Hoppe: O monarchii, demokracii, veřejném názoru a delegimitizaci II
III.
Bez práva na secesi, je demokratická vláda ekonomicky řečeno, povinným teritoriálním monopolistou stran obrany a konečnou rozhodovací autoritou (soudnictví) a je v tomto smyslu nerozlišitelnou od knížecí vlády. Podobně jako knížata nedovoluje secesi, ta je za demokracie zakázaná. Navíc jak vyplývá z pozice nuceného monopolisty, jak demokratická tak stejně tak knížecí vláda drží právo zdaňovat. To znamená, že obě mají povoleno unilaterálně určit, bez souhlasu svých chráněnců, sumu, kterou musí ochraňovaní platit za svoji ochranu.
Od této obecné klasifikace povinného monopolu, může být odvozena základní podobnost jak knížecí tak demokratické vlády (9): pod monopolistickým aparátem, bude cena spravedlnosti a ochrany trvale růst a kvantita a kvalita spravedlnosti a ochrany bude upadat. Jakožto vyvlastňují ochránce, daněmi živená obraná agentura, je slovním protimluvem a nevyhnutelně povede k většímu zdanění a menší produktivitě. Dokonce i když, jak klasičtí liberálové obhajovali, vláda omezí svoje aktivity exkluzivně na ochranu již předtím existujících majetkových práv, vyvstane otázka toho, kolik je potřeba ochrany. Motivována (tak jako každý) vlastními zájmy a náročností práce, ale s jedinečnou mocí nad daněni, vládní činitelé budou míti reakci stále stejnou: maximalizovat výdaje na ochranu, a lze si představit, že téměř celé národní bohatství může být spotřebováno náklady na ochranu, a ve stejný čas minimalizovat aktuální rozsah produkce. Čím více peněz může někdo utratit a čím méně musí pracovat stran produkce, tím lépe pro něj.
Navíc monopol na soudní pravomoc bude nevyhnutelně vést k trvalému úpadku kvality ochrany. Jestliže se někdo může odvolat jen k vládě pro spravedlnost, justice bude deformována ve prospěch vlády, bez ohledu na ústavy a odvolací soudy. Ústavy a odvolávací soudy jsou vládními ústavami a institucemi a jakékoliv omezení vládních aktivit, které mohou zajistit, jsou nevyhnutelně rozhodovány zaměstnanci jedné a té samé instituce. Předvídatelně pak definice vlastnictví a ochrana bude trvale měněno a rozsah soudních kompetencí bude rozšiřován ve prospěch vlády.
IV.
Zatímco oba dva tyto systémy jsou nekonzistentní, pokud jde o ochranu života a vlastnictví, knížecí i demokratická vláda se v jednom základním ohledu liší. Rozhodující rozdíl leží v tom faktu, že vstup do knížecí vlády je systematicky omezen osobním úsudkem knížete, zatímco za demokracie je vstup a účast na vládě otevřena za rovných podmínek každému. Každému nejen dědičnému členu šlechtické vrstvy je povoleno stát se vládním úředníkem a vykonávat jakoukoliv vládní funkci, všechny až do hodnosti předsedy vlády anebo presidenta.
Typicky, tento rozdíl mezi omezeným a volným vstupem do vlády a přechodem od knížecí k demokratické vládě byl interpretován jako pokrok směrem k liberalismu: od společnosti statusu a privilegií ke společnosti rovnosti před právem. Ale tato interpretace spočívá na fundamentálním nepochopení. Z pohledu klasického liberalismu, musí být demokratická vláda považována za horší, než knížecí vláda a za krok zpět. Volný a rovný přístup do rovné vládní demokracie je něco zcela odlišného a neslučitelného s klasickým liberálním konceptem universálního práva, rovně aplikovaného na každého, vždy a všude. Klasický liberalismus tvrdí Ludwig von Mises: "usiluje o největší možnou unifikaci práva, v poslední analýze pro světovou jednotu práva." (10) Nicméně volný vstup do vlády nedosahuje tohoto cíle. Naopak problematická nerovnost vyššího práva knížat versus podřízeného práva poddaných je za demokracie zachována v oddělování veřejného od soukromého práva a nadřazenosti prvního nad druhým. Za demokracie je každý rovný s každým do té míry, pokud jde o přístup do vlády za stejných podmínek pro všechny. V demokracii neexistují žádná osobní privilegia anebo privilegované osoby. Nicméně funkční privilegia a privilegované funkce existují. Dokud jednají v oficiální funkci, demokratičtí činitelé jsou řízeni a chráněni veřejným právem, a tím okupují privilegovanou pozici vzhledem k osobám jednajícím pouze pod autoritou soukromého práva (nejpodstatněji: mají povolení podporovat své vlastní aktivity daněmi uvalenými na soukromé subjekty). Privilegia, diskriminace a protekcionismus nemizí. Naopak. Spíše, než by byly omezeny na knížata a šlechtice, privilegia, diskriminace a protekcionismus mohou být užívány všemi a uděleny všem.
Předvídatelně, za demokratických podmínek EXISTUJE tendence každého povinného monopolu, zvyšovat ceny a snižovat kvalitu, posílena. Jako dědičný monopolista, kníže považuje teritorium a obyvatele pod svou vládou za své osobní vlastnictví a provozuje monopolní exploataci svého "vlastnictví". Za demokracie exploatace nezmizí. Ačkoliv je každému povoleno vstoupit do vlády, nejsou tak eliminovány rozdíly mezi vládci a ovládanými. Vláda a ovládaní nejsou jednou a tou samou osobou. Místo knížete, který považuje zemi za své soukromé vlastnictví, je monopolistická péče dána dočasným a zaměnitelným držitelům moci. Tento držitel nevlastní zemi, ale dokud je ve svém úřadě, je mu povoleno ji používat pro své výhody a výhody své suity. Vlastní její současné užití, užívací právo, ale ne její kapitálovou hodnotu. To neeliminuje vykořisťování. Spíše to činí exploataci méně předvídatelnou a provozovanou s malým anebo žádným ohledem na kapitálovou hodnotu. Jinými slovy, tato exploatace je krátkozraká. (11)
Jak dědičná knížata, tak demokratičtí držitelé mohou zvýšit svoje současné výdaje pomocí vyšších daní. Nicméně kníže má tendenci se vyhnout zvyšování daní, jestliže by to vedlo ke konzumaci kapitálu - pokles současné diskontované hodnoty kapitálové hodnoty, jejíž je majitelem. Naopak, držitel demokratické moci nevykazuje žádnou takovou zdráhavost. Zatímco tento vlastní současné daňové výnosy, nevlastní kapitálovou hodnotu, která je odvozena z toho, co dělají druzí. Pak, za demokratických podmínek zdanění roste daleko za úroveň knížecí vlády. Navíc, jak knížata, tak držitelé moci mohou zvýšit své současné výlohy pomocí dluhu a obdaření mocí zdaňovat, tyto dvě skupiny mají tendenci způsobit více dluhů, než by udělali soukromí občané. Nicméně, zatímco kníže zvažuje závazky vůči svému osobnímu vlastnictví, kdykoliv si půjčuje (prodává dluhopisy) nevládní veřejnosti (z toho důvodu, že současná hodnota jeho vlastnictví klesá), demokratický držitel moci je od takového uvažování osvobozen. Může si užívat všechny přínosy vyššího současného utrácení, zatímco splatnost a současný propad v hodnotě vlastnictví dopadá na jiné. Dle toho, vládní dluh je vyšší a roste rychleji za demokratických podmínek, než za knížecí vlády.
Konečně, jak knížata, tak držitelé moci mohou použít svoji donucovací monopolní sílu k převzetí kontroly nad měnovou zásobou. Oba tak mohou také zvýšit svoje vlastní výlohy rozšiřováním zásoby peněz. Nicméně, kníže, který rozšiřuje peněžní zásobu bude vážit dva faktory: jeho okamžité obohacení a fakt, že jako nevyhnutelný výsledek většího množství peněz, budoucí kupní síla peněz a jím vybíraných budoucích daní se bude snižovat. Narozdíl od knížete, demokratický držitel moci se zabývá jen svým okamžitým obohacením, protože nevlastní probíhající a budoucí výnosy daní. On jen vlastní současné výnosy daní, a tak je výhradně zaměřen na současnou kupní sílu peněz. Zvýšením množství peněz v oběhu, může zvýšit svoji současnou kupní sílu, zatímco následná nižší kupní síla peněz a daňové účty musí být nesena v budoucnosti jinými. Tak, peněžní inflace bude převažovat více za demokratických podmínek než za knížecí vlády.
Pokračování
Poznámky:
(9) Ohledně ekonomické teorie monopolu viz Murray N. Rothbard, Man, Economy and State: A treatise on Economic Principles, 2 svazky (Auburn, Ala. Ludwig von Mises Institute, 1993), kapitola 10, česky vyšlo jako Zásady ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů. Praha: Liberální institut, 2005, kapitola 10; obzvláště stran monopolistické produkce bezpečnosti idem, For A New Liberty (New York: Collier, 1978), kapitoly 12 a 14, česky vyšlo jako Manifest svobody (Praha: Ludwig von Mises Institut, 2015), kapitoly 12 a 14; Gustave de Molinari, The Production of Security (New York: Center for Libertarian Studies, 1977); Morris a Linda Tannehill, The Market for Liberty (New York: Laissez Faire Books, 1984); a Hans-Hermann Hoppe, The Private Production of Defense (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1998).
(10) Mises, Nation, State and Economy, str. 38.
(11) Stran tohoto a i následujícího viz Murray N. Rothbard, Power and Market: Government and the Economy (Kansas City: Sheed Andrews and McMeel, 1977), kapitola 5, česky vyšlo jako Ekonomie státních zásahů (Praha: Liberální institut, 2001), oddíl II, kapitola 5; a Hans-Hermann Hoppe, „The Political Economy of Monarchy and Democracy and the Idea of a Natural Order,“ Journal of Libertarian Studies 11, no. 2 (1995). Pozn. překladatele: Autor zde porovnává demokratickou vládu s vládou knížat z doby evropského absolutismu (17. a 18. věk). Ve středověku a i během 16. věku v některých evropských zemích platilo, že kníže a král byli vázáni zvykovým decentralizovaně vzniklým právem stejně jako ostatní lidé. Jejich moc, tak byla omezená, například nesměli o své vůli vypisovat nové daně.