Soukromé ulice a znečištění vzduchu v St. Louis
[Převzato z článku Davida T. Beita “From Privies to Boulevards: The Private Supply of Infrastructure in the United States During the Nineteenth Century”. In. Jerry Jenkins and David E. Sisk, ed., Development by Consent: The Voluntary Supply of Public Goods and Services (San Francisco, 1993)]
Soukromé ulice v St. Louis
Jeden z nejvíce fascinujících příkladů obstarání skrze svobodný trh byly soukromé ulice nebo (v žargonu místních) "soukromá místa" (private places) v St. Louis. Mezi roky 1867 a 1920 bylo vytyčeno okolo 90 takovýchto míst v rámci města. Ve většině případů člověk provádějící rozparcelování instaloval infrastrukturu (obvykle ulice, odpady a vodovodní síť); potom ji převedl na skupinu správců. K tomuto převodu připojil řídící smlouvu nebo omezující závazek. Správci jednající v zastoupení majitelů parcel (lot), měli pravomoc odmítnout služby residentům, kteří nedbali svých povinností na svém majetku a jako poslední instance je mohli žalovat kvůli spravedlnosti u soudu, aby byli tito přinuceni zaplatit. Když správce zemřel, resignoval nebo se odstěhoval z dané oblasti, většina uzavřených smluv dovolovala majitelům parcel si zvolit jeho anebo jejího následovníka. Nakonec toto přenesení pravomoci demokratizovalo správu soukromých míst. (1) Architektem většiny ranných soukromých míst (ulic) byl architekt, městský zeměměřič a stavitel realit Julius Pitzman (1837-1923). Mohl být ovlivněn příklady jako je Llewellywn Park v New Jersey. Založen roku 1856, Llewellywn Park byl nejznámějším residenčním realitním projektem této doby. Měl skoro všechny prvky pozdějších soukromých míst, včetně soukromých ulic (označených závorami) a parky vlastněné radou správců (Jackson 1985, str. 76-81; Vickery 1972, str. 10).
Zdá se, že St. Louis bylo jediné velké město, kde se soukromá místa uchytila ve velkém. Historici přišli s několika vysvětleními proč k tomuto došlo. Málo z těchto teorií je uspokojujících: Charles Savage pro příklad zastává názor, že soukromá místa byla reakcí na nedostatek zónování. Problém s tímto argumentem je, že ačkoliv St. Louis nemělo zónování do 20. století, nemělo ho ani žádné jiné velké město. Jiní tvrdili, že soukromá místa vznikla kvůli rychlému ekonomickému a populačnímu růstu pozdního 19. století. Toto vysvětlení není také uspokojující. Mnoho velkých měst, jako Chicago, také zažilo rychlý růst, přesto se zde nevyvinuly soukromá místa, přinejmenším ne ve stejném rozsahu (Savage 1987, str. 4). Ačkoliv zde není jen jeden důvod proč se soukromá místa uchytila v St. Louis, učenci přehlédli přesvědčivé vysvětlení. Během 19. věku missourská legislativa držela města na specificky krátkých fiskálních otěžích skrze tvrdé omezení stran daní, výdajů a dluhu. Listina o městské samosprávě z roku 1875 utahovala již tak striktní omezení zastřešující místní zdanění na 1 % z hodnoty majetku, limit, který nemohl být překročen, dokud to tři čtvrtiny voličů neschválili. Vysypávání ulic a první dláždění mohlo být provedeno jen skrze komplikovaný systém zvláštních daní, uvalených dle délky čela stavby. (2)
Podpořte tento web
Ve srovnání s deseti největšími městy bylo St. Louis mezi nejníže postavenými v daních a výdajích na hlavu. Korupce odvedla pryč velký podíl na hubených fondech, které byly shromážděny. Během Progresivní éry nominoval Lincoln Steffens St. Loius jako prémiového kandidáta ve svém expozé o "hanebných městech". William Reedy, místní novinář a odhalovatel zlořádů, shrnul pregnantně situaci, když napsal, "My [městská rada] jsme mohli být špatní, ale nikdy jsme nebyli smělí." V roce 1890 se St. Louis umístilo jako deváté mezi deseti největšími městy v procentu délky nevysypaných nebo nedlážděných veřejných ulic, poraženo jen Clevelandem, který s 57 %, spočíval na posledním místě. Definice dláždění v této době byla dosti široká na to, aby zahrnula vysypání štěrkem. (3)
I dlážděné ulice byly v bídném stavu kvůli špatně koncipovaným odtokům. Jak městská rada, tak franšízované komunální služby nahodile rozebraly dláždění kvůli položení kolejí, trubek a drátů. Nekonečné příběhy franšízové korupce, nahodilých oprav a kontraktů na opravu ulic a kanalizačních konstrukcí plnily noviny. V roce 1900 "Mirror", lokální investigativní noviny, vykreslily černou barvou, ale přiměřeně přesný obrázek: Díry v legislativě a podvod v radě pro veřejné zlepšování (Board of Public Improvements), které vyústily v to, že ulice města jsou neosvětlené na sedmi desetinách jeho plochy. Ulice neschůdné, nezametené, zatímco výplatní páska pouličního výboru nepoklesla se zastavením práce. Kanalizace u svého ústí ucpávající se, je vratká a drolí se po délce a celá pod velkým náporem po každém dešti. Srážkové toky se plní neodstraněným, hnijícím odpadem. Zatímco se prakticky žádné veřejné práce nekonají, městská pokladna je vyprazdňována udržováním výplat pro hordy jedlíků daní v odděleních veřejných prací. (4)
Jiné vládní politiky, jako chabé vynucování pravidel vyžadujících, aby kopáči předláždili danou plochu, povzbudili černé pasažérství na městských službách. Mnoho síťových a městských agentur veřejně ignorovalo nařízení, že dlažba bude navrácena po položení potrubí, vedení a tramvajových kolejnic. Jeden úvodník v novinách "St. Loius Republic" žaloval, že průměrný kopáč byl tak nedbalý k "duchu práva", že "se zdálo jako by si téměř myslel, že ulice by neměly být dlážděny, protože toto vylepšení mu přináší obtíže a vícenáklady." (5). Mravní ponaučení z toho bylo pro stavitele realit jasné. Jestliže chtěli pro své nemovitosti infrastrukturu, často neměli na výběr nic jiného než si ji sami nainstalovat. Navíc trvalá publicita korupce u franšíz a kontraktů na opravu konstrukcí motivovala takové strategie jako soukromé místo k tomu, aby byla udržena kontrola trvale mimo dosah místní městské rady. K získání klientů pro jejich vlastnictví, stavitelé soukromých míst vyzdvihovali zákazníkům, že se vyhnuli různým druhům drahých chyb, endemických pro politické zajištění infrastruktury. Soukromé vlastnictví znamenalo, že ten, kdo rozděloval parcely a asociace majitelů parcel (lotů) měli maximum svobody regulovat a experimentovat s návrhem ulic. Jako vlastnost zboží, která rozhoduje o prodeji, stavitelé Bell Place inzerovali, že "napojení domů na vodu a plyn je položeno tak, aby bylo pod okrajem vozovky, a tak se vyhýbalo nutnosti narušovat ulice, když se takové napojení hledalo." V Lewisu, Westmorelandu, Kingsbury a jiných soukromých místech, Pitzman zařídil, že kanalizační a vodní potrubí bylo položeno pod střed parku. To vedlo k vyhnutí se drahému rozebírání dláždění skrze opravy. Smlouvy soukromých míst často omezovaly elektrické a telefonní vedení na ulice nebo "služební pruhy země" (vlastněné asociací) podél stran ulice. V soukromých místech byla cena špatné kalkulace nesena zcela stavitelem nebo majitelem domu - to jest souhlasícími stranami, které viděli službu jako ekonomické aktivum. To nebylo vždy případem u daněmi placené alternativě. Socializace nákladů a přínosů rozptýlené odpovědnosti a motivace byly takového rozsahu, že byly vytvořeny hrozivé příležitosti pro plýtvání a duplikace infrastruktury (Hunter 1982, str. 33; Vickery 1972, str. 9) (6)
Reakce na znečištění sazemi v St. Louis ilustruje rozdílné strategie přijaté městskou správou a asociacemi soukromých míst, aby se popasovali s černými pasažéry. Během 19. věku a do 20. věku měla města těžké problémy se znečištěním zaviněným spalováním kamenného a hnědého uhlí. Koalice byznysu, reformních a ženských organizací zápasily o uzákonění vládního zákazu na hnědé uhlí po desetiletí. Neuspěly až do 20. let 20. století. Na druhou stranu, již v 70. letech 19. století několik soukromých míst přijalo regulace zakazující svým residentům spalovat kamenné uhlí. Asociace soukromých míst také objevily několik důvtipných metod k zabránění spalování hnědého uhlí. Správci Washington Terrace pro příklad požadovali, aby vlastníci majetku, kteří napojili své domy na soukromou kanalizaci podepsali smlouvu souhlasící s tím, že nebudou pálit hnědé uhlí. Pokud toto bylo porušeno, napojení mohlo být odpojeno. (7)
Černý pasažér byl v tomto případě někdo, kdo pálil levné, znečištění produkující kamenné uhlí, a tak si užíval černého pasažérství na plicích druhých lidí. Do té doby, dokud politický tlak konečně přinutil město přijmou nařízení, poškozené strany byly ponechány v podstatě bezmocné. Obyvatelé soukromých míst naopak, nebyli závislí na rozmarech politického procesu. Prostřednictvím smluv mohli, jak ekonomové říkají, dosáhnout "internalizace externalit" (Buchanan a Faith 1981, str. 95). Zkušenost soukromých míst obrací konvenční ekonomickou teorii o černém pasažéru na hlavu. Kupci domů souhlasili v souladu s podmínkami smlouvy o platbách za infrastrukturu skrze uložený poplatek. Jakýkoliv černý pasažér, který odmítl platit, přesto užívající služby, mohl být přinucen k přijetí podmínek skrze legální opatření obsažená v omezeních. Navíc, obyvatelé měli přímé ekonomické zájmy v zajištění efektivního vybírání poplatků. Co se týká poskytování služeb vládou, náklady a výnosy z těchto služeb byly široce rozprostřeny nebo socializovány ve velkém měřítku. Černý pasažér na soukromých místech byl reálnou osobou známou všem dotčeným. Na veřejné ulici, šlo často pro jejich sousedy o anonymní abstrakce.
Historici začali zkoumat ve větším detailu důležitý podíl, který hrály svázané prodeji (tied-sale) stran poskytování infrastruktury. Ann Durkin Keating zdůraznila, jak stavitelé na předměstí Chicaga vytvořili osvětlovací, vodárenské a plynové společnosti jako část "kombinace služeb", které měly zatraktivnit usazení v jejich čtvrtích (Keating 1985, str. 23; Keating 1988). A Robert M. Fogelson popsal, jak držitelé pozemků v Los Angeles vytvořili vodárenské společnosti a kabelové tramvaje a i postavili průchody jako spojnice ke svému vlastnictví. Co je významné, tito podnikatelé si podrželi málo ilusí o tom, že jejich investice do infrastruktury by vůbec přinesly zisk. Naděje na zaplacení byla víc nepřímá. Jeden investor do meziměstské železnice v Los Angels připustil "Mám jen malou důvěru v jejích činnost jakožto elektrické dráhy," ale "my nesmíme počítat to, co my do ní vložíme jako totální ztrátu - protože pomůže naší půdě k hodnotě, co nás stála" (Fogelson 1967, str. 39-40 a 86-87). V Chicagu, Los Angeles a jinde použití svázaných prodejů realit bylo zrozeno z nutnosti. Místní rady a veřejné služby postrádaly buď zdroje anebo motivaci zaručit rozvoj infrastruktury v odlehlejších oblastech. Navíc precedent dal stavitelům dobrý důvod vsadit na to, že infrastruktura by mohla být přenesena na městské rady nebo podnikatele, kteří měli primární zájmy na daném produktu. To podporovalo zanedbávání strategií na financování infrastruktury jako trvalé, i když peníze stojící, operace. Je fascinující spekulovat o tom, jak by se městská infrastruktura mohla vyvíjet, kdyby neexistovala veřejná alternativa.
Při provádění těchto spekulací nabízí příklad soukromého místa výborný počáteční bod. Po dokončení procesu výstavby, bylo soukromé místo prodáváno jako plánovaný, uzavřený svět, kde vlastníci domů mohli žít v kosmopolitním uspořádání osvobození od korupce a neefektivností politické sféry. Hořká zkušenost s politickým procesem motivovala stavitele a potencionální obyvatele stejnou měrou k tomu, aby považovali soukromé vlastnictví jako nejlépe dostupný prostředek pro zajištění autonomie soukromého místa. Urbanista Oscar Newman přirovnal soukromá místa k „malým, nezávislým městům“ (Newman 1980, str. 125). Toto srovnání má pozoruhodné jádro. Soukromá místa provozovala funkce, které všude jinde byly považovány za neodmyslitelné veřejné služby včetně vynucení bezpečnosti, základních služeb, kanalizace, stavební regulace, parků a i v omezeném stupni co se týká právního systému. Navíc stanovy se zdají mnoha způsoby srovnatelné s ústavami a asociacemi městských shromáždění. Podobně jako místní rady zde byl systém poplatků založený na poslední instanci zástavního práva proti vlastnictví těch, co nespolupracují. Smysl hranic, silný mezi obyvateli soukromých míst také svádí k analogiím s vládou.
(1) Pro více informací o těchto soukromých ulicích viz Beito 1989, str. 1-47.
(2) Ústava z roku 1875, Missouri, článek IX, odstavec 15-25; Barclay 1962, str. 17; The Scheme of Separation Between St. Louis City and County and the Charter of the City of St. Louis (St. Louis: Daly Printing Company, 1888), str. 93; a St. Louis Republic, 5. června 1891, str. 7. Jak upozornil John C. Teaford, voliči v St. Louis se obávali návratu uvolněných fiskálních činů městského zastupitelstva z pozdních 60. a raných 70. let 19. století, a tak byli zvláště neochotní schválit k listině dodatky zvyšující daně, dluh a výdaje (1984, str. 112-116).
(3) Missouri Republican, 22. května 1869; Missouri Republican, 7. března 1888, str. 8; United States, Census Office, Census Bulletin, Social Statistics of Cities, číslo 100, 22. července 1891, str. 15; a McShane 1979, str. 279-280.
(4) Mirror 10, 20. září 1900, str. 2. Odkazy se také objevily ve Spectator, 21. září, 1889, str. 21; Board of Public Improvements, Annual Report (1884), str. 519; a Realty Record and Builder 14 (září 1907), str. 1.
(5) St. Louis Republic, 12. července 1903, str. 8. Delox C. Wilcox vedoucí autorita na městské franšízy, zrcadlil převládající postoj, když obviňoval držitele franšíz z "trvalého rozebírání ulic pro konstrukce nebo opravy podzemního inventáře. Zdálo se často udivujícím, že byznys může pokračovat i přes protahované a často se opakující zásahy do běžného používání městských ulic." (Wilcox 1910, str. 122).
(6) Na veřejných ulicích bylo hlavní praktickou těžkostí s pokládáním sítí mimo okraj vozovky to, že právo průchodu muselo být přímo získáno od každého jednotlivého sousedního majitele nemovitosti. Za takového systému stavitel, městský úředník a vlastník domu měli společnou motivaci spoléhat na svolení "volné" veřejné ulice (Hodkings 1899, str. 161-163 ; Wilcox 1910, str. 91).
(7) Grinder 1980, str. 92, 93 a 98; Primm 1981, str. 358; McConachie 1976, str. 330. St. Louis Republic, 5. května 1895, str. 17; Parkview Association, Annual Rport of President, 1. května, 1922, str. 12-15 (Parkview Archives, ve vlastnictví Judy Littleové z Parkview); a Agreement between the Washington Terrace Trustees a Fred M. Williams, březen 1925 (Washington Terrace Archives).
Literatura:
• Barclay, Thomas S. 1962. The St. Louis Home Rule Charter of 1876: Its Framing and Adoption. Columbia: University of Missouri Press.
• Beito, David T. 1989. „Owning the ‚Commanding Heights‘: Historical Perspectives on Private Streets.“ In. Essays in Public Works History, 1-47. Chicago: Public Works Historical Society, číslo 16.
• Buchanan, James. M. a Roger L. Faith. 1981, "Entrepreneurship and the Internalization of Externalities." Journal of Law and Economics 24 (duben).
• Fogelson, Robert M. 1967. The Fragmented Metropolis: Los Angeles, 1850-1930. Cambridge: Harvard University Press.
• Grinder, R. Dále. 1980. „The Battle for Clean Air: The Smoke Problem in Post-Civil War America.“ In Pollution and Reform in American Cities, 1870-1930, editor Martin V. Melosi. Austin: University of Texas Press.
• Hodkins, H. C. 1899. „The Economic Arrangement and Construction of Sub-Structures in Streets.“ In Report of Proceeding of the American Water Works Association 19 (květen 16-19).
• Hunter, Julius K. 1982. Kingsbury Place: The First Two Hundred Years. St. Louis, Mo.: C. V. Mosby Company.
• Jackson, Kenneth T. 1985. Crabgrass Frontier: The Suburbanization of the United States. New York: Oxford University Press.
• Keating, Ann Durkin. 1985. „From City to Metropolis: Infrastructure and Residential Growth in Chicago.“ In Infrastructure and Urban Growth in the Nineteenth Century. Chicago: Public Works Historical Society.
• Keating, Ann Durkin. 1988. Building Chicago: Suburban Developers and the Creation of A Divided Metropolis. Columbus: Ohio State University Press.
• McConachie, Alexander S. 1976. „The Big Cinch: A Business Elite in the Life of a City, St. Louis, 1895-1915.“ PhD. Disertace, Washington University.
• McShane, Clay. 1979. „Transforming te Use of Urban Spaces: A Look at the Revolution in Street Pavements, 1880-1924.“ Journal of Urban History 5.
• Newman, Oscar. 1980. Community of Interest. New York: Doubleday, Anchor Books.
• Primm, James N. 1981. Lion of the Valley: St. Louis, Missouri. Boulder, Colo.: Pruett Publishing Company.
• Savage, Charles. 1987. Architecture of the Private Streets of St. Louis: The Architects and the Houses They Designed. Columbia: University of Missouri Press.
• Vickery, Robert L. 1972 Antrophysical Form: Two Families and Their Neighborhood Enviroments. Charlottesville: University Press of Virginia.
• Wilcox, Delos F. 1910. Municipial Franchises: A Description of the Terms and Conditions Upon Which Private Corporations Enjoy Special Privileges in the Streets of Americans Cities. Rochester, N. Y.: Gervaise Press.