Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

[Autor: Ludwig von Mises. Vyšlo 7. dubna 1952 v časopise “The Freeman”]

Vychází na paměť nedávno uplynulého 50letého výročí smrti Ludwiga von Misese (1881-1973).

Pře několika lety sněmovní podvýbor pro reklamu a propagandu při vládě pod vedením předsedy poslance Foresta Ar. Harnesse (1895-1974) zkoumal propagandistické operace federální vlády. Při jedné příležitosti výbor měl jako svědka vládou zaměstnaného doktora. Když byl tento otázán, zda jeho projevy pořádané v celé zemi presentují obě strany diskuse dotýkající se národního zdravotního pojištění, tento svědek odpověděl: „Nevím, co míníte oběma stranami.“

Tato naivní odpověď vrhá světlo na stav mysli lidí, kteří hrdě sami sebe nazývají progresivními intelektuály. Tito si jednoduše nedovedou představit, že by mohl být vznesen jakýkoliv argument proti různým návrhům, které navrhují. Jak to oni vidí, každý bez pokládání otázek, musí podporovat každý projekt, který má za cíl více a více vládní kontroly nad všemi aspekty života občanů a jejich chování. Nikdy se nepokoušeli vyvrátit námitky proti jejich doktrínám. Preferují tak, jak paní Eleanora Rooseveltová nedávno učinila ve svém novinovém sloupci, označit ty s nimiž nesouhlasí, za podvodníky. 

Mnoho významných občanů považuje vzdělávací instituce odpovědné za rozšiřování této bigotnosti. Ostře kritisují způsob, jakým jsou vyučovány ekonomie, filosofie, sociologie, historie a politologie na většině amerických univerzit a vysokých škol. Obviňují mnoho učitelů z indoktrinace svých studentů idejemi všeobjímajícího plánování, socialismu a komunismu. Někteří z obviněných zkouší odmítat jakoukoliv odpovědnost. Jiní, kteří zjistili marnost tohoto způsobu obrany, pláčou nad „persekucí“ a porušováním „akademické svobody.“

No, to co je neuspokojující u současných akademických podmínek – nejen v této zemi, ale u většiny cizích národů – není ten fakt, že mnoho učitelů je slepě oddáno veblenovským, marxistickým a keynesiánským omylům, a zkouší přesvědčit své studenty, že nemůže být vznesena žádná udržitelná obhajoba proti tomu, co nazývají progresivními politikami. Jejich nebezpečí je spíše nutno vidět v tom faktu, že tvrzení těchto učitelů není vystaveno na akademické půdě žádné kritice. Pseudo-liberálové si monopolizovali učitelská místa na mnoha univerzitách. Jen lidé, kteří s nimi souhlasí, jsou jmenováni učiteli a jsou používány jen učebnice podporující jejich myšlenky. Základní otázkou není to jak se zbavit nejapných učitelů a bídných učebnic. Je to o tom, jak dát studentům příležitost slyšet něco o myšlenkách ekonomů, kteří odmítají principy intervencionistů, inflacionistů, socialistů a komunistů. 

1. Metody „progresivních“ učitelů

Ilustrujme si tuto záležitost při hodnocení nedávno vydané knihy. Profesor Hardvardské univerzity editoval s podporou poradního výboru, jehož členové jsou sami všichni profesoři ekonomie na Harvardské univerzitě, sérii učebnic, „Economic Handbook Series.“ V této sérii byl publikován svazek o socialismu. Jeho autor Paul M. Sweezy (1910-2004) začíná svoji předmluvu s tvrzením, že tato kniha „je psaná ze stanoviska socialisty.“ Redaktor série profesor Seymour E. Harris ve svém úvodu jde o krok dále v tvrzení, že autorův „pohled je blíže skupině, která určuje sovětskou politiku, než skupině, která nyní [1949] drží otěže moci v Británii.“ To je mírný popis toho faktu, že svazek je od první do poslední stránky nekritickým chvalořečením sovětského systému.

Nyní je dokonale legitimním, aby pan Sweezy napsal knihu a profesoři ji redigovali a vydali. Spojené státy jsou svobodnou zemí – jednou z mála svobodných zemí, které na světě zůstávají – a ústava a její dodatky garantují každému právo myslet, jak chce a vydat tiskem, co si myslí. Sweezy bezděčně poskytl velkou službu bystré veřejnosti. Jeho svazek jasně ukazuje každému soudnému čtenáři zběhlému v ekonomii, že nejvýznamnější advokáti socialismu jsou se svým rozumem v koncích, neví, jak poskytnout nějaký hodnověrný argument pro svoji víru a jsou zcela ztraceni při vyvrácení jakýchkoliv seriózních námitek vznesených proti socialismu. 

Ale kniha není psána pro důvtipné učence dobře obeznámené se společenskými vědami. Je, jak zdůrazňuje redaktorův úvod, psána pro obecného čtenáře ve snaze popularizovat ideje, a zvláště pro použití při vyučování.  Laici a studenti, kteří neví nic nebo ví jen velmi málo o dotčených problémech, budou čerpat celou svoji znalost o socialismu z této knihy. Postrádají seznámení s teoriemi a fakty, které by jim dovolily vytvořit si nezávislý názor o různých doktrínách vyložených autorem. Budou akceptovat všechny jeho teze a popisy jako nespornou vědu a moudrost. Jak by mohli býti tak troufalí a pochybovat o spolehlivosti knihy, naspané, jak praví úvod, „autoritou“ na tomto poli a sponzorované výborem profesorů ctihodného Harvardu!

Nedostatek výboru nemá být viděn v té skutečnosti, že vydali takovou knihu, ale ve skutečnosti, že jejich série obsahuje jen tuto knihu o socialismu. Kdyby měli spolu s knihou dra Sweezyho, publikován další svazek kriticky analyzující komunistické ideje a výkony socialistických vlád, nikdo by je nemohl vinit z rozšiřování komunismu. Slušnost by je měla pohánět dát kritikům socialismu a komunismu stejné šance vyložit jejich názory studentům univerzit a vysokých škol, jakou dali dr. Sweezymu.

Na každé stránce knihy dra Sweezyho může člověk nalézt opravdu úžasná tvrzení. Tak při zabývání se problémem občanských práv za socialistického režimu, jednoduše Sweezy přirovnává sovětskou ústavu k americké ústavě. Obě, jak deklaruje, jsou: „obecně akceptované jako prohlášení ideálů, které by měly vést aktivity jak státu, tak jednotlivých občanů. Že tyto ideje nejsou vždy splněny – ani v Sovětském svazu ani ve Spojených státech – je jistě jak pravdivé, tak důležité; ale neznamená to, že by neexistovaly nebo by mohly být ignorovány, ještě méně, že by mohly být transformovány do svého opaku.“ 

Ponechme stranou většinu toho, co by mohlo být předloženo k vyvrácení této úvahy, je zde potřeba říci, že americká ústava není jen nějakým ideálem, ale platným právem země. K zabránění tomu, aby se z ní stalo mrtvé písmo, je zde nezávislé soudnictví mající vrchol v Nejvyšším soudě. Bez takových strážců práva a legálnosti může být jakékoliv právo ignorováno a obráceno v jeho opak. Byl si dr. Sweezy někdy vědom takových nuancí? Opravdu věří, že miliony hynoucí v sovětských vězeních a koncentrácích můžou apelovat na habeas corpus?

Řekněme to ještě jednou: Dr. Sweezy má právo – přesně proto, že Americká listina svobod není jen nějakým ideálem, ale vynutitelným právem – převádět každý fakt v jeho pravý opak. Ale profesoři, kteří předávají chválu na Sověty svým studentům bez toho, aby je informovali o názorech oponentů socialismu nemají přicházet s pláčem stran honu na čarodějnice, jestliže jsou kritizováni.

Profesor Harris ve svém úvodu tvrdí, že „ti, kdož se obávají nepatřičného vlivu chystaného svazku se mohou těšit na chystaného společníka, svazek o kapitalismu v této sérii napsaného někým, kdo je oddán soukromému vlastnictví tak jako je Dr. Sweezy oddán socialismu.“ Tento svazek napsaný profesorem Davidem McCordem Wrightem (1909-1968) z Virginské univerzity byl mezitím publikován. Zabývá se jen příležitostně socialismem a pokouší se vyvrátit některé menší socialistické omyly jako je doktrína odumírajícího státu, doktrína, kterou dnes i ti nejfanatičtější sovětští autoři vyhostili na nevýznamnou pozici. Ale to jistě nemůže být požadováno za uspokojující náhradu anebo vůbec náhradu za důkladné kritické zkoumání celého tělesa socialistických a komunistických idejí a politováníhodných selhání všech socialistických experimentů.

Někteří učitelé zkouší vyvrátit obvinění z ideologické netolerance namířené proti jejich univerzitám a demonstrovat svoji vlastní nestrannost příležitostným pozváním disentujícího outsidera, aby oslovil studenty. To je jen pro oko. Jedna hodina dobré ekonomické teorie proti několika letům indoktrinace chybami! Autor může citovat z dopisu, v kterém odmítl jedno takovéto pozvání: „Co činí nemožným abych mohl přednášet o fungování tržní ekonomiky v jedné krátké lekci – jedno zda 50 minut anebo dvakrát 50 minut- je ta skutečnost, že lidé ovlivnění převažujícími idejemi o ekonomických problémech, jsou plni chybných názorů, které se týkají tohoto systému. Jsou přesvědčeni, že ekonomické deprese, masová nezaměstnanost, monopoly, agresivní imperialismus a války a chudoba větší části lidstva jsou zaviněny neregulovaným fungováním kapitalistického způsobu výroby. Pokud lekce nerozptýlí každé z těchto dogmat, zanechaný dojem u obecenstva bude nedostatečný. No, vyvrácení jednoho z těchto uvedených témat vyžaduje mnohem více času, než je mi přiděleno v mém programu. Posluchači si budou myslet: "Ještě se nezmínil o tomto.“ Nebo „Učinil jen několik příležitostných poznámek o tomto.“ Moje lekce by je mohla utvrdit v jejich nepochopení ohledně systému… Pokud by to bylo možné vyložit fungování kapitalismu v jedné nebo dvou proslovech, bylo by plýtváním času držet studenty ekonomie několik let na univerzitách. Bylo by těžké vysvětlit, proč musí být o tomto předmětu psány objemné učebnice… To je důvod, který mne vede, ač nerad k odmítnutí vaší vřelé nabídky.“

2. Údajná nestrannost univerzit

Pseudo progresivističtí učitelé omlouvají svoji politiku zabránění přístupu k učitelským pozicím těch, které špiní jako staromódní reakcionáře tím, že je nazývají jako zaujaté. Odkazování na zaujatost je docela mimo, jestliže žalobce není v pozici, kdy by předvedl jasně v čem spočívá nedostatek doktríny zastávané špiněným autorem. Jediná věc, která je důležitá je to, zda je doktrína dobrá anebo není dobrá. To by mělo být určeno fakty a deduktivním uvažováním. Jestliže nemůže být vznesen žádný obhajitelný argument k tomu, aby zneplatnil nějakou teorii, tak ji ani přinejmenším neubírá z její správnosti to, že je autor onálepkován. Jestliže na druhou stranu byla nespránost doktríny již jasně demonstrována pomocí nevyvratitelného řetězce uvažování, není zde žádná potřeba tvrdit, že autor je zaujatý.

Životopisec se může pokusit vysvětlit jasně vyvrácené chyby osoby, o jejímž životě, píše pomocí zpětného hledání zaujatosti. Ale takové psychologické interpretace nejsou důležité pro diskusi, která se týká správnosti nebo nesprávnosti nějaké teorie. Profesoři, kteří nazývají ty, jež s nimi nesouhlasí, jako zaujaté, jen přiznávají svoji neschopnost objevit jakoukoliv chybu v teoriích svých odpůrců.

Mnoho „progresivistických“ profesorů po nějaký čas sloužilo v různých vládních agenturách, jejichž názvy jsou plné zkratek. Úkoly jim svěřené v různých úřadech byly jen pomocného charakteru. Dávali dohromady statistiku a psali memoranda, která jejich nadřízení, ať už politici anebo někdejší manažeři korporací, zaregistrovali bez toho, aby je četli. Profesoři nepřinesli do úřadů vědecký duch. Ale úřady jim dali mentalitu autoritářů. Nedůvěřují obyvatelům a považují Stát (s velkým S) za Bohem poslaného strážce ubohých poddaných. Jen vláda je nestranná a nezaujatá. Kdokoliv odporuje jakémukoliv rozšiřování vládní moci, je dle tohoto důkazu demaskován jako nepřítel společnosti. Tím se prokazuje, že „nenávidí“ Stát.

No, jestliže nějaký ekonom oponuje socializaci průmyslu, neznamená to, že „nenávidí“ Stát. Jednoduše tvrdí, že společnost je lépe obsluhována soukromým vlastnictvím výrobních faktorů, než veřejným vlastnictvím. Nikdo nemůže předstírat, že zkušenost se znárodněnými podnikáními rozporuje tento názor. Dalším typickým byrokratickým předsudkem, kteří profesoři získají ve Washingtonu je nazývat postoj těch, co oponují vládním řízením a vytvořením nových úřadů jako „negativismus.“ Ve světle této terminologie vše, co bylo dosaženo americkým systémem individuálního podnikání je jen „negativní“; byrokraté sami jsou „positivní.“

Je zde navíc falešná antiteze „plánovat nebo neplánovat.“ Jen totalitářské vládní plánování, které redukuje občany na pouhé pěšáky zkonstruované byrokracií je nazýváno plánováním. Plány jednotlivých občanů jsou jednoduše „žádnými plány.“ Jaká sémantika!

3. Jak je učena moderní historie

Progresivní intelektuál hledí na kapitalismus jako na nejstrašnější ze všech zel. Lidský druh, tvrdí, žil ve starých dobrých časech dosti vesele. Ale potom, jak řekl jeden britský historik, „padla jako válka nebo mor“ na lidi Průmyslová revoluce. „Buržoasie“ změnila hojnost na nedostatek. Několik boháčů si užívá veškerý luxus. Ale, jak sám Marx pozoroval, pracující „se propadali více a více“, protože buržoasie „je neschopná zajistit existenci svých otroků v rámci jejího otrokářství.“ 

Ještě horší jsou intelektuální a morální důsledky kapitalistického způsobu výroby. Je zde ale jeden prostředek, o kterém progresivci věří, že osvobodí lidstvo od bídy a degradace vytvořené laissez-faire a drsného individualismu, totiž přijetí centrálního plánování, systému, s kterým úspěšně experimentují Rusové. Je pravdou, že výsledky získané od Sovětů nejsou ještě úplně uspokojující. Ale tyto nedostatky byly zapříčiněny pouze zvláštními podmínkami Ruska.  Západ se vyhne ruským úskalím a realizuje stát blahobytu bez nahodilých vlastností, které jej zdeformovaly v případě Ruska a Hitlerova Německa.

Takové je filosofické myšlení na nejsoučasnějších školách a propagované romány a dramatickými kusy. Je to tato doktrína, která vede aktivity téměř všech vlád. Americký „progresivec“ se cítí zahanben tím, co nazývá sociálním zaostáváním své země. Považuje za povinnost Spojených států podporovat marnotratně socialistické vlády ve snaze jim umožnit pokračovat v ruinujících socialistických dobrodružstvích. V jeho očích je opravdových nepřítelem amerického lidu Big Byznys, tj. podnikání, která poskytují běžnému americkému člověku nejvyšší životní standard, který kdy byl v historii dosažen. Jásá nad každým krokem směrem na cestě ke všeobecnému ovládnutí byznysu jako nad pokrokem. Špiní všechny ty, kteří poukazují na škodlivé důsledky plýtvání, deficitního utrácení a spotřebovávání kapitálu jako reakcionáře, ekonomické roajalisty a fašisty. Nikdy se nezmíní o nových a vylepšených výrobcích, které byznys skoro každý rok učiní přístupnými pro masy. Ale je u vytržení u dosti problematického pokroku výstavby přehrad Tenessee Valley Authority, jehož deficit je pokrýván dobře z daní získaných od Big Byznysu.   

Nejzaslepenější vykladači této ideologie mohou býti nalezeni na univerzitních katedrách historie, politické vědy, sociologie a literatury. Profesoři těchto kateder využívají výhody k tomu, aby přednášeli o ekonomických záležitostech, hovoří tak o předmětu, s kterým nejsou vůbec seznámeni. To je obzvláště flagrantní v případě historiků. Způsob, jakým se nakládalo s historií za posledních 200 let je opravdu skandální. Teprve nedávno začali významní učenci demaskovat hrubé omyly Luja Brentana, manželů Webbových, Hammondů, Tawneye, Arnolda Toynbeeho, Élie Halévyho, Beardů a jiných autorů. Na posledním setkání Montpélerinské společnosti držitel křesla předsedy ekonomické historie na Londýnské ekonomické škole, profesor T. S. Asthon představil článek, ve kterém zjistil, že obecně přijímané pohledy na ekonomický rozvoj 19. století „nejsou ze strany ekonomického smyslu informované ani trochu.“ Historici ohýbali fakta, když fabrikovali mýtus o tom, že „dominantní forma organizace v průmyslovém kapitalismu, továrna, vyrostla ne z poptávky obyčejných lidí, ale z poptávky bohatých a vládců.“

Pravdou je, že charakteristických rysem kapitalismu byla a je masová výroba pro potřebu mas. Kdykoliv továrna s metodami masové výroby pomocí motorem poháněných strojů přišla do nového oboru výroby, začala s výrobou levného zboží pro široké masy. Továrny se pustili do výroby uhlazenějšího a tím dražšího zboží pouze až v pozdějším stádiu, když bezprecedentní zlepšení, které přivodily v životním standardu mas, učinilo rozumným aplikovat metody masové produkce také pro fajnovější druhy zboží. Big byznys zásobuje potřeby mnoha lidí; závisí výhradně na spotřebě mas. Ve své funkci spotřebitele je běžný člověk suverénem, jehož nákupy anebo zdržení se nákupu rozhoduje o osudu podnikatelských aktivit. „Proletář“, spotřebitel, o kterém se mnoho mluví, má vždy pravdu.

Nejpopulárnější metodou odsuzování kapitalismu je činit ho zodpovědným za každé podmínky, které jsou považovány za nevyhovující. Tuberkulosa, a ještě před několika lety syfilis byly nazývány nemocemi kapitalismu. Bída množství milionů lidí v zemích jako je Indie, které nepřijaly kapitalismus, je dávána za vinu kapitalismu. Je smutným faktem, že lidé se stávají senilními ve vysokém věku a nakonec umřou. Ale to se nestane jen prodavačům, ale také zaměstnavatelům, a nebylo to méně tragické v předkapitalistické době, než je tomu za kapitalismu. Prostituce, pijáctví a narkomanství jsou nazývány kapitalistickými neřestmi.

Kdykoliv lidé diskutují údajné přečiny kapitalismu, učení profesoři nebo sofistikovaní umělci odkazují na vysoké příjmy filmových hvězd, boxerů a zápasníků. Ale kdo přispěl více k těmto příjmům, milionáři nebo „proletáři“?

Musí být připuštěno, že nejhorší excesy v této propagandě nejsou páchány profesory ekonomie, ale učiteli jiných společenských věd, novináři, spisovateli a někdy i ministry. Ale zdroj, z kterého všechen tento hektický fanatismus příští je učení předané „institucionalistickou“ školou ekonomické politiky. Všechna tato dogmata a omyly můžou být nakonec vystopována nazpět k údajným ekonomickým doktrínám. 

4. Zavržení dobré ekonomie

Marxisté, Keynesiánci, stoupenci Thorsteina B. Veblena (1857-1929) a jiných „progresivistů“ vědí velmi dobře, že jejich doktríny nemohou obstát před jakýmikoliv kritickými analýzami. Jsou si plně vědomi toho faktu, že jeden zástupce dobré ekonomie v jejich oddělení by znehodnotil všechno jejich učení. To je to, proč jsou tak horliví v zabránění každému „ortodoxnímu“ v přístupu do opěrných bodů jejich „ne-ortodoxie.“

Nejhorším následkem tohoto zavržení dobré ekonomie je ten fakt, že nadaní mladí absolventi se straní kariéry akademických ekonomů. Nechtějí být bojkotováni universitami, recenzenty knih a vydavatelskými firmami. Dávají přednost tomu jít do byznysu nebo provozovat právničinu, kde bude jejich talent obstojně ohodnocen. Jsou to především ti se sklonek ke kompromisu, ti, co nejsou horliví při hledání nedostatků mainstreamové doktríny, kteří aspirují na učitelské pozice. Zůstalo zde málo kompetentních mužů, aby nahradili významné učence, kteří zemřeli nebo dosáhli důchodového věku. Mezi nastupující generací učitelů jsou stěží nějací hodnotní nástupci takových ekonomů jako Frank A. Fetter a Edwin W. Kemmerer z Princetonské university, Irving Fisher z Yaleho university a Benjamin M. Anderson z Kalifornské university (Berkeley). 

Je zde jen jeden způsob nápravy této situace. Skutečným ekonomům musí být dána stejná příležitost na našich fakultách, které si dnes užívají jen advokáti socialismu a intervencionismu. To není jistě příliš velký požadavek, dokud tato země není ještě totalitní.