Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Úvod
Kniha "Hitlerův revoluční světonázor" německého historika a podnikatele Rainer Zitelmanna nemá v češtině dle mého názoru obdoby. Autor v této rozsáhlé knize detailně představuje názory a postoje Adolfa Hitlera na ekonomické otázky, sociální otázky, domácí politiku, zahraniční politiku, buržoazii, dělníky, komunisty apod. A to během celé Hitlerovy politické kariéry. Hitler tu vychází jako poměrně pragmaticky a racionálně uvažující člověk, který je připraven pro to, co si myslí, že je "dobro lidu", obětovat mnoho (a mnohé). Hitler a jeho nacionálně socialistický režim se více podobal (tím se nemyslí, že byl stejný!) německým sociálním demokratům a komunistům. Mnohem méně jiným stranám, zejména pak těm buržoazním. Buržoazií samotnou Hitler velmi pohrdal, byť ji do jisté míry musel respektovat. 

Kniha "Hitlerův revoluční světonázor" se zabývá i ekonomickými otázkami, jak již bylo zmíněno. Celá jedna (nejen tedy ona) rozsáhlá kapitola této knihy je věnována právě této problematice. Stěží najdeme v češtině nějaké obsáhlejší dílo, které by se zabývalo fýrerovými ekonomickými názory. Sám jsem jedno takové pojednání pod názvem "Hitlerův socialismus" (KKnihy.cz) před pár lety napsal, tak mám o této otázce jistý přehled. Bude každopádně zajímavé se podívat na to, co v Zitelmannově knize najdeme. 

Mlžení stran ekonomického programu
Hned na úvod je potřeba říci, že bádání na tomto poli není jednoduché. Hitler a spol totiž někdy poněkud o svých záměrech mlžili. Hitler se chytře snažil nedávat moc najevo ekonomické cíle nacionálních socialistů. Jeden příklad za všechny: při přípravě na poslední všeobecné volby (5. března 1933) na ministerské poradě zdůraznil své doporučení, aby se ve volební propagandě pokud možno vyhnuli jakýmkoli podrobnějším informacím o ekonomické politice říšské vlády. Dle něj potřebovala říšská vláda získat na svoji stranu 18 až 19 milionů voličů a ekonomický program, který by získal souhlas tak velké masy voličů, ale nikde na světě neexistuje. Jedním z důvodů takového postoje byla snaha nevyvolat odpor velkopodnikatelů (1). Hitler tak někdy na veřejnosti tvrdil něco jiného než mezi svými soukmenovci nebo ve svém soukromí. To samozřejmě ovšem analýzu Hitlerových ekonomických názorů poněkud stěžuje. Zitelmann ovšem, pokud je to možné, se snaží Hitlerovy názory srovnat a doložit i z jeho rozprav soukromé povahy. 

Hitler a ekonomie
Zitelmann se nejprve snaží určit to, zda měl Hitler vůbec nějaké ekonomické znalosti anebo o ekonomii nic nevěděl. Rovnou zde můžu napsat, že z analýzy Hitlerových projevů a názorů autor dedukuje, že Hitler nějaké povědomí o ekonomii a nějaké ekonomické znalosti měl. Zejména v pozdějších obdobích své politické kariéry. Hitler také ekonomii kritizoval. Podle jeho názoru docházelo k neadekvátní aplikaci starých metod na nové problémy a otázky, neboť nové problémy rychle se měnící moderní průmyslové společnosti si vyžadují také nová a někdy zcela neortodoxní řešení. "Hitler politicko-ekonomickou strategii státu vinil zejména z toho, že se snaží určité předpoklady, které sice mohly být ve své době správné a adekvátní, přenést i na kvalitativně zcela odlišné nové problémy a situace." (2). To by naznačovalo, že Hitler se domníval, že pro různá stádia pokroku do jisté míry musí platit nová ekonomická teorie a naopak stará teorie je již přežilá. A samozřejmě i to, že ekonomické zákony v podstatě neexistují. To by svědčilo na názory podobné názorům Německé historické školy (zejména její mladší verze) anebo přímo na inspiraci touto školou. Ostatně jméno Wernera Sombarta, nejvýraznějšího proponenta této školy, se v knize také na několika místech objevuje. Nicméně faktem je, že Hitler třeba například zcela chápal, že přistávající měnové zásobě, rostoucí objem výroby měnu udržuje (tj. udržuje její hodnotu) či ji dokonce zhodnocuje. A každý pokles výrobního výkonu měnu znehodnocuje. Jinde správně zodpovídá otázku stran toho, že vydávání peněz je pouze otázkou výroby papíru, ale začnou kvůli tomu dělníci vyrábět více, když se vyrobí víc nových papírů? Když už i dle něj práci udrží, nemohou si stejně za těch více peněz koupit víc, než i předtím mohli koupit za míň (3).

Primát politiky nad ekonomikou
Nicméně Zitelmann upozorňuje na to, že pro Hitlera nebyla ekonomika vlastně moc rozhodující: "Skutečnost, že nastolení 'primátu politiky' bylo jednou - ne-li základní - charakteristickou národně-socialistického ekonomického systému, ostatně konstatovali již doboví autoři." To potvrzují i nové badatelské přístupy, u nich panuje shoda na tom, že: "... klíčovým  Hitlerovým cílem bylo především nastolení primátu politiky a že za jádro jeho ekonomických názorů je třeba považovat tvrzení o 'sekundární roli ekonomiky'." (4). Hitler se domníval, že ekonomika není dostatečnou platformou pro sjednocení národa. Dle něj pokud by byl národ pohlcen jenom ekonomikou, musí ekonomika národ rozštěpit, protože v našem hospodářství stojí zaměstnavatelé a zaměstnanci vždy proti sobě, a to i v tzv. komunistické ekonomice. Pokud se lidé zabývají pouze hospodářskými otázkami, vyjeví se dle Hitlera rozvratné tendence zcela jednoznačně. Ekonomické zájmy tedy neměly být rozhodujícím faktorem v procesu politického rozhodování, ale ekonomika měla být podřízena politice. Či stručně řečeno: "Politika již neměla být jednou z funkcí ekonomiky, ekonomika se měla stát funkcí politiky." (5). V podstatě jde o názor, který se dost podobá názorům poukazujícím na třídní boj či střet skupinových zájmů. 

Dle Zitelmanna má z Hitlerova pohledu stát vždy právo a zároveň povinnost prosazovat obecné politické zájmy na úkor individuálních zájmů ekonomických. Hitler zastával názor, že řádné ekonomické fungování umožní pouze jasně dominantní role státu nebo politického vedení spolu s bezohledným prosazováním jím definovaných "obecných zájmů" na úkor zájmů jednotlivých soukromých podnikatelů. Zitelmann přímo říká, že Hitlerovy názory byly v přímém rozporu s myšlenkou ekonomického (klasického) liberalismu. To se odrazilo i v Hitlerových názorech. Třeba v jeho prohlášení na mítinku NSDAP ze dne 26. února 1923: "Kapitál se musí stát služebníkem státu, nikoli jeho pánem." (6). Při zahajovacím projevu na říšském sjezdu strany v roce 1936 se Hitler výslovně vymezil proti bezbřehosti volného obchodu a vyjádřil se ve prospěch plánované ekonomiky: "Ani ekonomika, ani kapitál nejsou samostatnými jevy, nepodléhají tedy svým vlastním zákonům, protože nad nimi, a tedy tím, co výhradně a jedině udává zákony života, stojí lid. Lid tu není pro ekonomiku, ekonomika je služebníkem lidu. A lid a ekonomika nejsou otroky kapitálu, ale kapitál je pouze pomocným ekonomickým nástrojem, a proto je stejně tak podřízen vyšším zájmům přežití lidu." (7). Opět je zde patrné to, že Hitler v podstatě nevěřil na ekonomické zákony. A pro Hitlera neexistovalo něco, co se nazývá spontánním řádem. Tvrzení ekonoma a filosofa F. A. von Hayeke, že instituce, které formují společnost, vznikají velmi spontánně, když se lidé setkávají a vzájemně obchodují, a že instituce ekonomiky a společenského život jsou samozřejmě produktem lidského konání, nejsou však produktem lidského záměru a plánování (8), bylo Hitlerovi zcela cizí. 

Zitelmann dále k této problematice cituje to, že z Hitlerova pohledu má stát vždy právo a zároveň povinnost prosazovat obecně politické zájmy na úkor individuálních zájmů ekonomických. Při své rozpravě dne 1. listopadu 1941 Hilter pravil, že: "...budou platit tyto dvě zásady: 1) Státní zájem má přednost před zájmy soukromými. 2) Pokud se objeví rozpor mezi státním a soukromým zájmem, je třeba ho nechat vyřešit zcela nezávislým orgánem ve prospěch lidu a státu." (9). Pochopitelně tímto "nezávislým" orgánem měl být nějaký státní orgán. Stát tak měl vystupovat jako řešitel v rozporech, které se ho týkaly. Ještě koncem války Hitler tvrdil, že epocha bezzubého ekonomického liberalismu se přežila a krize třicátých let nebyla dle něj ničím jiným než krizí růstu, i když globálních rozměrů, a že ekonomický liberalismus se projevil jako zastaralý (10). To je ze zpětného pohledu hodně paradoxní, když si uvědomíme, že valný podíl na porážce mocností Osy, měly právě státy, které v té době přece jen ještě v mnoha ohledech spoléhaly na ekonomické liberální politiky.

Hitler byl dále velmi háklivý na provázání zájmů mezi byznysem a politikou. Požadoval po svých spolustranících aby se zbavili svých vazeb na firmy (11). Ne každý nacionálně socialistický činovník se ovšem těmito vůdcovými radami řídil. Hitler stranickou organizací až tak diktátorsky nevládl.

Trh nebo plán? Nakonec spíše plán!
Na jaře 1932 Hitler vysvětloval ekonomickému odborníku SA Otto Wagenerovi, že je socialistou, ale z politických důvodů teď musí brát ohled na průmyslníky. Stavěl se tehdy proti zveřejnění ekonomických plánů strany, neboť "stačí, aby v nich bylo jediné nesprávné nebo špatně interpretované slovo a všichni naši odpůrci se na tohle slovo vrhnou, a tím stáhnou do bahna nejen onu formulaci, ale rovnou celou stranu se všemi jejími cíli." (12). Na základě rozboru Hitlerových diskusí s Wagenerem Zitelmann tvrdí, že Hitlerovy výroky odrážejí velmi kritický postoj k ekonomickému liberalismu. "Hitler se domníval, že bezuzdný hospodářský liberalismus je přežitkem minulosti a musí být nahrazen novým ekonomickým systémem. V červnu 1930 Wagenerovi řekl, že prožíváme bod zvratu, který povede od individualismu a hospodářského liberalismu k socialismu. Nicméně ačkoliv měl stát řídit ekonomiku a stanovovat si jednotlivé cíle podle zásady, že obecné blaho má přednost před zájmy jednotlivce, neměl být princip volného trhu zcela eliminován. Zitelmann dokonce tvrdí, že Hitler byl zpočátku vůči státem plánované ekonomice značně skeptický, ačkoliv tvrdil, že stát musí nutně ekonomiku kontrolovat. Spíše se původně snažil oba přístupy zkombinovat. S ohledem na úspěchy státní ekonomické politiky se ale postupně Hitlerovy výhrady vůči státem řízení ekonomice stále více a více vytrácely (13). Podotkněme tu na okraj, že Hitler se dostal k moci v hospodářsky příznivější době, kdy vrchol hospodářské krise již pominul (14). 

Na kulturní konferenci říšského sjezdu strany v roce 1936 Hitler prohlásil, že doba svobodného trhu v politice a v ekonomice je nyní u konce. A ve svém zahajovacím projevu uvedl, že je "samozřejmě za potřebí skoncovat s neřízenou volnou hospodářskou soutěží ve prospěch centrálně plánovaného řízení a fungování." A tak by se dalo pokračovat. Nicméně dá se říci, že Hitlerův názor byl ten, že pokud trh plnil představu vlády, mohl tak činit, ale pokud tuto představu neplnil, bylo povinností národního společenství vydat taková opatření, která budou nezbytná v zájmu celku. To pro příklad dobře demonstruje snaha nacionálně socialistické vlády po těžbě chudých železných rud, kdy měl jíti zisk kapitalisty stranou ve prospěch posílení domácí ekonomiky (15). Zde je nutné uvést, že vynaložení vzácných výrobních faktorů na získání malého množství železa a následně oceli rozhodně není cestou k posílení ekonomiky, ale je dobrou cestou k mrhání zdrojů. Ekonom Ludwig von Mises jednou uvedl, že Hitler byl člověk, který si myslel, že pomocí náhražek vyhraje válku. Náhražka, toto samotné slovo, už v sobě zahrnuje konotaci typu nízká kvalita a drahá výroba či rovnou obojí. Nicméně, zpátky k Hitlerovi. Ten v roce 1942 tvrdil, že ani po válce se bez státem řízeného národního hospodářství nelze obejít, protože jinak by každá zájmová skupina usilovala výhradně o naplnění svých požadavků (16). To je důkaz o tom, že masivní intervence do trhu nebyly zavedeny jen kvůli vedení války. K tomu viz i dále. Také Hitlerův postoj k sovětskému hospodářskému systému se stále více přesouval od jednoznačně skeptického pohledu k obdivu. Dokonce až tak, že někteří si mysleli, že Hitler konvertoval k bolševismu a hledal v Sovětském svazu inspiraci. Albert Speer tvrdil, že se zdálo, že v myslích četných stranických funkcionářů získávala stále pevnější půdu pod nohama jistá forma státního socialismu (17).

Zitelmann ve své knize uvádí i některé příklady státních zásahů do německé ekonomiky. Nový plán vypracovaný roku 1934 byl v podstatě téměř úplným státním monopolem v oblasti zahraničního obchodu. V březnu 1933 byla zavedena a v červenci 1934 uzákoněna kontrola nerostných zdrojů a surovin. Díky tomu a vlivem zákona o kartelech a soukromých monopolech z července 1933 podléhaly prakticky veškeré soukromé investiční aktivity státní kontrole. "Zákaz investic byl uvalen na celá průmyslová odvětví, například textilní, papírenský, cementářský či sklářský průmysl, což se částečně týkalo i dalších odvětví těžkého průmyslu, například výroby olova a trubek." Rovněž mzdy a ceny byly ve Třetí říši určovány státem a náplň práce komisaře pro cenotvorbu v žádném případě nebyla pouze dohledem a případnými korekcemi tržních cen, ale přímo šlo též o oficiální cenotvorbu. Zitelmann sám shrnuje, že: "Souhrnně lze tedy konstatovat, že stát vytvořil komplexní plánovací nástroje a řadou přímých i nepřímých opatření řídil alokaci surovin, investic, mezd, cen a do jisté míry i samotnou spotřebu." (18). Řada těchto opatření byla, jak je patrné, přijata již dlouhou dobu před válkou. 

V podstatě Zitelmann dochází k velmi podobným záměrům jako Ludwig von Mises, který za druhé světové války napsal: "Německý a ruský systém socialismu mají společný ten fakt, že vláda má plnou kontrolu nad výrobou. Rozhoduje, co bude vyráběno a jak. Přiděluje každému jedinci podíl spotřebního zboží pro jeho spotřebu. Tyto systémy by nebyly nazývány socialistickými, pokud by byly jiné. Ale je zde rozdíl mezi těmito dvěma systémy - ačkoliv se netýká podstaty rysů socialismu. Ruský model socialismu je čistě byrokratický. Všechna ekonomická podnikání jsou odděleními vlády, podobně jako správa armády a poštovního systému. Každá továrna, obchod nebo farma stojí ve stejném vztahu k nadřízené centrální organizaci, jako poštovní úřad k ministerstvu pošty. Německý model se liší od ruského v tom, že (zdánlivě a nominálně) udržuje soukromé vlastnictví způsobu produkce a drží si vzezření řádných cen, mezd a trhů. Nicméně zde nejsou již dále podnikatelé, ale jen vedoucí závodů (Betriebsführer). Tito obchodní vedoucí provádějí nákupy a prodeje, platí pracovníky, dělají dluhy, a platí úroky a amortizaci. Neexistuje zde pracovní trh; mzdy a platy jsou určeny vládou. Vláda říká obchodním vedoucím, co a jak produkovat, za jakou cenu a od koho nakupovat, za jakou cenu a komu prodávat. Vláda předpisuje komu a za jakých podmínek kapitalisté musí svěřit svoje fondy a kde a za jaké mzdy musí pracující pracovat. Tržní směna je jen klam. Všechny ceny, mzdy a míry úroků jsou určeny centrální autoritou. Jsou cenami, mzdami a úrokovými měrami jen, co do vzhledu; v realitě jsou jenom tendencemi v kvantitativních popisech vládních příkazů. Vláda, ne spotřebitelé, řídí produkci. To je socialismus s vnějším vzezřením kapitalismu. Některá označení kapitalistické tržní ekonomiky zůstaly, ale znamenají něco zcela jiného od toho, co znamenají v opravdové tržní ekonomice." (19).

Dle Zitelmanna nešlo rozhodně o nějaká provizorní opatření zapříčiněná pouze zbrojením a válkou, nýbrž šlo o prostředky použité záměrně za účelem převratu v ekonomice a zavedení nového ekonomického systému, který by se vyznačoval syntézou prvků tržní a plánované ekonomiky, přičemž důraz měl být jednoznačně kladen na aspekt státního dozoru nad ekonomikou, který vycházel z "primátu politiky" (20). Všechno ve státě, nic proti státu, nic mimo stát, dalo by se říci, pokud citujeme jiného velikána 20. století. Hitler byl však v tomto případě po většinu času mnohem důslednější než jeho současník.

Pokračování

Poznámka:

(1) ZITELMANN, R. Hitlerův revoluční světonázor. Plzeň: Fish&Rabbit 2024, str. 304.
(2) Tamtéž, str. 308.
(3) Tamtéž, str. 309 a 310. Při vydávání nových peněz samozřejmě platí, že v případě vzniku peněžní iluze může být výroba dočasně skutečně vyšší. Taková výroba ovšem není trvaleji udržitelná.
(4) Tamtéž, str. 313.
(5) Tamtéž, str. 319-320.
(6) Tamtéž, str. 325; 324 a 313.
(7) Tamtéž, str. 323-324.
(8) BUTLER, E. Hayek a jeho prínos k politickému a ekonomickému mysleniu dneška. Bratislava: Nadacía F. A. Hayeka 2019, str. 20.
(9) ZITELMANN, R. Hitlerův revoluční světonázor. Plzeň: Fish&Rabbit 2024, str. 324-325.
(10) Tamtéž, str. 350.
(11) Tamtéž, str. 326-332.
(12) Tamtéž, str. 334.
(13) Tamtéž, str. 336-338.
(14) Tamtéž, str. 305.
(15) Tamtéž, str. 339, 342-343 a 370.
(16) Tamtéž, str. 345.
(17) Tamtéž, str. 345-349.
(18) Tamtéž, str. 351-353.
(19) MISES, L. v. Socialismus v Rusku a Německu [online, 2016]. Dostupný z (přístup V/2016): http://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/socialismus-v-rusku-a-nemecku-od-ludwiga-von-misese.html.
(20) ZITELMANN, R. Hitlerův revoluční světonázor. Plzeň: Fish&Rabbit 2024, str. 353.