Lord Keynes a Sayův zákon
[Autor Ludwig von Mises. Říjen 1950]
I.
Hlavní příspěvek lorda Keynese (1883-1946) neleží v rozvinutí nových myšlenek, ale "v úniku před starými myšlenkami," jak sám uváděl na konci své předmluvy ve své knize "Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz." Keynesiánci nám praví, že jeho nesmrtelné pokroky spočívají v kompletním vyvrácení toho, co bylo známo jako Sayův zákon trhů (Jean-Baptiste Say (1767-1832)). Odmítnutí tohoto zákona, tvrdí, je jádrem všeho Keynesova učení; všechny další záležitosti jeho doktríny plynou s logickou nutností z tohoto fundamentálního náhledu a musí padnout, pokud může být demonstrována marnost útoku na Sayův zákon (P. M. Sweezy v The New Economics, ed. S. E. Harris, New York, 1947, str. 105).
Podpora webu
Nyní je důležité zjistit, že to, co je nazýváno Sayovým zákonem, bylo nejprve navrženo jako vyvrácení doktrín populárních v letech před rozvojem ekonomie jako odvětví lidských znalostí. Zákon nebyl integrální součástí nové ekonomické vědy tak, jak ji učili klasičtí ekonomové. Byl spíše předběžným - ozřejmil a odstranil překroucené a neudržitelné myšlenky, které zatemňovaly lidskou mysl a byly vážnou překážkou v rozumové analýze podmínek. Kdykoliv byznys upadal, průměrný obchodník měl po ruce dvě vysvětlení: zlo bylo zaviněno nedostatkem peněz a obecnou nadvýrobou. Adam Smith ve známé pasáži "V bohatství národů" vyvrátil první z těchto mýtů. Say se zaměřil sám především na důkladné odmítnutí druhého mýtu. Jakmile je určitá věc ještě pořád ekonomickým statkem a ne "volným statkem", její nabídka není samozřejmě absolutně hojná. Jsou zde ještě neuspokojené potřeby, které by větší nabídka statku mohla spokojit. Jsou zde ještě lidé, kteří by byli rádi, kdyby dostali více tohoto statku, než opravdu dostávají. S ohledem na ekonomické statky zde nemůže být nikdy nadvýroba. (A ekonomie se zabývá jen ekonomickými statky, a nikoliv volnými statky jako je vzduch, které nejsou předmětem účelového lidského jednání, nejsou proto vyráběny a s ohledem k nimž je používání termínů, jako nedostatečná produkce a nadprodukce, jednoduše nesmyslné.)
Stran ekonomických statků zde může býti jen relativní nadprodukce. Zatímco spotřebitelé poptávají určité množství košil a bot, podnikání vyprodukuje, řekněme, větší množství bot a menší množství košil. To není všeobecná nadprodukce všech komodit. Nadprodukce bot odpovídá nedostatečné produkci košil. Následně výsledkem nemůže být všeobecná deprese všech odvětví byznysu. Výstupem je změna ve směnném poměru mezi botami a košilemi. Jestliže pro příklad dříve jeden pár bot mohl být koupen za čtyři košile, nyní se nakupuje jen za tři košile. Zatímco obchod jde špatně pro výrobce bot, jde dobře pro výrobce košil. Pokusy vysvětlit všeobecnou depresi obchodu odkazem na údajnou nadprodukci jsou tak mylné. Komodity, říká Say, jsou nakonec placeny nikoliv penězi, ale jinými komoditami. Peníze jsou jen běžně používaným prostředkem směny; hrají jen zprostředkující roli. Co chce prodávající nakonec získat směnou za prodané komodity jsou jiné komodity. Každá vyráběná komodita je tak cenou, tak jak je, za jiné vyráběné komodity. Situace výrobce jakékoliv komodity se vylepšuje jakýmkoliv nárůstem produkce jiných komodit. Co může poškodit zájmy výrobce určité komodity je jeho selhání ve správném předpovídání trhu. Přecenil veřejnou poptávku po své komoditě a podcenil poptávku po jiných komoditách. Spotřebitelé nemají žádný zájem o takovéhoto fušujícího podnikatele; nakupují jeho produkt jen za ceny, které mu způsobují ztráty a přinutí ho, pokud v čase neopraví své chyby, k odchodu z podnikání. Na druhou stranu, podnikatelé, kteří lépe uspěli v předvídání poptávky veřejnosti vydělají zisk a jsou v pozici rozšíření svých podnikatelských aktivit. To, říká Say, je pravda (skrytá) za zmateným tvrzením podnikatelů, že hlavní těžkostí není výroba, ale prodej. Bylo by mnohem vhodnější prohlásit, že první a hlavní problém byznysu je vyrábět nejlepším a levnějším způsobem ty komodity, které budou uspokojovat nejurgentnější z ještě neuspokojených potřeb veřejnosti.
Tak Smith a Say vyvrátili nejstarší a nejnaivnější vysvětlení obchodního cyklu tak, jak je vykládáno lidovými výlevy neefektivních obchodníků. Pravda, jejich úspěch byl jen negativní. Rozmetali víru, že opakování period špatného byznysu bylo zapříčiněno nedostatkem peněz a obecnou nadvýrobou. Ale nedali nám vypracovanou teorii hospodářského cyklu. První vysvětlení tohoto jevu bylo poskytnuto mnohem později Britskou měnovou školou.
Důležité příspěvky Smithe a Say nebyly zcela nové a originální. Historie ekonomického myšlení může vysledovat nazpět základní body jejich úvah u starších autorů. To žádným způsobem nesnižuje hodnotu Smithe a Saye. Byli první, kteří se zabývali záležitostí systematickým způsobem a aplikovali své závěry na problémy ekonomických depresí. Byli proto také první, proti kterým podporovatelé falešných lidových doktrín směřovali svoje útoky. Sismondi a Malthus si vybrali Say jako cíl zuřivé palby, když se zkoušeli - marně - zachránit zdiskreditované lidové předsudky.
II.
Say vyšel vítězně ze svých polemik s Malthusem a Sismondim. Prokázal svůj postoj, zatímco jeho protivníci nemohli prokázat ty svoje. Napříště bylo během celého zbytku 19. století uznání pravdy Sayova zákona rozlišující známkou každého ekonoma. Ti autoři a politici, kteří činili údajný nedostatek peněz zodpovědný za všechny problémy a obhajovali inflaci jako všelék, nebyli nadále považováni za ekonomy, ale za "monetární pomatence."
Zápas mezi zastánci tvrdých peněz a inflacionisty pokračoval po mnoho dekád. Ale nebyl již dále považován za polemiku mezi různými ekonomickými školami. Byl nahlížen jako konflikt mezi ekonomy a anti-ekonomy, mezi rozumnými muži a ignorantskými zelóty. Zatímco všechny civilizované země přijaly zlatý standard nebo standard zlaté devize, věc inflace se zdála navždy ztracena.
Ekonomie se sama nespokojila s tím, co Smith a Say učili o daných problémech. Vyvinula integrovaný systém teorémů, které neúprosně demonstrují absurditu inflacionistických sofismat. Zobrazuje v detailu nevyhnutelné následky vzestupu v množství peněz v oběhu a úvěrové expanze. Vypracovala peněžní teorii hospodářského cyklu (nebo teorii hospodářského cyklu oběhu úvěrů), která jasně ukazuje, jak je opakování depresí zaviněno opakovanými pokusy "stimulovat" byznys skrze úvěrovou expanzi. Tak je přesvědčivě prokázáno, že pokles, jehož objevení inflacionisté připisují nedostatečné nabídce peněz, je naopak nutným výsledkem pokusů odstranit takový údajný nedostatek peněz pomocí úvěrové expanze.
Ekonomové nenapadají tu skutečnost, že úvěrová expanze ve své úvodní fázi vede k boomu byznysu. Ale upozorňují na to, jak takový umělý boom musí nevyhnutelně zkolabovat po určité době a vytvořit všeobecnou depresi. Tento důkaz by měl apelovat na záměry státníků propagujících trvalý blahobyt jejich národa. Nemůže mít vliv na demagogy, kteří se nestarají o nich jiného než o úspěch v nadcházející volební kampani a v nejmenším se nestarají o problémy, které nastanou den po zítřku. Ale jsou to přesně takoví lidé, kteří se stali ve věku válek a revolucí nejvýše postavenými v politickém životě. V odporu k učením ekonomů, byly inflace a úvěrová expanze pozdviženy v důstojnosti jako první principy ekonomické politiky. Téměř všechny vlády jsou nyní oddány bezstarostnému utrácení a financování svých deficitů vydáváním dalšího množství neumořitelných papírových peněz a bezmezné úvěrové expanzi.
Velcí ekonomové byli hlasateli nových idejí. Ekonomické politiky, které doporučovali, byly v rozporu s politikami praktikovanými tehdejšími vládami a politickými stranami. Zpravidla po mnoho let, i dekád, byly propagovány ekonomy před veřejným míněním předtím, než byly přijaty a byly provedeny žádoucí odpovídající změny v politikách. Zde byl u „nové ekonomie“ lorda Keynese rozdíl. Politiky, které obhajoval byly přesně ty, které téměř všechny vlády, včetně britské, již přijaly mnoho let před vydáním jeho „Obecné teorie“. Keynes nebyl vynálezcem ani zastáncem nových metod řízení ekonomických záležitostí. Jeho příspěvek se skládal spíše v poskytnutí zdánlivé obhajoby těchto politik, které byly oblíbené těmi u moci i přes skutečnost, že je všichni ekonomové nazírali jako na katastrofální. Jeho úspěchem bylo odůvodnění politik, které již byly praktikovány. On nebyl „revolučním,“ jak ho někteří jeho adepti nazývali. „Keynesiánská revoluce“ se odehrála dlouho předtím, než ji Keynes schválil a vyfabrikoval její pseudovědeckou obhajobu. Co opravdu udělal, bylo sepsání apologie pro převažující vládní politiky. To vysvětluje rychlý úspěch jeho knihy. Byla entuziasticky vítána vládami a vládnoucími politickými stranami. Zvláště unesen byl nový typ intelektuálů „vládní ekonomové“. Měli dříve špatné svědomí. Byli si vědomi faktu, že provozovali politiky, které všichni ekonomové odsuzovali jako odporující účelu a ničivé. Nyní se cítili osvobozeni. „Nová ekonomie“ obnovila jejich morální rovnováhu. Dnes již nejsou zahanbeni, že jsou nádeníky špatných politik. Sami sebe oslavují. Jsou proroky nové víry.
III.
Hojné přídomky, kteří tito obdivovatelé dali Keynesově práci, nemůžou zastřít tu skutečnost, že Keynes nevyvrátil Sayův zákon. Zavrhl ho emočně, ale neposkytl jediný obhajitelný argument, aby zrušil jeho odůvodnění. Keynes se ani nepokusil vyvrátit diskursivním uvažováním učení moderní ekonomie. Vybral si jejich ignoraci, to bylo vše. Nikdy nenalezl jediné slovo seriosní kritiky proti teorému, že rostoucí množství peněz nemůže mít vliv na nic jiného, než, že na jednu stranu podporuje nějaké skupiny na náklady jiných skupin a na druhou stranu, že živí mylné kapitálové investice (malinvestice) a spotřebu kapitálu. Byl zcela ztracen, když měl přijít s jakýmkoliv dobrým argumentem, aby zničil monetární teorii obchodního cyklu. Vše, co udělal, bylo oživení navzájem si odporujících dogmat různých sekt inflacionismu. Nepřidal nic k vyprázdněným předpokladům svých předchůdců od Birminghamské ekonomické školy "little shilling menů" po Silvia Gesella. Keynes jen přeložil jejich sofismata - stokrát vyvrácená - do problematického jazyka matematické ekonomie. V tichosti pominul všechny námitky, které mužové jako Jevons, Walras a Wicksell - jmenujeme jen několik - oponovali výlevům inflacionistů.
S jeho žáky je to to stejné. Myslí si, že nazývání "těch, kteří selhávají v tom, aby se posunuli k obdivování Keynesova genia“ takovými jmény jako „hlupáci“ anebo „úzkoprsí fanatici“, je náhradou dobrého ekonomického rozvažování (zdroj profesor G. Haberler). Věří, že prokázali svůj postoj odmítnutím svých odpůrců jako "ortodoxních" anebo "neoklasických." Odhalují největší ignoraci v myšlení tím, že jejich doktrína je správná, protože je nová. Ve skutečnosti je inflacionismus nejstarší ze všech omylů. Byl velmi populární dlouho před dobou Smithe, Say a Ricarda, proti jejichž učení Keynesiánci nemohou vznést jakoukoliv námitku, než tu, že jsou staré.
IV.
Bezprecedentní úspěch Keynesianismu nastal kvůli tomu, že poskytuje zdánlivou obhajobu pro politiky "deficitního utrácení" současných vlád. Je to pseudo-filosofie těch, kteří nemyslí na nic jiného, než je prohýření kapitálu akumulovaného předchozími generacemi. No žádné výlevy autorů, jakkoliv brilantních a sofistikovaných, nemůžou změnit trvalé ekonomické zákony. Ty existují a pracují a starají se sami o sebe. Přes všechno vášnivé horlení mluvčích vlád, nastávají nevyhnutelné následky inflacionismu a expanzionismu tak, jak je líčí "ortodoxní" ekonomové. A potom, opravdu za dlouhou, i obyčejní lidé zjistí, že Keynes nás nenaučil, jak provést „zázrak… přetvoření kamene v chléb“ (Paper of the British Experts“ z 8. dubna 1943), ale naučil nás nijak zázračnou proceduru projezení osiva pro příští setbu.