Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

[Autorem je Murray N. Rothbard.  Vyšlo v „Left and Right: A Journal of Libertarian Studies“, sv. 3, č. 3, 1967. Přeložil Tomáš Macháček.].

Potíž se sektáři, ať už to jsou libertariáni, marxisté nebo zastánci světové vlády, je ten, že mají sklon spokojeně opomíjet kořen jakéhokoliv problému a niky se neobtěžují s detailnějšími či bližšími příčinami. Nejlepším a téměř směšným příkladem slepého, neinteligentního sektářství je Socialistická strana práce, úctyhodná strana bez jakéhokoliv vlivu na americký život. Na jakýkoliv problém, který před ně může stav světa předložit – nezaměstnanost, automatizace, Vietnam, jaderné testy, či cokoliv jiného – SSP bude jednoduše papouškovat: „Přijměte socialismus“. Poněvadž kapitalismus je údajně kořenem těchto i jiných problémů a jen socialismus s nimi zamete. Tečka. Tímto způsobem se sektář, i kdyby bylo jeho spatření kořene příčiny správné, izoluje ode všech problémů reálného světa a, což je ještě ironičtější, zbavuje sám sebe jakéhokoliv vlivu na konečný cíl, o nějž usiluje.

U otázky válečné viny, ať už jde o jakoukoliv válku, zvedá sektářství svou ošklivou, neinformovanou hlavu dalece za stagnující dosah Socialistické strany práce. Libertariáni, marxisté, zastánci světové vlády, všichni ze své vlastní odlišné perspektivy, mají vestavěnou tendenci vyhýbat se obtěžování se s detailními pro a proti každého konfliktu. Každý z nich ví, že základní příčinou války je systém národních států. Vzhledem k existenci tohoto systému se budou války odehrávat pořád a všechny státy budou sdílet vinu. Obzvláště libertarián ví, že státy bez výjimky provádějí agresi vůči vlastním občanům. A též ví, že ve všech válkách každý stát provádí agresi vůči nevinným civilistům „náležejícím“ druhému státu.

Toto porozumění základní příčiny války a agrese (a povahy samotného státu) je správné a užitečné. A také naprosto nezbytné pro pochopení stavu světa. Problém je, že libertarián má sklon tady skončit a vyhnout se odpovědnosti za vědomí toho, co se děje v libovolné válce či mezinárodnímu konfliktu. Má ve zvyku neoprávněně přeskočit k závěru, že v každé válce jsou všechny státy rovnoměrně viny, a pak vesele pokračuje bez toho, aby se tématem ještě někdy zabýval. Krátce řečeno, libertarián (a marxista a zastánce světové vlády) má tendenci se přidat do pohodlného „třetího tábora“ a rovnoměrně obviňovat všechny strany konfliktu a přestat se o to starat. Toto je pohodlná pozice, protože člověk si doopravdy neodcizí ani jednu ze stran. Obě strany v jakékoliv válce odepíšou takového člověka jako beznadějně „idealistického“ a sektáře, který se nechce do ničeho namočit, člověka, který je docela roztomilý, poněvadž jednoduše papouškuje svůj „ryzí“ postoj bez informování se o, či zaujetí postoje k, kterékoliv válce, která ve světě řádí.  V krátkosti, obě strany budou sektáře tolerovat, poněvadž je irelevantní a poněvadž jeho irelevance zaručuje, že nebude mít jakýkoliv vliv na běh událostí či na veřejný názor týkající se těchto událostí.

Ne. Libertariáni si musí uvědomit, že papouškování konečných principů nestačí pro to poradit si s reálným světem. Jen proto, že všechny strany sdílejí konečnou státní vinu, neznamená, že všechny strany jsou stejně viny. Naopak, v podstatě v každé válce je jedna strana více vina, než ta druhá a jedné straně musí být připsána základní odpovědnost za agresi, pokus od dobytí atd. Ale abychom zjistili, která strana má větší podíl viny, musíme se hluboce informovat o historii daného konfliktu a to vyžaduje čas a přemýšlení. A též to vyžaduje maximální ochotu stát se relevantním tím, že jedné či druhé straně připíšete větší podíl viny.

Takže staňme se relevantními a podrobme rozboru základní historické příčiny chronické, stejně jako současné krize na Středním východě a objevme a posuďme vinu.

Chronická krize na Středním východě se táhne – stejně jako mnoho krizí – až k první světové válce. Britové, výměnou za mobilizaci arabských národů proti jejich utlačovatelům z imperiálního Turecka, nabídli Arabům nezávislost, až válka skončí. Ale současně slíbila britská vláda, se svou charakteristickou falešností, arabskou Palestinu jako „Národní domov“ pro organizovaný sionismus. Tyto sliby nebyly na stejné morální rovině, poněvadž v prvním případě byla Arabům slíbena jejich vlastní půda osvobozená od turecké nadvlády, zatímco v druhém případě byla světovému sionismu slíbena půda, jež rozhodně jeho nebyla. Když první světová válka skončila, rozhodli se Britové bez váhání dodržet špatný slib – slib světovému sionismu. Rozhodování Velké Británie nebylo obtížné. Pokud by měla dodržet svůj slib Arabům, znamenalo by to stáhnout se ze Středního východu a předat půdu jejím obyvatelům. Avšak pokud by měla dodržet svůj slib sionismu, musela by Británie zůstat jako dobyvačná, imperiální mocnost vládnoucí na arabskou Palestinou. Že si vybrala imperiální směr, není moc překvapující.

Musíme tedy dále do historie, poněvadž co byl světový sionismus? Před Velkou francouzskou revolucí byli evropští židé z velké části uzavřeni v ghettech, a ze života v ghettu se vyvinula výrazná židovská kulturní a etnická (stejně jako náboženská) identita, s jidiš jako společným jazykem (hebrejština byla pouze prastarým jazykem náboženských rituálů). Po Velké francouzské revoluci byli západoevropští židé emancipováni od života v ghettu a čelili volbě, kterým směrem se vydat. Jedna skupina, dědicové osvícenství, si zvolila a obhajovala zbavení se omezené, zápecnické ghetto kultury ve prospěch asimilace do kultury a prostřední západního světa. Zatímco asimilacionismus byl jasně racionálním směrem v Americe a západní Evropě, tato cesta nemohla být tak snadno následována ve východní Evropě, kde zdi ghetta stále stály. Ve východní Evropě se židé tudíž obrátili k různým hnutím za zachování židovské etnické a kulturní identity. Nejvíce převládal Bundismus, názor židovského Bundu [Bund je německy spolek], jenž se zasazoval za židovské národní sebeurčení, až k a včetně židovského státu v převážně židovských oblastech východní Evropy. Tudíž, dle Bundismu, mělo být město Vilnius, s většinovou židovskou populací, součástí nově vytvořeného židovského státu. Další, méně vlivnou, skupinou židů bylo, Teritorialistické hnutí, zoufalé z budoucnosti židů ve východní Evropě, obhajující zachování si židovské jidiš identity utvořením židovských kolonií a komunit (nikoliv států) v různých neobydlených, panenských oblastech světa.

Vzhledem k podmínkám evropského židovstva na konci devatenáctého a počátku dvacátého století, měla všechna tato hnutí racionální základy. To židovské hnutí, které nedávalo žádný smysl, byl sionismus, hnutí, jež se začalo mísit se židovským Teritorialismem. Ale zatímco Teritorialisté chtěli jednoduše zachovat židovskou jidiš identitu ve vlastní, nově zvelebené zemi, sionismus začal trvat pouze na židovské zemi v Palestině. Fakt, že Palestina nebyla panenskou zemí, ale byla již osídlena arabským rolnictvem, neznamenal pro ideology sionismu zhola nic. Navíc sionisté nechtěli zachovat jidiš kulturu z ghetta, ale naopak ji chtěli pohřbít a nahradit novou kulturou a jazykem založeným na umělém sekulárním rozšíření prastaré náboženské hebrejštiny.

V roce 1903 nabídli Britové území v Ugandě pro židovskou kolonizaci a odmítnutí této nabídky polarizovalo sionistická a teritorialistická hnutí, jež byla předtím smíchána dohromady. Od té doby byli sionisté oddáni mystice krve a půdy v Palestině a pouze Palestině, zatímco Teritorialisté se vydají hledat panenskou půdu jinde ve světě.

Kvůli arabskému osídlení v Palestině se v praxi musel sionismus stát ideologií podmanění. Po první světové válce získala Velká Británie kontrolu nad Palestinou a použila svou svrchovanou moc k podpoře a nabádání k vyvlastnění arabské půdy pro sionistické užití a sionistické přistěhovalce. Staré turecké územní vlastnické tituly byly často odněkud vyhrabány a levně koupeny, čímž došlo k vyvlastnění arabského rolnictva ve prospěch evropské sionistické imigrace. Do srdce rolnického a nomádského, středovýchodního arabského světa tak přišli převážně evropští kolonisté na zádech a bajonetech britského imperialismu.

Zatímco sionismus byl nyní oddán Palestině jako Židovskému národnímu domovu, nebyl stále ještě oddán rozšíření nezávislého židovského státu v Palestině. Vskutku, pouze menšina sionistů dávala přednost židovskému státu a mnoho z nich přerušilo své svazky s oficiálním sionismem, aby pod vlivem Vladimíra Žabotinského zformovali sionisticko-revizionistické hnutí k agitaci za židovský stát vládnoucí historické starověké Palestině na obou březích řeky Jordán. Není překvapivé, že Žabotinský vyjádřil velký obdiv k militarismu a sociální filozofii Mussoliniho fašismu.

Na druhém křídle sionismu stáli kulturní sionisté, kteří odporovali ideji politického židovského státu.  Obzvláště hnutí Ihud (Jednota), soustředěné okolo Martina Bubera a skupiny význačných židovských intelektuálů z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, prosazovalo (až Britové odejdou) binacionální židovsko-arabský stát v Palestině, v němž by žádná náboženská skupina nedominovala a obě by pracovaly v míru a harmonii na vybudování Palestiny.

Ale vnitřní logika sionismu neměla být tolerována. Na bouřlivé Světové sionistické konferenci v newyorkském hotelu Biltmore v roce 1942, sionismus poprvé přijal jako cíl židovský stát v Palestině a nic jiného. Extrémisté zvítězili. Odteď už měla být na Středním východě trvalá krize.

Tlačeni z obou stran sionisty dychtícími po židovském státě a Araby usilujícími o nezávislou Palestinu, Britové se konečně rozhodli stáhnout se po druhé světové válce a problém přehodit na OSN. Jak se úsilí o vytvoření židovského státu zesilovalo, ctěný doktor Judah Magnes, prezident Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a hlava hnutí Ihud, hořce odsoudil „sionistické totalitářství“, jež obvinil, že se pokouší dostat „všechny židy pod svůj vliv silou a násilím. Ještě jsem neviděl, aby byli sionističtí teroristé nazývání svými pravými jmény: Zabijáci – brutální muži a ženy…Všichni židé v Americe sdílejí vinu, dokonce i ti, kteří nesouhlasí s aktivitami tohoto nového pohanského vedení, ale klidně sedí s rukama v klíně…“ Krátce poté považoval doktor Magnes za nezbytné odstěhovat se z Palestiny do Spojených států.

Za neuvěřitelně silného tlaku ze strany Spojených států, OSN – včetně entuziastických Spojených států a Sovětského svazu – schválila plán na dělení Palestiny v listopadu 1947. Plán, jenž vytvořil základ pro britské stažení a vyhlášení izraelské existence 15. května následujícího roku. Tento plán dělení udělil židům, kteří měli zanedbatelný zlomek palestinského území, téměř polovinu území země. Sionismus uspěl ve vykrojení evropského židovského státu do arabského území na Středním východě. Ale toto rozhodně není vše. Smlouva OSN zajišťovala, že a) Jeruzalém má být internacionalizován pod vládou OSN, a za b) bude existovat hospodářská unie mezi židovskou a arabskou Palestinou. To byly základní podmínky, za nichž OSN schválila dělení. Obě byly okamžitě Izraelem přehlíženy, čímž došlo k zahájení série agresí vůči blízkovýchodním Arabům.

Britové byli ještě stále v Palestině, když sionistické polovojenské síly začaly ničit palestinské arabské ozbrojené síly v sérii občansko-válečných střetů. Devátého dubna 1948 se fanatičtí sionisticko-revizionističtí teroristé, seskupení do organizace Irgun Zvai Leumi, zmasakrovali stovku žen a dětí v arabské vesnici Deir Yassin. S příchodem nezávislosti Izraele 15. května, demoralizovaní palestinští Arabové, utíkali v panice ze svých domovů a před hrozbou masakru. Sousedící arabské státy poslali své jednotky. Historici jsou zvyklí popisovat následující válku jako invazi do Izraele arabskými státy, hrdinsky odraženou Izraelem, ale poněvadž se veškeré boje odehrály na arabském území, je tato interpretace zjevně nesprávná. Co se ve skutečnosti odehrálo, je to, že Izraeli se podařilo zabrat velké kusy území přiděleného palestinským Arabům při dohodě o dělení, včetně arabských území západní Galileje, západní až střední Palestiny, jakožto „koridor“ do Jeruzaléma, a arabská města Jaffa a Beerševa. Podstatná část Jeruzaléma – Nové město – bylo též zabráno Izraelem a plán OSN na internacionalizaci vzal za své. Arabské armády byly omezeny svou vlastní neefektivitou a nejednotou a sérií příměří uložených OSN, porušovaných jen na tak dlouho, aby mohl Izrael okupovat další arabské území.

V době dohody o trvalém příměří z 24. února 1949, tedy 600 000 židů vytvořilo stát, jenž byl domovem pro 850 000 Arabů (z celkové palestinsko-arabské populace 1.2 milionů). Z těchto Arabů byly tři čtvrtiny milionu vyhnány ze své půdy a domovů a zbytek byl podroben tvrdé vojenské vládě, která o dvě desetiletí později stále funguje. Domy, půda a bankovní účty prchajících Arabů byly promptně zkonfiskovány Izraelem a předány židovským přistěhovalcům. Izrael dlouho tvrdil, že ty tři čtvrtiny milionu Arabů nebyly vyhnány silou, ale spíše jejich vlastní neopodstatněnou panikou vyvolanou arabskými vůdci – ale klíčový bod je ten, že každý uznává neoblomné odmítnutí Izraele dovolit uprchlíkům návrat a znovuzískání majetku, který jim byl sebrán. Od toho dne až do současnosti, po dvě desetiletí, nešťastní arabští uprchlíci, jejichž počet nyní nabobtnal přirozeným nárůstem na 1.3 milionu, žijí v naprosté bídě v uprchlických táborech okolo izraelských hranic, sotva udržováni naživu skromnými fondy OSN a balíčky CARE, jen pro ten den, kdy se vrátí do svých právoplatných domovů.

V oblastech Palestiny, původně určené Arabům, nezůstala žádná arabská vláda. Uznávaný vůdce palestinských Arabů, jejich Velký muftí Haj Amin el-Husseiní, byl šmahem sesazen dlouhodobou britskou loutkou, králem Abdaláhem ze Zajordánska, který jednoduše zabavil arabské regiony východní až střední Palestiny, stejně jako Staré město v Jeruzalémě. Arabská legie krále Abdalláha byla postavena, vyzbrojena a dokonce vedena takovými kolonialistickými britskými důstojníky jako Glubb Paša.

Ohledně arabských uprchlíků přijal Izrael postoj, že daňoví poplatníci celého světa (tedy převážně američtí daňoví poplatníci) by měli nasypat peníze do rozsáhlého projektu k přesídlení palestinských uprchlíků někam na Střední východ, tedy někam daleko od Izraele. Uprchlíci nemají pochopitelně žádný zájem o přesídlení. Chtějí prostě zpět své domovy a majetek.

Dohoda o příměří z roku 1949 měla být kontrolována řadou Smíšených komisí pro příměří, složených z Izraele a jeho arabských sousedů. Avšak velmi brzy Izrael rozpustil tyto komise a začal narušovat stále více a více arabského území. Oficiálně demilitarizovaná zóna El Auja byla Izraelem šmahem zabrána.

Poněvadž byl celý Střední východ technicky stále ve válečném stavu (existovalo příměří, ale žádná mírová dohoda), Egypt blokoval od roku 1949 Tiranskou úžinu – vstup do Akabského zálivu – veškeré izraelské lodní dopravě a veškerému obchodu s Izraelem. Vhledem k důležitosti blokády Akabského zálivu ve válce roku 1967, je důležité si pamatovat, že nikdo neremcal proti této egyptské akci. Nikdo netvrdil, že Egypt narušoval mezinárodní právo uzavřením těchto „mírumilovných mezinárodní vodní cesty“. Otevření jakékoliv vodní cesty všem národům vyžaduje dle mezinárodního práva dvě podmínky: a) souhlas mocností hraničících na dané vodní cestě, a za b) nesmí existovat válečný stav mezi mocnostmi, kterých se daná vodní cesta týká. Žádná z těchto podmínek nebyla pro Akabský záliv splněna. Egypt s takovouto dohodou nikdy nesouhlasil a Izrael byl s Egyptem ve válečném stavu od roku 1949, takže Egypt blokoval záliv pro izraelskou námořní dopravu bez námitek od roku 1949.

Izraelská historie pokračování agrese teprve začala. O sedm let později, v roce 1956, se Izrael připojil k britským a francouzským imperialistickým armádám a společně s nimi napadl Egypt. Ó jak hrdě Izrael vědomě napodobil nacistický Blitzkrieg a taktiku plíživých útoků! A jaké je to ironie, že ten samý americký Establišment, který po léta odsuzoval nacistické Blitzkriegy a plíživé útoky, se najednou ztrácel v obdivu k té samé taktice použité Izraelem! Ale v tomto případě opustily Spojené státy na kratičkou dobu svou intenzivní a pokračující oddanost k Izraeli a spojily se s Ruskem k vytlačení spojených agresorů pryč z egyptské půdy. Ale Izrael nesouhlasil se stažením svých sil ze Sinajského poloostrova, dokud Egypt nesouhlasil dovolit speciální Pohotovostní jednotce OSN spravovat pevnost Sharm-el Sheikh dominující Tiranské úžině. Je příznačné, že Izrael opovržlivě odmítl povolení jednotky OSN ke hlídkování na jeho straně hranice. Pouze Egypt povolil přístup jednotkám OSN a díky tomuto byl od roku 1956 otevřen Akabský záliv pro izraelskou lodní dopravu.

Krize z roku 1967 vznikla z faktu, že během posledních pár let začali palestinsko-arabští uprchlíci opouštět své předchozí bezútěšné a pasivní zoufalství a začali tvořit guerillová hnutí, jež infiltrovaly izraelské hranice, aby přenesli boj do oblasti jejich ztracených domovů. Od loňského roku byla Sýrie pod kontrolou nejmilitantněji antiimperialistické vlády, kterou Střední východ viděl za celá léta. Syrská podpora palestinským guerillovým silám vedla frenetické vůdce Izraele k vyhrožování války proti Sýrii a dobytí Damašku – hrozby přerušované krutými útoky proti syrským a jordánským vesnicím. V tomto bodě byl egyptský premiér Gamál Abd an-Násir (po léta protiizraelský vychloubač, který se soustředil na demagogická, etatistická opatření, která zničila egyptské hospodářství) vyzván Syřany, aby podnikl něco konkrétního na pomoc. Obzvláště aby ukončil kontrolu jednotek OSN – a tím pádem i pokračující izraelskou námořní dopravu – v Akabském zálivu. Z tohoto důvodu žádal Násir jednotky OSN, aby odešly. Proizraelské skuhrání na U Thantův rychlý souhlas je groteskní, když uvážíme, že jednotky OSN tam byly pouze na žádost Egypta, a že Izrael vždy neoblomně odmítal mít jednotky OSN na své straně hranice. V tomto bodě se, uzavřením Tiranské úžiny, Izrael evidentně připravoval na další bleskovou válku.

Zatímco na oko podporovala mírové rozhovory, izraelská vláda se konečně podvolila „jestřábímu“ tlaku uvnitř země a jmenování notoricky válkychtivého generála Moše Dajana jako ministra obrany bylo samozřejmě signálem pro izraelský bleskový útok, který přišel o několik dní později. Neuvěřitelně rychlá izraelská vítězství, glorifikace izraelské taktiky a strategie v tisku, zjevná nepřipravenost arabských vojsk navzdory nadšení, toto vše naznačuje nám všem (s výjimkou těch nejnaivnějších) fakt, že Izrael zahájil válku roku 1967 – fakt, který se Izrael sotva obtěžuje popírat.

Jeden z nejodpudivějších aspektů masakru z roku 1967 je otevřený obdiv většiny Američanů (ať už židů nebo ne) k izraelskému výboji. Zdá se, že v hloubi americké duše sídlí choroba, která způsobuje, že se dokáže identifikovat s agresí a masovým vražděním – čím rychlejší a brutálnější, tím lépe. Ve všem tom přívalu obdivu k izraelskému pochodu, kolik lidí oplakalo tisíce nevinných civilních arabských obětí izraelského použití napalmu? Co se týká židovského šovinismu mezi tzv. „protiválečnými“ členy levice, není odpornější demonstrace nedostatku lidskosti, než ta projevená Margot Hentoffovou v levičáckém Village Voice:

Existuje nějaká válka, která se vám LÍBÍ? Pokud ano, jste židé? Šťastlivci. Jaká je to doba pro to být žid! Znáte nějaké židovské pacifisty? Znali jste nějaké minulý týden?...
Mimoto, toto byla odlišná válka – starý druh války, druh války, v níž je smrt životadárná a arabská úmrtí se nepočítala. Jaká to rozkoš zase jednou podporovat válku. Jaký to čistý a blahodárný pocit pobízet ty džípy kodrcající se přes televizní obrazovku a plné drsných, štíhlých, tvrdě se tvářících ŽIDOVSKÝCH vojáků.
„Podívejte! Už jedou! Wow! Fííí! Už jen nic nezastaví!“, říká starý radikální pacifista, „Toto je židovská armáda!“
Další (jehož hlavním příspěvkem k judaismu bylo až do teď psaní článků neuznávajících Izrael a ohlašujících, že judaismus je mrtev a zaslouží si to) strávil týden pletením si své národnosti. „Jak si vedeme?“, ptal se bez ustání „Jak daleko jsme se dostali?“

Vskutku „čistý a blahodárný pocit“, když se „arabská úmrtí nepočítají“! Je vůbec nějaký rozdíl mezi tímto druhem přístupu a přístupem nacistických pronásledovatelů židů, na něž náš tisk každodenně útočí dobře přes dvacet let?

Když tato válka začala, prohlásili izraelští vůdci, že nemají zájem ani o „jediný palec“ území. Jejich boj byl čistě obranný. Ale nyní, když Izrael sedí na svých úlovcích (po opakovaných porušení příměří vyhlášených OSN), si píská jinou písničku. Jeho síly stále okupují celý Sinajský poloostrov, zabrán byl celý palestinský Jordán, čímž se skoro dalších 200 000 nešťastných Arabů stalo uprchlíky a připojilo se ke statisícům svých zoufalých druhů. Izrael dále zabral nemalý kus Sýrie a arogantně prohlašoval, že nikdy nevrátí jeruzalémské Staré Město nebo jej nedovolí internacionalizovat (prohlásit za svobodné město). Izraelský zábor celého Jeruzaléma je prostě „nediskutovatelný“.

Pokud je na Středním východě agresorem Izrael, role Spojených států v tomto všem byla dokonce ještě méně líbezná. Licoměrnost americké pozice je téměř neuvěřitelná – či byla by neuvěřitelná, kdybychom nebyli obeznámeni s americkou zahraniční politikou posledních desetiletí. Když válka začala, a na chvíli to vypadalo, že Izrael je v ohrožení, Spojené státy přispěchaly s prohlášením o oddanosti k „územní integritě Středního východu“. Jako kdyby byly hranice z let 1949-1967 zaznamenány v Písmu svatém a musely být zachovány za každou cenu. Nicméně, jak bylo jasné, že Izrael zvítězil a dobyl další území, Amerika rychle odhodila své údajné opatrované „principy“. Nyní se již o „územní integritě Středního východu“ nemluví.  Nyní je to vše „realismus“ a nesmyslnost návratu k zastaralým hranicím statutu quo a nezbytnost pro Araby přijmout rámcovou dohodu na Středním východě, atd. Kolik dalších důkazů potřebujeme o tom, že Spojené státy byly vždy v pozadí, připraveny přijít Izraeli na pomoc, kdyby to bylo nezbytné? Kolik důkazů ještě potřebujeme o tom, že Izrael je nyní spojencem a satelitem Spojených států, jež přebraly na Středním východě, stejně jako v mnoha oblastech po světě, po Britech roli imperialistů?

Američané se nesmí nechat nalákat do toho, aby věřili, že Izrael je tím Davidem, stojícím proti Goliášovi jeho mocných arabských sousedů. Izrael je evropská země s evropským technologickým standardem, bojující s primitivním a zaostalým nepřítelem. Navíc má Izrael za zády nahromaděnou sílu bezpočtu Američanů a Západoevropanů, kteří jej živí a financují, stejně jako Leviatany Spojených států a jeho početných spojenců a klientských států. Izrael není o nic víc „udatným Davidem“ s ohledem na početní převahu jeho nepřátel, než byl britský imperialismus, když si podrobil mnohem lidnatější území v Indii, Africe a Asii.
A tak nyní Izrael okupuje své nabobtnalé území, ničí domy a vesnice s odstřelovači, zakazuje arabské stávky a zabíjí arabskou mládež ve jménu omezování terorismu.  Ale tato okupace, tato chronická nemoc Izraele, poskytuje Arabům mocnou, dlouhodobou příležitost. V první řadě, jak militantní antiimperialistické režimy Sýrie a Alžírska nyní chápou, Arabové mohou přesunout svůj strategický důraz od beznadějné konvenční války s mnohem lépe vyzbrojeným nepřítelem k vleklé, masové, lidové guerillové válce. Vyzbrojeni lehkými zbraněmi by mohli Arabové uskutečnit další „Vietnam“, další „Alžírsko“ – další lidovou guerillovou válku proti těžce vyzbrojené okupační armádě.  Samozřejmě, toto je pouze dlouhodobá hrozba, poněvadž aby se uskutečnila, museli by Arabové svrhnout své stagnující, zpátečnické monarchie a vytvořit sjednocenou panarabskou zemi, poněvadž rozdělení do národních států v arabském světě je důsledkem umělých machinací a plenění britského a francouzského imperialismu. Ale v dlouhodobém měřítku je ta hrozba velmi reálná.

Izrael tudíž čelí dlouhodobému dilematu, s nímž se musí jednoho dne vyrovnat. Buď bude pokračovat v současném kurzu a po letech vzájemného nepřátelství a konfliktu bude svržen arabskou lidovou guerillovou válkou, nebo drasticky změní směr, odřízne se úplně od západního imperialismu a stane se prostě židovskými občany Středního východu. Pokud by tak udělal, zavládli by konečně v tomto zmučeném kraji mír, harmonie a spravedlnost. Pro toto mírumilovné soužití existuje dostatečný precedent. Poněvadž během staletí před západním imperialismem devatenáctého a dvacátého století, žili vždy židé a Arabové na Středním východě spokojeně a v míru. Mezi Arabem a židem neexistuje žádné vrozené nepřátelství. Židé tvořili šťastnou a prominentní součást arabské civilizace v severní Africe a Španělsku. Na rozdíl od trvající perzekuce fanatiky křesťanského Západu. Bez západního vlivu a západního imperialismu může tato harmonie znovu zavládnout.