Hoppe: O monarchii, demokracii, veřejném názoru a delegimitizaci I
[Hans Hermann Hoppe. Vyšlo jako 3. Kapitola knihy “Demokracie, bůh který selhal”, 9. vydání, 2007]
Vycházi u příležitosti 70. narozenin Hanse Hermanna Hoppeho.
I.
Je vhodné začít s několika pozorováními stran Ludwiga von Misese a jeho idejí svobodné společnosti: "Mises píše: 'Program (klasického) liberalismu, pokud je zhuštěný do jednoho slova, by se musel číst: vlastnictví, tj. soukromé vlastnictví výrobních faktorů (co se týká komodit připravených pro spotřebu, je považováno soukromé vlastnictví za samozřejmé a není rozporováno ani socialisty a komunisty). Všechny další požadavky (klasického) liberalismu plynou z tohoto základního požadavku." (1)
Vznik společnosti Mises vysvětluje na základě soukromého vlastnictví - lidská kooperace byla výsledkem přírodní rozmanitosti mezi lidmi a vlastnictvím a výsledkem rozpoznání toho, že práce prováděná za existence dělby práce je produktivnější než práce prováděná v soběstačné izolaci. Mises vysvětluje: "Nakolik je práce při dělbě práce produktivnější než izolovaná práce a nakolik je člověk schopen si tuto skutečnost uvědomit, natolik inklinuje sama lidská činnost ke spolupráci a sdružování....Zkušenosti nás učí, že tato podmínka - vyšší produktivita dosažená při dělbě práce - je splněna, protože má skutečnou příčinu - vrozenou nerovnost lidí a nerovnost geografického rozdělení přírodních výrobních faktorů. A tak jsme v situaci, kdy můžeme pochopit průběh společenského vývoje. Tak jsme v postavení pochopit směřování společenské evoluce." (2)
Jestliže může být vznik společenské lidské spolupráce za existence dělby práce vysvětlen jako výsledek sobeckých akcí, pak je také pravdou, že lidský druh takový, jaký je, znamená, že vrahové, lupiči, zloději, kriminálníci a podvodníci budou vždycky existovat a život ve společnosti by byl nesnesitelný, jestliže nejsou tito ohroženi fyzickými tresty. "Klasičtí liberálové rozumí dost dobře," psal Mises, „že bez uchýlení se k nátlaku, existence společnosti by byla ohrožena, a že za pravidly chování, jejichž dodržování je nezbytné k zajištění mírové lidské kooperace musí stát hrozba síly, aby celá stavba společnosti nebyla setrvale závislá na milosti kohokoliv z jejích členů. Někdo musí být v pozici, aby přinutil osobu, která nerespektuje životy, zdraví, osobní svobodu anebo soukromé vlastnictví jiných, k tomu, aby smířila se s životem ve společnosti. To je funkce, kterou klasicko-liberální doktrína vyhrazuje státu: ochrana vlastnictví, svobody a míru.“ (3)
Podpořte tento web
Jestliže je toto akceptováno, jak by vláda měla být organizována tak, aby se zajistilo, že bude skutečně dělat to, co se předpokládá, že má dělat. To jest ochraňovat dříve existující soukromé vlastnictví? Se zřetelem na to, co budu pravit později ve prospěch instituce monarchie, Misesova klasicko-liberální opozice k ancien régime absolutistických králů a knížat zde stojí za pozornost. Králové a knížata byly privilegovanými osobami. Téměř z definice, stáli v opozici ke klasicko-liberálním idejím jednoty a univerzality práva. Tak Mises uváděl, že klasicko-liberální teorie státu je nepřátelská ke knížatům: „Knížecí stát nemá přirozené hranice. Být rozmnožitelem svého rodinného majetku je ideálem knížete; tento usiluje zanechat svému nástupci více půdy, než zdědil po svém otci. Pokračuje v získávání nového vlastnictví, dokud nenarazí na stejně silného anebo silnějšího soupeře - toto je snahou králů... Knížata nepohlíží na zemi rozdílným způsobem, než majitel statku pohlíží na svůj les, louky a pole. Prodávají ji, směňují ji (například zaokrouhlují hranice); a v ten samý čas je také předávána vláda nad obyvateli … Země a lid nejsou v očích knížete nic jiného než jako předmět knížecího vlastnictví; první tvoří základ suverenity, druzí příslušenství k vlastnictví půdy. Od lidí, kteří žijí na "jeho" půdě kníže žádá poslušnost a loajalitu; považuje je témě za své vlastnictví.“ (4) Když Mises odmítl knížecí stát jako nekompatibilní s ochranou práva soukromého vlastnictví, co ho mělo nahradit? Jeho odpověď byla demokracie a demokratická vláda. Nicméně Misesova definice demokratické vlády je od běžného mínění fundamentálně odlišná. Mises vyrůstal v mnohonárodnostním státě a byl si bolestivě vědom antiliberálních výsledků většinového pravidla v etnicky smíšených oblastech. (5) Spíše než většinové pravidlo, Misesova demokracie znamená doslovně "sebeurčení, samosprávu, samostatnou vládu," a tak je demokratická vláda neodmyslitelně organizací s dobrovolným členstvím, tak že uznává neomezené právo na secesi pro každého svého člena. "Klasický liberalismus", vysvětluje Mises, nenutí nikoho proti jeho vůli do struktury nějakého státu. Kdokoliv chce emigrovat, tomu není bráněno. Když se chce část občanů státu odtrhnout od unie, klasický liberarlismus jim v tom nebrání. Kolonie, které se chtějí osamostatnit, tak potřebují jen učinit. Národy jako organické entity nemohou být zvětšeny ani zmenšeny změnami států; svět jako celek nemůže od nich nic získat ani ztratit." (7)
„Právo na sebeurčení s ohledem na otázku členství ve státě tak znamená: kdykoliv obyvatelé specifického teritoria, i když to může být jen samotná vesnice, celý okres nebo několik na sebe navazujících okresů, dají na vědomí pomocí svobodně vedeného plebiscitu, že si nadále již nepřejí zůstat připojeni ke státu, ke kterému přináležejí, jejich přání má být respektováno a má mu být vyhověno. To je jediný proveditelný a efektivní způsob zabránění revolucí a mezinárodních válek... Kdyby bylo nějakým způsobem možné garantovat toto právo na sebeurčení každému jednotlivci, muselo by to být uděláno.“ (8) Z toho důvodu Misesova odpověď na to jak zajistit, že vláda bude chránit vlastnické práva, je skrze hrozbu neomezované secese a díky její vlastní charakteristice jako organizace s dobrovolným členstvím."
II.
Nechci zde dále zkoumat Misesovu ideu demokratické vlády, ale obrátím se místo toho k moderní definici demokracie a k otázkám její kompatibility se základy klasického liberalismus: tedy soukromým vlastnictvím a jeho ochranou. Může být namítnuto, že Misesova definice demokratické vlády je aplikovatelná na USA do roku 1861. Do té doby se obecně mělo za to, že právo na secesi existuje, a že Unie nebyla ničím jiným než jen dobrovolným spolkem nezávislých států. Avšak po drtivé porážce a devastaci secesionistické Konfederace A. Lincolnem a Unií, bylo jasné, že právo na secesi již více neexistuje, a že demokracie znamená absolutní a neomezovanou vládu většiny. Ani se nejeví, že by od té doby jakýkoliv stát plnil Misesovu definici demokratické vlády. Místo toho, podobně jako americký model, jsou všechny moderní demokracie povinnými členskými organizacemi.
Je potom velmi překvapivé, že Mises nikdy nepodrobil tento moderní model demokracie stejné systematické analýze, které podrobil knížecí vládu. Aby bylo jasno, nikdo neviděl dále ohledně destruktivního charakteru moderních vládních sociálních a ekonomických politik než Mises, a nikdo nerozpoznal jasněji dramatický nárůst státní moci během 20. století, ale Mises nikdy nespojil tento fenomén systematicky s moderní nucenou demokracií. Nikdy nenavrhl, že úpadek klasického liberalismu a dominance antikapitalistických politických ideologií ve století socialismu, sociální demokracie, demokratické kapitalismu, sociálně tržní ekonomiky anebo jakýchkoliv jiných nálepek připojených k různým protiliberálním programům a politikám nalézají svoje systémové vysvětlení v samotné demokracii se systémem většinového rozhodnutí. Co zde navrhuji udělat je vyplnit tuto mezeru zanechanou Misesem a poskytnout analýzu logiky většinové demokracie, a tím učinit moderní historii - našeho věku - srozumitelnější a předvídatelnější.
Pokračování
Poznámky:
(1) Ludwig von Mises, Liberalismus: In the Classical Tradition (Irvington-on-Hudson, N. Y.: Foundation for Economic Education, 1985), str. 19, česky vyšlo jako Liberalismus. Praha: Ekopress, 1998.
(2) Ludwig von Mises, Human Action: A Treatise on Economics (Chicago: Regnery, 1966), str. 160-161, česky vyšlo jako Lidské jednání: pojednání o ekonomii (Praha: Liberální institut, 2006).
(3) Mises, Liberalims, str. 37.
(4) Ludwig von Mises, Nation, State and Economy: Contribution to the Politics and History of Our Time (New York: New York University Press, 1983), str. 32-33. Dále Mises podotýká: "…knížecí stát se snaží netrpělivě o expanzi svého teritoria a o vzestup počtu svých poddaných. Na jednu stranu se zaměřuje na získání půdy a podporuje imigraci; na druhou stranu stanovuje přísné tresty za emigraci. Čím více půdy a čím více poddaných, tím více výnosů a vojáků. Jen ve velikosti státu leží jistota jeho zachování. Menší státy jsou vždy v nebezpečí, že budou pohlceny většími státy (str. 39).
(5) "Ve vícejazyčných teritoriích," píše Mises, "zavedení většinového systému nepovede ke svobodě všech, ale k vládě většiny nad menšinou… Vláda většiny znamená… pro část lidí… ne vládu lidu, ale cizí vládu." (Tamtéž, str. 55 a 50). Za zvláštních podmínek habsburského Rakouska jako vícenárodního a ještě v základu německého státu, zavedení většinového principu by nejen podpořilo rozpad říše. Hlavně jedno, zda by říše zanikla anebo ne, demokracie by systematicky pracovala proti Němcům, a nakonec vedla k německé "národní sebevraždě" (str. 117). To dle Misese, byla "tragická pozice" německých klasických liberálů v Rakousku (str. 115). "Demokratizace starého Rakouska byla identická s de-germanizací." (str. 126).
(6) Ibid, str. 46.
(7) Ibid, str. 39-40.
(8) Mises, Liberalismus, str. 109-110, česky vyšlo jako Liberalismus. Praha: Ekopress, 1998. Námitky, které Mises má proti neomezené secesi jsou výhradně technického rázu (náklady rozsahu atd.). Tak pro příklad, Mises připouští, že je těžké si představit „v národnostně smíšeném městě vytvoření dvou policejních sil, třeba německé a české, každá z nich by mohla zakročit jen proti členům své vlastní národnosti.“ Nation, State and Economy, str. 53. Na druhou stranu Mises poznamenává, že: „…politické ideje moderních časů dovolují pokračující existenci malých států, bezpečnější dnes než v dřívějších staletích....Nelze zpochybňovat test hospodářské soběstačnosti při formování států v době, kdy dělba práce zahrnuje širá území, celé kontinenty, ba celý svět. Nezáleží na tom, jestli obyvatelé státu uspokojují své potřeby přímo či nepřímo výrobou doma. Důležité je pouze to, že je vůbec mohou uspokojit....I v době, kdy byla státní struktura státu unifikována, (obyvatelé toužící po odtržení se) neobdrželi (své dovezené) zboží za nic jiného, než za dodanou protihodnotu, a tato protihodnota se nestává větší, když se politická komunita rozpadla...Na velikosti státního území tedy nezáleží:" (str. 81-82).