Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

[Vyšlo dne 13. VIII. 2024 na Mises.org. Autor Ryan McMaken]

„Demokracie“ jeden z těch výrazů, který je v zásadě neužitečný, jestliže ho ten, kdo toto slovo používá prvně nedefinuje svými vlastními slovy. Nakonec, výraz „demokratický“ může znamenat cokoliv od přímé demokracie na malém území po mega volby, které dnes vidíme v obřích státech s ústavou. Mezi moderní sociálně demokratickou levicí tento výraz často znamená právě, to co chci já.

Význam tohoto výrazu může také výrazně kolísat v čase a z místa na místo. Během jacksoniánského období Demokratická strana – která v tomto čase byla decentralistickou, pro volnotržní, jeffersonovskou stranou – byla nazývána „Demokracií.“ Do poloviny 20. století tento výraz znamenal něco zcela jiného. V Evropě tento výraz dostal v různých místech různé rozdílné významy. 

Pro naše zdejší účely se chci zde zaměřit na to jak tento výraz používal jeden určitý Evropan – Ludwig von Mises. Ačkoliv mnoho moderních studentů Misese je často velmi skeptických k demokracii různých druhů, je jasné, že Mises sám používal tento výraz s uznáním. Ale, Mises používal tento termín způsobem, který je rozdílný od toho, jak se většinou používá dnes. Misesův pohled je v kontrastu s moderní koncepcí „demokracie“, ve které většinové pravidlo je nuceně uvaleno na celou populaci. Protože moderní demokratické státy vykonávají monopolistickou moc nad svou populací, není zde žádný únik před touto „vůlí většiny.“ 

Misesova demokracie je něco celkově jiného. Misesově vizi demokracie musí býti rozuměno ve světle jeho podpory neomezované secese, jakožto nástroje proti vládě většiny. Pro Misese „demokracie“ znamená svobodné vykonávání práva na to odejít (right of exit), pomocí něhož se údajná „vůle většiny“ stává nevymahatelnou vůči těm, kdo chtějí odejít. Navíc, můžeme porozumět Misesově myšlence demokracie jenom, pokud si povšimneme toho, že Misesův koncept klasicko-liberálního státu není vlastně vůbec státem; je v rozporu s běžnou definicí státu jakožto organizace s monopolem na prostředky donucení. Pro Misese členství v rámci „svobodného“ státu je v zásadě vzato dobrovolné, protože secese zůstává vždy možností volby.

Misesův pohled na sebeurčení a secesi

Mises podporoval myšlenku politického zřízení nazývaného „svobodný národní stát.“ Nicméně, Misesův národní stát není monopolistickým státem, protože Mises tvrdil, že „žádný člověk a žádná část lidu nemá býti proti své vůli držena v politickém sdružení, ve kterém si nepřeje býti.“ Pro Misese lidé v jakémkoliv množství v národním státě mají volné pole v provozování svých práv na sebeurčení a v tom, že mohou opustit stát pomocí secese. Jak Mises uvádí: „Právo na sebeurčení s ohledem na otázku členství ve státě tak znamená: kdekoliv obyvatelé určitého teritoria, ať už jednotlivé vesnice, celého okresu nebo několika sousedících okresů, dají na vědomí, pomocí svobodně provedeného hlasování, že už si nepřejí déle zůstávat zapojeni do státu, ke kterému přináleží v daný čas, jejich přání mají býti respektována a mají býti splněny. … Pokud by bylo nějakým způsobem možné garantovat toto právo na sebeurčení každému jednotlivci, mělo by tak býti učiněno.“ 

Mises dává do protikladu tento typ svobodného spolčování s „knížecím státem“, který je v zásadě moderním státem, tak jak ho známe. Knížecí stát, píše Mises, „usiluje neúnavně o expanzi svého území a o zvětšení počtu svých poddaných… Čím více půdy a více poddaných, tím více výnosů na daních a více vojáků.“ Pokud tento stát neexpanduje, čile udržuje své hranice, a tak pokud je v hranicích tohoto státu, je celé populaci odpíráno právo na sebeurčení. Nakonec, tolerovat sebeurčení – a právo na secesi, které z toho plyne – by bylo tolerováním rozdělení státu.

Mises představuje jednu alternativu: „Klasický liberalismus neznamená žádné dobývání… problém velikosti státu je pro něj nepodstatný. Nenutí nikoho proti jeho vůli, aby žil v rámci struktury daného státu. Kdokoliv chce emigrovat, tomu není bráněno. Když chce část lidí daného státu z unie odejít, klasický liberalismus jí nebrání, aby tak nečinila. Kolonie, které se chtějí stát nezávislými, tak potřebují pouze učinit.“

Jen pokud zvažujeme kontext, který zde Mises představil, můžeme porozumět Misesovi, když vyložil definici demokracie: „Demokracie je sebeurčení, samospráva, vláda nad sebou samotnými.“ Řečeno jiným způsobem, „demokracie“ znamená, že skupiny lidí – včetně i velmi malé skupiny lidí – si mohou svobodně vybrat buď zůstat v rámci jistého státu anebo ho opustit. Tak, vidíme, že tato idea demokracie je nekompatibilní se samotnou idejí moderního státu. Pro Misese demokracie rozhodně neznamená to, co se stalo moderním použitím tohoto výrazu: že všichni občané na nějakém určitém státním území jsou v každém případě vázáni se sami podrobit zákonům, které byly schváleny vládnoucí většinovou koalicí.

Problém většinového pravidla

Opravdu Mises byl důkladně seznámen s problémem většinového pravidla a tím jak je používáno k obírání jednotlivců o jejich práva. Tento proces je obzvláště nebezpečným v rozmanité společnosti, kde populace jako celek obsahuje mnoho kulturních skupin s nekompatibilními hodnotami. Mises napsal, že na kulturně rozmanitých územích: „aplikace většinového principu nevede ke svobodě všech, ale k vládě většiny nad menšinou… Většinové pravidlo zde  znamená něco zcela jiného než u národnostně jednolitých územích; zde jde pro část lidí nikoliv o lidovou vládu, ale o cizí vládu.“

Mises poukázal na to, že pro ty lidi, co jsou na straně, která prohrála – tj. ti, co jsou z menšinové kulturní skupiny, kteří nemají moc – většinové pravidlo v zásadě znamená trvalou ztrátu jakékoliv schopnosti smysluplně ovlivnit politiky přijímané státem. Tyto skupiny, které mají malou naději v soutěži s většinovou koalicí, byly v zásadě ovládnuty a jsou předmětem nějakého typu „cizí vlády“. Mises rozuměl tomu, že jediné setrvalé řešení tohoto problému je respektovat právo na sebeurčení zajištěné secesí. 

Bez práva na sebeurčení a neomezované secese je každý stát, v praxi, monopolistickým státem, který může uvalit své hodnotové soudy a agendu na celou populaci. Přítomnost voleb a „demokratických“ institucí – demokratických v běžném, moderním smyslu – vytváří málo anebo nic k omezení státní moci nad těmi, kteří by dávali přednost odejít anebo si vládnout jiným způsobem sami.