Mýtus selhání kapitalismu
[Autor: Ludwig von Mises, Svoboda a vlastnictví a jiné eseje]
Téměř universálním názorem vyjadřovaným v těchto dnech je to, že ekonomické krize současnosti značí konec kapitalismu. Kapitalismus údajně selhal, prokázal se neschopným řešit ekonomické problémy, a tak lidstvo nemá jinou alternativu, jestliže má přežít, než přejít k plánované ekonomice, k socialismu.
Svoboda a vlastnictví od Ludwiga von Misese jako kniha
Jde stěží o novou myšlenku. Socialisté vždy zastávají názor, že ekonomické krise jsou nevyhnutelným důsledkem kapitalistických metod produkce, a že není jiná možnost, jak eliminovat ekonomické krise, než přechod k socialismu. Jestliže jsou tato tvrzení dnes vyjadřována důrazněji a vyvolávají větší veřejnou odezvu, tak to není, protože současná krise je větší nebo delší, než její předchůdkyně, ale primárně proto, že dnešní veřejný názor je mnohem silněji ovlivněn socialistickými pohledy, než tomu bylo v předchozích dekádách.
I.
Když ještě neexistovala žádná ekonomická teorie, existovala víra, že kdokoliv má moc a byl určen ji použít, mohl vykonat všechno. V zájmu jejich duševní pohody a s výhledem k jejich odměně v nebesích, byli vládci napomínáni svými kněžími ke zdrženlivému používání své moci. Také nebylo otázkou, jaké limity základních podmínek lidského života a produkce omezují tuto moc, ale spíše byly tyto považovány za bezmezné a všemocné ve sféře společenských záležitostí.
Základy společenských věd, práce velkého množství velkých vzdělanců, z nichž David Hume a Adam Smith jsou nejvýznačnější, tuto koncepci zničila. Jeden objevil, že společenská síla je duševní a ne (jak bylo předpokládáno) materiální a v hrubém smyslu slova přirozená. A tak byla uznána nutná soudržnost v rámci tržního fenoménu, kterou je moc neschopna rozbít. Zjistilo se také, že působí ve společenských záležitostech něco, co nejmocnější nemohou ovlivnit, a čemu se musí sami přizpůsobit, stejně jako se museli přizpůsobit zákonům přírody. V historii lidského myšlení a vědy není většího objevu.
Jestliže se někdo odchýlí od rozpoznaných zákonů trhu, ekonomická teorie ukazuje právě to, jaký druh situace povstane ze zásahů síly a moci v tržním procesu. Izolovaná intervence nemůže dosáhnout zdárného konce toho, o co autoritáři usilovali svým nařízením a musí vést k následkům, které jsou nevhodné z hlediska autoritářů. I z hlediska autoritářů samotných intervence je nesmyslná a škodlivá [nutno říci, že pokud chtějí autoritáři škodit, tak tento závěr není až tak pravda, pozn. překladatele]. Vycházeje z tohoto postřehu, jestliže někdo chce uspořádat tržní aktivity podle závěrů vědeckého myšlení - a my přemýšlíme o těchto věcech, nejen protože hledáme znalosti pro ně samé, ale také proto, že chceme uspořádat naše aktivity, tak abychom mohli dosáhnout cílů, po kterých toužíme - musí nevyhnutelně dojít k odmítnutí takových intervencí jako nadbytečných, zbytečných a škodlivých, názor, který charakterizuje liberální učení. Není to tím, že liberalismus chce povznášet hodnotové soudy nad vědu; chce vzít z vědy kompas pro tržní aktivity. Liberalismus využívá výsledky vědeckého výzkumu ve snaze vystavět společnost [spíše nechat se vystavět společnost dle svého, pozn. překladatele] takovým způsobem, že bude schopna uskutečnit záměry, které jsou zamýšleny k realizaci, co možná nejefektivněji. Politicko-ekonomické strany se neliší od konečného cíle, o který se snaží, ale liší se prostředky, které chtějí použít, aby dosáhli svých obecných cílů. Liberálové jsou toho názoru, že soukromé vlastnictví výrobních faktorů je jedinou cestou, jak vytvořit blahobyt pro všechny, protože považují socialismus za nepraktický, a protože věří, že systém intervencionismu (který je dle názoru jeho advokátů mezi kapitalismem a socialismem) nemůže dosáhnout cílů jeho zastánců.
Liberální pohled se střetl s hořkou opozicí. Ale oponenti liberalismu nebyli úspěšní v podkopání jeho teoretických základů ani v podkopání praktické aplikace této teorie. Nesnažili se sami bránit proti drtivé kritice, kterou liberálové pozdvihli proti jejich plánům pomocí logického vyvrácení důkazů; místo toho se uchýlili k vytáčkám. Socialisté se považují sami za vyjmuté z této kritiky, protože marxismus prohlásil dotazy ohledně organizace a účinnosti socialistického společenství za heretické; pokračovali ve své lásce k socialistickému státu budoucnosti jako nebi na zemi, ale odmítali se angažovat v diskusích o detailech jejich plánů. Intervencionisté si vybrali jinou cestu. Argumentovali, na nedostatečných základech, proti universální platnosti ekonomické teorie. Nejsouce v pozici diskutovat ekonomickou teorii logicky, nemohli se odkazovat na nic jiného než nějaký "morální patos", o kterém hovořili v pozvánce k zakládající schůzi "Spolku pro sociální politiku" (Vereins für Sozialpolitik) v Eisenachu. Proti logice nasadili moralizování, proti teorii emocionální předsudky, proti argumentaci odvolávání se na vůli státu.
Ekonomická teorie předpověděla efekty intervencionismu a státního a obecního socialismu přesně tak, jak se staly. Všechna varování byla ignorována. Po 50 nebo 60 let byly politiky evropských zemí antikapitalistické a antiliberální. Před více než 40 lety Sidney Webb (lord z Passfiledu) napsal: "...dnes může být celkem nárokováno, že socialistická filosofie dneška je, vědomé a explicitní prosazování principů sociální organizace, které již byly z velké části nevědomky přijaty. Ekonomická historie století je téměř kontinuálním záznamem pokroku socialismu." (Cf. Webb, Fabian Essays in Socialism... Ed. by G. Bernard Shaw (American ed. edited by H. G. Wilshire. New York: The Humbolt Publishing Co., 1891), str. 4). To bylo na začátku tohoto vývoje a bylo to v Anglii, kde liberalismus byl po nejdelší dobu schopen zadržovat antikapitalistické ekonomické politiky. Od té doby udělaly intervencionistické politiky velký pokrok. Obecný obraz dneška je, že žijeme ve věku, v kterém vládne "nucená ekonomika" - jakožto předstupeň požehnaného přicházejícího socialistického kolektivního uvědomění.
Nyní, protože vskutku to, co ekonomická teorie předpověděla, se stalo, protože plody antikapitalistických ekonomických politik vyplynuly na světlo boží, je slyšet křik ze všech stran: toto je úpadek kapitalismu, kapitalistický systém selhal!
Liberalismus nemůže být domněle odpovědný jakkoliv za instituce, které dnes dávají dnešním ekonomickým politikám svůj charakter. Byl proti znárodňování a převedení projektů pod kontrolu měst, které se dnes sami ukazují býti katastrofickými pro veřejný sektor a jsou zdrojem špinavé korupce; byl proti obhajobě ochrany těch, co chtějí pracovat, a proti poskytnutí státní moci k dispozici odborům, proti podporám v nezaměstnanosti, které učinily nezaměstnanost permanentním a universálním fenoménem, proti sociálnímu pojištění, které učinilo z pojištěnců skuhraly, ulejváky a neurasteniky, proti clům (a tím implicitně proti kartelům), proti omezování svobody žít, cestovat anebo studovat, kde se komu líbí [přirozeně se souhlasem vlastníků daného majetku, pozn. překladatele], proti nadměrnému zdanění a proti inflaci, proti zbrojení, koloniálním akvizicím, proti útlaku menšin, proti imperialismu a proti válce. Liberalismus se neústupně postavil na odpor proti politikám konzumujícím kapitál. A liberalismus nevytvořil ozbrojené síly politických stran, které čekají na vhodnou příležitost začít občanskou válku.