Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

3. Řízení devízového kursu

Pokus vlády nuceně dát národní papírové měně a depozitním penězům vyšší hodnotu, než je tržní cena, způsobí důsledky, které popisuje Greshamův zákon. Výsledkem je situace, která se obecně nazývá nedostatek zahraniční měny. Tento výraz je mylný. Každý, kdo nabídne méně, než je tržní cena za jakékoliv zboží, není schopen si toto zboží koupit; to je pravdou, jak pro zahraniční měny stejně jako pro všechno jiné zboží.

Je základním charakterem ekonomických statků, že nejsou tak hojné, aby by mohly uspokojit všechny požadované potřeby. Statek, kterého v tomto smyslu nebude nedostatek, by byl volným statkem. Peníze jsou nutně ekonomickým statkem, ne volným statkem, peníze, kterých by nebyl nedostatek, jsou nepředstavitelné. Vlády, které přijímají inflační politiku, ale ve stejný čas předstírají, že nebudou snižovat kupní sílu domácích peněz, mají na mysli něco jiného, když si stěžují na nedostatek zahraniční měny. Zdržela-li by se vláda další aktivity, když vytvořila pomocí inflace více peněz, hodnota domácí měny by spadla relativně k hodnotě kovových peněz a zahraniční měně a její kupní síla by poklesla. Nicméně, nebude zde žádný "nedostatek" kovových peněz a zahraniční měny. Ti, co jsou připraveni platit tržní ceny, získají za svoji domácí měnu jakékoliv požadované množství kovových peněz anebo zahraniční měny. Ti, kdo nakupují statky musí platit tržní ceny dané směnnými poměry na trhu; ať už musí platit v kovových penězích (nebo zahraniční měnou) anebo platí určitým množstvím domácích peněz, kteréžto množství je určeno tržním kurzem pro zahraniční měnu. 

Ale vláda je neochotna přijmout tyto následky. Je suverénem, a tak věří ve svoji všemocnost. Může vydat trestní právo; má k dispozici své soudní dvory a policii, šibenice a žaláře a může zničit kohokoliv, kdo povstane. Následkem toho, nařídí, aby ceny nerostly. Na druhou stranu, vláda tiskne dodatečné peníze, vstupuje s nimi na trh, a tak vytváří dodatečnou poptávku po statcích. Na další stranu nařizuje, aby ceny nerostly, protože vláda si myslí, že může udělat vše k čemu má vůli. Již jsme se zabývali pokusy se zafixováním cen zboží a služeb. Nyní můžeme zvážit pokusy pevně stanovit směnný kurz zahraniční měny.

Vláda svaluje vinu za nárůst směnného kurzu zahraniční měny na nepříznivou platební bilanci a na spekulaci. Neochotná opustit pevně stanovený kurz zahraniční měny, přijímá opatření k omezení poptávky po této měně. Zahraniční měna má být nakupována jen těmi, kteří ji používají pro účely, které vláda schvaluje. Statky, jejichž dovoz považuje vláda za nadbytečný, by neměly být již více dováženy; úroky a odpisy placené zahraničním věřitelům mají skončit; občané nemají cestovat do ciziny. Vláda selhává v tom, aby zjistila, že její úsilí o "vylepšení" platební bilance je marné. Pokud je dováženo méně, méně může být vyváženo. Občané, kteří utratí méně na výlety do ciziny, méně za dovoz statků a za úroky a splátky zahraničních půjček, nepoužijí svoje peníze na zvýšení svých zůstatků, a tak zvýší ceny na domácím trhu. Protože ceny rostou, protože občané nakupují více ve své zemi, méně se bude vyvážet. Ceny vzrostou nejen kvůli tomu, že dovozy se stávají dražšími, když jsou vyjádřeny v domácí měně; ony rostou, protože množství peněz bylo zvýšeno, a protože občané vykazují větší poptávku po domácích statcích.

Vláda věří, že může provést to, co chce pomocí znárodnění nakládání se zahraniční měnou. Ti, kdo obdrží zahraniční měnu – pro příklad díky vývozu – musí ji dle zákona nabídnout vládě a obdrží za ni jen nějaké množství domácí měny, které odpovídá pevnému kurz zahraniční měny, který byl stanoven vládou pod tržní cenou. Pokud by byl tento princip vynucován konzistentně, vývoz by rychle přestal. Když vláda nechce tento důsledek dosáhnout do důsledků, musí se ho vzdát. Dává dotace vývozním odvětvím, aby kompenzovala ztráty, které vývozci utrpí díky povinnosti předat vládě za pevnou cenu zahraniční měnu, kterou vydělali.

Na druhou stranu vláda prodává zahraniční měnu těm, kdo ji chtějí použít pro účely, které se setkávají se souhlasem vlády. Drží-li se vláda svého předpokladu a požaduje jen svoji oficiální cenu za zahraniční měnu, tak by to odpovídalo dotování určitých dovozců (ne celého dovozního odvětví). Když toto vláda nezamýšlí, je zavedena kompenzace, pro příklad pomocí proporcionálního zvýšení cel na dovoz anebo pomocí uvalení speciální daně na zisky a transakce dovozců. Kontrola nad zahraničními měnami znamená znárodnění zahraničního obchodu a všeho podnikání s cizími zeměmi. Nezmění zahraniční směnné kurzy. Je nepodstatné, zda vláda potlačí zveřejňování aktuálních zahraničních směnných kurzů, které odrážejí tržní podmínky anebo nepotlačí. V transakcích zahraničního obchodu jsou jen ty kurzy důležité, které odrážejí kupní sílu domácí měny. 

Důsledky takového znárodnění všech ekonomických vztahů s cizími zeměmi na život jednotlivého občana jsou větší tím, čím je země menší, a čím je úžeji napojena na své mezinárodní ekonomické vztahy. Cesty do ciziny, navštěvování zahraničních universit a čtení knih a novin, které jsou publikovány v cizině, jsou možné jen tehdy, pokud vláda dá potřebnou zahraniční měnu do rukou jednotlivce tak, aby tento s ní mohl disponovat. Jakožto prostředek ke snížení ceny zahraniční měny, je tato kontrola totálním selháním. Ale je efektivním nástrojem pro realizaci diktatury.

4. Útěk kapitálu a problém „horkých peněz“

Tvrdí se, že řízení obchodu se zahraničními měnami je nutné proto, aby se zabránilo útěku kapitálu. Pokud se kapitalista obává kompletní anebo částečné konfiskaci svého vlastnictví ze strany vlády, usiluje o to, aby zachránil, co se dá. Je nicméně nemožné stáhnout kapitál z podnikání a přemístit ho do jiné země bez těžkých ztrát. Pokud je zde obecný strach z konfiskace ze strany vlády, cena placená za byznys v chodu klesá na úroveň, který odráží pravděpodobnost takovéto konfiskace. V říjnu 1917, podnikání v Rusku, která představovala investice v hodnotě milionů zlatých rublů, byla nabízena za ekvivalent odpovídající několika pencím; později se stala zcela neprodejnými.

Termín „útěk kapitálu“ je pomýlený. Kapitál investovaný v podnikání, stavbách a nemovitostech nemůže utéct; může jen změnit držitele. Stát, který zamýšlí konfiskaci, nic z toho neztrácí. Nový vlastník se stává obětí konfiskace namísto starého vlastníka.

Jen podnikatel, který rozpoznal nebezpečí konfiskace v čas, je schopen se vyhnout hrozbě ztráty jinými prostředky, než je prodej celého podniku. Může se zdržet obnovování částí, které byly spotřebovány a opotřebeny a může takto prostředky, které uspořil, přemístit do jiných zemí. Může v cizině ponechat peněžní fondy získané z exportních obchodů. Pokud použije první metodu, tak jeho továrna přestane dříve nebo později vyrábět anebo přestane býti konkurenceschopná. Pokud si vybere druhou metodu, bude muset omezit anebo i uzavřít svoji výrobu, protože bude mít nedostatek provozního kapitálu, pokud si nemůže půjčit dodatečné fondy. 

S touto výjimkou stát, který zvažuje kompletní anebo částečné zkonfiskování, podnikání, která se nachází na jeho území, nepředstavují risiko ztráty lupu kvůli útěku kapitálu. Vlastníci peněz, směnek, depozit a jiných nároků se sami nalézají v lepší pozici, než vlastníci podnikání a reálného majetku. Jsou nic méně ohroženi nejen konfiskací; inflace je také může připravit o část jejich vlastnictví. Ale jsou těmi, kteří si mohou koupit zahraniční měnu a přemístit svůj kapitál do ciziny, protože jejich vlastnictví se skládá z připravené hotovosti. Vlády toto nerady připouštějí. Věří, že je povinností každého občana trpět tiše konfiskačními opatřeními; a tak i v případě, když – jako u inflace – z opatření nemá přínos stát, ale jen jistí jednotliví občané. Jeden z úkolů, který je přidělený devizové kontrole, je zabránit takovému úniku kapitálu. 

Podívejme se na historický příklad. Během prvních let, které následovaly po příměří 1918, bylo možné prodat cizině německé, rakouské a maďarské bankovky, obligace a dluhopisy splatné v měnách těchto zemí. Vlády bránily takovýmto prodejům buď přímo nebo nepřímo přinucením svých poddaných k tomu, aby se vzdali zahraniční měny, kterou za takový obchod obdrželi. Stala se německá, rakouská anebo maďarská ekonomika bohatší nebo chudší díky této intervenci? Předpokládejme, že v roce 1920 Rakušané uspěli při prodeji rakouských hypotečních obligací cizincům za cenu 10 dolarů za každých 1 000 korun v nominální hodnotě. Rakouský věřitel by tak zachránil okolo 5 % z nominální hodnoty svého nároku. Rakouský dlužník by tím nebyl vůbec ovlivněn. Nicméně, když rakouský dlužník musel zaplatit dluh v nominální hodnotě 1 000 korun, které v roce 1914 měly hodnotu 200 dolarů, 1 000 korun zaplacených v roce 1922 by bylo rovno asi 1,4 centu. Ztrátu přibližně 9,96 dolarů by utrpěl cizí držitel, ne rakouský držitel. Mohl by tak někdo říci, že politika, která brání takovýmto transakcím byla obhájitelná z bodu pohledu rakouských zájmů?

Držitelé připravené hotovosti zkouší, jak to jen jde, vyhnout se nebezpečí znehodnocení měny, které dnes hrozí v každé zemi. Drží velké zůstatky v bance v těch zemích, kde je nejmenší pravděpodobnost znehodnocení v nejbližší budoucnosti. Pokud se podmínky změní a oni mají strach o tyto peněžní fondy, přemístí takové zůstatky do jiných zemích, které se jim zdají pro tento moment nabízet větší bezpečnost. Tyto zůstatky, které jsou vždy připraveny odplynout - jsou nazývané "horkými penězi" - zásadně ovlivňují data a práci mezinárodních peněžních trhů. Představují vážný problém při fungování moderního bankovního systému.

Během posledních sta let všechny země přijaly jednotný rezervní systém. Ve snaze centrálním bankám zjednodušit sledování politiky domácí úvěrové expanze, ostatní banky byly pohnuty k uskladnění větší části svých reserv u centrální banky. Banky potom snížily svou valutovou hotovost na množství nutné pro provádění každodenního byznysu. Již déle nepovažovaly za nutné koordinovat svoje platby a příjmy, až se tyto mají plnit, tak že by byly schopné splatit svoje závazky v každé době a ihned. Aby byly schopny splnit denní nároky vkladatelů, které dospěly ke splatnosti, považují za dostatečné to, že vlastní aktiva, která považuje centrální banka za dostatečná pro poskytování úvěru.

Když nastal příliv "horkých peněz," banky neviděly jakékoliv nebezpečí v nárůstu poptávky po krátkodobých vkladech (depozitech). Spoléhajíce na centrální banku, přijímaly vklady a používaly je jako základ pro rozšiřující se půjčky. Nebyly si vědomi nebezpečí, které přitahovaly. Nedopřávaly si žádným způsobem pomyšlení, že by někdy musely zaplatit tyto vklady, které samozřejmě byly vždy připravené se dát do pohybu.

Tvrdí se, že existence takových "horkých peněz" vyžaduje kontrolu deviz. Zvažme situaci ve Spojených státech. Pokud by 5. června 1933 Spojené státy nezakázaly soukromou držbu zlata, banky by byly schopné pokračovat v byznysu uložení zlata, jakožto určitého odvětví svých aktivit, odděleného od jejich jiných transakcích. Nakupovaly by pro toto odvětví svých aktivit zlato a buď by zlato sami držely nebo by zlato uložily do úschovy u Federální reservní banky (Fedu). Tak by se toto zlato stalo z pohledu americké měny a bankovního systému sterilizované. Je to jen kvůli tomu, že vláda intervenovala, aby jednotlivcům zakázala vlastnit zlato, že začal problém s "horkými penězi." Skutečnost, že nevítaný důsledek jedné intervence učinil jiné intervence nutnými neobhajuje intervencionismus. Samozřejmě, celý problém již dnes nemá žádnou důležitost. Odtékající peněžní fondy dosáhly svého posledního přístavu, USA. Není zde žádné místo, kam by mohly uniknout, pokud se toto útočiště stane marným.

KONEC