Inflace a cenová kontrola II
3. Populární inflační omyly
Inflace je procesem, při kterém dochází k velkému nárůstu množství peněz v oběhu. Jeho nejpřednějším nositelem v kontinentální Evropě je vydávání zákonného platidla v podobě bankovek, které nejsou splatitelné na požádání. V této zemi (USA) se inflace skládá většinou z vládního vypůjčování od komerčních bank, a také v nárůstu množství papírových peněz různých druhů a symbolických mincí. Vláda financuje svoje deficitní utrácení inflací.
Inflace musí vyústit v obecnou tendenci směrem k růstu cen. Ti, do jejichž kapes dodatečné peníze přitékají, jsou v tom postavení, které jim umožňuje zvýšit svoji poptávku po zboží k prodeji a službách. Dodatečná poptávka musí ceteris paribus, zvednout ceny. Žádná sofismata a žádné sylogismy nemůžou odčarovat nevyhnutelné následky inflace. Sémantická revoluce stran této skutečnosti, která je jedním z charakteristických rysů naší dní, zatemňuje a mate. Termín inflace je používán s novou konotací. To, co dnes lidé nazývají inflací není inflací, tj. nárůstem množství peněz a peněžních substitutů, ale obecným vzestupem cen komodit a mzdových sazeb, který je nevyhnutelným následkem inflace. Tato sémantická inovace je bez pochyby škodlivá.
Za prvé, není zde již více dostupný termín k označení toho, co inflaci dříve označovalo. Je nemožné bojovat se zlem, které nemůžete pojmenovat. Státníci a politici nemají již více příležitost se spoléhat na terminologii přijímanou veřejností, která této terminologii i rozumí, když chtějí popsat finanční politiku, které oponují. Musí se zabývat detailními analýzami a popisy této politiky s podrobnými a nepatrnými detaily, kdykoliv chtějí o ní hovořit a musí opakovat tuto otravnou proceduru v každé větě, v které se zabývají tímto předmětem. Když nemůžete pojmenovat politiku zvýšení množství peněz v oběhu, bude tato bujet. (pozn. překladatele: dnes se někdy používá termín peněžní inflace)
Druhou neplechou je to, že ti, co se angažují v marných a beznadějných pokusech bojovat s nevyhnutelnými následky inflace – vzestupem cen – maskují svoji snahu jako boj proti inflaci. Když bojují s příznaky, předstírají, že bojují se základními příčinami zla. A protože nechápou kausální vztahy mezi nárůstem množství peněz a úvěrovou expanzí na jedné straně a vzestupem cen na druhé straně, činí věci prakticky horšími.
Nejlepší příklad poskytují subvence. Jak bylo zdůrazněno, cenové stropy omezují nabídku, protože produkce zahrnuje ztráty mezních výrobců. K zabránění tomuto výsledku vlády často poskytují subvence těm farmářům, kteří působí s nejvyššími náklady. Tyto subvence jsou financovány další úvěrovou expanzí. Tak ústí ve vzestup inflačních tlaků. Kdyby spotřebitelé měli platit vyšší ceny za dotčené produkty, žádný další inflační účinek by se nebyl neobjevil. Spotřebitelé by museli použít pro takové dodatečné platby jen peníze, které by již byly v oběhu. Tak údajná brilantní idea boje s inflací pomocí subvencí ve skutečnosti přináší větší inflaci.
4. Omyly nesmí být důležité
Dnes zde není prakticky žádná potřeba vstupovat do diskusí ohledně poměrně slabé a neškodné inflace, která může vzniknout za zlatého standardu vlivem velkého vzestupu v produkci zlata. Problémy, kterým musí svět dnes čelit, se týkají prudší inflace. Taková inflace je vždy důsledkem úmyslné vládní politiky. Vláda není na jednu stranu připravena omezit své výdaje. Na druhou stranu nechce vyrovnat svůj rozpočet uvalením daní anebo půjčováním si od veřejnosti. Vybere inflaci, protože to je považováno za menší zlo. Pokračuje v rozšiřování úvěru a nárůstu množství peněz v oběhu, protože nevidí, jaké musí být nevyhnutelné následky takové politiky. Není důvod být příliš poplašený rozsahem, který již inflace dosáhla v této zemi. Ačkoliv zašla velmi daleko a nadělala mnoho škod, jistě ještě nevytvořila nenapravitelnou katastrofu. Není pochyb, že Spojené státy mají ještě svobodu změnit svoji metodu financování a navrátit se k tvrdým penězům.
Skutečné nebezpečí se nesestává z toho, co se již stalo, ale v mylných doktrínách, z kterých tyto záležitosti pocházejí. Pověra, že je možné, aby se vláda vystříhala nevyhnutelným následkům inflace pomocí cenové kontroly je hlavní hrozbou. Tyto doktríny odklání pozornost veřejnosti od jádra tohoto problému. Když se veřejné autority zabývají neužitečným bojem proti doprovodným jevům, jen málo lidí napadá jádro zla, metody ministerstva financí umožňující enormní výdaje. Zatímco byrokraté plní titulky novin svými aktivitami, statistická data týkající se nárůstu množství národní měny, jsou vyhoštěna na nenápadné místo na novinových stránkách, které se zabývají financemi.
Zde opět příklad Německa může sloužit jako varování. Hrozná německá inflace, která zredukovala kupní sílu marky na jednu miliardtinu její předválečné hodnoty, nebyla Božím aktem. Bylo by možné vyrovnat německý poválečný rozpočet bez spoléhání se na tiskařské stroje Říšské banky. Důkazem je, že rozpočet Říše byl lehce vyrovnán, jakmile přinutil pád staré Říšské banky vládu opustit svoji vlastní inflační politiku. Ale před tím, než se tak stalo, všichni němečtí rádoby experti neústupně popírali, že vzestup cen komodit, mzdových sazeb a kurzů zahraničních měn měl cokoliv, co dělat s vládní metodou bezohledného utrácení. V jejich očích byla vina jen ziskuchtivost. Obhajovali nekompromisní vynucení cenové kontroly jako všeléku a nazývali ty, kdo doporučovali změnu ve finančních metodách jako „deflacionisty.“
Němečtí nacionalisté byli poraženi ve dvou nejhroznějších válkách historie. Ale ekonomické omyly, které přivedly Německo k hanebné agresi, naneštěstí přežívají. Monetární chyby vytvořené německými profesory jako byli Wilhelm Lexis (1837-1914) a Georg Fr. Knapp (1842-1926), které uvedl v činnost Rudolf Havenstein (1857-1923), president Říšské banky v kritických letech velké inflace, jsou dnes oficiální doktrínou Francie a mnoha jiných evropských zemí. Není zde žádná potřeba, aby Spojené státy tyto absurdity importovaly.