Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

[Vyšlo na Austo Libertarian dne 15. února 2019, autor C. Jay Engel]
 
Porovnání toho jak každý z předních rakousko-libertariánských myslitelů převážně obhajuje základy své obrany svobody.
 
Následující stať je zamýšlena jako nápomocné vodítko po porozumění drobným rozdílům mezi v nadpisu uvedenými třemi klíčovými představiteli rakouské libertariánské tradice. Ačkoliv všichni tři patří zcela jistě do rakousko-libertariánské tradice, a v mnoha věcech představují hlavní tvůrce jejího rámce, je užitečné porozumět lehkým rozdílům v jejich myšlení. Neshoda mezi nimi je zdravého charakteru a povzbuzuje aspekty doktrín, které rozvíjeli (1).
 
Debata nad řádnými filosofickými základy ekonomie, etiky a politické teorie (která se zaměřuje na obhajobu použití síly ve společnosti, je specifickou aplikací etiky), jsou založeny na studování znalostí (poznání); nebo-li epistemologii. To je důvod proč prvních cca 100 stránek pojednání Ludwiga von Misese "Lidské jednání" je čistě epistemologických; suché pojednání, nicméně důležité.
 
Ideje, které jsou diskutovány a obhajovány musí míti intelektuální ospravedlnění. Zapojení do diskuse má malý význam, pokud neexistuje ospravedlnění pozice diskutujícího. Pokud se upíšeme Rakouské ekonomické škole, říkáme tím, že odmítáme empirické základy jiných škol - ať už monetarismu, keynesiánství, marxismu a neoklasické školy (2) a podobně - a chopíme se racionalistických anebo apriorních základů Rakouské ekonomické školy. 
 
Být ekonomem Rakouské školy znamená akceptovat, že porozumění ekonomickým záležitostem je nezávislé na zkušenosti a empirickém pozorování. Existují fakta, která musí být zjištěna použitím zákonů logiky a nejsou závislá na kupě dat a statistice a přežvýkání čísel většinou široce akceptovaných škol ekonomického myšlení. Nemohou být nijak falzifikována empirickým pozorováním, ledaže je možné falzifikovat logický sylogismus. Žádné množství testování a historických analýz nemůže falsifikovat, že 1 + 1 = 2.
 
Základy ekonomické teorie
 
Základním bodem rakouské ekonomické metodologii je to, že "lidé jednají účelově". Z tohoto bodu je dedukováno a odvozeno vícero tvrzení. Mises byl první, kdo zdokonalil tento axiom. Nicméně Ludwig von Mises a Hans H. Hoppe obhajují výchozí bod jiným způsobem, než tak činí Murray N. Rothbard. Mises a Hoppe jako neokantovci, výchozí bod obhajují racionalisticky; to jest, že zvažují, že popření tohoto tvrzení, je zároveň jeho potvrzením. Nikdo nemůže popírat to, že lidé jednají účelově, aniž by on sám jednal účelově. Tak, tento axiom je výsledkem aplikace zákona logiky a je závislý na apriorním způsobu myšlení.
 
Ve své knize „Economic Science and Austrian Method“, Hoppe píše na straně 19: „Co činí tyto ["syntetické apriorní"] axiomy samozřejmé? Immanuel Kant odpovídá, že to není proto, že jsou evidentní v psychologickém smyslu, v takovém případě bychom si jich byli vědomi hned. Naopak, Kant trvá na tom, že obvykle dá velkou mravenčí práci objevit takové axiomy, než objevit nějakou empirickou pravdu jako, že listy stromů jsou zelené. Tyto axiomy jsou samozřejmé, protože nikdo nemůže popřít jejich platnost bez popření sama sebe; to jest, v pokusu je popřít, by člověk jen implicitně připouštěl jejich platnost. V tom všem Mises následuje Kanta.
 
Poněkud rozdílně od Hoppeho a Misese, Rothbard nalézá své epistemologické kořeny v empirické tradici sv. Tomáše Akvinského. Tak považuje tvrzení, že "lidé jednají účelově" za takové, které může být nalezeno ze zkušenosti pozorováním jak sebe sama, tak i jiných lidí. Ve své eseji "In Defense of Extreme Apriorism", Rothbard vysvětluje rozdíl: "Zda považujeme axiom jednání za "apriorní" anebo "empirický" závisí na naší konečné filosofické pozici. Profesor Mises v neokantovské tradici, považuje tento axiom za zákon myšlení, a proto kategorickou pravdu apriorní ke všem zkušenostem. Moje vlastní epistemologická pozice spočívá na Aristotelovi a sv. Tomáši Akvinském spíše než na Kantovi, a proto bych já interpretoval toto tvrzení rozdílně. Považoval bych axiom za zákon reality raději než zákon myšlení a proto raději "empirický" než "apriorní".
 
Základy politické teorie
 
V království politické teorie a etiky, se tito tři rakousko-libertariánští giganti liší více. Ačkoliv Mises nedovedl libertatriánské principy tak daleko jako Rothbard a Hoppe (k anarchokapitalismu) (3), mohou být všichni tři viděni jako členové libertariánské tradice. Misesova obhajoba (paleo)libertariánské společnosti byla utilitární. Systém volného trhu je pro Miese silný a přínosný pro lidský druh tak, že samo o sobě mu musí býti dána přednost před jinými systémy jako komunismus, fašismus, intervencionismus a jejich varianty. K prosperitě a rozkvětu lidstva může vést konečně pouze svobodná společnost. Jakékoliv vládní sliby toho, že vláda bude jednat místo svobodné společnosti za účelem dosažení lepšího světa (4), mohou být na základě ekonomické teorie ukázány jako nemožné. A ve všech jeho tvrzeních o benefitech svobodného trhu a kapitalismu měl Mises pravdu.
 
A jak poznamenal Hoppe ve své knize „Economics and Ethics of Private Property“: „[Mises] preferoval život před smrtí, zdraví před nemocí, hojnost před chudobou. A domníval se, že je tomu tak, že podobné věci, obzvláště cíl dosažení nejvyššího možného standardu živobytí pro každého, jsou všemi lidmi sdílené. A jako ekonomický vědec Mises doporučoval, že správný směr k dosažení vybraných aktivit je politika laissez faire. A skutečně, pokud k tomu něco může ekonomie říci, tato obhajoba laissez faire je velice důležitá. Nicméně, co pokud lidé nepovažují prosperitu za svůj konečný cíl? Jak podotkl Rothbard, ekonomická analýza může jen říci, že laissez faire povede k vyššímu životnímu standardu života v delším období. V delším období, nicméně budeme mrtví. Proč by pak nebylo pro člověka docela rozumné argumentovat tím, že někdo kdo sice zcela souhlasí s celou ekonomií, což by nemohli ekonomové popřít, by mohl klidně říci, že někdo, kdo by byl tak zaujat svým blahobytem v krátkém období, by mohl považovat privilegia anebo dotace za nejlepší věci? Navíc, proč by měl být společenský blahobyt v dlouhém období pro někoho nejdůležitějším cílem? Nemohli by lidé obhajovat chudobu, buď jako konečnou hodnotu samu o sobě anebo jako prostředek k dosažení jiných konečných hodnot jako je třeba rovnost?“
 
Jinými slovy, tvrdí Hoppe, Mises toto doporučuje poukazováním na potencionál svobodného trhu a jeho výsledky. Ale proč jsou výsledky jako takové dobré? Ekonomie neurčuje, co je dobré a špatné. Mocní a bohatí a tyrani nemají žádný důvod požadovat pro masy prosperitu, kterou kapitalistické a svobodné trhy produkují. Mises nicméně popírá, že etická tvrzení mohou býti racionálně obhajována. Jeho utilitarianismus byl jedinou věcí, kde se mýlil. Rothbard odmítl utilitarismus svého učitele. Měli bychom k němu mít velkou úctu jednoduše pro to, že měl kuráž odmítnout relativistické řešení, které bylo tak běžné v jeho době. Mises nebyl jistě kulturní relativista a ve skutečnosti byl obráncem manýrů, chování a společenské slušnosti Starého světa, ale tyto věci pocházely z jeho (staro)rakouského dědictví, ale ne z jakéhokoliv ospravedlnění skrze čistý úsudek.
  
Odchýlením se od utilitarianismu, Rothbard hledal transcendentní etiku, která spojovala všechny lidi ve všech dobách. Rothbardův (paleo)libertarianismus přirozeného práva byl postaven na normativních tvrzeních točících se kolem faktu, že člověk vlastní svoje tělo a vnější vlastnictví. Vlastnictví vyžaduje to, že vlastník má exkluzivní právo určit použití dotyčného vlastnictví. Povaha takovéhoto vlastnictví je taková, že použití vlastnictví nevlastníkem je eticky špatné. A tak je člověk svoboden v použití vlastnictví v souladu s jeho přáními díky tomu faktu, že nikdo jiný nemá morální autoritu mu v takovém použití bránit. Implikace tohoto samozřejmě je to, že hranice používání vlastnictví nějakého člověka, jsou dány majetkovými právy ostatních v dané společnosti. A tak, je pro Rothbarda společenský řád soukromého vlastnictví etické povahy a ne utilitární povahy. 
 
Hoppe nicméně, jako striktní apriorista, odmítl jak Rothbardovo empirické přirozené právo stejně jako Misesův utilitarismus. Jeho názor je, že libertariánská teorie by měla býti obhajována přesně toutéž metodologií jako Rakouská ekonomická teorie. To je důležité. A když prvně přišel s touto idejí, byla tato ideje žhavě odmítána a byla dosti kontroverzní v libertariánských kruzích. Jestliže Mises byl utilitarián a Rothbard tomista, Hoppe vytvořil praxeologickou obranu řádu založeného na soukromém vlastnictví. Jeho tvrzení je to, že cílem politické teorie je poskytovat normy, které brání konfliktu. Bez existence konfliktu, zde není žádná potřeba pro nějakou politickou teorii. Ale konflikty ve světě s omezeným množstvím zdrojů existují, a tak jsou lidmi požadována pravidla pro převod vlastnictví. Ve snaze ospravedlnit jakékoliv z těchto pravidel, tedy ve snaze vyvinout argument k obraně politické teorie, člověk musí předem předpokládat sebe-vlastnictví. Člověk musí od počátku předpokládat to, že vlastní tělo skrze, které (člověk je duch a ne tělo) komunikuje a obhajuje svoji pozici.  
  
Tak Hoppe zde nachází stejný logický potenciál jako při obhajobě ekonomického "axiomu jednání" popsaného výše. Proto ti, kteří snaží argumentačně popírat používání a prokazování této skutečnosti, ti kdo usilují o odmítnutí toho, že lidé vlastní svá těla, by jen popírali svoje vlastní předpoklady (5). Tak, pro Hoppeho je, jakákoliv politická teorie s výjimkou libertariánské, rozpornou teorií.  
 
Aby bylo jasno, toto není příkaz "mělo by". Účelem toho není vysvětlit, proč by mohlo být špatné pro někoho krást anebo vraždit, ale jde jen o to, že tyto věci nemohou býti racionálně obhájeny. Že by se člověk měl něčemu vyhnout, je vcelku "měl by" problém filosofie. Žádný politický řád nemůže být racionálně bráněn bez toho, aby člověk upadl do kontradikcí, s výjimkou řádu rakousko-libertariánského.
 
Ale, kritik se může divit, proč je špatné být sám s sebou v kontradikci? Jistě zločinci anebo politici (zde se opakuji) se nestarají o smysl zákona logiky. A Hoppe uznává tuto kritiku. Jeho odpověď nicméně je, že on se soustředí na to, co může být racionálně obhájeno. S ohledem na to, že filosofové preferují být racionální před to být iracionálními, musí být princip soukromého vlastnictví rozšířen i do dalších oblastí, přičemž se samozřejmě začíná s vlastnickým právem na tělo. To naznačuje, a nepotřebuje to další diskusi, že Hoppe převzal pohled na člověka od sv. Augustýna, kde člověk je jeho mysl a ne jeho tělo - ale jeho tělo je jeho vlastnictvím a ne vlastnictvím někoho jiného.
 
Rakousko-libertariánská teorie vlastnického práva a rakouská ekonomická škola potřebují epistemologické základy. Velká debata je o tom, jaké přesně tyto základy jsou. Studování rozdílů v rámci rakousko-libertariánského světa je prospěšným a poučným úsilím.
 
 
Poznámky překladatele:
 
(1) A Hans H. Hoppe samozřejmě dále rozvíjí.
(2) Nicméně i v rámci těchto škol existují části založené na logické dedukci a nikoliv empirismu. Kritika (přílišné) matematizace ekonomie nezaznívá dnes už jen ze strany ekonomů rakouské školy. Mezi současné kritiky matematizace ekonomie u nás patří třeba Tomáš Sedláček.
(3) Pozor neplést s Urzovým anarchokapitalismem, jde zde o dosti jiný systém, který není paleolibertariánský (čili libertariáni alá před 20 lety), ale jde spíše o druh libertinismu.
(4) V případě Misese vyjma obrany a soudnictví, ale s přiznáním práva na secesi i velmi malým územím až skoro jednotlivcům. Někteří lidé ovšem k (paleo)libertariánům běžně počítají i minarchisty.
(5) Tady nelze nezmínit případ zvykového práva, které bylo podobně stavěno v tom smyslu, že všichni lidé ho uznávali. Například i samotný lupič se chce vyhnout tomu, aby byl sám přepadáván a okradán.