Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Kulturní války jsou často zobrazovány v tisku jako útoky, které vedou konzervativci, kteří odporují kulturním změnám. The Guardian, pro příklad, vykresluje kulturní války jako „téma klínu,“ které vyvolávají konzervativci marným pokusem diktovat názory voličům, ale které končí pouze tím, že „se mladí voliči obrací k levici v západních zemích.“ V roce 2004 se shromáždila ve Virginii mezioborová konference, aby diskutovala téma „Boj proti politikám Kulturkampfu pomocí kritiky a spravedlivé pedagogiky,“ což je téma, které odráží myšlenku, že lidé, kteří oponují progresivistické politice se jednoduše snaží ze všeho z nevysvětlitelných důvodů udělat kulturní válku.

Existují jen dva způsoby, jak můžou lidské bytosti mezi sebou jednat: dobrovolně anebo nuceně/násilně. Dobrovolná kooperace je ekonomicky a eticky akceptovatelná; donucení a násilí nejsou. Svobodný trh je dobrovolným. Na svobodném trhu peněz si lidé vybírají druh peněz, který je nejvíce vhodný pro jejich potřeby a lidé mají volnost v tom, aby nabídli jiným lidem statek, který chtějí používat jako peníze. Výsledkem budou dobré peníze – jednoduše protože nikdo (při smyslech) nebude poptávat špatné peníze. Pro příklad, lidé by se mohli rozhodnout používat zlato jako základní peníze a zavést digitální platební systém založený na zlatě. Pokud lidé chtějí prosperitu a svobodu, národně a mezinárodně, musí opustit neplnohodnotné (fiat) peníze, ukončit kontrolu vlády nad penězi a chopit se peněz vzniklých na svobodném trhu. Alternativou jsou tyranské vládní peníze s neveselým výhledem na konečný vznik tyranské světové neplnohodnotné měny. Doufám, že moje kniha bude informovat a podněcovat diskusi o těchto extrémně důležitých záležitostech. 

Dá se říci, že to, co bylo uvedeno v předchozí kapitole se v zásadě podobá tomu, co existovalo ve skutečnosti. Někdy více někdy méně. Směřování bylo od poměrně svobodného trhu k tvrdému intervencionismu až skoro k socialismu. Peter Williams uvádí mezi základními znaky korporativismu (jinak jednoho z nejméně jasně definovaných pojmů politického diskursu i sociální analýzy) i tři následující: (A) stát sehrává dominantní úlohu ve vztahu k zachování sociálního řádu, a proto redukuje význam trhu jako stabilizačního nástroje. Za účelem dosažení stabilizace usiluje o překonání konfliktních partikulárních zájmů jednotlivých skupin; (B) hospodářský systém je založen na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a námezdní práci a (C) stavovské organizace zaujímají intermediární úlohu mezi státem a jednotlivými aktéry - jejich funkce je jednak reprezentativní a jednak regulativní.

Výraznou a původně neplánované utužení intervencionismu znamenala Velká hospodářská krise z let 1929 až 1933. Mussolini se snažil vyrovnat deficit rozpočtu a snížil o 12 % platy úředníků a podobně i u ministrů a státních podtajemníků. Podobně byli sníženy platy v soukromém sektoru. Později Mussolini opouští politiku tvrdé liry a v roce 1936 volí devalvaci liry o razantních 41 %.  Opožděná devalvace pak přispěla k usnadnění exportu, takže v roce 1937 se nakonec výkon italského průmyslu vrátil na předkrizový stav z roku 1929.

Kniha "Hitlerův revoluční světonázor" německého historika a podnikatele Rainer Zitelmanna nemá v češtině dle mého názoru obdoby. Autor v této rozsáhlé knize detailně představuje názory a postoje Adolfa Hitlera na ekonomické otázky, sociální otázky, domácí politiku, zahraniční politiku, buržoazii, dělníky, komunisty apod. A to během celé Hitlerovy politické kariéry. Hitler tu vychází jako poměrně pragmaticky a racionálně uvažující člověk, který je připraven pro to, co si myslí, že je "dobro lidu", obětovat mnoho (a mnohé). Hitler a jeho nacionálně socialistický režim se více podobal (tím se nemyslí, že byl stejný!) německým sociálním demokratům a komunistům. Mnohem méně jiným stranám, zejména pak těm buržoazním. Buržoazií samotnou Hitler velmi pohrdal, byť ji do jisté míry musel respektovat. 

Kniha "Hitlerův revoluční světonázor" německého historika a podnikatele Rainer Zitelmanna nemá v češtině dle mého názoru obdoby. Autor v této rozsáhlé knize detailně představuje názory a postoje Adolfa Hitlera na ekonomické otázky, sociální otázky, domácí politiku, zahraniční politiku, buržoazii, dělníky, komunisty apod. A to během celé Hitlerovy politické kariéry. Hitler tu vychází jako poměrně pragmaticky a racionálně uvažující člověk, který je připraven pro to, co si myslí, že je "dobro lidu", obětovat mnoho (a mnohé). Hitler a jeho nacionálně socialistický režim se více podobal (tím se nemyslí, že byl stejný!) německým sociálním demokratům a komunistům. Mnohem méně jiným stranám, zejména pak těm buržoazním. Buržoazií samotnou Hitler velmi pohrdal, byť ji do jisté míry musel respektovat.