Jaký byl stav Argentinské ekonomiky před nástupem presidenta Javiera Mileie do úřadu?
[Převzato z článku “In Defense of Milei” od Ph. Baguse, který vyšel dne 10. září 2024. Úvod převzatého textu upraven.]
Kirchnerovská katastrofa
Jaký byl stav Argentinské ekonomiky před nástupem presidenta Javiera Mileie do úřadu? Politiky, které Argentina sledovala od ukončení směnitelnosti pesa (1992-2001), a které začaly s Nestorem Kirchnerem (2003-2007) a pokračovaly za Cristiny Fernandéz de Kirchnerové (2007-2015), Mauricia Macriho (2015-2019) a zvláště za Alberta Fernandeze (2019-2023) byly katastrofální. Katastrofa tohoto typu argentinského socialismu 21. století se odrazila ve fiskálních a monetárních nerovnováhách, kterým Milei čelil, když vstupoval do Casa Rosada. S veřejným dluhem dosahujícím více než 400 miliard dolarů a téměř 60 miliardami dolarů komerčního dluhu v termínu splatnosti, byl argentinský stát na pokraji krachu, svého desátého krachu od vyhlášení nezávislosti (rok 1816). V tu dobu vykazovala Argentinská centrální banka ve své rozvaze záporné dolarové rezervy.
Odpovědnost za tyto nerovnováhy leží na rukách politické třídy, která byla u moci. Co se týká nedostatku dolarů tak ten nastal vlivem rozhodnutí navázat pevně peso v nadhodnoceném směnném kursu (vůči dolaru) a komoditám, což vytvořilo typický efekt všeobecné cenové kontroly. Jak lidé pospíchali, aby se zbavili svých pesos, tak to co následovalo byl run na dolar, nedostatek zahraniční měny a deficit platební bilance, který podkopal domácí výrobu. Místo vyřešení problému tím, že by se dovolilo směnnému kursu se přizpůsobit na úroveň, která by vyčistila trhy, místo zkrocení veřejných výdajů a omezení tisku peněz, kirchneristé udělali pravý opak pomocí dalších monetárních intervencí ve formě kapitálové kontroly a řízení směnného kursu (cepo a control de cambios). Tím, že byli přinuceni odevzdat své dolarové výdělky za cenu menší než je tržní cena, byli vývozci vyvlastněni. Ve stejnou dobu byli dotováni privilegovaní dovozci a přístup země k mezinárodním surovinám a finančním trhům byl omezen. Když Milei přebíral úřad bylo zde 18 rozdílných směnných kursů pro dolar. Tato skutečnost vedla k politickému favoritismu, nárůstu risika u směnného kurzu a k rozšíření kalkulačního chaosu.
Fundamentální příčinou těchto nerovnováh byla neudržitelná velikost vládních výdajů. Poháněné heslem Evity Peronové – „kde je potřeba, tam se rodí právo“ – byly sociální programy násobeny a rozsah veřejného sektoru drasticky narostl. Opresivní míra zdanění, zatěžující pracovní legislativa a labyrint omezení obchodu brzy následovaly. Bohatství bylo doslovně privatizováno, vztahuje se tak jen na malou skupinu vyvolených, kteří nejsou zapojeni do společenské dělby práce a specializují se na tajné rozhazování peněz jiných lidí bez kompenzace. Druhou stranou této hojnosti je socializace bídy. Do listopadu 2023 míra chudoby narostla na 55 %, zatímco úroveň nouze dosáhla 17.5 %.
Monetární a fiskální krise
Neschopna jak vymačkat ze soukromého sektoru další daně bez toho, aby se snížily výnosy, tak umístit svoje dluhopisy na mezinárodním úvěrovém trhu, centrální banka deficity rozpočtu monetizovala. Od roku 2002 argentinští politici používali inflaci jakožto prostředek k financování veřejné spotřeby a rozhazovačnosti nad rámec zákonem stanovených daní, externalizovali tak náklady na lidi, kteří spoří peníze, na věřitele, na ty, co pobírají pevný příjem a na zaměstnance, kteří vydělávají málo. Přídavkem k tomu, etatistické elity tiskly další peníze, aby financovaly tak zvaný kvazi fiskální deficit, odpovídající měsíčnímu a dennímu úroku placenému komerčním bankám za „zaparkování“ nadbytečných pesos u centrální banky. Jak skutečná roční míra úroková míra narostla v souladu s geometrickým růstovým trendem cenové inflace, aby dosáhla 253 % do listopadu 2023, tak tyto platby vytvořily endogenní zdroj tvorby peněz rovný 10 % HDP. Co začalo jako opatření k omezení měnové zásoby se obrátilo v jeden z nejproblematičtějších zdrojů pádící inflace. Mezi roky 2011 a 2023 se měnová zásoba, která zahrnuje jak neúročená (měnová báze), tak úročené aktiva centrální banky (Leliqs a Pases), zvýšila o násobek 116, přičemž k největšímu nárůstu došlo během posledního presidentování. Za čtyři roky pod Albertem Fernandezem, centrální banka navýšila kvantitu měnové zásoby o ekvivalent odpovídající 32 % HDP, z toho 13 procentních bodů bylo emitováno v posledním roce.
Když Milei vstoupil do vlády, Argentina byla ve stavu ekonomické, monetární a fiskální krise. Destruktivní následky více než dekádu trvající politiky monetární a fiskální laxnosti přišly všechny naráz: míra inflace dosáhla 1 % za den, což se převedeno na roční míru rovná 3 700 %, dvojitý fiskální deficit dosáhl 15 % HDP (5 % u ministerstva financí a 10 % u centrální banky) a 12 let dlouhá perioda stagnace. Vezmeme-li to, že Argentina žila ve stavu institucionální anomie po dobu posledních dvou dekád, nalezl Milei před sebou mnoho neschůdných cest.