Hoppe: O monarchii, demokracii, veřejném názoru a delegimitizaci III
V.
Navíc s volným vstupem k podílu na vládě, zvrácenost spravedlnosti a ochrany (právo a pořádek) postoupí rychleji. Pojem universální a nezměnitelná lidská práva a zvláště právo na vlastnictví v podstatě zmizí a je nahrazeno právem vládou vytvořené legislativy a práv jako vládou daných záruk. (12) Raději než přerozdělování příjmu a bohatství od společnosti ku vládě pomocí daní, deficitního financování a peněžní inflace, jak dědičná knížata, tak demokratičtí držitelé moci můžou také použít svůj monopol nad soudnictvím pro přerozdělení příjmu a bohatství v rámci občanské společnosti. Nicméně motivy, před kterými knížata a demokratičtí držitelé moci stojí jsou v tomto ohledu zřetelně jiné.
Je poučné učinit ještě jeden pohled na knížecí vládu. Co se týká redistribuce, knížata čelí dvěma omezením. První je logické. Třebaže kníže stojí výše než všichni ostatní, jeho práva jsou také soukromými právy, ačkoliv poněkud výše postaveného druhu. Pokud kníže vezme majetek jedné osobě a dá ho druhé osobě, podkopává principy, na kterých spočívá jeho vlastní pozice a bezpečnost vůči jiným knížatům. (13) Za druhé z ekonomického pohledu, všechna přerozdělování příjmu a bohatství obecně pocházející od těch "co mají" k některým "co nemají", jsou kontraproduktivní a snižují celkovou hodnotu teritoria. To řekněme nevede k tomu, že knížata přestanou zcela používat přerozdělovací politiky, ale jejich politiky nabývají zřetelně odlišnou formu. Na jednu stranu se tyto musí jevit být v souladu s idejí soukromého vlastnictví; na druhou stranu měly by zvýšit budoucí produktivitu, a tak současnou hodnotu země. Proto, knížata typicky garantují raději osobní privilegia než skupinová privilegia; odměňují privilegii ty co něco mají, než ty co nic nemají a řeší tzv. „sociální problémy“ přerozdělením práce pro kultivační, zkulturňující půdu a kolonizační politiky, než přerozdělováním příjmu a bohatství. Proti tomu demokratický držitel moci nečelí žádné logické překážce proti přerozdělování soukromého majetku. Spíše, než by se zabýval sám zachováním a zlepšováním kapitálové hodnoty, bude se primárně zaměřovat na ochranu a vzestup svých vlastních pozic proti konkurenci nově vstupujících do vlády.
Tento typ legitimity držitelů moci nespočívá na legitimitě soukromého vlastnictví. Spočívá na legitimitě „společenského“ anebo „veřejného“ vlastnictví. Tak, jestliže bere demokratický držitel moci majetek jedné osobě a dává jej jiné osobě, jako držitel moci není v rozporu se svými ideologickými základy. Spíše potvrzuje převahu jiného principu společenského vlastnictví. Následně tak za demokratických podmínek soukromé právo – právo na vlastnictví a uzavírání smluv, které jsou podkladem pro občanskou společnost – mizí jako nezávislá doména práva a je absorbována vše zahrnujícím veřejným – vládou stvořeným – právem (legislativou). Jak poznamenal německý socialistický právní teoretik Gustav Radbruch, z perspektivy demokratického držitele moci je „soukromé právo považováno jen za provisorní a konstantně rozsahem se zmenšující soukromou iniciativou, dočasně ušetřenou v rámci vše zahrnující sféry veřejné zprávy.“ (14) Až konečně je veškeré vlastnictví veřejným vlastnictvím. Každé zavedené soukromé vlastnické právo je jen provisorně platné a může být změněno držitelem moci v souladu s jeho jednostranně určenými požadavky „veřejné bezpečnosti“ a „sociálního zabezpečení“.
Za druhé a více specificky, protože držitelé demokratické moci nevlastní kapitálovou hodnotu dané země, jsou kontraproduktivní efekty přerozdělování na příjem a bohatství předmětem malého anebo žádného zájmu. Nicméně, dlouhodobé dopady přerozdělovacích opatření nejsou pro ně důležité, zatímco jejich okamžité a krátkodobé efekty jsou pro ně důležité. Demokratický držitel moci je vždy pod tlakem politické soutěže ostatních, kteří usilují o jeho nahrazení. Daná pravidla demokratické vlády – jeden člověk jeden hlas a většinové pravidlo – držitel, ať už chce zajistit svou současnou pozici anebo postoupit na jinou, musí udělit anebo slíbit udělení privilegia skupinám spíše než specifickým jednotlivcům. A je dáno, že zde existuje více těch, co nemají než těch, co mají něco hodnotného, jeho přerozdělování bude rovnostářské spíše než elitářské. V souladu s tím, jakožto výsledek demokratické soutěže, bude struktura charakteru společnosti postupně deformována.
Pro jednou, bez ohledu na kritéria, na kterém jsou založeny, všechna přerozdělování zahrnují „braní“ od původního vlastníka a/nebo výrobce – toho „co má“ něco – a “dávání“ jinému nevlastníku a/nebo ne-výrobci – tomu „co nemá“ něco. Podnět být původním vlastníkem nebo výrobcem dané věci se snižuje a podnět být nevlastníkem a ne-výrobcem se zvyšuje. Následně se množství vlastníků a výrobců snižuje a počet nevlastníků a ne-výrobců roste. A protože pravděpodobně existuje nějaké množství zboží, které je přerozdělováno – kterého mají vlastníci – výrobci příliš mnoho a nevlastníci – ne-výrobci příliš málo, tato změna předpokládá dosti doslova, že relativní počet špatných anebo ne tak dobrých lidí a špatných nebo ne tak dobrých osobních vlastností a chování bude setrvale růst a život v takové společnosti se bude stávat vzrůstající měrou méně příjemným. Spíše místo kolonizace, kultivace a zkulturnění půdy způsobí demokracie společenskou degeneraci, korupci a rozklad.
Navíc, volná soutěž není vždy dobrá. Volná soutěž ve výrobě zboží je dobrá, ale volná soutěž v produkování špatností není dobrá. Volná soutěž v mučení a zabíjení nevinných anebo volná soutěž v padělání a podvádění, pro příklad, není dobrá; je horší než špatná. Již bylo vysvětleno, proč vláda jako organizace s povinným členstvím obdařená mocí konečného rozhodovatele záležitostí a daní, musí být považována za špatnou, alespoň z pohledu klasického liberalismu. To vyžaduje druhý pohled, aby bylo zjištěno, že demokratická soutěž je opravdu horší než špatná. V každé společnosti, od té doby co je lidský druh tím, co je, budou existovat lidé bažící pro vlastnictví jiných lidí. (15) Někteří lidé jsou více postiženi tímto sentimentem než jiní. Ale lidé se obvykle naučí nejednat dle takového pocitu anebo se cítí zahanbení za takovéto chování. Obecně jen několik jednotlivců je neschopno úspěšně potlačit své touhy po majetku jiných, a s těmito je nakládáno jako s kriminálníky ze strany svých bližních a jsou postiženy fyzickými tresty. Pod knížecí vládou, jen jedna osoba - kníže - může snad jednat dle této touhy po vlastnictví jiného člověka, a to je to, co ho činí potenciálně nebezpečným a "špatným". Nehledě na již zmíněné logické a ekonomické brzdy, nicméně je kníže dále omezen ve svých přerozdělovacích touhách okolností, že všichni ostatní členové společnosti se naučili považovat braní a přerozdělování majetku jiných jako hanebné a nemorální a podle toho sledují každou knížecí akci s krajní podezřívavostí. Ve zřetelném protikladu, volným vstupem do vlády, je každému povoleno otevřeně vyjádřit své touhy po majetku druhých lidí. Co bylo dříve považováno za nemorální a podle toho potlačováno, je nyní považováno za legitimní postoj. Každý může otevřeně bažit po vlastnictví kohokoliv jiného, dokud apeluje na demokracii; a každý může jednat dle své touhy po vlastnictví druhých, pomocí toho, že najde vstup do vlády. Proto za demokracie se stává každý hrozbou.
Následkem toho za demokratických podmínek populární, i když nemorální a proti společenská touha po majetku jiných lidí, je systematicky zesílena. Každá poptávka je legitimizována, jestliže je proklamována veřejně pod speciální ochranou "svobody slova". Vše může být řečeno a nárokováno, a vše může být uchváceno. Ba ani zdánlivě nejvíce zajištěné právo na soukromé vlastnictví není vyjmuto z přerozdělovací poptávky. Co horší, jako předmět masových voleb, členové společnosti s málo anebo žádnými morálními zábranami proti přebírání majetku jiných lidí, vrozeně nemorální, jsou nejvíce talentovaní v sestavování většin z morálně nepotlačovaných a vzájemně nekompatibilních populárních poptávek, efektivní demagogové, kteří mají tendenci k získání přístupu do vlády a ke vzestupu na vrchol vlády. Proto se špatná situace i zhoršuje. (16)
Historicky výběr knížete byl skrze vliv jeho urozeného původu a jeho jediná osobní kvalifikace byla dána typicky jeho výchovou jako budoucího knížete a zachovatele dynastie a jejího statusu a vlastnictví. To samozřejmě nezajišťovalo, že kníže nemohl být špatný a nebezpečný. Nicméně je dobré připomenout, že jakýkoliv kníže, který selhal ve své primární povinnosti zachování dynastie - který rozbil anebo zruinoval zemi, zavinil občanské nepokoje, poprask a spory nebo jinak ohrozil pozici dynastie - čelil okamžitému risiku buď, že bude neutralizován anebo zavražděn jiným členem své vlastní rodiny. V každém případě, nicméně dokonce i když následkem původu a jeho výchovy nemůže být zamezeno tomu, že by kníže mohl být špatný a nebezpečný, zároveň nemůže být zamezeno následkem urozeného původu a knížecího vzdělání také to, že kníže by mohl být neškodný diletant anebo i dobrý a morální člověk. Naopak, výběr vládnoucích vladařů lidovými volbami činí prakticky nemožné to, aby se nějaká dobrá a morální osoba mohla vůbec dostat na vrchol. Ministerští předsedové a presidenti jsou vybíráni pro jejich prokázanou nepotlačovanou demagogii. Tak, demokracie prakticky zaručuje, že vůbec jenom špatní a nebezpeční mužové se mohou dostat na vrchol vlády (17); opravdu, jako výsledek volné politické soutěže a výběru, ti kteří se dostanou nahoru, se stanou stoupající měrou nebezpečnými jednici, jenom dočasnými a zaměnitelnými držiteli moci, kteří jen zřídka kdy budou zabiti.
Pokračování
Poznámky:
(12) Pro zásadní rozdíl mezi právem a legislativou viz Bruno Leoni, Freedom and the Law (Indianapolis: Liberty Fund, 1991), česky vyšlo jako Právo a svoboda (Praha: Liberální institut, 2007); Friedrich A. Hayek, Law, legislation and Liberty, 2 svazky (Chicago: Universtiy of Chicago Press, 1973), vol. 1: Rules and Order; Murray N. Rothbard, The Etics of Liberty (New York: New York University Press, 1998), česky vyšlo jako Etika svobody (Praha: Liberální institut, 2005).
(13) Viz také Bertrand de Jouvenel, Soveregnity: An Inquiry into the Political Good (Chicago: University of Chicago Press, 1957), str. 172-173, 189.
(14) Gustav Radbruch, Der Mensch im Recht (Göttingen: Vandenhoeck, 1927), str. 40.
(15) Viz k tomu Helmut Schoeck, Envy: A Theory of Social Behavior (New York: Harcourt, Brace and World, 1970).
(16) Viz také Hans-Hermann Hoppe: Eigentum, Anarchie und Staat. Studien zur Theorie des Kapitalismus (Opladen: Westdeutscher Verlag, 1987), str. 182ff.
(17) Politici, poznamenává H. L. Mencken se svým charakteristickým důvtipem, zřídka jestliže vůbec se tam dostanou [do veřejného úřadu] díky samotným zásluhám, přinejmenším v demokratických státech. Někdy se to ovšem stane, ale jen díky nějakému druhu zázraku. Normálně jsou vybíráni kvůli dosti rozdílným důvodům, hlavní je ten, kterým je jednoduše jejich síla zapůsobit a nadchnout rozumově neprivilegované... Odváží se některý z nich vyslovit prostou pravdu, celou pravdu a nic než pravdu o situaci země, zahraniční či domácí? Zdrží se někdo z nich slibů, o kterých ví, že je nemůže splnit - že je nemůže splnit žádný člověk? Špitne některý z nich slovíčko, jakkoliv samozřejmé, jež vyburcuje a odcizí tu obří smečku pitomců, jež se shlukuje u veřejného koryta a hoví si ve stále řidší a řidší kaši, doufajíce v zázrak? Odpověď: může tomu tak být po několik týdnů na začátku…, ale už ne poté, co proběhnou hádky, a boj vypukne ve vší vážnosti... Oni všichni slíbí každému muži, ženě a dítěti v zemi cokoliv, co on, ona a ono chtějí. Všichni potáhnou zemí hledajíce šanci, aby chudé udělali bohatými, napravili nenapravitelné, ulehčili, co nelze ulehčit, uspořádali, co nelze uspořádat, zapálili nehořlavé. Všichni budou léčit bradavice předříkáváním slov nad těmito a splácet národní dluh penězi, jež nikdo nebude muset vydělat. Když jeden z nich demonstruje, že dvakrát dva je pět, jiný bude dokazovat, že je to šest, šest a půl, deset, dvacet, n. Ve stručnosti budou zbavovat sami sebe charakteru rozumného, upřímného a důvěryhodného muže a stanou se jednoduše kandidáty na úřad, usilující pouze o napakování se volebními hlasy. Potom budou všichni vědět, dokonce i pokud předpokládáme, že někteří to dnes neví, že volební hlasy jsou za demokracie získávány, ne tím, že se mluví rozumně, ale mluvením nesmyslů, a budou to sami aplikovat do praxe se zvoláním hej rup. Většina z nich předtím, než je vřava pryč bude vlastně přesvědčovat i sama sebe. Vítězem bude kdokoliv, kdo slíbí nejvíce s nejmenší pravděpodobností dodání čehokoliv. (A Mencken Chrestomathy [New York: Vintage Books, 1982], str. 148-151.