Čarodějnické procesy a církev
Cílem této statě je pokusit se zjistit vliv církve (katolické) na čarodějnické procesy v Českých zemích v 17. věku. K tomu poslouží poslední vydané rozsáhlejší dílo na toto téma. A to kniha "Zpráva o nevíře", která (nejen) shrnuje a kriticky zkoumá poslední výsledky bádání předchozích generací na dané téma. Zdá se, že od té doby už toho mnoho o daném tématu - svého času pro historiky velmi atraktivním - nevyšlo.
Úvod
Začneme hned poměrně zásadním tvrzením. Spoluautorka Michaela Neubauerová uvádí, že: "Všeobecně je totiž v povědomí veřejnosti uloženo, že čarodějnické procesy byly naprosto bezprávní, iracionální a vymykající se běžné soudní praxi. Hon na čarodějnice na Jesenicku byl, alespoň v počátku, veden zcela v rámci platných platných právních zákonů a obvyklé právní praxe světského hrdelního soudnictví, i když vliv církevních inkvizičních nařízení - papežských bul a knihy Kladivo na čarodějnice (Malleus Maleficarum) [tato kniha ovšem nebyla katolickou cirkví nikdy přijata jakožto nějaký oficiální "návod", pozn. autora] byl nemalý. Právní předpisy pro vedení procesního řízení proti čarodějnicím byly podstatnou měrou obsaženy v hrdelním řádu Constitucio criminalis Carolina (tzv. Carolině) z roku 1532, který vycházel z římského práva trestajícího čarodějnictví smrtí a umožňoval k dosažení přiznání použití tortury." (1). Ovšem Carolina stanovovala tresty upálením "pouze" za čarování, kterými byla způsobeny prokazatelná újma nebo škoda na životě nebo majetku. Ovšem třeba jesenické "čarodějnice" byly v době masového honu z let 1651 až 1652 odsuzovány ponejvíce za odpadlictví od církve, tedy herezi. Zločiny, kterými měly jesenické čarodějnice způsobit škodu na zdraví a majetku lidí, jsou v rozsudcích formulovány jen obecně a nekonkrétně (2). Způsob vedení procesu proti čarodějnicím stál rovněž na pravidlech zemského a městkého hrdelního soudnictví, obvyklého již v době předbělohorské (tehdy šlo převážně o protestantskou společnost). Na Jesenicku vynášel rozsudek městský soud, a tento rozsudek musel být potvrzen zemským hejtmanem (3). K nemnoha dobovým odpůrcům čarodějnických procesů té doby patřili třeba jezuité Adam Tanner nebo Friedrich von Spee, který v roce 1631 vydal anonymně varovný spis proti procesům s čarodějnicemi (4).
V Českých zemích jsou významnější procesy s čarodějnicemi známy jen ze 17. věku, a to z Jesenicka a Šumperska. K významěnjším procesům došlo ještě v krnovském knížectví, ovšem v té jeho části, která je dnes součástí Polska a není tedy českými historiky podrobně zmapována. Jinde šlo o ojedinělé jevy. Například na Bruntálsku ve Vrbně pod Pradědem byly během 17. století popraveny dvě čarodějnice.
Jesenicko
Nejzřetelněji se jistý vliv katolické církve ukazuje u procesů na Jesenicku (zhruba dnešní okres Jeseník). Zde třeba vratislavký světící biskup (sufragán) Jan Baltazar Liesche z Hornavy vydal roku 1639 nařízení městské radě ve městě Nisa (polská Nysa) k výstavbě pece pro spalování čarodějnic. V peci se měli popravovat ďáblovi přívrženci, čarodějnice a jiná havěť (5).
Je také pravdou, že z likvidace domnělých čarodějnic a občas i čarodějníků měla prospěch i biskupská (knížecí?) pokladna vratislavkého biskupa. Například za upálení 11 osob 20. října 1639 ve Zlatých Horách bylo získáno celkem 425 tolarů, vymáhaných na rodinách odsouzených. Z toho šlo přibližně 74 tolarů inkvizičnímu tribunálu a představitelům města, kdežto zbytek byl zaslán biskupské pokladně (6). Jinde se v knize dočteme, že radní Zlatých Hor byli horliví při vyhledávání nešťastných podezřelých. Postupně docházelo k nezanedbatelnému obohacování představitelů města a knížectví na úkor rodin nešťatníků, kteří museli za uvěznění a smrt svých blízkých draze zaplatit (7). Niské knížectví s hlavním městem Nisou patřilo od určité doby vratislavským biskupům (12. století). Vratislavský biskup byl tedy zároveň světským knížetem v Nise. Odhaduje se, že počet odsouzených v letech procesů na Jesenicku, čili za roky 1651 až 1684, činil asi 250 osob (8). Nicméně je patrné, že vratislavské biskupství čili církev zde hrála roli jen díky osobě biskupa, který byl v Nise světským knížetem. Ovšem byl to právě jeden z těchto biskupů-knížat, který do věci vstoupil.
Největší vlna procesů na Jesenicku končí rokem 1652. Důvodem je zásah z vyšších kruhů, hlavně ze strany samotného vratislavského biskupa Karla Ferdinanda Vasy. Ten doporučil zemskému hejtmanu Jiřímu Hodici, aby žádné osoby v Nise anebo jinde nepotahoval, nýbrž aby ještě proti uvězněným zastavil laskavé i útrpné vyšetřování a nedržel je mezitím tak tvrdě a přísně, aby nebyli zbaveni lidské útěchy a rady. Doslova se k tomu ještě píše, že: "Zejména u vrchnosti začal z ekonomického důvodu sílit tlak na ukončení honu na čarodějnice." No Hodic biskupa zcela neposlechl a podepsal ještě další rozsudky (9). Zřejmě biskup-knížě nemohl de facto vládě knížectví jen tak poroučet. Nicméně po té, jak již bylo řečeno, počet poprav znatelně poklesl. Mimochodem právě Hodic uděloval některým odsouzeným zvláštní "milosti", třeba stětí před upálením (10).
Losinské panství
V případě Losinského panství šlechtického rodu Žerotínů (Velké Losiny) stojí za pozornost, že iniciátorkou zdejších čarodějnických procesů byla správkyně panství (za své nezletilé synovce) hraběnka Andělína Sibyla z Galle. Tato naléhala, aby soudní projednávání případu krádeže hostie v sobotínském kostele bylo zahájeno co nejdříve a hejtman jejího panství Vinařský dohodl účast známéno inkvizitora Jindřicha Fr. Bobliga z Edelstadtu (Edelstadt=Zlaté Hory). Hraběnka se pomocí tohoto soudu snažila vypátrat, kam se podělo srdce její švagrové, uložené dříve v dominikánském kostele v Šumperku. Jak to bylo se vlastním soudem? Jednak v něm neseděl, žádný kněz anebo jiný církevní zaměstnanec. A dále: "Existuje jakási představa, že si Boblig mohl při vedení čarodějnických procesů dělat, co chtěl, že pro něho neplatily žádné právní předpisy. Činnot losinského inkvizičníhou soudu byla v kompetenci hraběnky Gallové a Jana Jáchyma [synovce Gallové, pozn. autora], který byl v roce 1686 císařem prohlášen za plnoletého. Boblig je o průběhu všech procesů podrobně informoval. Losniské vrchnostenské právo podléhalo pražskému apelačnímu soudu, v němž zasedali přední právníci. Losinský tribunál musel této soudní instanci poslat s návrhem na rozsudek úplné zápisy o výsleších, konfrontacích a použití útrpného práva. Rozsudek byl v kompetenci apelačního soudu. Odtud také losinský tribunál před zahájením procesů získal seznam prvních jedenácti otázek, které byly obviněným kladeny" (11). I tak losinský inkviziční tribunál zjevně porušoval tehdejší předpisy o mučení, což dokládají účty zdejšího kata, který byl placen za každý úkon podle stanovených poplatků. Zodpovědnost za zneužívání tortury padá také na hraběnku Gallovou, která toto patrně vůbec nekontrolovala (12).
V případě Losinského panství šlo o procesy zcela v kompetenci světské moci. A tyto procesy dokonce vyvolaly odpor místních katolických kněží. Losinský farář Tomáš König spolu se sobotínským farářem Matyášem Schmidthem (tento přistihl "čarodějnici" při krádeži hostie) a rapotínským kaplanem J. An. Lachnitem poslali písemný protest proti praktikám inkvizičního tribunálu, který pomocí nepředstavitelného mučení a hrozných výhružek vynucoval na nebohých delkiventech doznání. Tento protest poslali olomouckému biskupovi. Bohužel tehdejší olomoucký biskup se postavil na stranu Bobliga a nijak nepomohl, ba dokonce Königa přeložil jinam (13). Náklady na procesy a popravy museli platiti pozůstalí po obětech. A platili peníze do vrchnostenské pokladny (14). Ovšem podle dílčích údajů se zdá, že celkově šlo i pro tuto pokladnu o prodělečnou událost! Seznam doložených obětí na žerotínském losinském panství čítá 56 obětí, z nichž většina byla v letech 1679 až 1691 popravena, ale několik jich zemřelo i ve vězení, a to i nějaký čas po roce 1700 (15). Samozřejmě hraběnka Gallová se nikdy nedozvěděla, co se se srdcem její švagrové stalo (hlavní podezřelý včas uprchl). Pokud to shrneme vliv církve a jejich představitelů byl v případě Losinského panství zcela marginální (přeložení faráře Königa).
Šumperk
I ve městě Šumperku proběhly procesy proti čarodějnicím. Ostatně Šumperk leží nedaleko Velkých Losin. A hraběnka Gallová dala v září 1679 hejtmanu Vinařickému pokyn, aby upozornil na výsledky dosavadního vyšteřování losinského inkvizičního tribunálu majitele Šumperka knížete Karla Eusebia z Lichtenštejna. Podle výpovědi některých obviněných žen z Losinska se "potvrdila" účast některých šumperských měšťanů na čarodějnických sabatech na Petrových kamenech. Kníže z Lichtenštejna se rozhodl zřídit inkviziční komisi a požádal Bobliga, aby se stal jejím ředitelem. Komise však prakticky činnost nezahájila. Mezitím v litopadu 1679 byla zatčena jedna z obviňovaných šumperských žen Marie Sattlerová. Kníže Lichtenštejn si nechal vypracovat posudek olomouckým právníkem Janem Pavlem z Gaaru, který knížeti nedodporučoval použití tortury a sděloval knížeti, že nepodléhá apelačnímu soudu v Praze, ale opavskému zemskému právu (kníže byl opavským knižetem či vévodou) a v druhé instanci pak přímo panovníkovi. Lichtenštejn rozhodnutí o pokračování procesu odkládal a později dlouho odmítal použití tortury. Nepomohlo ani naléhání z Losin. Ale do věci se vložili páni od soudu z Prahy (na popud hraběnky Gallové) a vyzval císaře k rozhodnutí. Není jasné, co se u dvora dělo, ale císař, byl jím tehdy Leopold I. Habsburský, 1. února 1681 oznámil Lichtenštejnovi, že má v případě Marie Sattlerové použit útrpného práva. Lichtenštejn jakožto suverréní panovník císařův výnos respektovat nemusel, ale nakonec ustoupil. Vytvořil tedy inkviziční tribunál v čele s Bobligem, jeho členy byl dále knížecí rychtář, purkmistr Šumperka a městský písař (16). Čili šlo opět pouze o světské osoby. Výsledkem procesů bylo 25 obětí, většina z nich byla popravena v letech 1682 až 1692. Poslední oběť, Jindřich Peschke zemřel ve vězení roku 1696 (17). Zvlášť těžce byla postižena právě rodina Sattlerů. Z majetku Kašpara Sattlera bylo zřejmě mnoho ukradeno a knížecí rychtář a člen tribunálu Ferdinand Fr. Gaup z toho majetku pro sebe urval Sattlerův dvůr na předměstí, za který zaplatitl přibližně třetinu skutečné ceny (18).
Církev se zde podílela jen na případu šumperského děkana Kryštofa Al. Lautnera. Ten byl zatčen 18. 8. 1680 a byl souzen tribnálem složeným z vedle obligátního Bobliga i cirkevními představiteli. K čarodějnictví se, po vleklém procesu a od roku 1683 i mučení, nakonec Lautner dne 16. 6. 1684 přiznal. Olomouckému biskupovi Karlu II. z Lichtenštejna-Kastelkornu ovšem trvalo více než rok, než povolil Lautnerovu popravu, ke které došlo v Mohlenici 18. 9. 1685 (19). Pokud to tedy shrneme, tak vliv církve a jejich představitelů byl v případě Šumperku zcela marginální, ovšem s výjimkou případu děkana Lautnera.
Znovu Jesenicko
Je dobré se podívat i do jiného pramene, i když zde citovaná kniha "Zpráva o něvíře" je velmi dobře ozdrojovaná. Pokud se podíváme do brožury "Jesenické toulky", dočteme se v ní i následující: "Zemská vláda v Nise dostala za popravu jedenácti osob 351 tolarů, purkmistr, radní, přísežní a fojt od 9 po 18 tolarů. Kat dostal za svou sužbu kromě zaopatření 6 tolarů a máz vína, jeho pacholci po 2 tolarech. V této souvislosti je potřeba zmínit neblahou roli zemské vlády v Nise, která procesy podporovala, i přes rozhodné protesty vratislavského biskupa. V čele inkvizitorů stál biskupský prokurátor z Nisy dr. Martin Lorenz... I přes odpor biskupa Karla Ferdinanda procesy pokračovaly; jen v okolí Jeseníku jim padlo za oběť 109 osob." (20) To v zásadě odpovídá i tomu, co je uvedeno v Museu Jesenicka na vodní tvrzy v Jeseníku.
Závěr
Celkově lze tvrdit, že vliv katolické církve na čarodějnické procesy byl na Losinském panství prakticky nulový (na úrovni řadového kléru zde byl dokonce odpor proti procesům). Totéž se dá říci i o případu města Šumperka. S jedinou výjimkou, kterou byl děkan Lautner. I když i ten byl popraven zřejmě s jistým váháním. Co se týká situace na Jesenicku, tak zde byl vliv církve obecně větší. Nejde jen o případ sufragána Jan Baltazar Liesche a jeho "bohulibého" návrhu stran pece na čarodějnice a jnou havěť, ale i o to, že biskupská-knížecí pokladna měla z procesů nějaký přínos. Nicméně i v tomto případě šlo především o světskou záležitost, které se účastnily především zdejší města a administrativa niského knížectví. Naopak byl to biskup Karel Ferdinand Vasa, který se čarodějnické procesy pokusil zastavit, a který v tom částečně (ale ne zcela) uspěl. Ve všech případech šlo pak primárně o světskou záležitost a zneužití světské moci. Čili film "Kladivo na čarodějnice", který vznikl za vlády rudých Bobligů, není potřeba brát příliš vážně.
Na závěr ještě jedna poznámka na vysvětlenou. V tehdejší době o existenci ďábala a jeho pomocníků čarodějů a čarodějnic nikdo nepochyboval. Poprava čarodějnic a čarodějů nesloužila jen jako trest, ale také proto, aby byla zachráněna jejich duše před věčným zatracením (21). Inu, tehdy měli jiná měřítka než dnes.
Poznámky:
(1) Neubauerová, M. a Polách, Dr. Zpráva o nevíře. Šumperk: Jeseníky-Sdružení cestovního ruchu 2010, str. 12.
(2) Tamtéž, str. 12.
(3) Tamtéž, str. 13.
(4) Tamtéž, str. 8.
(5) Tamtéž, str. 10.
(6) Tamtéž, str. 15.
(7) Tamtéž, str. 18.
(8) Tamtéž, str. 19.
(9) Tamtéž, str. 19. Měl se zde také podle jedné dobové zprávy z konce 17. věku angažovat ve věci omezení procesů i sám císařpán.
(10) Tamtéž, str. 22.
(11) Tamtéž, str. 33-35. Složení tribunálu viz str. 34.
(12) Tamtéž, str. 36.
(13) Tamtéž, str. 39-40.
(14) Tamtéž, str. 44.
(15) Tamtéž, str. 43-44.
(16) Tamtéž, str. 45-46.
(17) Tamtéž, str. 49-50.
(18) Tamtéž, str. 47.
(19) Tamtéž, str. 47.
(20) Tinzová, B. Jesenické toulky. Jeseník: Město Jeseník-Jesenická rozvojová o. p. s. 2009, str. 29.
(20) Neubauerová, M. a Polách, Dr. Zpráva o nevíře. Šumperk: Jeseníky-Sdružení cestovního ruchu 2010, str. 32.