Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Kapitalismus 19. věku nemohl za to, že dělníci bydleli v bytech o jedné či dvou místnostech. Kapitalismus nevedl ke zchudnutí dělnických rodin a k tomu, že si musely tyto vystačit jen s velmi malými byty. Dělníci z venkova totiž většinou nepřišli do měst a do průmyslových center z vesnických chalup o velikosti 3+1 nebo 4+1. Ve skutečnosti vesnické chalupy měly většinou jen jednu obytnou světnici a k tomu případně jednu komoru. Bydlení celé rodiny v jedné nebo v lepším případě dvou místnostech bylo běžným dobovým standardem.

Příběh, který si dnes můžete přečíst nás vrací do 19. století. Je o tom, jak v jednom několika milionovém městě soukromý kapitál zajistil dodávku plynu pro velkou část jeho obyvatel. To město se jmenovalo a jmenuje Londýn. Vzhůru tedy do Londýna.

Je to již mnoho desetiletí, co je v našich končinách zavedeno povinné sociální (tj. i důchodové a nemocenské) a zdravotní pojištění. Pro zavedení těchto pojištění byly důležité zejména roky 1888-89. V roce 1888 začal platit zákon o povinném úrazovém pojištění (přijat 1887) a o rok později zákon o nemocenském pojištění (přijat 1888). Mimochodem tyto zákony byly přijaty za konzervativní vlády premiéra E. Taaffeho, která se tak snažila reagovat na vzrůstající socialistické hnutí. Tato povinná pojištění se však nevztahovala na zemědělské, lesní a domácí dělnictvo. Již však dříve - od roku 1860 - nařizoval živnostenský zákon (přijat 1859) podnikatelům (byť v podstatě neúčinně): „…zakládat pokladny v závodech továrního typu a v provozech s nebezpečným povoláním.“ Pak: „V polovině devadesátých let došlo k novelizaci zákona o nemocenském pojištění. Menší podnikové pokladny zanikly a jejich jmění i členové se stali součástí okresních nemocenských pokladen. Větší pokladny byly podřízeny dohledu okresních hejtmanství.“ V případě pomocníků u živnostníků ukládal živnostenským společenstvům živnostenský řád starost o jejich pojištění proti úrazu či nemoci, tuto záležitost zmiňoval již řád z roku 1859 a novela z roku 1883 ji potvrdila, úprava z roku 1885 vztáhla povinnost zajistit svým zaměstnancům nemocenské pojištění na všechny živnostníky bez ohledu na jejich příslušnost k živnostenským společenstvům. Působnost zákonů z let 1888-89 se tedy postupně rozšiřovala, pořád však existoval prostor pro dobrovolné pojištění u nezahrnutých profesí. Ten zmizel roku 1926, kdy vstoupil v platnost zákon o povinném pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (přijat 1924), tento zákon byl a je dodnes považován za pokrokový. Pojištění se vztahovalo na všechny námezdně zaměstnané osoby a i domácí dělníky. A velmi důležité bylo, že neplacení pojistného bylo napříště považováno za trestný čin. Přes tak dlouhou dobu je dnes obtížné vidět, že se řada zaměstnanců sama o své vůli dobrovolně zajišťovala a nebo byla pojištěna svými zaměstnavateli pro případ nemoci, úrazu, nezaměstnanosti a případně i stáří atd. My si to demonstrujeme na řadě zaznamenaných případů, a to konkrétně na situaci v zemích Koruny české před zavedením plošného povinného pojištění v roce 1926 (především pak na situaci v 19. století). Budeme se však zabývat jen závodními, bratrskými a spolkovými pokladnami a prozkoumáme i možnost tvorby vlastních úspor. Nebudeme se naopak zabývat pojištěním v komerčních pojišťovnách, institucí výminku (u sedláků) ani „pojištěním“ pomocí velké rodiny atd.

Podpůrný spolek pro nezaměstnané zaměstnance firmy Max Kohn, továrna na látky v Brně je poněkud zvláštním spolkem v tom ohledu, že doplňoval již existující státní pojištění a poskytoval svým členům, tj. zaměstnancům firmy Max Kohn, továrny na látky v Brně, a bývalým zaměstnancům, jakož i jejich příbuzným podporu v případě nezaměstnanosti nebo neschopnosti k práci, pokud by státní a jiné podpory nedostačovaly k zabezpečení živobytí podpory potřebného. Nešlo o jediný takový spolek. V Moravském zemském archivu se nalézají například materiály k podobnému spolku zestárlých dělníků chemických závodů v Brně (zde šlo o příspěvek k důchodu).

Cílem této statě je pokusit se zjistit vliv církve (katolické) na čarodějnické procesy v Českých zemích v 17. věku. K tomu poslouží poslední vydané rozsáhlejší dílo na toto téma. A to kniha "Zpráva o nevíře", která (nejen) shrnuje a kriticky zkoumá poslední výsledky bádání předchozích generací na dané téma. Zdá se, že od té doby už toho mnoho o daném tématu - svého času pro historiky velmi atraktivním - nevyšlo.

Asi každý zná Petra Bezruče a jeho sbírku básní "Slezské písně" anebo by ho znat měl. Tato sbírka básní mimo jiné referuje o špatné situaci horníků na Ostravsku v poslední čtvrtině 19. století. Asi nejvýrazněji v básni "Ostrava". Možná, že tato sbírka básní formovala v minulosti pohled generací na práci havířů v oblasti (nejen) Ostravska. To se někdy u uměleckých děl stává, byť tato nemusí už ze své podstaty příliš dbát reality. V této krátké stati se podíváme na odvrácenou stranu samotných ostravských havířů. A na to jak si mnohdy sami dokázali slušně zavařit. 

V této stati se podíváme na stěhování poddaných ve středověku v Českých zemích. Zjistil jsem, že v tomto směru panuje i u znalejších lidí docela velká nevědomost. Otázka stěhování poddaných ve středověku je poměrně dost důležitá, protože v různých městech panovaly různé právní zvyklosti a totéž se týkalo panství a smluv pána s poddanými. 

Rozhledny bez státních a evropských dotací? Ale ano, v minulosti běžná věc a i v dnešní době se najdou. O tom se vás bude snažit přesvědčit dnešní článek.

Jiří Padevět ve své monumentální práci "Krvavé léto 1945: Poválečné násilí v českých zemích" uvádí, že tzv. Lanškrounský masakr proběhl 17. května 1945 na náměstí před radnicí. Prováděl ho 1. partyzánský oddíl brigády Václavík, který byl pod velením Josefa Hýbla-Brodeckého. Oběti byly popravovány oběšením nebo zastřelením. Někteří byli jen odsouzeni k výprasku holí a po exekuci propuštěni. Poprava se konala ještě následující den. Docházelo při ní i k mučení odsouzenců na smrt. Počet obětí se různí od 17 do 27 lidí. Vedle toho zde od 9. do 31. května 1945 spáchalo asi 26 místních Němců sebevraždu. (1). Lanškrounskému masakru se dostává v posledních letech pravidelné pozornosti. Dost často jsou však informace o něm neúplné a vlastivědné literatuře je toho možné najít vícero.

Valentin Oswald Ottendorfer věnoval Svitavám přes 300 milionů korun.