Odpor vůči nové úžasné kultuře
[Vyšlo na Mises.org dne 18. VI. 2024. Autor Wanjiru Njoya]
Kulturní války jsou často zobrazovány v tisku jako útoky, které vedou konzervativci, kteří odporují kulturním změnám. The Guardian, pro příklad, vykresluje kulturní války jako „téma klínu,“ které vyvolávají konzervativci marným pokusem diktovat názory voličům, ale které končí pouze tím, že „se mladí voliči obrací k levici v západních zemích.“ V roce 2004 se shromáždila ve Virginii mezioborová konference, aby diskutovala téma „Boj proti politikám Kulturkampfu pomocí kritiky a spravedlivé pedagogiky,“ což je téma, které odráží myšlenku, že lidé, kteří oponují progresivistické politice se jednoduše snaží ze všeho z nevysvětlitelných důvodů udělat kulturní válku.
Liberálové často tvrdí, že nemají žádnou představu proč chtějí konzervativci bojovat v kulturní válce. Tvrdí, že jsou zmatení. Zpráva z roku 2021 o kulturních válkách ve Spojeném království tvrdí, že velmi málo lidí se zajímá o „domnělou kulturní válku ve Spojeném království“, a že se tato válka vede jen „v mediích a na sociálních sítích a ne v reálném životě.“
Ve svém článku „Kulturkampf!“ napsaném v roce 1992 (překlad ZDE), byl Murray N. Rothbard nezviklán takovými tvrzeními, že kulturní válka je povykem o ničem. Rothbard tvrdil, že „Kulturní válka musí být vybojována, zuby nehty, centimetr po centimetru, metr za metrem. My musíme vydobýt kulturu nazpět, a to je to o čem je Kulturkampf.“
Rothbard zdůrazňuje jeden důležitý bod – že současná kulturní válka není pokusem konzervativců bránit starou kulturu, jejíž porážka je obřadně doplňována takovými opatřeními jako strhávání soch, přejmenování budov a ulic a i přejmenování měst. V Kanadě se hledají nová jména pro celé provincie ve snaze zbavit zemi jejího koloniálního dědictví.
Kulturní války, na něž si progresivisté nyní stěžují, nejsou válkami, které by se snažily bránit plynutí času, ani nejsou obranými válkami, které mají zabránit tomu, aby západní kultura byla zničena; jsou to pokusy konzervativců bránit se nové kultuře. Rothbardovy odkazy na to, abychom si vzali kulturu nazpět, označují vzpouru proti těm, kteří již uspěli ve snaze zničit starou kulturu, a kteří očekávají, že každý se zamiluje do nové kultury, kterou zavedli. Rothbard vysvětluje: „…po osedlání a uzmutí naší kultury, po dvacet předchozích letech (přinejmenším!) jejich kulturního dobývání USA, postupujícího bez odporu, po zakončení jejich úspěšného Gramsciho (pozn.: nejuctívanější italský stalinista z 20. let 20. století) ‚dlouhého pochodu našimi institucemi‘, byli levičáci připraveni usednout a nakládat s námi jako s dobytou provincií. Když náhle se někteří z nás obklíčených maloměšťáků začali bránit…“
Ti, kdož tvrdí, že „obě strany“ by měly hledat cesty k ukončení kulturních válek a najít společnou řeč, selhali v tom, aby si uvědomili, že revoluce je pryč. Byla už pryč v době, kdy psal v roce 1992 Rothbard o obraně. I když je v abstraktním smyslu pravdou, že „katalyzátorem kulturní války je tlak vykonávaný jednou skupinou na druhou, aby přijala způsoby myšlení a jednání“ – nebo jak vykreslují noviny New York Times jde o „bitvu o dominanci nad konfliktními hodnotami“ – je důležité poznamenat, že to není válka mezi dvěma stranami, v níž se každá pokouší získat kulturní dominanci pro své hodnoty. Spíše, je to rebelie ze strany lidí, jejichž kultura byla vymazána, a kteří mají za cíl znovu uplatnit svoje právo na život podle svých vlastních hodnot.
Kulturní války jsou všude na Západě a rozšiřují se všude, kde se nalézá západní kultura, včetně Jižní Afriky. Do roku 2020, kdy Kanaďané smazali jednoho ze svých vlastních otců zakladatelů, sira Johna A Macdonalda, pozoroval Bruce Pardy to, že „revoluce je nyní kompletní“, a že ti, kdož bojují proti kulturní revoluci ve skutečnosti napadají novou kulturu a nebrání tu starou: „Ti, co přejí zachovat jméno Macdonalda a jeho odkaz můžou věřit v to, že brání kanadské tradice a hodnoty, ale jsou zpozdilí. Řím nemůže být ochráněn před Vizigóty, jakmile ho Vizigóti převálcují. Nonwoke lidé nechrání již více starou kulturu, ale napadají tu novou. Ve škole práva, jsem já barbarem, když to vezmu z druhého konce. Nakonec jsem byl jedním pouze ze tří lidí, kteří volili proti odstranění Macdonalda.“
Ukončení kulturní války neznamená návrat na běžnou půdu založenou na ústavních hodnotách, jak mnoho těch, co podporují „obě strany“, předpokládá. Znamenalo by to přijetí současného statu quo vynuceného těmi, kdož nenávidí vše na západní kultuře. Když progresivisté dnes odkazují na naše „společné hodnoty“, nemají na mysli Ústavu nebo občanské svobody. Naše tak zvané společné hodnoty jsou nyní hodnotami diversity, rovnosti a inkluze (Diversity, Equity a Inclusiveness čili ve zkratce DEI). Ti, kdož selhávají v tom, aby byli ve shodě s novou DEI kulturou jsou považování, jak píše Pardy, za barbary.
Rothbard také zdůrazňuje roli, kterou hrál stát v porážce staré kultury a vynucení této nové úžasné kultury. Kulturní války nikdy nebyly jednoduchou soutěží mezi starými a novými kulturami, ale spíše destrukcí staré kultury ze strany etatistů. Etatisté, kteří si myslí, že mají lepší kulturu, nějakou ideální kulturu, se snaží uvalit svoje vize na všechny ostatní. Jak Rothbard tvrdí, „Progresivisté využili vládu k tomu, aby naši kulturu převzali.“ Toto převzetí není o přirozené kulturní evoluci a změně, jak se nás „bojovníci proti kolonizaci“ snaží přesvědčit, ani to není o „inkluzi“ marginalizovaných lidí, jak tvrdí komisaři DEI, ale spíše to zahrnovalo uchopení státní moci k uchvácení a zničení kultury Západu.
Rothbard dává několik příkladů, aby doložil své argumenty, z nichž je dobré zdůraznit jeho komentáře o viktomologii: „Vláda byla použita pro vytvoření falešného souboru ‚práv‘ pro každou určenou skupinu obětí pod sluncem, tak aby byla používána k ovládání a vykořisťování zbytku z nás pro účely speciálních zisků těchto hýčkaných skupin.“ Viktomologie je poháněna aparátem občanských práv. V nedávných měsících byl rámec občanských práv použit pro udělení práv novým skupinám obětí, včetně práva transgenderových atletů soutěžit v ženských sportech a práva Židů na ochranu podle zákona o povědomí o antisemitismu. Není zde žádný logický limit nárůstu rozsahu stran viktomologie.
Tak Rothbard nás ponouká, abychom se nesmířili s tímto novým statusem quo, ale místo toho povstali proti úžasné nové kultuře: „Ano, ano vy prohnilí pokrytečtí levičáci, je to kulturní válka! Je nejvyšší čas!