Rothbardův systém etiky
[Autor: David Gordon. Vyšlo v knize The Essential Rothbard]
Ačkoliv se Rothbard obvykle nacházel v blízkém shodě s Misesem, v jedné oblasti tvrdil, že se Mises mýlil. Mises tvrdil, že etické soudy jsou subjektivní: konečné cíle nejsou předmětem racionálního výběru. Rothbard nesouhlasil, tvrdil, že objektivní etika může být z potřeb lidského charakteru vyvozena. Jeho přístup založený na studiu aristotelovské a tomistické filosofie, je představen v jeho hlavní práci „Etika svobody“ (240), jeho nejdůležitější studii na téma politická filosofie.
I kdyby měl Rothbarda pravdu v tom, že je objektivní etika možná, je tento pohled nezbytný pro libertariánství? Proč opustit Misesův názor? Podle Misese můžeme obhajovat svobodný trh bez spoléhání se na kontroverzní předpoklad o charakteru etiky. Člověk může demonstrovat bez toho, aniž by činil hodnotové soudy o tm, že intervencionistická opatření jako jsou zákony o minimální mzdě selhávají v tom, aby dosáhly cílů svých vlastních obhájců. Je-li tomu tak, máme hodnotově neutrální obranu proti takovýmto opatřením a svobodný trh je obhájen. Nestačí to?
Rothbard si to nemyslel. Jak zdůraznil, intervencionistická opatření pomáhají některým lidem, ačkoliv na náklady jiných. Odbory, pro příklad mohou zvýšit mzdy svých členů, zatímco způsobí jiným lidem mimo odbory ztrátu jejich pracovních míst. Proč si někdo může myslet, že tento výsledek je ze stanoviska členů odborů neuspokojující? Naopak vůči Misesovu postoji, intervencionistická opatření ne vždy selhávají v tom, aby bylo dosaženo cílů jejich obhájců. Hodnotově neutrální obrana svobodného trhu nemůže potom sama o sobě stačit.
Rothbard prvně ukázal svůj rozdíl oproti Misesovi v komentáři k Misesově článku „Epistemological Relativism in the Sciences of Human Action,“ proneseném na symposiu o relativismu pořádaném nadací Volker Fund. Svoji základní kritiku uvedl důrazně: „Ale jak může Mises vědět, co motivuje etatisty? Předpokládejme, pro příklad, že ten, kdo co řídí ceny chce moc a nezajímá jej, že vytváří nedostatky… (nebo je to nějaký nihilista a nenávidí všechny a chce vytvořit nedostatky); předpokládejme, že někdo, kdo chce zkonfiskovat majetek bohatých má velmi vysoké časové preference a nestará se o to, že ekonomika bude za dvacet let rozbita. Co potom?“ (241)
V Rothbardově etickém systému je sebe vlastnictví základním principem; každá osoba oprávněně vlastní svoje vlastní tělo. Málo libertariánů by tomu odporovalo; ale málo, jestliže vůbec nějací, vidělo důsledky tohoto principu tak jasně jako Rothbard.
Nová Misesova publikace!!!
Pro mnoho libertariánů je smluvní svoboda počátkem i koncem všeho. Rothbard s tím nesouhlasí: neomezovaná smluvní svoboda je daleko od toho, aby byla následkem sebevlastnictví, ve skutečnosti mu odporuje. Máme-li sebevlastnictví a získávání vlastnictví pomocí „smísení něčí práce“ s nevlastněným majetkem, každý samozřejmě může vstupovat volně do všech druhů ujednání s jinými. Nicméně nelimitovaná „svoboda kontraktu“ je neakceptovatelná.
„Naneštěstí mnoho libertariánů oddaných právu na smlouvy, má smlouvy samotné za absolutní, a tak tvrdí, že jakákoliv dobrovolná smlouva musí být ve svobodné společnosti legálně vynutitelná. Jejich selhání je v tom, že selhávají ve zjištění toho, že právo na smlouvu je striktně odvozené z práva na soukromé vlastnictví, a že tak jedinými vynutitelnými smlouvami… by měly být ty, kde selhání jedné strany v dodržení smlouvy znamená ukradení majetku druhé strany.“ (24)
Tak plyne z Rothbardova porozumění smlouvám to, že člověk se nemůže prodat sám do otroctví. Jeden se může dobrovolně podřídit vůli jiných; ale žádná legální síla nemůže donutit někoho, aby zůstal věrný takovému podřízení; znovu zdůrazňuje, smlouva nestojí jakožto absolutní věc. Zde, jak je častým případem Rothbard nesouhlasí s Robertem Nozickem (1938-2002), který tvrdí, že smlouvy o prodeji někoho do otroctví by měly být vynutitelné.
Rothbard používá princip sebevlastnictví k řešení komplikovaného problému právní teorie. Co je základem pro vynucení kontraktu? Podle některých právních teoretiků, včetně takových eminentních postav jako Oliver Wendel Holmes a Roscoe Pound, je smlouva v zásadě slibem. Jedna varianta tohoto názoru tvrdí, že smlouva vede strany k tomu, že očekávají chování určitého druhu. Ty podle ní plánují své aktivity a utrpí ztrátu, jestliže jsou tato jejich očekávání zklamána. V nápomoci pro zajištění dosažení těchto očekávání, mohou být smlouvy vymáhány.
Rothbard lehce vyvrací tyto teorie. Obě, smlouva jakožto slib a smlouva jakožto vyplněné očekávání negují sebevlastnictví: člověk může zcizit jen něčí vlastnictví, ne něčí vůli. Načrtává drsné, ale striktně logické následky toho, že slib jako takový nemůže být vynucován. Každá legálně vázaná smlouva musí zahrnovat směnu titulů mezi stranami v čase, kdy je kontrakt uzavřen.
Jeho závěr plyne z jeho předpokladů; ale proč akceptovat axiom sebevlastnictví tak, jak ho vykládá Rothbard? Ten argumentuje tím, že všechny společnosti jsou konfrontovány se třemi alternativami: každá osoba vlastní sama sebe, některé osoby vlastní ostatní anebo každá osoba vlastní část osoby všech ostatních. (Jsou tyto alternativy vše vyčerpávající? Varianty a kombinace druhé a třetí možnosti mohou být vymyšleny snadno, ale to nevyžaduje žádnou změnu v Rothbardově argumentaci.)
George I. Mavrodes (1926-2019) namítl, že Rothbard učinil nezaručený předpoklad. Rothbard se ptá, kdo by měl vlastnit lidi? Ale proč předpokládat, že by lidé měly být vůbec vlastněni? Tím, jak Rothbard využívá koncept vlastnictví, nicméně Mavrodesova otázka postrádá smysl. „Vlastněním,“ Rothbard míní „kontrolu“; a je opravdu nutné, že někdo (nebo nějaká supina) musí kontrolovat každou osobu. Rothbardovým alternativám není možné uniknout.
Máme-li tyto alternativy, kterou by měl člověk vybrat? Ve své odpovědi Rothbard hodně spoléhá na jednu skutečnost. Každý je v realitě řízen svoji vlastní vůlí. Jestliže poslouchám jiného člověka, musím vždy učinit rozhodnutí o tom, že dělám to, co si on přeje; a pod hrozbou násilí z jeho strany bych měl ponechat svoje směřování nezměněné. Musím se rozhodnout, zda přistoupím na tuto hrozbu.
Ale někdo může namítnou, že i kdyby měl Rothbard pravdu, že nikdo nemůže zcizit vůli, jak se dostane k závěru, který chce? Jak ze skutečnosti, že vůle nemůže býti zcizena, vysleduje etický soud o tom, že každá osoba by měla být uznána jakožto sebevlastník? Nedopouští se zde Rothbard omylu odvozování „měla by“ z nějakého „je“?
Rothbard by protestoval proti našemu fiktivnímu odpůrci. On opravdu vyvozuje „měla by“ z nějakého „je,“ ale popíral by, že je vinen nějakým omylem. Tvrdí, že etické principy vyplívají z charakteru člověka. Skutečnost, že každý člověk má kontrolu nad svou vlastní vůlí znamená, že pokoušet se donutit vůli jiného člověka je neobhajitelné - učinit tak, je pokusem o porušení lidského charakteru. Tento zákaz neplatí tehdy, jak říká Rothbard, pokud bylo násilí někým vyvoláno. Zde pak může člověk odpovědět se vší nutnou silou a Rothbard pečlivě vypracovává teorii odvetného potrestání.
Jakmile je sebevlastnictví ustanoveno, vlastnická práva brzy následují: nabyté vlastnictví skrze "smíšení něčí práce" s nevlastněnými zdroji nebo získáním takovéhoto vlastnictví pomocí daru anebo směnou od někoho jiného. Rothbard prokazuje velké dialektické umění v předvídání námitek vůči své teorii. Jednou z nejdůležitějších z nich je, že jestliže někdo může získat vlastnictví pomocí lockeovské smíšení práce, nestraní to neférově prospěchu prvního vlastníka? Představme si nějakou skupinku ztroskotaných námořníků plavajících směrem k neobydlenému ostrovu. Získává ostrov první osoba, která dosáhne ostrova prvně? Může potom odmítnout vstup svým spoluplavcům, pokud mu nezaplatí přehnanou činži? Politický filosof G. A. Cohen (1941-2009) později vznesl přesně tutéž námitku proti libertarianismu, avšak bez odkazu na Rothbardovo pojednání této záležitosti. (243)
„Robinson Crusoe přistávající na velkém ostrově, může velkolepě vytroubit do světa své ‚vlastnictví‘ celého ostrova. Ale přirozeně on vlastní jen část ostrova, kde sídlí, a kterou přeměnil pro své používání… Povšimněme si, že neříkáme, že aby vlastnictví půdy bylo platné, musí být trvale v užívání. Jediným požadavkem je, že půda bude jednou v používání, a tak se stává vlastnictvím někoho, kdo smísil svoji práci, někoho, kdo otiskl svoji pečeť do půdy pomocí své osobní energie.
Můžeme si představit ještě jednu námitku k tomuto bodu. Připusťme, že Rothbard úspěšně vyvrátil tvrzení Georgistů a jiných, a že první přivlastňovatel půdy může v Rothbardově systému požadovat od všech ostatních kupní cenu za půdu. Má tento systém, jakkoliv logický, nějaký praktický význam? Většina vlastnických titulů dneska neplyne z jasné linie převodu od lockeovského prvního vlastníka. Naopak, nezjistili bychom, že mnoho titulů k půdě jde nazpět k aktům násilného vyvlastnění? Nevedl by rychle pokus uvést Rothbardův systém do praxe k válce konfliktních zájmů o vlastnictví?
Jako obvykle, Rothbard přemýšlel o této námitce sám. Odpovídá, že důkazní břemeno leží na tom, kdo rozporuje majetkový titul k půdě, aby potvrdil svůj nárok. Pokud tak nemůže učinit, vlastní současný vlastník svoji půdu legitimně. Pokud nemůže býti majetkový titul k půdě vystopován nazpět k legitimnímu aktu přivlastnění, je spekulace o původním vlastníku a jeho současných potomcích nic neříkající.
Ale, co pokud ten, kdo rozporuje, může svůj nárok dobře obhájit? Potom je Rothbard zcela připraven následovat důsledky svého systému. Mnoho vlastníků půdy v Latinské Americe a jinde by se pak v Rothbardově světě nacházelo ve velmi tísnivé situaci: „Skutečný svobodný trh, opravdová libertariánská společnost zasvěcená spravedlnosti a majetkovým právům, může být zde [v zemích třetího světa] ustavena pouze ukončením nespravedlivých feudálních nároků na vlastnictví. Ale utilitární ekonomové, neukotvení v žádné etické teorii majetkových práv, se mohou vrátit jen k obraně jakéhokoliv statu quo, který nastal.“ (245)
Rothbardova „Etika svobody“ je v jednom smyslu chybně nahlížena. Rothbard striktně odlišoval politickou filosofii od etiky jakožto celku, a jeho kniha se zabývá v zásadě tím druhým (246) Když Rothbard pro příklad dedukuje z axiomu neagrese, že lidé by měli být svobodní, když činí jakoukoliv dobrovolnou směnu, kterou si přejí, jeho závěr, podobně jako předpoklad, jsou částí politické filosofie. Nečiní žádný pokus stran toho, že každá dobrovolná směna je morálně žádoucí. Tak plyne, tvrdí Rothbard, z dobrých politických principů, že vydírání by nemělo být právně zakázáno: je to prodej služeb se zadržováním informací ze strany zájmových stran. Ještě jeden příklad pevné konzistence, s kterou je Rothbard ochoten sledovat své závěry v tváří tvář běžně zastávaným názorům: rodiče by neměly mít povinnost starat se o své nezletilé děti.
Někteří by v tomto bodě rozhodili svoje ruce pobouřením. Ale jeden může doufat, že před tím, než tak bude někým učiněno, tak tento člověk zváží hlavní záležitost. Rothbard žádným způsobem nenavrhuje, že by vydírání anebo zanedbání péče o děti bylo morálně žádoucí. Jeho morální názor na tyto praktiky je právě tak stejný, jako u většiny lidí. Ale ze skutečnosti, že nějaká aktivita je nemorální, neplyne, že by měla býti právně zakázaná. Skutečně, pokud má Rothbard pravdu o politické morálce, bude často nemorální pokoušet se zakázat imorální aktivity. To zní paradoxně, místo podkopávání morálky, to slouží jako důležitý prostředek pro její obranu. Člověk, který hledí na jakoukoliv historickou periodu vidí, že hlavním porušovatelem morálky bylo to, co Nietzsche nazýval „nejstudenější ze všech studených monster, Stát.“ Doktrína podobná jako ta Rothbardova, která striktně omezuje roli politiků ve vynucování morálky, může být z morálního bodu pohledu jen vítána.
Podstatná část knihy „Etiky svobody“ je věnována Rothbardově kritice jiných klasických liberálů, včetně L. von Misese, F. A. von Hayeka a Isiaha Berlina. Jeho diskuse o Robertu Nozickovi je zvláště pozoruhodná. Jak Rothbard zjistil klíčová část Nozickovi obrany minimálního státu je závislá na nejednoznačnosti. Nozickův argument je odpovědí na Rothbardovo tvrzení, že ideálně obrané služby by měly být poskytovány soutěžícími soukromými agenturami. Povinná monopolní agentura, tj. vláda není ani nutná ani žádoucí.
Proti Rothbardovi rozvíjí Nozick argument, který se ze začátku zdá být zničující. Dejme Rothbardovi jeho soukromý tržní anarchismus, navrhuje Nozick. Potom způsobem zcela konzistentním s Rothbardovým systémem, se objeví monopolní agentura. Rothbardův systém poráží sám sebe. Přistoupivší k této výzvě, Rothbard odhaluje rozhodující slabost v Nozickově argumentaci. Nozick se zaměřuje sám velmi na případy, ve kterých se střetávají bezpečnostní agentury ohledně řádných procedur, které by měly být použity u soudů se zločinci. Jedním z výstupu Nozickova zvažování je argument o tom, že mezi agenturami se ustaví odvolací soudní dvůr.
Doposud byl Nozick na správné cestě a Rothbard sám pokládal velký důraz na potřebu dohody přesně tohoto druhu. Ale podle Nozicka agentury, které se dohodly, splynuly do jedné společnosti. Rothbard shledává tento krok v Nozickově argumentaci nesmyslným: vytváří spolu se přoucí agentury, které se dohodnou na utvoření arbitráže pomocí dohody, jednu firmu? Nozick "vyvrátil" Rothbarda pomocí arbitrární definice.
Poznámky:
(240) The Ethics of Liberty (1982; New York: New York University Press, 1998). Česky vyšlo jakožto Etika svobody (Praha: Liberální institut 2009).
(241) Rothbardův komentář k Misesovu článku na symposiu nadace Volker Fund; Rothbard Papres.
(242) The Ethics of Liberty, str. 133.
(243) Viz A. G. Cohen, Self-Ownership, Freedom and Equality (Cambridge University Press, 1995).
(244) The Ethics of Liberty, str. 64.
(245) Ibid, str. 70.
(246) Vittorio Hösle poznamenává, že toto rozdělení je významné v politické filosofii J. G. Fichteho (1762-1814). Považuje krutost ke zvířatům pro příklad za morálně špatnou, ale neměla by být zakazována státem. Viz Vittorio Hösle, Morals and Politics (North Bend, Ind. University of Notre Dame Press, 2004), str. 642.