Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

[Vyšlo na Mises.org dne 28.VIII.2018. Autor Jeff Deist]

V kapitole z knihy „Liberalismus“ nazvané „Svoboda pohybu“, Mises přistupuje k imigraci jak z ekonomické tak sociální perspektivy: „Prvně jako politiky odborů a potom jako politiky národního protekcionismu.“: „Pokusy obhájit na ekonomickém podkladě politiku omezování imigrace jsou tak odsouzeny k nezdaru od počátku. Nemůžou zde být sebemenší pochyby o tom, že imigrační bariéry zmenšují produktivitu lidské práce. Když odbory v USA anebo Austrálii omezují imigraci, bojují nejen proti zájmům pracujících ze zemí ve zbytku světa, ale také proti zájmům všech ostatních ve snaze zajistit si pro sebe zvláštní privilegia. Přesto zůstává nejisté zda vzestup v obecné produktivitě lidské práce, který může být zajištěn ustanovením kompletní svobody migrace, by nebyl tak velký, že by zcela kompenzoval členům amerických a australských odobrů ztráty, které by mohly utrpět kvůli imigraci cizích pracovníků.“ (1)

Restrikce imigrace potom jsou ne-ekonomickými překážkami uvalenými na pracovní sílu, a to stejným způsobem jako restikce na zboží. Slouží k udržení mezd uměle vysoko stejně jako protekcionistické tarify. Ale Mises nebyl slepý ke kulturním záležitostem, které se týkají masové imigrace: „Pracovníci USA a Austrálie nemohou uspět v uvalení restikcí na imigraci, jestliže nemají ještě jeden argument na podporu své politiky. Potom všem, i dnes je síla jistých klasicko liberálních principů a idejí tak velká, že nikdo proti nim nemůže bojovat, pokud nepředloží údajně vyšší a důležitější zřetel, který je nadřazený zájmu dosažení maximální produktivity. Již jsme viděli, jak jsou citovány‚ národní zájmy‘ pro obhajobu protekcionistických cel. Po stejných ohledech se volá v případě omezení imigrace. Za absence jakýchkoliv bariér, ohromné hordy imigrantů z relativně přelidněných oblastí Evropy by, jak je tvrzeno, zaplavili Austrálii a USA. Mohou přijít v tak velkých počtech, že by nebylo možno nadále počítat s jejich asimilací. Jestliže v minulosti se imigranti přišlí do Ameirky brzy adaptovali na anglický jazyk a americké způsoby a zvyky, tak to bylo částečně kvůli tomu faktu, že nepřicházeli na jednou ve velkých počtech. Malé skupiny imigrantů, které se rozložili po širokém území, se rychle integrovaly do většího tělesa amerického lidu. Jednotliví imigranti byli již napůl asimilovaní, když přistáli na americké půdě další imigranti. Jedním z nejdůležitějších důvodů pro tuto rapidní národní asimilaci byl ten fakt, že imigranti z cizích zemí nepřicházeli v příliš velkých počtech. Toto věří se, by se nyní změnilo a je zde reálné nebezpečí, že převaha anebo přesněji exluzivní dominace Anglosasů v USA by byla zničena. Zvláště velká obava panuje, v případě velké imigrace žluté rasy z Asie. Možná pravděpodobně jsou tyto obavy přehnané v případě USA. Co se týká Austrálie, určitě přehnané nejsou. Austrálie má přibližně stejný počet obyvatel jako Rakousko; její plocha je nicméně stokrát větší než v případě Rakouska a její přírodní zdorje jsou jistě nesrovnatelně bohatší. Kdyby Austrálie byla otevřena imigraci, může být s velkou pravděpodobností předpokládáno, že její populace by se v několika letech sestávala z Japonců, Číňanů a Malajců.“ (2)

Přestože byl silně proti nacionalistický a proti kolonialismu, Mises rozuměl přirozenému strachu těch, co se obávali „záplavy“, když uznával Lockeho argument pro usídlení: „Averse, kterou většina lidí cítí vůči cizím národnostem a speciálně vůči jiným rasám je evidentně příliš velká, aby se dalo připustit pokojné usazení takovýchto antagonismů. Stěží si můžeme představovat, že Australané dobrovolně povolí imigraci evropských neanglických národů a je zcela mimo diskusi, že by měli povolit Asiatům vyhledávat práci a trvalé bydlení na jejich kontinentě. Australané anglického původu trvají na tom, že skutečnost, že to byli Angličané, kteří prvně zpřístupnili tuto půdu pro osídlení, dává Angličanům speciální právo výlučného vlastnictví celého kontinentu po všechny nadcházející časy.

Ale Mises, syn někdejší záplatované Rakousko-Uherské říše, také jasně porozuměl hodnotě sebeurčení jako něčemu, co je velmi odlišné od šovinismu anebo rodného natavismu. Zájmy etnických anebo lingvistických menšin by neměly být odmítány: „Současní obyvatelé těchto favorizovaných zemí se obávají, že za nějaký čas by se mohli sami stát menšinami v jejich vlastních zemích, a že by mohli potom muset trpět strachy z národní persekuce, kterou například zažívají dnes Němci v Československu, Itálii a Polsku. Nemůže být popíráno, že tyto obavy jsou oprávněné. Z důvodu enormní moci, která dnes stojí pod rozkazy státu, národní menšina musí očekávat to nejhorší od většiny jiné národnosti. Jakmile je stát obdařen rozsáhlými silami, které dnes má, což veřejný názor považuje za správné, pomyšlení na život ve státě jehož vláda je v rukách členů cizího národa, je nutně hrozivé. Je hrozné žít ve státě, ve kterém je každý pohyb vystaven persekuci – maskující se pod vzezření justice – od vládnoucí majority. Je děsivé být postižen i jako dítě ve škole na účet své národnosti a být bezprávný před každou soudní a administrativní autoritou, protože člověk přísluší k národnostní menšině. (3)

Jak zjistil dr. Joe Salerno ve své seminární práci "Mises on Nationalism, the Right of Self-Determination, and the Problem of Immigration," Mises byl mimořádně pečlivý v rozlišování mezi "militantním" anebo "agresivním" nacionalismem a mírovým, liberálním nacionalismem, které nevyhledává podrobování doma anebo expanzi do zahraničí: "Tak pro Misese výběr nebyl nikdy mezi nacionalismem a nemastným atomickým 'globalismem'; reálný výběr stál buď mezi nacionalismem, který byl kosmoplitní a chopil se universálních práv jednotlivce a svobodného trhu anebo militantním nacionalismem zaměřeným na podmaňování a útlak jiných národů. On přičítal vzestup antiliberálního nacionalismu selhání konzistentní aplikace práva na sebeurčení a národní princip a v co největším možném stupni při formování nových politických entit bezprostředně po svržení královského despotismu válkou anebo revolucí. Následkem bylo, že lidé, kteří se lišili jazykem, dědictvím, vírou a tak dále, byli uměle a nedobrovolně navzájem svázáni arbitrárními politickými pouty. Nevyhnutelným výsledkem těchto mnoho-jazyčných, národnostních států byl útlak menšin většinovou národností, hořké boje o kontrolu nad státním aparátem a vytváření vzájemné a hluboce zakořeněné nedůvěry a nenávisti.“

Salerno také poukázal na Misesův silný názor, že jen liberální, laissez faire vláda by mohla akceptovat kompletně svobodnou imigraci: "Tak, Mises vidí imigraci jako vždy a všude 'problém' ke kterému není ‚žádné řešení‘, dokud jsou intervencionistické politické režimy normou. Jen když překročení státních hranic členy jiných národů nehrozí být žádnými politickým nebezpečím domorodé národnosti, 'problém imigrace' zmizí a je nahrazen příznivou migrací práce, která vytváří čistou a vzájemnou ekonomickou výhodu pro všechny jednotlivce a lidstvo. Z Misesovy perspektivy, potom řešení imigračního problému není o vydávání nařízení nějakých vágních, ad hoc práv „svobody pohybu“ mezi existujícími pevnými hranicemi států. Spíše je to kompletní laissez-faire liberální revoluce a zajištění práva na soukromé vlastnictví pomocí stálého předefinování státních hranic v souladu s právem na sebeurčení a národním principem. Tehdy – a jen tehdy – může trvalá a bohatství tvořící realokace práce v celém světě vyžadovaná dynamickou kapitalistickou ekonomikou, mírově posloužit bez překotných politických konfliktů.“

Jak uvádí Lew Rockwell, v tomto důležitém smyslu nemůže být dnes Mises prohlašován za advokáta „otevřených hranic“. Mises věřil v klasickoliberální formu národnosti, nicméně pořád národnosti – a obhajoval politické členění podél kulturních, jazykových a historických hranic. Byl demokratem, utilitariánem a realistou; jeho kosmopolitismus nesahal k vizi bezhraničního a bezstátního světa (4). Ale je dobré zohlednit to, že jeho zkušenost s Velkou válkou a svobodu, kterou si užíval, když jel vlakem z Vídně do Londýna bez toho, aby ukazoval pas, silně ovlivnila jeho pohled na imigraci.

Dodatek:
V době druhé světové války von Mises napsal následující: „Tato uvažování nejsou obhajobou pro otevření USA a britských dominii německým, italským a japonským imigrantům. Za současných podmínek by USA a Austrálie mohli jednoduše spáchat sebevraždu připuštěním nacionálních socialistů, fašistů a Japonců. Mohli by rovnou kapitulovat před fýrerem a japonským císařem. Imigranté z těchto totalitních zemí jsou dnes předvojem jejich armád, pátou kolonou, jejíž invaze by učinila všechny opatření na obranu bezcennými. Amerika a Austrálie si můžou zachovat svou svobodu, svoji civilizaci a svoje ekonomické instituce jen pevnými překážkami pro vstup poddaných diktátorů. Ale tyto skutečnosti jsou výsledkem etatismu. V liberální minulosti imigranté nepřicházeli jako předvoj dobývání, ale jako loajální občané svých nových zemí.“ (http://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/totalni-valka.html). Čili dá se dedukovat, že Mises byl ostře proti tomu, aby mohli do země migrovat lidé nepřátelsky naladění vůči domorodému obyvatelstvu a jeho zvykům. A obzvláště ze zemí, které nemají žádnou klasickoliberální tradici.

Poznámky překladatele:
(1) Stojí za pozornost, že Mises tu operuje s termínem migrující pracovníci a nikoliv příjemci sociálních dávek. Imigrace za sociálními dávkami byla tehdy nemyslitelná.
(2) Dnes je populace Austrálie asi 2,5x větší než v případě Rakouska. Jde tedy o zhruba středně velký stát co se obyvatel týče. I tak by dnes jeho populace byla přečíslena zřejmě poměrně dost rychle.
(3) Nicméně tehdejší státy byly o dost méně mocné než ty dnešní. Tedy s výjimkou fašistické Itálie (od určité doby) a nacionálně socialistického Německa či komunistického SSSR.
(4) Nicméně Mises nevylučoval právo na secesi až k jednotlivé vesnici anebo i jednotlivci. Misesovy názory na demokracii se postupně měnily a stávaly se poměrně dosti kritickými. Mises navíc často psal o demokracii ve smyslu svobody volby na trhu. Stojí podotknout, že Mises na rozdíl od některých dnešních českých rádoby libertariánů považoval národ za docela přirozenou věc. Viz třeba tyto citace: „Učením se jazyka, dítě vstřebá způsob myšlení a vyjadřování svého myšlení, které jsou určeny jazykem, a tak obdrží pečeť, která může být sotva sejmuta z jeho života."; „Při formování společného jazyka, politické a kulturní vlivy vždy pracují spolu od samého začátku. Přirozený element v nářečí lidu je to, co bere svoji sílu ze života těch, kdo tak mluví.“ (MISES, L. v. Nation, State and Economy. Indianopolis Liberty Fund 2006 (1919), str. 10 a 18).