Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Po méně než sto letech demokracie a přerozdělování jsou předpovídané dopady doma. "Reservní fond" který byl zděděn z minulosti se jeví být vyčerpaným. Po několik dekád (od pozdních 60. nebo raných 70. let 20. století) reálný životní standard na Západě stagnuje nebo i klesá. (17) "Veřejný" dluh a náklady existujícího sociálního zabezpečení a systému zdravotnictví přivodilo perspektivu bezprostředně hrozícího ekonomického pádu. (18) Ve stejný čas téměř veškeré formy nežádoucího chování jako nezaměstnanost, závislost na dávkách, ledabylost, bezohlednost, necivilizovanost, psychopatie, hédonismus a kriminalita, početně narostly a sociální konflikt a společenské poruchy vzrostly do nebezpečné výše. (19) Jestliže bude současný trend pokračovat, je bezpečné tvrdit, že západní stát blahobytu (sociální demokracie) zkolabuje právě tak jako východoevropský (sovětského stylu) socialismus zkolaboval nakonci 80. let 20. století.  

Nicméně ekonomický kolaps neznamená automaticky zlepšení. Věci se mohou stát horšími spíše než lepšími. Co je nutné mimo krisi jsou ideje - správné ideje - a muži schopní jim porozumět a implementovat je ihned jak se objeví příležitost. Konečně, směřování historie je určeno idejemi, ať dobrými nebo špatnými a muži jednajícími podle idejí a inspirovaných správnými anebo falešnými idejemi. Současný chaos je také výsledkem idejí. Je výsledkem převažující akceptace ideje demokracie veřejným míněním. Tak dlouho jak tato akceptace převažuje, je katastrofa nevyhnutelná a nemůže zde býti žádná naděje na vylepšení situace ani poté co katastrofa přijde. Na druhou stranu jakmile je idea demokracie rozpoznána jako falešná a špatná - a ideje můžou být v principu změněny téměř okamžitě - katastrofě je možné se vyhnout.

Hlavním úkolem těch, kteří chtějí zvrátit příliv a zabránit úplnému zhroucení je "delegitimizace" ideje demokracie, jako původní příčiny současného stavu progresivní "decivilizace".  Pro tento účel by člověk měl prvně zjistit, že je těžké najít mnoho proponentů demokracie v historii politické teorie. Téměř všichni hlavní myslitelé neměli než opovržení pro demokracii. Dokonce i otcové zakladatelé USA, dnes považovaní za modelový příklad demokracie, jí striktně odporovali. Vyjma jedné výjimky, si mysleli, že demokracie není nic jiného než vláda davu. Považovali se sami za členy 'přirozené aristokracie' a raději než demokracii obhajovali aristokratickou republiku. (20) Navíc i mezi pár teoretickými obránci demokracie, jako byl pro příklad Rousseau, je téměř nemožné najít někoho, kdo obhajoval demokracii pro cokoliv jiného než extrémně malé komunity (vesnice či města). Opravdu, v malých komunitách, kde každý zná každého osobně, musí většina lidí uznat, že pozice těch co "mají" je typicky založena na jejich nadřazeném osobním výkonu, právě jako je pozice těch co "nemají" typicky vysvětlována jejich osobními nedostatky a inferioritou. Za těchto podmínek je daleko těžší pro něčí výhodu úspěšně oloupit jiné lidi o jejich osobní vlastnictví. Ve zřetelném kontrastu k tomuto, na velkých teritoriích zahrnujících miliony i stovky milionů lidí, kde potencionální lupiči neznají své oběti a vice versa, je lidská touha se obohatit na účet druhých předmětem malých anebo žádných omezení. (21)  

Co je důležitější, musí být jasné, že idea demokracie je nemorální stejně jako neekonomická. Pokud jde o morální status většinového pravidla, musí být zdůrazněno, že to dovoluje se A a B spojit spolu a obrat C, pro změnu se spojit C a A k obrání B a potom mohou B a C konspirovat proti A a tak dále. To není spravedlnost, ale morální násilí a stěží po tom jednat s demokracií a demokraty s respektem, spíše by mělo být s nimi zacházeno s otevřeným opovržením a výsměchem jako s podvodníky. (22)  

Na druhou stranu, pokud jde o ekonomickou kvalitu demokracie, musí být neoblomně zdůrazněno, že to není demokracie, ale je to soukromé vlastnictví, produkce a dobrovolná směna, které jsou konečným zdrojem lidské civilizace a prosperity. Obzvláště v kontrastu s rozšířeným mýtem, musí být zdůrazněno, že nedostatek demokracie nemá v podstatě nic co dělat s bankrotem socialismu sovětského stylu. Nebyl to princip výběru politiků, který vedl k problémům socialismu. Byla to politika a politické rozhodování jako takové. Místo tohoto, aby se každý soukromý výrobce rozhodoval nezávisle, co udělá s jednotlivými zdroji, jako za situace soukromého vlastnictví a svobody smluv, s plně anebo částečně socializovanými výrobními faktory každé rozhodnutí vyžaduje něčí povolení. Pro výrobce není důležité jak jsou ti, co dávají povolení, vybíráni. Co mu vadí je to, že tato povolení musí být vůbec vyhledávána. Dokud panuje tento případ, podněty výrobců vyrábět jsou omezeny a následuje zchudnutí. Soukromé vlastnictví je nekompatibilní s demokracií, jakožto i s jinými formami politické vlády. (23) Radši než demokracii, spravedlnost stejně jako ekonomická efektivnosti vyžadují čistou a neomezenou společnost „výrobní anarchie“ soukromého vlastnictví, v které nikdo nevládne druhým a všechny vztahy mezi výrobci jsou dobrovolné a tak vzájemně přínosné. (24)      

Na závěr, pro strategické rozvažování za účelem přiblížení se ne-exploatačnímu sociálnímu řádu, tj. anarchii soukromého vlastnictví, idea systému většinové vlády by se měla samotná obrátit proti demokratické vládě. Pod každou formou vlády včetně demokracie, „vládnoucí třída“ (politici a veřejní úředníci) představuje jen malou část celkové populace. Zatímco je možné aby jedno sto příživníků vedlo pohodlný život na produkci jednoho tisíce hostitelů, jeden tisíc příživníků nemůže žít z jednoho sta hostitelů. Založeno na poznání tohoto faktu, jevilo by se být možným přesvědčit většinu voličů, že nechat ty, co žijí z daní jiných lidí, mluvit do toho jak vysoké tyto daně jsou, jen vše zhoršuje, a tak rozhodnout, demokraticky odebrat hlasovací právo komukoliv z vládních zaměstnanců a každému kdo obdrží vládní příspěvky. Ať již se jedná o sociální dávky nebo vládní kontrakty.   

Navíc, společně spolu s touto strategií je nutné rozpoznat ohromnou důležitost secese a secesionistického hnutí. Jestliže jsou většinová rozhodnutí "správná", potom největší ze všech většin, světová většina a demokratická světová vláda, musí být považovány definitivně za "správné" (25), s následky předvídanými na začátku této kapitoly. K tomu v kontrastu, secese vždy zahrnuje odtrhnutí se menší části populace od větší. Je to tak hlas proti principu demokracie a majoritnímu vládnímu systému. Dále jak proces secese postoupí na úroveň malých regionů, měst, městských částí, městeček, vesnic a konečně jednotlivých domácností a dobrovolných asociací soukromého bydlení a firem, nejtěžší bude udržet současnou úroveň přerozdělovacích politik. Ve stejnou dobu, čím menší územní jednotky, tím pravděpodobnější bude, že několik jednotlivců, opírajících se o veřejné uznání jejich ekonomické nezávislosti, výjimečných profesních úspěchů, morálně bezúhonného života, lepší soudy, kuráž a vkus, vyroste na úroveň přirozené, dobrovolně uznávané elity a propůjčí legitimnost ideji přirozeného řádu soutěže (ne-monopolistické) a volně (dobrovolně) financovaným garantům míru, soudcům a překrývajícím se jurisdikcím jaké existují i dnes v oblasti mezinárodního obchodu a cestování. Společnost čistě soukromého práva - jako odpověď na demokracii a jinou formu politické (nucené) vlády. (26)

Autor překladu děkuje za opravy překladu T. Macháčkovi.

Poznámky:
(17) Pro poučnou studii používající Rothbardův návrh jako alternativní metodu výpočtu národního důchodu viz Robert Batemarco, "GNP, PPR and the Standard of Living," Review of Austrian Economics 1 (1987).
(18) Pro nějaký přehled viz Victoria Curzon Price, "The Mature Welfare State: Can It Be Reformed? In Can The Present Problems of Mature Welfare State Such as Sweden Be Solved? Nils Karlson, ed. (Stockholm: City University Press, 1995), zvláště str. 15-19.
(19) V USA pro příklad mezi lety 1960 a 1990 se počet vražd zdvojnásobil, počet znásilnění zečtyřnásobil, počet loupeží zpětinásobil a pravděpodobnost toho, že se člověk stane obětí zvláště nebezpečného napadení vzrostla na 700 procent. Viz stran tohoto Seymour Itzkoff, The Decline of Intelligence in America; Roger D. McGrath, "Threat Them to a Good Dose of Lead, "Chronicles (January, 1994).
(20) Viz Erik von Kuehnelt-Leddihn, Leftism Revisited (Washington D. C.: Regenry Gateway, 1990), zvláště kapitola 6. Z amerických otců zakladatelů byl Alexander Hamilton monarchistou. Podobně guvernér státu Pennsylvania, Robert Morris, měl silně monarchistické sklony. George Washington vyjádřil svůj hluboký odpor k demokracii v dopise z 30. září 1798, který byl adresován Jamesi McHenrymu. John Adams byl přesvědčen, že každá společnost roste směrem k aristokracii tak nevyhnutelně jako obilné pole plodí nějaké větší klasy a nějaké menší klasy. V dopise Johnu Tayolorovi trval na tom, jako Platón a Aristoteles, že demokracie by se nakonec vyvinula do despotismu a v dopise Jeffersovoni prohlašoval, že "demokracie bude všem závidět, se všemi se přít, bude se snažit vše zkazit, a kde se náhodou dostane k moci po krátký čas, bude mstivá, krvavá a krutá." James Madison si v dopise Jaredu Parkerovi stěžoval na těžkosti s "ochranou práva na soukromé vlastnictví proti duchu demokracie." A dokonce i Thomas Jefferson, pravděpodobně nejvíce "demokratický" z otců zakladatelů, se v dopise Johnu Adamsovi svěřil, že považuje: "přirozenou aristokracii... za nejcennější dar přírody pro výuku, důvěru a vládu společnosti. A vskutku, bylo by nekonzistentním ve stvoření člověka, ho formovat pro společenský stát a neposkytnout mu dosti ctnosti a moudrosti ke spravování zájmů společnosti. Nemůžeme dokonce říci, že ta forma vlády je nejlepší, která poskytuje nejefektivnější ryzí výběr těchto přirozených šlechticů do vládních úřadů? Chceme-li charakterizovat obecný postoj otců zakladatelů, potom nejvhodnějším vyjádřením je to od Johna Randolpha of Roanoke: "Jsem aristokrat: miluji svobodu, nenávidím rovnost."
(21) Rousseauova kniha Social Contract (česky vyšlo jako O společenské smlouvě, neboli, O zásadách státního práva. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2002), která se objevila v roce 1762 byla vlastně míněna jako teoretický komentář k politické situaci v jeho domovském městě Ženevě, tehdy nezávislém městském státě o méně než 30 tisících duší, ovládané vskutku malou dědičnou oligarchií vůdčích ženevských aristokratických rodin, které ovládali Malou radu a Radu dvou set. Rousseauovo odvolávání se na "lid" a "suverenitu lidu" bylo zamýšleno jako útok na tuto oligarchii, ale ne v žádném případě obranou přímé demokracie a universální politické participace, jak se tomu dnes rozumí. Spíše to, co měl Rousseau na mysli, když psal na podporu "suverénního lidu", byli jen členové jiné ženevské politické instituce, Velká rady, která byla tvořena nějakými 1 500 členy a zahrnovala kromě ženevské horní vrstvy aristokracie také nižší dědičnou aristokracii.
(22) Přes houževnatou propagandu šířenou vládou placenými a kontrolovanými školskými učiteli - jako, že "demokracie znamená, že my všichni si sami vládneme" - stejně jako oslavovaným laureátem Nobelovy ceny jako je James Buchanan a jeho ekonomická škola "veřejné volby" - například "vlády jsou dobrovolnými institucemi tak jako firmy" (James Buchanan a Gordon Tullock, The Calculus of Consent [Ann Arbor: University of Michigan Press, 1962], str. 19) - zde zbylo ještě mnoho selského rozumu, jak v akademické sféře tak stejně mezi obecnou veřejností, aby se našla solidární uši pro takovouto kritiku. Co se akademických kruhů týká, ekonom tak prominentní, jako Joseph A. Schumpeter poznamenal na adresu Buchananových názorů, že "teorie, jež přirovnává daně ke klubovým poplatkům, či k nákupu služeb od, řekněme, doktora, pouze dokazuje, jak dalece vzdálena je tato část společenských věd od vědeckých návyků mysli." (Joseph A. Schumpeter, Capitalims, Socialism and Democracy [New York: Harper, 1942], str. 19). A pokud se týká obecné veřejnosti, člověk může najít útěchu v postřehu velkého amerického novináře a spisovatele H. L. Menckena, který napsal: "Průměrný člověk, ať jsou jeho chyby jakékoliv, přinejmenším jasně vidí, že vláda je něco ležícího mimo něj a mimo většinu jeho bližních - že je to oddělná, nezávislá a nepřátelská síla, jen částečně pod jeho vlivem a je schopná mu způsobit velké škody... Není ne důležitým faktem, že oloupení vlády je všude považováno za zločin menší magnitudy než oloupení jednotlivce, nebo i korporace? … Když je soukromý občan oloupen, úctyhodný člověk je obrán o plody své píle a spořivosti; když je oloupena vláda, nejhorší co se stane je to, že jistí ničemové a povaleči mají méně peněz ke hraní, než měli předtím. Názor, že oni vydělali tyto peníze není nikdy přijímám; většině vnímavých lidí by se zdál směšným. Jsou to jednoduše neřádi, kteří díky omylu práva, mají nějaké pochybné právo na podíl na výdělcích ostatních lidí. Když se tento podíl vlivem soukromé iniciativy zmenší, dělá to celý podnik mnohem ušlechtilejším, spíše než opovrženíhodným.“ (A Mencken Chrestomathy [New York: Vintage Books, 1949], str. 146-147; viz take H. L. Mencken, Notes on Democracy (New York: Knopf, 1926).  
(23) K tomu viz Hans-Hermann Hoppe, A Theory of Socialism and Capitalism (Boston: Kluwer, 1989), idem, „Desocialization in a United Germany,“ Review of Austrian Economics 5, no. 2 (1991); Murray N. Rothbard, The End of Socialism and the Calculation Debate Revisited,“ v idem, The Logic of Action One (Cheltenham, U. K.: Edward Elgar, 1997); idem, „How and How Not To Desocialize,“ Review of Austrian Economics 6, no. 1 (1992).
(24) K tomu viz Rothbard, The Ethics of Liberty, česky vyšlo jako Etika svobody (Praha: Liberální institut, 2005); Hans-Hermann Hoppe, The Economics and Ethics of Private Property (Boston: Kluwer, 1993) zvláště část 2; také Anthony de Jasay, Choice, Contract, Consent: A Restatement of Liberalism (London: Insitute of Economic Affairs, 1991).      
(25) K tomu viz také Murray N. Rothbard, Power and Market, str. 189ff, česky vyšlo jako Ekonomie státních zásahů (Praha: Liberální institut, 2001).
(26) O právu a ekonomii stran secese viz Secession, State and Liberty, David Gordon, ed. (New Brunswick, N. J.: Transaction Publishers, 1998), s esejemi od Donalda W. Livingstona, Stephena Yatesa, Scotta Boykina, Murraye N. Rothbarda, Thomase DiLorenza, Jamese Ostrowskeho, Hanse-Hermanna Hoppeho, Pierra Desrocherse a Erica Duhaime, a Bruce L. Bensona; také Hans-Hermann Hoppe, "The Western State as Paradigm: Learning From History,"  Politics and Regimes: Religion nad Public Life 30 (1997); Robert W. McGee, "Secession Reconsidered," Journal of Libertarian Studies 11, no. 1 (1994).