhopisy od bank. Většinou jednou týdně při operacích na volném trhu. Tak se zvyšuje peněžní zásoba v ekonomice ve prospěch vlády a jejich přátel. Státní dluhopisy se tak dostávají přímo do Fedu. Dále pokud si jakákoliv komerční banka potřebuje půjčit od Fedu peníze pomocí repo obchodu, musí poskytnout jako záruku (jako kolaterál) podkladové aktivum, tj. cenné papíry. "Fed při repo obchodech obyčejně akceptuje jako podkladové aktivum americké státní dluhopisy. Fed tak zabezpečuje neustálou poptávku po státních dluhopisech; banky totiž vědí, že jsou při úvěrech akceptované jako záruka. Celé schéma vypadá následovně. Banky s privilegiem držet jen částečné rezervy vytvoří peníze z ničeho. Za část nově vytvořených peněz nakoupí státní dluhopisy - protože Fed akceptuje tyto dluhopisy jako kolaterál anebo jich může od bank přímo koupit. Následkem nákupu státních dluhopisů bankovním sektorem dochází ke snížení výnosů na dluhopisech a vláda platí za svůj dluh nižší úroky." (7). I v tomto případě se státní dluhopisy dostávají přímo do Fedu, protože výpůjčky komerčních bank jsou často trvale obnovovány (čili jak se říká přerolovány). Nejde o jediné dvě metody, které přivádí státní dluhopisy do Fedu, ale pro ilustraci to stačí. Podobně je tomu v případě Evropské centrální banky a i České národní banky. Přesně řečeno metoda toho, jak se dostanou nově vzniklé peníze ke státu je u těchto dvou bank o něco složitější, ale konečný výsledek je prakticky totožný (Kdo by se chtělo o této věci dozvědět více, viz tento můj článek: Monetizace státního dluhu není výjimkou, ale je pravidlem ZDE: https://www.bawerk.eu/clanky/ekonomie/monetizace-statniho-dluhu-neni-vyjimkou--ale-je-pravidlem.html). Co je na uvedeném podstatné, je to, že nově vytvořené peníze proudí zejména ke státu a my už víme, že stát většinu svých příjmů (přes 90 %) dá na spotřebu.
Samozřejmě, výdaje státu, které tedy v případě České republiky tvoří na HDP podle Českého statistického úřadu 44 %, jsou stabilnější než výdaje soukromého sektoru. A to díky tzv. vestavěných stabilizátorům. Ty představují podle ekonomického slovníku: "Mechanismus, který tlumí cyklické výkyvy v ekonomice. Nejčastěji se jedná o některé příjmové a výdajové položky státního rozpočtu, které se automaticky mění podle ekonomické situace země a zmírňují dopad změny důchodů v soukromém i podnikatelském sektoru na ekonomickou situaci příjemců důchodů i celou ekonomiku země (například daňové platby, které při progresivních daňových sazbách rostou v období hospodářského vzestupu a klesají v depresi, nebo transfery, zejména podpory v nezaměstnanosti, které se chovají opačně)." (8). Stát si totiž může peníze snadno půjčit díky centrálnímu bankovnictví a tomu, že komerční banky, ale i penzijní fondy, pojišťovny a tak dále, do jisté míry musí nebo jsou motivovány k držbě státních dluhopisů anebo si stát prostě nechá peníze jednoduše natisknout (či dnes většinou zapsat do počítače). Snadno tak může svoje výdaje v době hospodářské krise navýšit. Přirozeně většina z nich jde opět do spotřeby. M. N. Rothbard by řekl, že jdou všechny spotřeby.
Co se týká zbylého soukromého (tj. neveřejného) sektoru, tak ten také vydává nějaké prostředky na spotřebu a nějaké prostředky na úspory a investice. I tady se dá hovořit o dlouhodobém poklesu podílu úspor na výdajích soukromého sektoru a o nárůstu spotřeby. Hans-Hermann Hoppe k tomu ve své známé knize "Demokracie bůh, který selhal" píše, že: "Po přizpůsobení současných nominálních úrokových měr inflaci ve snaze získat odhad reálných úrokových měr, se jeví současné úrokové míry být významně vyššími, než byly před sto lety. V průměru se minimální dlouhodobé úrokové míry v Evropě a v USA zdají dnes býti dobře nad 4 % a možná tak vysoké jako 5 % - to je nad úrokovými měrami Evropy v 17. století a je to na úrovni úrokových měr 15. století nebo výše. Podobně, současné úročení úspor v USA je okolo 5 % disponibilního příjmu, což je výše, než bylo před více než tři staletími v mnohem chudší Anglii 17. věku." (9). Rostoucí úrokové míry znamenají, že roste podíl spotřeby a klesá podíl úspor, a tedy do budoucna i investic. Čili roste míra časové preference. Vedle panujícího politického systému, který nemyslí příliš na budoucnost, je to navíc podpořeno i existencí takových věcí jako je průběžný důchodový systém, kdy jsou důchody vypláceny z právě vybraných daní a není potřeba si tedy na důchod spořit. Nevznikají tak úspory, které by směřovaly do nějakých investic. Podobný efekt mají sociální dávky, taktéž průběžně vyplácené z daní. Díky nim není nutné si spořit na horší časy. A tak podobně. Celkově se dá tedy hovořit o nárůstu podílu spotřeby a poklesu podílu úspor, a tím i investic. H. H. Hoppe v citované knize v podstatě tvrdí, že moderní demokracie vede k tomu, že lidé myslí více na přítomnost a méně na budoucnost. A to má i odraz v oblasti národního hospodářství.
Z výše uvedeného je tedy patrné, že v moderním evropském státě (a částečně to platí i pro Spojené státy) valná většina výdajů o proti minulosti dnes směřuje do spotřeby případně do výrobních statků, které jsou blízko spotřeby. No a jak je známo tak Rakouská teorie hospodářského cyklu (ABCT) je postavena na tom, že hospodářské boomy a následné hospodářské krise jsou zaviněny tvorbou nových peněz (peněžní inflací) v systému bankovnictví s částečnými rezervami. Kdy jednak vlivem Cantillonova efektu dochází ke změně směnných poměrů mezi statky a za druhé vlivem umělého snížení úrokové míry dochází k zahájení dalších investic, které jsou však z dlouhodobého hlediska neudržitelné. Až podnikatelé zjistí, že provedené investice nejsou udržitelné a musí je tedy opustit. Nastoupí tak hospodářská krise. A tato hospodářská krise postihuje především kapitálově náročné výroby, kde dochází k likvidaci neudržitelných investic a k přechodné vyšší nezaměstnanosti (10).
Ve své knize "Trh v čase a prostoru: Hayekovská témata v současné ekonomii" její autor profesor Josef Šíma ovšem také uvádí, že vznik neudržitelného boomu je nejčastěji vyvolán úvěrovou expanzí, k níž dochází v důsledku existence centrálního bankovnictví. Podnikatelé (velmi zkráceně řečeno) zahajují nové výroby, aby za nějakou dobu zjistili, že tyto výroby nejsou ekonomicky udržitelné a nové investice je nutné zlikvidovat. Dochází tak k hospodářské krisi a růstu nezaměstnanosti. Nejde ale o jediný způsob, kterým mohou nové peníze do ekonomiky vstoupit. Peníze také mohou také nabývat podoby transferové expanze. Tedy jako první je mohou získat nikoli investoři skrze úvěrový trh, ale přímo spotřebitelé. Nové peníze v rukou spotřebitelů pak vyvolávají umělou (tj. neudržitelnou) poptávku po statcích nižších řádů - spotřebních statích a statcích blízkých konečné spotřebě. Pak: "Dojde tedy k umělému nárůstu úrokové míry, přeskupení zdrojů, změně struktury kapitálu, která se bude snažit odrážet poptávku upřednostňující zvýšenou spotřebu. Ekonomika se dostane na neudržitelnou pozici vně hranice výrobních možností. Posléze musí být chyba objevena a (nezmění-li se časové preference) začne proces korekce, který kvůli specifičnosti některých kapitálových statků s sebou nese ztrátu bohatství. I v případě transferové expanze se proto ozdravná korekce 'nezastaví na původní hranici produkčních možností', ale bude pokračovat dále. Jelikož ovšem zvýšené investice směřují převážně do pozdních stádií výroby (blíže konečné spotřebě) jsou obecně méně nákladné, je jejich likvidace spojena s menší ztrátou bohatství, a proto důsledky transferové expanze nebudou tak bolestivé." (11).
Pokud tedy vše výše uvedené shrneme a zvážíme to, co píše profesor Šíma. Tedy že velká většina státních výdajů (anebo všechny) směřuje do spotřeby anebo do stádií výroby, které jsou blízko spotřebě. A i soukromý sektor je více zaměřen na spotřebu, než tomu bývalo dříve, tak z toho plyne, že zde máme převážně případ transferové expanze. A jak jsme právě uvedli, tak protože investice směřující převážně do pozdních stádií výroby (blíže konečné spotřebě) jsou obecně méně nákladné, je jejich likvidace spojena s menší ztrátou bohatství, a proto důsledky transferové expanze nebudou tak bolestivé. Z toho logicky plyne, že hospodářské krise by měly být při takovýchto předpokladech obecně mírnější.
Tato skutečnost by se tak mohla jevit některým čtenářům jako příznivá, protože mírnění dopadů hospodářských krisí je přece dobré. Avšak je také jasné, že nízká míra investic vede k nízké míře růstu. Hospodářství tak díky vysoké míře spotřeby a nízké míře investice v dlouhém období stagnuje anebo roste jen velmi málo. Takový stav je jen stěží možné označit za příznivý, leda by byl člověk staromilec. To, co se jeví býti v krátkém období výhodou je tedy v delším období poměrně zásadní nevýhodou. Stagnace a úpadek jsou druhou stránkou jevu mělkých a vleklých hospodářských krisí.
(1) Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, str. 289.
(2) Tamtéž, str. 291.
(3) Skořepa, M. Ekonomické jednohubky: Odpovědi na 50 důležitých otázek ekonomie a financí. Praha: Grada 2023, str. 262.
(4) Tamtéž, str. 262-263.
(5) Brčák, J. aj. Česká republika ve světle ekonomických teorií. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2012, str. 110-111.
(6) Viz zde: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/2573038. Nebo i web Českého statistického úřadu: https://csu.gov.cz/.
(7) Bagus, Ph. Tragédia eura. Bratislava: Jaga Group 2011, str. 82-84.
(8) Fialová, H. a Fiala, J. Ekonomický slovník s odborným výkladem česky a anglicky. Praha: A plus 2009, str. 277.
(9) Viz zde: https://www.bawerk.eu/clanky/e-knihy/; odrážka 6 a str. 15-16. Kniha vyšla i česky-viz ZDE.
(10) Pro dobrý úvod do Rakouské teorie hospodářského cyklu viz Šíma, J. Trh v čase a prostoru: Hayekovská témata v současné ekonomii. Praha: Liberální institut 2000.
(11) Šíma, J. Trh v čase a prostoru: Hayekovská témata v současné ekonomii. Praha: Liberální institut 2000, str. 68-69. Samozřejmě valné části hospodářských krisí se dá zabránit požadavkem na to, aby komerční banky držely 100 % rezervy.