Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Příběh, který si dnes můžete přečíst nás vrací do 19. století. Je o tom, jak v jednom několika milionovém městě soukromý kapitál zajistil dodávku plynu pro velkou část jeho obyvatel. To město se jmenovalo a jmenuje Londýn. Vzhůru tedy do Londýna.

Prvně použil plyn v Londýně roku 1807 německý podnikatel Frederick Winsor, aby osvětlil jižní stranu ulice Pall Mall. O pět let později, v roce 1812 vytvořil díky zvláštnímu parlamentnímu zákonu společnost "Gas Light and Coke Co.", aby zajišťovala osvětlení pro městské čtvrti Westminster, City a Southwark. Firma postavila dvě plynárny. Jednu na Great Peter Street ve Westminsteru a druhou později v ulici Curtain Road v Shoreditchi. Úspěšně vyhrála kontrakty na osvětlení veřejných ulic a mostů a do roku 1815 postavila 26 mil (42 kilometrů) potrubí a vztyčila 4 tisíce plynových lamp. Jakmile další firmy viděly, že jde o nové ziskové inovativní odvětví, tak do něj vstoupily. Vzniklo v rozmezí let 1816 až 1829 pět dalších obchodních společností, a k tomu nějaké množství menších podnikání (z těchto menších ne všechny přežily). Tyto všechny firmy způsobily to, že k roku 1823 měl Londýn již 250 až 300 mil (403 až 483 kilometrů) plynového potrubí a do poloviny 19. století dokonce již 2 000 mil (3 220 kilometrů) potrubí (1). Původně sloužil plyn často k osvětlení ulic (a tudíž za něj platily dost často místní úřady), ale postupně se rozšiřovalo i jeho soukromé používání v domech (vaření, ohřev vody, osvětlení). I když osvětlení až od určité doby, protože původní lampy nebyly, až do vynálezu plynové punčošky v 80. let 19. století, příliš praktickým domácím osvětlením kvůli tomu, že místnost zahřívaly, plyn páchl a kouřil. Nicméně díky tomu s v zimě používaly plynové lampy jako malý zdroj tepla. Jinak soukromých společností dodávajících plyn bylo kolem poloviny 19. věku asi 20 (2). 

Konkurence v dodávce plynu působila blahodárně: "Úspěch přeživších prvních dodavatelů plynu obratem podnítil další vstup do tohoto odvětví, značně zvýšil úroveň konkurence a snížil původní vysoké ceny plynu. Do 40. let 19. věku poplatky spadly z původních 15 šilinků na pouhé 4 šilinky za tisíc kubických stop, jak společnosti využily úspor z rozsahu s rozšiřováním sítě a úspory nákladů díky technickým vylepšením a po prvýkrát čelíce tvrdé konkurenci. Napojovat se také začaly soukromé domy, což zvýšilo územní konkurenci. Efekt konkurence byl zřejmý, když konkurenční firmy pokládaly potrubí ve stejných ulicích, což vedlo k problémům s dostatkem místa, nepříjemnostem a plýtvání. Během 40. let 19. století Oxfordská ulice a Tottenham Court Road byly obsluhovány čtyřmi různými společnostmi z pěti plynáren a Walwort Road měla potrubí od čtyř společností na každé straně ulice." (3). Tak aspoň praví historikové a ekonomové Michael Ball a David Sunderland ve své knize "An Economic History of London 1800-1914," kterou tu hlavně cituji. Dle těchto ekonomů je ovšem silná konkurence, která vede k nižším cenám pro spotřebitele, plýtváním. Díky konkurenci spotřebitelé značně uspořili a mohli svoje peníze vynaložit na nákup dalších výrobků a služeb, které potřebovali. No, ponechme jim jejich zajímavý úhel názoru a podívejme se dále.

Později ovšem začaly plyn dodávající společnosti usilovat o koluzi. Čtyři společnosti, které operovaly na jih od Temže si rozdělily v roce 1853 oblast na čtyři oddělné oblasti a o rok později se dohodly hlavní firmy na zvýšení ceny ze 4 šilinků na 4 šilinky a 6 pencí (tj. 4,5 šilinku) za tisíc kubických stop. V letech 1857-1858 si podobně plynárenské společnosti na sever od Temže rozdělily jednotlivé oblasti. V roce 1860 byl vydán zákon Metropolitan Gas Act, který dal dohodám, které spolu společnosti uzavřely zákonný rámec! I když zároveň stanovil maximální poplatky za dodávku plynu a omezil dividendu na (ovšem pořád velmi pěkných!) 10 % a ustanovil povinnost společností dodávat plyn všem spotřebitelům, jejichž domy s pozemky byly do 50 yardů (46 metrů) od plynového potrubí (4). Zde už se poněkud začínáme vzdalovat od trhu směrem ke státní regulaci. 

Rostoucí cena dodávek plynu samozřejmě nabízela tržní příležitost, které se chopil pan Charles Pearson, který spolu s jinými založil společnost "Great Central Gas Consumers" (společnost byla částečně vlastněna svými zákazníky), aby vyzval hlavní společnosti. Společnost začala prodávat plyn levněji. Ostatní společnosti se snažily cenu s novou společností vyrovnat a snažily se novou společnost z trhu vytlačit. To však nebylo vše. Pracovníci společnosti "Commercial Gas," v dobře publicisticky zachycené události, úmyslně zastavily pokládání potrubí společnosti "Great Central Gas Consumers" přes most Bow, kde měla vést hlavní dálková trať této společnosti, Pearson pak pod tlakem kapituloval a jeho firma byla převzata později jinou firmou (5). Těmito akty byla poměrně dost efektivně konkurence omezena. Jak je patrné, hrálo v tom roli i otevřené násilí a není tedy už možné hovořit moc o trhu.

Jiný pramen k tomu uvádí, že tyto společnosti vlastněné částečně svými zákazníky se jen málo lišily od běžných obchodních společností mimo to, že se sami zavázaly jednat ve prospěch svých zákazníků, kteří byli jejich podílníky. Garantovaly nízké pevné ceny. Pomocí svých mýtinků ve společnosti, by si jejich podílníci zajistili to, že by tato cenová politika byla dodržována. Společnosti spotřebitelů byly zřízeny v mnoha částech země - dvě v metropolitní oblasti - první byla sponzorována městem Londýnem. A byla tedy částečně placena veřejným sektorem. Společnost "Surrey Consumers Gas Light and Coke Company" byla ustavena s plynárnou ve čtvrti Rotherhithe, aby vyzvala dvě hlavní společnosti na jihu Londýna. Ceny spadly velmi rychle po ustavení spotřebitelské společnosti a jak původní společnosti snížily ceny, aby se vyrovnaly s konkurencí. Nicméně jak ceny klesly, zákazníci zůstaly u své původní společnosti a spotřebitelské společnosti nebyly schopné získat více zákazníků, aby přežily a držely ceny nízko. (6) Ale i tak je patrné, že pouhá hrozba konkurence, byť konkurence, která se ne plně rozvinula, vedla k poklesu ceny. 

Přestože mimo Londýn docházelo běžně k municipalizaci existujících plynáren a výstavbě nových ze strany místních samospráv (k roku 1881 šlo v Anglii o 60 měst, kde byly plynárny municipálně vlastněné), v Londýně zůstaly společnosti v soukromých rukou. Tento neúspěch v municipalizaci byl dán přímo tím, že v Londýně chyběla centrální autorita (7). Čili nejenže neexistence centrální autority neumožnila provést municipalizaci londýnského plynárenství, ale on vlastně Londýn těch dob, neměl v té době ani jednu centrální správu!

V pozdější době došlo ke konsolidaci tohoto odvětví do dvou hlavních koncernů. Jeden působil na jih od řeky Temže a druhý na sever od této řeky. I přes tuto koncentraci (nějaká konkurence v podobě menších společností však zřejmě existovala i nadále) a přes rychlý růst poptávky, ceny klesaly. Mezi roky 1874 až 1888 výroba plynu (tehdy se vyráběl z uhlí a šlo tak o svítiplyn) narostla o 87 %. Bohužel není známo jak si londýnské ceny plynu stály vůči cenám municipalizovaných dodavatelů. Města, která ovšem vlastnila plynárny, plnila pomocí své cenové politiky svoje účty, takže Ball a Sunderland zde mluví o smíšeném požehnání. Z dalších zajímavostí stojí za pozornost to, že londýnská plynárenská společnost Gas Light & Coke také rozšířila své podnikání o doprovodné služby, jako byl nájem sporáků a ohřívačů vody, což pak následovaly i další londýnské společnosti (8). Později ovšem společnosti vyrábějící a dodávající plyn musely bojovat s novou konkurencí v podobě elektřiny (ze začátku i s osvětlením pomocí olejových lamp): "Odvětví plynárenství v posledních dekádách 19. věku a prvních dekádách 20. století vedlo urputný boj proti konkurenci elektřiny pro kontrakty na veřejné osvětlení. Tempo inovací a vynálezů, co se týká přístrojů a zařízení, které by soupeřilo s elektřinou, bylo obrovské (9). A plynové osvětlení se dokázalo držet dlouho. Mimochodem i za rozšířením elektřiny v Londýně je nutné hledat soukromé podnikatele. 

Londýnské plynárenství bylo nakonec znárodněno (čili nikoliv "jen" municipalizováno), ale stalo se tak až po druhé světové válce (10). Až do té doby šlo o docela vitální soukromé podnikání. Vydrželo v soukromých rukou nějakých 140 let. A to je úctyhodný výkon.

Poznámky:
(1) Ball, M. a Sunderland, D. An Economic History of London 1800-1914. Abingdon on Thames: Routledge 2001, str. 271.
(2) Picard, L. Victorian London: The Life of a City 1840-1870. Londýn: Phoenix 2006, str. 172 a 80.
(3) Ball, M. a Sunderland, D. An Economic History of London 1800-1914. Abingdon on Thames: Routledge 2001, str. 272.
(4) Ibid., str. 272.
(5) Ibid., str. 273.
(6) Early London Gas Industry: The London gas industry in the 1880s. 2013, https://marysgasbook.blogspot.com/2013/04/the-london-gas-industry-in-1880s.html.
(7) Ibid.
(8) Ball, M. a Sunderland, D. An Economic History of London 1800-1914. Abingdon on Thames: Routledge 2001, str. 274 a 276.
(9) Early London Gas Industry: The London gas industry in the 1880s. 2013, https://marysgasbook.blogspot.com/2013/04/the-london-gas-industry-in-1880s.html.
(10) Ball, M. a Sunderland, D. An Economic History of London 1800-1914. Abingdon on Thames: Routledge 2001, str. 276.