Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

[Hans Hermann Hoppe. Vyšlo jako 2. Kapitola  knihy “Demokracie, bůh který selhal”, 9. vydání, 2007]

Teorie: srovnávací ekonomika soukromého a veřejného vládního vlastnictví

Vláda je územním monopolistou na donucení - agenturou, která se může účastnit na trvalém, institucializovaném porušování vlastnických práva a ve vykořisťování - ve formě vyvlastnění, zdanění a regulací - majitelů soukromého majetku. Nepředpokládáme-li nic jiného než vlastní zájem na straně vládních představitelů, pak je nutné očekávat, že všechny vlády využijí tohoto monopolu a budou vykazovat tendenci k nárůstu vykořisťování. (1) Nicméně, nemůžeme očekávat, že každá forma vlády bude stejně úspěšná v této snaze anebo bude monopol provozovat tím stejným způsobem. Spíše, ve světle elementární ekonomické teorie můžeme očekávat, že chování vlády a důsledky vládní politiky na občanskou společnost budou systematicky odlišné podle toho, zda je vládní aparát vlastněn soukromě anebo veřejně. (2)

Určujícím charakterem soukromého vládního vlastnictví je to, že vyvlastněné zdroje a monopolní privilegia na budoucí vyvlastnění jsou vlastněny individuálně. Příslušné zdroje jsou přidány k vládcovu vlastnímu soukromému majetku a je s nimi nakládáno tak, jako by byly jeho součástí. A monopolní privilegium na budoucí vyvlastňování je přidáno jako (majetkový) titul k tomuto majetku a vede k okamžitému zvýšení hodnoty jeho současné hodnoty (‚kapitalizaci‘ monopolního zisku). Co je nejdůležitější, soukromý vlastník vládního majetku, vládce je oprávněn odkázat své vlastnictví svému osobnímu dědici; může prodat, pronajmout nebo i se zbavit části anebo celého svého privilegovaného majetku a přivlastnit si příjmy z prodeje anebo nájmu; a může osobně na svém majetku zaměstnat nebo propustit každého administračního úředníka a zaměstnance.

Na rozdíl od toho, veřejně vlastněná vláda řídící vládní aparát spočívá v rukách správce nebo dozírajícího. Dozírající může použít aparát pro svou soukromou výhodu, ale nevlastní ho. Nemůže prodat vládní zdroje a soukromě si přivlastnit příjmy, ani nemůže odkázat vládní zdroje svému soukromému dědicovi. Vlastní současné užívání vládních zdrojů, ale ne jejich kapitálovou hodnotu. Navíc, zatímco vstup do pozice soukromého vlastníka vlády je striktně omezen vlastníkovým osobním úsudkem, vstup do pozice správce-vlastníka je otevřen. Každý se v zásadě může stát vládním správcem. Z těchto předpokladů mohou být odvozeny dvě centrální, spolu související prognózy: (1) U soukromého vlastníka vlády bude tendenci míti systematicky delší plánovací horizont, tj. jeho stupeň časové preference bude nižší, a díky tomu bude stupeň ekonomického vykořisťování mít tendenci být menší, než u je tomu tak u správce vlády; a (2) nevládní veřejnost podrobená vyššímu stupni vykořisťování bude také, ve srovnání s režimem soukromého vlastnictví vlády, za systému veřejně vlastněné vlády více orientovaná na přítomnost.

(1) Soukromý vlastník vlády se bude předvídatelně pokoušet maximalizovat celkové bohatství; tj. současnou hodnotu svého majetku a svůj současný příjem. Nebude chtít zvýšit svůj současný příjem na náklady většího než proporcionálního poklesu současné hodnoty svých aktiv, a protože jednání, pomocí kterých se získává současný příjem, mají nevyhnutelně dopad na současnou hodnotu aktiv (které odráží hodnotu budoucích – očekávaných – příjmů z těchto aktiv diskontovaných velikostí časové preference), soukromé vlastnictví samo o sobě vede k ekonomické kalkulaci, a tak podporuje prozíravost. V případě soukromě vlastněné vlády to znamená zřetelnou umírněnost s ohledem na vládcovu motivaci vytěžit své monopolní privilegium na vyvlastňování, protože vyvlastňování je ze svého charakteru parasitické a předchází mu jednání ve formě výroby na straně nevládní veřejnosti. Kde nebylo nic prvně vyrobeno, nemůže být vyvlastněno; a kde bylo vše vyvlastněno, všechna budoucí výroba se s rachotem zastaví. Podle toho se vlastník soukromé vlády bude chtít vyhnout těžkému vykořisťování svých poddaných, pro příklad, že by to omezilo potencionál jeho budoucích příjmů tak, že by současná hodnota jeho vlastnictví opravdu poklesla. Místo toho ve snaze zachovat anebo možná i zvýšit hodnotu svého osobního vlastnictví, se bude systematicky vyhýbat sám těmto vykořisťovacím politikám. Kvůli nižšímu stupni vykořisťování, bude poddaná populace produktivnější, tím vyšší bude hodnota vládcova parasitického monopolu na vykořisťování. On bude samozřejmě využívat své monopolistické privilegium. Nebude nevykořisťovat. Ale jakožto soukromý vlastník vlády, není v jeho zájmu živit se parasiticky na rostoucí, zvětšující se produktivitě nevládní ekonomiky, když tak bez úsilí zároveň zvyšuje své vlastní bohatství a prosperitu – a stupeň vykořisťování tak bude mít tendenci být nízký.

Navíc, soukromé vlastnictví vlády předpokládá uměřenost a prozíravost ještě z jednoho důvodu. Všechno soukromé vlastnictví je z definice exkluzivním vlastnictvím. Ten, kdo vlastní vlastnictví je oprávněn vyloučit kohokoliv jiného z jeho používání a užívání; a má svobodu si vybrat s kým, jestliže vůbec někým, bude sdílet užívání svého majetku. Typicky, do toho zahrne svoji rodinu a vyloučí ostatní, mimo pozvané hosty nebo placené zaměstnance nebo dodavatele. Jen vládnoucí rodina – a v menším rozsahu její přátelé, zaměstnanci a obchodní partneři – mají podíl na užívání si vyvlastněných zdrojů a mohou tak vést parasitický život. Kvůli těmto omezením stran vstupu do vlády a exkluzivnímu statusu jednotlivého vládce a jeho rodiny, soukromé vlastnictví vlády motivuje rozvoj jasného „třídního vědomí“ na straně nevládní veřejnosti a podněcuje opozici a odpor proti rozšiřování vládní vykořisťující moci. Existuje zde jasná dělící linie mezi (několika) vládci na jedné straně a (mnoha) ovládanými na druhé straně a je zde malé risiko nebo naděje, že někdo z jiné třídy spadne anebo povýší z jedné do druhé třídy. Konfrontováni s téměř nepřekonatelnou bariérou na cestě vzhůru, solidarita mezi ovládanými – jejich vzájemná identifikace jako nynějších nebo budoucích potencionálních obětí porušení majetkových práv ze strany vlády – je posílena a risiko toho, že vládnoucí vrstva ztratí svoji legitimitu, jakožto výsledek zvýšeného vykořisťování je zvýšené. (3)

V jasném kontrastu, správce (držitel) veřejně vlastněné vlády se nebude snažit maximalizovat vládní bohatství (kapitálovou hodnotu a budoucí příjmy), ale současné příjmy (bez ohledu a na náklady dopadající na kapitálové hodnoty). Opravdu, i pokud si přeje držitel jednat jinak, nemůže, protože zdroje vlastněné veřejnou vládou jsou neprodejné a bez tržních cen je ekonomická kalkulace nemožná. Na základě toho se musí považovat za nevyhnutelné to, že veřejné vlastnictví vlády vyústí v trvalou spotřebu kapitálu. Místo udržení nebo rozšíření hodnoty vládních aktiv, k čemuž by měli tendenci soukromí držitelé, dočasný držitel vládní moci se bude snažit rychle spotřebovat tak mnoho vládních zdrojů, jak je jen možné, protože to, co nespotřebuje nyní, nikdy už nemusí spotřebovat. Obzvláště správce - na rozdíl od vlastníka soukromé vlády – nemá žádný zájem na nezruinování své země. Proč by neměl chtít zvýšit svoje vykořisťování, jestliže výhoda politiky uměřenosti – ústící ve vyšší kapitálovou hodnotu vládních aktiv – nemůže být soukromě sklizena, zatímco výhoda opačné politiky zvýšeného vykořisťování – vyšší současný příjem – může být sklizena? Pro správce narozdíl od soukromého vlastníka má uměřenost jen nevýhody. (4)

Navíc při veřejně vlastněné vládě se každý může v principu stát členem vládnoucí třídy nebo i nadřazenou mocí. Rozdíl mezi vládci a ovládanými, stejně jako třídní vědomí ovládaných se stane zastřeným. Vyroste i iluse, že rozdíl mezi nimi již více neexistuje: že s veřejnou vládou nikdo není ovládán, ale místo toho každý sám vládne. Tím je veřejný odpor proti vládní moci systematicky oslaben. Zatímco vykořisťování a vyvlastňování se mohlo dříve jevit veřejnosti jednoduše, jako utlačování a zlo, jeví se nyní být lidem, jako mnohem menší, když každý může volně dosáhnout hodností těch, kdož jsou na tom konci, kde se bere.  Následkem toho nejen, že vykořisťování naroste, jedno zda otevřeně ve formě vyšších daní nebo diskrétně jakožto zvýšení vládní „tvorby“ peněz (inflace) anebo legislativní regulací. Podobně počet vládních zaměstnanců („služebníci veřejnosti“) se v absolutní míře zvýší stejně, jako se zvýší relativně vůči soukromému zaměstnávání, obzvláště to přitáhne a bude pobízet jednotlivce s vyšším stupněm časové preference a bude to omezovat prozíravost.

(2) V kontrastu k právu na sebeobranu v případě kriminálního útoku, oběť vládního porušení práv na soukromé vlastnictví sama sebe nemůže legitimní hájit proti takovému násilí. (5) Břímě vládních daní na majetek nebo příjem porušuje práva vlastníka majetku a toho, kdo vydělává příjem stejně tak, jak to činí zloděj. V obou případech je nabídka statků od vlastníka-výrobce zmenšená oproti jeho vůli a bez jeho souhlasu. Vládní peníze nebo "likvidita" nevytváří méně podvodné vyvlastnění soukromého vlastnictví vlastníků, než činnost kriminálního padělatelského gangu. Stejně jakákoliv vládní regulace, co vlastník může nebo nemůže dělat se svým majetkem - jdoucí za pravidlo, že nikdo nemůže fysicky poškozovat majetek jiných, a že všechny směny a obchod budou dobrovolné a zaručené smlouvou - předpokládá "vzetí" něčího majetku, srovnatelné s vydíráním, loupením nebo destrukcí. Ale zdanění, vládní opatření "likvidity" a vládní regulace, jsou na rozdíl od jejich kriminálního ekvivalentu, považovány za legitimní a oběť vládních zásahů, není na rozdíl od oběti zločinu oprávněna se fysicky bránit a ochraňovat své vlastnictví.

Když mají svoji legitimnost, potom ovlivňují vládní porušování majetkových práv časové preference jednotlivců systematicky jiným a mnohem hlubším způsobem, než tak činí zločin. Jako zločin, všechny vládní zásahy do práva na soukromé vlastnictví, omezují nabídku současných statků, a tak zvyšují účinně míru časové preference. Nicméně vládní útoky - narozdíl od zločinu - současně zvyšují stupeň časových preferenci současných a potencionálních obětí, protože také vedou k omezení nabídky budoucích statků (omezují míru návratnosti investic). Zločin, protože je nelegitimní, se děje nahodile - lupič se vypaří ze scény se svou kořistí a ponechá oběť samu sobě. Tak může být se zločinem zacházeno tím způsobem, že roste poptávka člověka pro obraných statcích a službách (relativně ke statkům, které neslouží k obraně), tak se obnovuje nebo i zvyšuje člověkova budoucí míra návratnosti investic a činí se méně pravděpodobným to, že stejný anebo jiný lupič by uspěl po druhé. V kontrastu k tomu, protože jsou legitimní, vládní porušování soukromého vlastnictví jsou trvalá. Pachatel nezmizí do úkrytu, ale zůstane přítomen a oběť sebe nevyzbrojí, ale musí (alespoň se to obecně očekává) zůstat bezbranná. Současné a potencionální oběti vládních útoků na majetková práva - jak je demonstrováno trvalou bezbranností vůči jejich pachatelům – odpovídají tím, že s veškerou budoucí produkcí spojují vyšší risiko u a systematicky přizpůsobují směrem dolů svoje očekávání týkající se míry návratnosti všech budoucích investic. Současným snižováním nabídky současných statků a očekávaných budoucích statků, vládní narušení majetkových práv nejen, že zvýší časové preference (s danými plány), ale také časové preference plánů. Protože vlastníci-výrobci jsou (a vidí tak sami sebe) bezbranní proti budoucím pronásledováním ze strany vládních aktérů, jejich očekávaná míra návratnosti výrobního, na budoucnost orientovaného jednání, je celkově omezena, všechny současné a potencionální oběti se stávají více orientované na přítomnost. (6)

Navíc, protože stupeň vykořisťování je porovnatelně vyšší za veřejně vlastněné vlády, tato tendence směrem k orientaci na přítomnost bude významně výraznější, když je vláda veřejně vlastněná, než když je vlastněná soukromě. (7)

Aplikace: Přechod od monarchie k demokracii (1789-1918)

Dědičné monarchie představovaly historický příklad soukromě vlastněné vlády a demokratické republiky příklad veřejně vlastněné vlády. Po většinu své historie lidé, pokud byli vůbec předmětem nějaké vládní kontroly, žili pod monarchistickou vládou. Byly zde výjimky: aténská demokracie, Řím během republikánské éry do roku 31 před Kristem, republiky Benátky, Florencie a Janov během renesance, švýcarské kantony od roku 1291, Spojené nizozemské provincie od roku 1648 do roku 1673 a Anglie za Cromwella od roku 1649 do roku 1160. No, šlo o výjimečné jevy ve světě ovládaném monarchiemi. S výjimkou Švýcarska šlo o krátkodobé jevy. Omezeny monarchistickým okolím všechny staré republiky uspokojovaly podmínku otevřeného přístupu k veřejnému vlastnictví jen nedokonale, zatímco republikánská forma vlády znamená z definice to, že vláda není soukromě vlastněna, ale je veřejně vlastněna a u republiky tak může být očekávána vrozená tendence k přijetí universálního volebního práva, ve všech raných republikách byl vstup do vlády omezen na relativně malou skupinu „šlechticů.“

S koncem 1. světové války lidstvo opravdu opustilo věk monarchií. (8) Během jednoho a půl století od Francouzské revoluce, Evropa a při svém probuzení celý svět, prošly zásadní změnou. Všude byla monarchistická vláda a suverénní králové nahrazeni demokraticko-republikánskou vládou a „lidem“ jakožto suverénem.

První útok republikanismu a myšlenky lidové suverenity na dominující monarchistický princip byl odražen pomocí vojenské porážky Napoleona I. a návratem burbonské vlády ve Francii; a jakožto výsledek revolučního teroru a napoleonských válek byl republikanismus široce diskreditován po většinu 19. věku. Nicméně demokraticko-republikánský duch Francouzské revoluce zůstal trvalým jevem. Od restaurování monarchistického řádu v roce 1815 do vypuknutí 1. světové války byly po Evropě politická participace lidu a zastupování systematicky rozšiřovány. Volební právo bylo úspěšně rozšiřována a moc lidově voleného parlamentu všude narostla. (9)

Od roku 1815 do roku 1830 bylo volební právo ve Francii ještě silně omezeno restaurací Burbonů. Z populace nějakých 30 milionů, zahrnoval elektorát jen nejbohatší francouzské vlastníky – okolo 100 tisíc lidí (méně než půl procenta populace nad 20 let věku). Jakožto výsledek červencové revoluce roku 1830, abdikace krále Karla X. a korunovace vévody Orleánského Ludvíka Filipa, počet voličů narostl na 200 tisíc. Následkem revolučního povstání roku 1848 se Francie opět stala republikou a bylo zavedeno universální a neomezené volební právo pro muže nad 21 let veku. Císař Napoleon III. Byl zvolen téměř 5,5 miliony hlasy z volebního elektorátu více než 8 milionů voličů.

Ve Spojeném království po roce 1815 se skládal elektorát z nějakých 500 tisíc zámožných majitelů (okolo 4 % populace nad 20 let). Reform Bill z roku 1832 snížil požadavky na vlastnictví majetku a rozšířil volební právo na okolo 800 tisíc lidí. Další rozšíření z okolo 1 milionu voličů na 2 miliony voličů přišlo s druhým Reform Bill z roku 1867. V roce 1884 byly majetková omezení uvolněny ještě dále a elektorát narostl na okolo 6 milionů (téměř třetina populace nad 20 let věku a více než tři čtvrtiny dospělých mužů).

V Prusku, jakožto nejdůležitějším z 39 nezávislých německých států uznaných po Vídeňském kongresu, vznikla demokracie s revolucí roku 1848 a ústavou roku 1850. Dolní komora parlamentu tak byla zvolena pomocí univerzálního volebního práva pro muže. Nicméně až do roku 1918 zůstal elektorát rozdělený do tří stavů s rozdílnou volební silou. Pro příklad nejbohatší lidé – ti kteří přispěli třetinou na všech daních – zvolili třetinu členů dolní komory parlamentu. V roce 1867 byl založen Severoněmecký spolek, který zahrnul Prusko a 21 německých států. Jeho ústava poskytovala univerzální volební právo pro všechny muže nad 21 let věku. V roce 1871 po vítězství nad Napoleonem III. Byla ústava Severoněmeckého spolku přijata Německou říší. Z celkové populace okolo 35 milionů lidí, téměř 8 milionů lidí (nebo okolo třetiny populace nad 20 let) zvolilo první německý Reichstag.

Po italském politickém sjednocení za vedení Království Sardinie a Piemontu v roce 1861, byl volební hlas dán jen zhruba 500 tisícům lidí z populace okolo 25 milionů lidí (okolo 3,5 % populace nad 20 let věku.) V roce 1882 byli uvolněny majetková omezení a věk pro volení byl snížen z 25 na 21 let věku. Výsledkem byl nárůst italského elektorátu na více než dva miliony lidí. V roce 1913 bylo zavedeno téměř universální a neomezované volební právo pro všechny muže nad 30 let věku a minimálně omezené volební právo pro muže nad 21 let věku, což zvýšilo počet italských voličů na více než 8 milionů (více než 40 % populace nad 20 let věku).

V Rakousku omezené a nerovné volební právo pro muže bylo zavedeno v roce 1873. Elektorát skládající se ze čtyř tříd, neboli kurií, nerovné volební síly, zahrnoval celkově 1,2 miliony voličů z populace okolo 20 milionů (10 % populace nad 20 let). V roce 1897 byla přidána pátá kurie. O čtyřicet let později byl systém kurií zrušen a bylo přijato universální a rovné hlasovací právo pro muže nad 24 let věku, to vedlo ke zvýšení počtu voličů na 6 milionů (téměř 40 % populace nad 20 let věku). V Rusku se volily provinční a okresní rady – zemstva – od roku 1864; a v roce 1905 jakožto důsledek prohrané války s Japonskem, byl vytvořen parlament – Duma – která byla volena téměř universálně, ačkoliv nepřímo a nerovně, pomocí volebního práva u mužů. Pokud jde o menší státy, universální nebo téměř universální hlasovací právo pro muže existovalo ve Švýcarsku od roku 1848 a bylo přijato mezi roky 1890 a 1910 v Belgii, Nizozemí, Norsku, Švédsku, Španělsku, Řecku, Bulharsku, Srbsku a Turecku.

Ačkoliv rostoucí měrou oslabovaly, monarchistické principy převládaly až do katastrofálních událostí 1. světové války. Před rokem 1914 existovaly v Evropě jen dvě republiky – Francie a Švýcarsko. A ze všech hlavních evropských monarchií jen Spojené království mohlo býti označeno jakožto parlamentní systém. Jen o čtyři roky později, poté co Spojené státy – kde demokratické principy obsažené v myšlence republiky nedávno dosáhly vítězství následkem zničení secesionistické Konfederace ze strany centralistické unionistické vlády (10) – vstoupili do války v Evropě a rozhodující měrou určily její výsledek, monarchie téměř vymizely a Evropa se obrátila k demokratickému republikanismu. (11)

V Evropě poražení Romanovci, Hohenzollernové a Habsburkové museli abdikovat nebo resignovat a Rusko, Německo a Rakousko se stali demokratickými republikami s universálním – mužským a ženským – volebním právem a parlamentní vládou. Podobně všechny nově vytvořené nástupnické státy – Polsko, Finsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko a Československo (s jedinou výjimkou Jugoslávií) – přijali demokraticko-republikánskou ústavu [v případě Maďarska však byla monarchie záhy obnovena, ale zemi vládl, namísto nikdy nedosazeného krále, regent]. V Turecku a Řecku byly monarchie svrženy. I tam, kde monarchie nominálně zůstaly existovat, jako ve Velké Británii, Itálii, Španělsku, Belgii, Nizozemí a ve skandinávských zemích, monarchové nevykonávají již více žádnou vládní moc. Universální volební právo pro dospělé bylo zavedeno a všechna vládní moc byla vložena do parlamentu a do „veřejných“ služebníků. (12) A nový světový řád – věk demokratického republikanismu pod egidou dominující vlády USA – začal.

Pokračování příště.

Poznámky:
(1) K teorii státu viz Murray N. Rothbard, For A New Liberty (New York: Macmillan, 1978); idem, The Ethics of Liberty (New York: New York University Press, 1998); idem, Power and Market (Kansas City: Sheed Andrews and McMeel, 1977); Hans-Hermann Hoppe, Eigentum, Anarchie und Staat (Opladen: Westdeutscher Verlag, 1987); idem, A Theory of Socialism and Capitalism (Boston: Kluwer, 1989); idem, The Economics and Ethics of Private Property (Boston: Kluwer, 1993); také Albert J. Nock, Our Enemy, the State (Delevan, Wisc.: Hallberg Publishing, 1983); Franz Oppenheimer, The State (New York: Vanguard Press, 1914); idem, System der Scoziologie, svazek. Der Staat (Stuttgard: Gustav Fischer, 1964).
(2) Viz kapitoly 1, 3 a 13 knihy „Demokracie, bůh který selhal“. 
(3) Viz také Bertrand de Jouvenel, On Power: The Natrual History of its Growth (New York: Viking, 1949), zvláště str. 9-10.
(4) Viz Rothbard, Power and Market, str. 188-189; také Managing the Commons, Garret Hardin a John Baden, edice (San Francisco: W. H. Freeman, 1977); a Mancur Olson, „Dictatorship, Democracy and Development,“ American Political Science Review 87, číslo 3 (1993).
(5) Navíc k pracím citovaným v 1. kapitole knihy Demokracie, bůh který selhal, viz Lysander Spooner, No Treason: The Constitution of No Authority (Larkspur, Colo.: Pine Tree Press, 1966), str. 17.
(6) O jevu a teorii časové preference viz obzvláště Ludwig von Mises, Human Action: A Treatise on Economics, Scholar’s Edition (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1998), kapitoly 18 a 19; česky vyšlo jako Lidské jednání: pojednání o ekonomii (Praha: Liberální institut 2006 a 2018); také William Stanley Jevons, Theory of Political Economy (New York: Augustus M. Kelley, 1965); Eugen von Böhm-Bawerk, Capital and Interest, 3 svazky (South Holland, Ill.: Libertarian Press, 1959); Frank Fetter, Capital, Interest and Rent (Kansas City: Sheed Andrews and McMeel, 1977); Murray N. Rothbard, Man, Economy and State, 2. svazky (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1993); česky vyšlo jako Zásady ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů (Praha: Liberální institut 2005).
(7) Viz kapitoly 1, 3 a 13 knihy „Demokracie, bůh který selhal“.
(8) Viz k tomu Guglielmo Ferrero, Peace and War (Freeport, N. Y.: Books for Libraries Press, 1969), zvláště kapitola 3; idem, Macht (Bern: A. Francke, 1944); Erick von Kuehnelt-Leddihn, Leftism Revisited (Washington D. C.: Henry Regnery, 1990); Reinhard Bendix, Kings or People (Berkley: University of California Press, 1978).
(9) Pro detailní dokumentaci viz Peter Flora, State, Economy and Society in Western Europe 1815-1975 (Frankfurt/M.: Campus, 1983) sv. 1, kapitola 3; také Robert R. Palmer a Joel Colton, A History of the Modern World (New York: Alfred Knopf, 1992), zvláště kapitola 14 a 18.
(10) O aristokratickém (nedemokratickém) charakteru ranných USA viz Lord Acton, „Political Causes of the American Revolution“, v idem, The Liberal Interpretation of History (Chicago: University of Chicago Press, 1967); také Chris Woltermann, „Federalism, Democracy and the People,“ Telos 20, č. 1 (1993).
(11) O angažovanosti USA ve válce viz John F. C. Fuller, The Conduct of War (New York: Da Capo, 1992), kapitola 9; ohledně role Woodrowa Wilsona a jeho politiky chtění „učinit svět bezpečným pro demokracii,“ viz Murray N. Rothbard, „World War I as Fulfillment: Power and the Intellectuals,“ Journal of Libertarian Studies 9, č. 1 (1989); Paul Gottfried, „Wilsonianism: The Legacy that Won’t Die,“ Journal of Libertarian Studies 9, č. 2 (1990); Kuehnelt-Leddihn, Leftism Revisited, kapitola 15.
(12) Zajímavé, Švýcarská republika, která byla první zemí, která zavedla universální mužské právo (v roce 1848), byla poslední, která ho rozšířila na ženy (v roce 1971). Podobně Francouzská republika, kde universální volební právo existovalo od roku 1848, rozšířila volební právo na ženy až roku 1945.