Mýtus selhání kapitalismu II
II.
Linie argumentů, která míří svá obviňování kapitalismu za některé z těchto věcí, je založena na názoru, že podnikatelé a kapitalisté již nejsou liberálové, ale jsou intervencionisty a etatisty. Tento fakt je správný, ale závěry, které z toho chtějí lidé vyvodit, míří špatným směrem. Tyto dedukce pochází ze zcela neudržitelného marxistického pohledu, že podnikatelé a kapitalisté chránili své speciální třídní zájmy pomocí liberalismu během doby, kdy kapitalismus vzkvétal, ale nyní, v pozdní a úpadkové fázi kapitalismu, je chrání pomocí intervencionismu. Toto je považováno za důkaz, že "nucená ekonomika" intervencionismu je historicky nutnou fází kapitalismu, v které se dnes nacházíme. Ale pojetí klasické politické ekonomie a liberalismu jako ideologie (v marxistickém smyslu slova) buržoasie je jednou z mnoha zdeformovaných technik marxismu. Jestliže podnikatelé a kapitalisté byli liberálními mysliteli okolo roku 1800 v Anglii a intervencionistickými, etatistickými a socialistickými mysliteli okolo roku 1930 v Německu, důvodem je to, že podnikatelé a kapitalisté byli také uchváceni převládajícími idejemi doby. V roce 1800 ne méně než v roce 1930 měli podnikatelé své speciální zájmy, které byly chráněny intervencionismem a poškozováni liberalismem.
Svoboda a vlastnictví od Ludwiga von Misese jako kniha
Dnes jsou velcí podnikatelé často nazýváni "ekonomickými vůdci". Kapitalistická společnost nezná žádné "ekonomické vůdce". V tomto ohledu leží charakteristický rozdíl mezi socialistickými ekonomikami na jedné straně a kapitalistickými ekonomikami na druhé straně: v těch druhých podnikatelé a vlastníci faktorů produkce nenásledují žádné vůdcovství, ledaže trh. Zvyk nazývat průkopníky velkého podnikání jako ekonomické vůdce již dává nějakou indikaci, že dnes není neobvyklý případ, že někdo dosáhne této pozice ne ekonomickým úspěchem, ale spíše jinými prostředky.
V intervencionistickém státu není již více rozhodujícím činitelem důležitosti pro úspěch podnikání to, že podnikatelská činnost postupuje takovým způsobem, že potřeby spotřebitelů jsou uspokojovány nejlepším a nejméně nákladným způsobem; je důležitější, že někdo má "dobré styky" s řídícími politickými klikami, že intervence přispívají k výhodám a nikoliv nevýhodám daného podnikání. O několik marek navíc celní ochrany pro výstup produkce podnikání, o několik méně marek celní ochrany pro vstupy do výrobního procesu můžou pomoci podnikání více než největší prozíravost v provozování podnikání. Podnikání může běžet dobře, ale může upadnout, jestliže neví, jak ochránit své zájmy v úpravě celního tarifu, ve mzdových vyjednáváních před arbitrážními výbory a v řídících odděleních kartelů. Je mnohem důležitější mít "konexe" než produkovat dobře a levně. Následkem toho lidé, kteří dosáhnou vrcholu v takovém podnikání, nejsou těmi, kteří vědí jak zorganizovat činnost a dát produkci směr, který tržní situace vyžaduje, ale spíše to budou lidé, kteří jsou v dobrém postavení jak "nad" tak "pod" lidmi, kteří znají jak vycházet s tiskem a politickými stranami, speciálně s radikály tak, že jejich jednání nezapříčiní žádný útok. To je skupina generálních ředitelů, kteří jednají více s federálními hodnostáři a vůdci stran, než s těmi, od kterých kupují nebo s těmi, kterým prodávají.
Protože mnoho podnikání závisí na politické přízni, ti co provozují takové podnikání, musí politikům přízeň oplatit. V současnosti zde není žádný velký podnik, který by nemusel utratit pozoruhodné sumy za transakce, které byly od počátku jasně neziskové, ale které i přes očekávané ztráty, musely být uzavřeny z politických důvodů. Ani se nezmiňujíce o příspěvcích na neobchodní účely - volební fondy, veřejné sociální instituce a podobně.
Síly vedoucí směrem k nezávislosti ředitelů velkých bank, průmyslových koncernů a akciových společností na akcionářích se uplatňují silněji. Tyto politicky urychlené "tendence velkého byznysu k socializaci sebe sama", to je pro sledování jiných zájmů, než jsou ohledy "na nejvyšší možný výnos pro akcionáře", určených managementem podniků, ty jsou vítány statistickými spisovateli jako známka již mizejícího kapitalismu (Cf. Keynes, "The End of Laisser-faire," 1926, see, Essays in Persuasion (New York: W. W. Norton & Co., Inc., 1932), str. 314-315). Během reformy německého upisovacího práva, bylo dokonce učiněno právnické úsilí vymanit zájmy a blahobyt podnikatelů, jmenovitě "jeho ekonomické, právní a společenské ocenění a trvalou hodnotu a jeho nezávislost z vlivu proměňující se většiny měnících se akcionářů" (Cf. Passow, Der Strukturwandel der Aktiengeslschaft im Lichte der Wirtschaftsenquente, (Jena 1939), str. 4), tedy povýšit ho nad akcionáře.
S vlivem státu za zády a s podporou načisto intervencionistického veřejného mínění, vůdcové velkého podnikání se dnes cítí silní ve vztahu k akcionářům tak, že věří tomu, že nemusí brát ohledy na jejich zájmy. Ve svém provozování společenského podnikání v těch zemích, v kterých etatismus se drží nejmocněji vlády - pro příklad v nástupnických státech po staré Rakousko-uherské říši - jsou tak přezíraví k ziskovosti jako ředitelé veřejných podniků. Výsledkem jsou krachy. Teorie, která byla rozvinuta, říká, že tyto podnikání jsou příliš velké, aby byly řízeny s ohledem na zisk. Tento koncept je mimořádně oportunistický, když je výsledkem provozování podnikání pod zásadou vzdání se zisku, bankrotem tohoto podnikání. Je oportunní, protože v tomto momentu stejná teorie požaduje intervenci státu na podporu podnikání, která jsou příliš velká, aby jim bylo dovoleno padnout.