Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Soukromé vlastnictví a znárodňování

V rocě 1941 publikoval dobový pozorovatel Friedrich Pollock esej, která se zabývala problematikou nacionálně socialistického ekonomického systému. V ní tvrdil, že právní institut soukromého vlastnictví zůstal zachován, ale ve skutečnosti dle něj došlo k destrukci podstatných rysů soukromého vlastnictví. Právo zakládat nové podniky a rušit staré výroby bylo pak v plném rozsahu převedeno na vládnoucí složky (21). To trh rozhodně nepřipomíná. 

Vraťme se však v časech ještě nazpět. Hitler i přes jisté zastávání se soukromého vlastnictví v určitých odvětvích požadoval znárodňování už v raných letech své kariéry. V roce 1920 tak žádal znárodnění nerostných surovin, umělých hnojiv, chemikálií, ačkoliv v obecné rovině se stavěl proti socialistickým experimentům s totálním znárodněním. Dokladem toho, že v raných letech své kariéry se obecně ještě soukromého vlastnictví výrobních prostředků zastával, je jeho prohlášení z roku 1923: "Soukromé vlastnictví je státem uznáváno a chráněno jako základ hodnototvorné práce. Vyvlastnění za použití daňových zákonů je zneužitím státní moci." Ovšem k tomu dodal, že: "Kapitál a ekonomika nesmějí tvořit stát ve státě!" (22). Později, pokud šlo o ekonomické otázky, např. daňové zákony, hlasovali nacionální socialisté v Říšském sněmu často společně s komunisty a sociálními demokraty. Nepřekvapí tedy, že v analýze zveřejněné časopisem zaměstnavatelského svazu v předvečer voleb do Říšského sněmu v roce 1930 byla NSDAP kritizována za "agresivní nepřátelské postoje vůči podnikatelům" a byla označena za konspirační, demagogickou a teroristickou složku soudobého socialismu. Hitler sám dle Zitelmanna často a horlivě zdůrazňoval, že nakládání s majetkem v žádném případě není pouze soukromou záležitostí podnikatelů. Dne 9. září 1934 pro příklad prohlásil: "Majetek nemá sloužit k tomu, aby někomu zajišťoval větší potěšení, ale především k tomu, aby plnil vyšší poslání. Názor, že nakládání s majetkem jakéhokoli rozsahu je do určité míry pouze soukromou záležitostí jednotlivce, musí být v národně-socialistickém státě korigován, protože bez přispění celku by dnes žádný jednotlivec nemohl požívat takových výhod, jakých požívá." (23). Zitelmann tvrdí, že Adolf Hitler kolem roku 1935 zřejmě své ekonomické názory do určité míry modifikoval, respektive je rozvíjel. Začal svoji kritiku sytému tržní ekonomiky formulovat útočněji, důrazněji a zřetelněji než v předcházejícím období a stával se stále zřetelnějším zastáncem státem plánovaného hospodářství. Dříve tak častá, jasně formulovaná tvrzení, že pevně stojí na základech soukromého vlastnictví, se začala objevovat o poznání výjimečněji (24). 

Už ve své knize "Adolf Hitler a jeho cesta k moci" napsal Rainer Zitelmann ohledně NSDAP a podnikatelů, že: "Většina velkopodnikatelů se stavěla k NSDAP před rokem 1939 mimořádně skepticky. Zneklidněni byli především radikalitou sociálně revolučních požadavků, které byly v NSDAP předkládány. V sociálně ekonomických otázkách zastávala NSDAP, což nemohlo být přehlédnuto, nejčastěji stanoviska, která nebylo možné prakticky vůbec odlišit od extrémně levicových. V hospodářských otázkách hlasovali národní socialisté v říšském sněmu často společně s komunisty a sociálními demokraty. Tato tendence NSDAP, stavět se v sociálně ekonomických otázkách na stranu levice, se jevila pro mnoho podnikatelů jako nebezpečí." (25). Na podzim roku 1932, podle novin "Frankfunter Zeitung", národní socialisté napadali hospodářský program Papenovy konzervativní vlády takovým způsobem, který nebyl možné odlišit od marxistů. Pravicově orientované noviny "Deutsche Bergwerks-Zeitung" obviňovaly dokonce nacionální socialisty z rozšiřování nákazy marxismu. Tento list ve volební den 6. listopadu 1932 napsal: "Kdo smýšlí soukromohospodářsky, ten může dát svůj hlas pouze takové ze stran, které stojí za vládou. Národní socialismus, který nyní při berlínské dopravní stávce opět ruku v ruce s komunisty vstoupil neslavně na scénu, hospodářsky spočívá přesně na stejných nesmyslných cestách jako marxismus.". Několik dní předtím poznamenaly berlínské "Vossische Zeitung": "Hranice mezi národním socialismem a bolševismem se staly v poslední době ještě méně zřetelnými než dříve." Dle Zitelmanna se mnozí podnikatelé sice pokusili podporovat vybrané národní socialisty, od kterých očekávali, že budou vystupovat proti socialistickým tendencím ve straně, ale tyto dary byly bez většího významu ve srovnání s obrovskými sumami, které NSDAP plynuly z členských příspěvků, ze vstupného při volebních shromážděních a z jiných akcí. NSDAP se financovala především sama (26). Před volbami v letech 1932 začal Hitler stran hospodářského programu, jak již bylo uvedeno, raději poněkud mlžit kvůli tomu, že vlivné hospodářské kruhy jednoznačně odmítly okamžitý program NSDAP ohledně hospodářství vydaný téhož roku. I přes toto mlžení si dr. Goebbles před volbami z 6. listopadu 1932 stěžoval, že obstarávání peněz je mimořádně těžké, protože vládci majetku a jeho tvorby stojí všichni za vládou (27). 

To, že někteří lidé v Německu neviděli mezi národními socialisty a komunisty a socialisty velký rozdíl není náhoda. Netýkalo se to však jen podnikatelů, ale i prostých lidí. Hitler se rád chlubil tím, že jeho partaj pohltila německé komunisty, kromě kriminálních živlů. Ostatně již během boje o moc existovala značná fluktuace mezi jednotkami SA a Rudou frontou. Mnoho komunistů se celkem logicky obrátilo právě k nacionálnímu socialismu, který splňoval mnohé z toho, o co KPD usilovala, a souzněli s ním i v jeho protiburžoazním směřování (28). 

Hitler časem dále svoji rétoriku přitvrzoval. Dne 10. prosince 1940 oznamoval, že jednotlivec nemá právo volně nakládat s tím, co je třeba investovat ve prospěch národního společenství. Pokud s tím bude osobně nakládat rozumně, budiž. Pokud s tím ale nebude disponovat uváženě, pak národně-socialistický stát zasáhne. Dále byly, pro příklad, zisky ze zbrojení stanoveny na 6 % a daněny 50 % daní a zbylých 3 % muselo býti znovu investováno, jinak propadly také zdanění. Vše, co tento limit přesahovalo, muselo být uloženo do kapitálového fondu, aby to mohlo být k dispozici Říši, státu. Dne 26. července 1942 Hitler poněkud kuriosně prohlásil, že nacistický stát může soukromému podnikání dopřát mnohem větší svobodu, protože si zároveň jako stát vyhrazuje právo kdykoliv zasáhnout. Nicméně zároveň odmítl převzetí celého průmyslového sektoru do státních rukou (29). Pokud to shrneme, tak Hitler v podstatě uznával soukromé vlastnictví, pokud vlastníci dělali to, co chtěl Hitler a jeho suita. Pokud se tak nestalo, tak měl stát nárok zasáhnout. Věru, to je zvláštní forma "svobody" podnikání. Zitelmann k tomu uvádí, že dle Hitlera má stát právo kdykoli rozhodnout o způsobu, rozsahu i době užívání majetku, pokud to je nezbytné v zájmu široké veřejnosti. Tento zájem byl přirozeně také státem konkrétně formulován. Hitler a jeho suita se také rozhodně nevyhýbali ani státním podnikům. Státní koncern Reichswerke Hermann Göring zaměstnával v roce 1940 600 tisíc lidí (30). Inu, svoboda podnikání za nacionálního socialismu byla, jak je patrné, značně utištěna. 

Mimochodem ještě větší socializaci vykazovala od roku 1938 nově získaná území. Pro příklad většina průmyslu Sudetské župy se dostala do rukou říšskoněmeckých státních, případně polostátních podniků, jakými byly například právě zmíněné Reichswerke Hermann Göring. Státním nebo polostátním podnikům Německé říše patřilo nakonec zhruba 87 % uhelných dolů, 72 % chemického průmyslu, 66 % těžby železa, 42 % výroby elektrické energie a přibližně 14 % průmyslu železa a kovů (31). Socializace zde byla značná, přičemž zbylé soukromé podniky stát stejně do jisté míry řídil. Nicméně Hitler sám měl obavu, že totálním znárodněním by byla odstraněna hnací síla konkurenčního boje, a tím i jeden z rozhodujících hybatelů hospodářského rozvoje, což ho přivedlo k tomu, aby se postavil proti úplnému zestátnění výrobních prostředků. Nicméně skutečný vývoj vždy - pod heslem "ekonomiku řídí stát" - směřoval k potlačování soukromého kapitalismu, přičemž samotný vůdce tuto tendenci vítal. Jak šel čas, Hitler stále častěji předkládal ruské metody svým spolupracovníkům jako příklady hodné následování. Bez jejich tvrdosti a bezohlednosti nemůžeme náš boj o přežití vést, říkával k tomu fýrer (32). 

Závěr

Pokud shrneme Zitelmannem uvedené názory a postoje Adolfa Hitlera na ekonomické otázky, tak dojdeme k tomu, že zaprvé Hitler nějaké ekonomické znalosti měl, ale dle něj v ekonomice měla hrát primát politika a nikoliv ekonomické záležitosti. Osobně bych řekl, že jednání lidí, mělo být postaveno ve Třetí říši prostě na druhou kolej. Hitler zcela nezavrhoval soukromé vlastnictví a soukromou iniciativu, ale postupně se jeho názory blížili čím dál většímu státnímu intervencionismu (dirigismu) a i plánování a socialismu. Soukromé vlastnictví bylo garantované zejména tehdy, pokud bez reptání plnilo přání vůdce a jeho suity. Jinak iniciativu převzal stát. V německé ekonomice se také během nacionálně socialistické éry objevilo nemalé množství státních podniků. Hitler se sice občas na venek snažil podnikatele chlácholit, ale jeho názory v soukromí  odhalují, že měl dosti proti-podnikatelské názory. 

Poznámky:

(21) ZITELMANN, R. Hitlerův revoluční světonázor. Plzeň: Fish&Rabbit 2024, str. 355-356.
(22) Tamtéž, str. 357 a 359.
(23) Tamtéž, str. 362 a 365.
(24) Tamtéž, str. 369.
(25) ZITELMANN, R. Adolf Hitler a jeho cesta k moci. Praha: Naše vojsko 2017, str. 66-67.
(26) Tamtéž, str. 67, 75 a 76.
(27) Tamtéž, str. 69 a 77.
(28) ZITELMANN, R. Hitlerův revoluční světonázor. Plzeň: Fish&Rabbit 2024, str. 576-577.
(29) Tamtéž, str. 366-367 a 378.
(30) Tamtéž, str. 367 a 372.
(31) GEBEL, R. Domů do Říše": Konrád Henlein a říšská župa Sudety (1938-1945). Praha: Argo 2018, str. 193-194.
(32) ZITELMANN, R. Hitlerův revoluční světonázor. Plzeň: Fish&Rabbit 2024, str. 373; 381 a 588-589.