Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

[Autor: Daniel Lacalle. Vyšlo na Mises.org dne 22.III.2021]

Rychlost globálního zotavení je podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) od roku 1975 pomalejší a slabší, konzistentně je tomu tak pokaždé. Zotaveni trvá dlouho a stává se pomalejším. Ve stejný čas jsou období krisí méně agresivní, ačkoliv jsou častější než před rokem 1975. Ještě jedním zajímavým důkazem stran krizí a zotavení je to, že téměř všechny ekonomiky zakončují období recese s ještě většími dluhy než předtím.

Globální dluh se nafukuje do výše po celou dobu, na více než trojnásobek světového domácího hospodářského produktu (HDP). Pro to, aby se ekonomika opravdu vzpamatovala, musíme zastavit závody v perversních motivech vytvořených chybnými analýzami stran původu krisí a řešeními, které jsou často navrhovány ekonomií hlavního proudu a politiky. Souhlasím s Johanem Norbergem, že dva hlavní faktory, které vidíme, a které pohánějí fenomenální pokrok, jsou svobodné trhy a možnost přístupu do podnikání. Svoboda inovovat, experimentovat, vytvářet a sdílet musí přijít se správnými motivy.

Po dekády vlády a centrální banky vždy identifikovaly problém ekonomiky, jakožto problém poptávky, i když to nebyl tento případ. Pokud zde byly krise nebo recese, vlády ihned věřily, že tomu tak musí být kvůli nedostatku poptávky a následně rozhodly, že soukromý sektor nebyl ochotný anebo schopný vyplnit opravdové poptávkové potřeby ekonomiky, i tehdy když zde nebyl žádný opravdový důkaz o tom, že firmy nebo občané by investovali nebo spotřebovávali méně, než by opravdu potřebovali. Celý předpoklad byl, že firmy neinvestovaly "dostatečně." Ve srovnání s čím, a kdo o tom rozhodl? Samozřejmě rozhodli o tom centrální plánovači, kteří mají přínosy z bublin a přemíry kapacity, ale nikdy netrpí následky.

Vlády a centrální banky si nikdy nevšímají rizika nadměrné nabídky, a tím méně předpovídání bubliny. Proč? Protože většina plánovačů centrálních bank vidí dluhy, nadměrnou nabídku a bubliny jako malé kolaterální škody většího dobra: obnoveného růstu za jakoukoliv cenu. Za chybou v diagnózách je obsese udržet HDP nebo přivodit růst HDP za jakoukoliv cenu bez ohledu na kvalitu jeho složek. HDP je relativně jednoduché zvýšit. Já vždy vysvětluji svým studentům, že HDP je jen ekonomickou kalkulací, v které přidáváte to, co utratíte k tomu, co vyděláte. HDP může být zvýšeno skrze vládní utrácení a vyššími dluhem živenými výdaji. Dluh není problém, když slouží svému účelu, kterým je finanční produktivní investice a umožňuje ekonomice růst, zatímco efektivnost, inovace a technologie nám dovolují být více produktivními a získat více a lepšího zboží a služby za nižší cenu. Je to mocný cyklus. 

Tento mocný cyklus úvěru se obrátí ke špatnému neproduktivnímu dluhu, když motivujeme špatné investice (malinvestment) a bráníme technologickým změnám pomocí zavedení masivních vládních stimulů a injekcí peněžní likvidity.

Centrální banky obhajují své aktivity, když říkají, že ony nesnižují úrokové sazby, je to trh a klesající úrokové míry odrážejí poptávku soukromého sektoru. Opravdu? Jak a kdy toto zjistily? Jaký soukromý sektor? Kamarádíčkovské (crony) nebo zastaralé společnosti? Vysoce zadlužené společnosti? Navíc, jestliže nízké úrokové míry a injekce likvidity jsou tržní poptávkou, proč nenechat trh, aby ustavil úrokové míry a likviditu namísto centrálních bank?

Ty stejné vlády, které cítí potřebu "zvyšovat inflaci", něco, co žádný spotřebitel nikdy nepoptával, tak činí, protože mají výhody jakožto ti, co jako první obdrží nově vytvořené peníze a jsou jediným sektorem, který má opravdu výhody z inflace. Ba ani kamarádičkovské sektory nemají úplné výhody z inflace, daně uvalené na chudé. Na ty, kteří trpí vyššími náklady a dovezenými výdaji.

Tím, že se činí pořad stejná hypotéza, jsou chyby opakovány a akumulovány. Žádný div, že rychlost zotavování je pomalejší, slabší a více zadluženější. Jsou zde čtyři důvody pro tuto slabost. Prvně, vlády věří, že problémem je nedostatek poptávky a jmenují sebe sami řešením, používajíce ty, co spoří k tomu, aby toto financovali skrze daně a inflaci. Nejlepší cesta jak zvýšit HDP? Masivní zbytečná přítěž, enormní projekty pro infrastrukturu, které generují krátkodobý boom výdajové stránky HDP. Infrastruktura je potřebná, samozřejmě, ale rozdíl je v tom, když se země rozhodne použít ji jako triku pro předstírání růstu. Postavit cokoliv za jakoukoliv cenu. To zanechává masivní dluhy a méně dynamickou, ne silnou ekonomiku.

Za druhé, politiky strany poptávky zachovávají na účet spořitelů, mezd a produktivních odvětví na věky ta odvětví, která jsou v procesu zastarávání. Vlády budou vždy dotovat a podporovat neefektivní na účet těch efektivních, protože jejich cílem je udržet to, v co věří, že funguje a udržuje pracovní místa. Není to kvůli špatným záměrům nebo zlým cílům, je to jednoduše zachování minulosti, kterou prožily.

Za třetí masivní peněžní injekce likvidity a nízké úrokové sazby jsou přesným ekvivalentem nepřímých dotací neefektivním. Ti, co obdrželi peníze dříve a nejvíce vydělali na "nekonvenční monetární politice" budou, z definice, nejzadluženější a nejméně produktivní. To je to, proč se růst produktivity a rychlost oběhu peněz zastaví během období vládního půjčování peněz a fiskálních výstřelků.

Za čtvrté, přínosy z krátkodobého a dlouhodobého úvěrového cyklu jsou zničeny. Kreativní destrukce je zcela eliminována, špatné investice jsou podporovány skrze neudržitelně nízké úrokové sazby a likvidita je absorbována finančními aktivy a neproduktivními odvětvími.

Inflace nevzroste tak mnoho jak chtějí centrální plánovači, protože technologie a efektivnost jsou nezastavitelné, i když se o to tito pokoušejí, a protože nadbytečná kapacita je navěky zachovávána skrze trvalé refinancování. Masivní peněžní injekce likvidity a nízké úrokové míry vedou k tomu, že roste počet zomby firem. Procento společností, které nemohou platit náklady na úroky pomocí operačního zisku, se nafukuje i přes ultra nízké úrokové sazby a údajné "pro růstové" plány.

Další známky problémů

Po dekády ukazují politiky stran poptávky klesající, ale ne osudové výsledky, ale dnes svět opakuje ty stejné politiky po tolikáté, že je to jednoduše vyčerpávající. Úroky jsou neudržitelně nízké, likvidity je přes míru, a tak zde není žádný skutečný fiskální prostor pro vlády, které spotřebovali všechnu svoji schopnost vytahat bohatství od střadatelů. Čím více slyšíme od vlád, že potřebují utrácet více a spořit méně, tím slabší je odezva ekonomických subjektů.

Vlády a centrální banky vytvářejí krise z mírných a zcela zdravých zpomalení, tím, že odpírají ekonomické cykly a, co je horší, sami sebe se presentují jako jediné instituce, které je odvracejí. Podpora ekonomiky hnané dluhy vede k častějším krisím, kratším ekonomickým cyklům a náhlým recesím.