Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Mattias Lukl z Nosislavy je prý významným současným anarchokapitalistou a jeho názory se těší v komunitě okolo Martina Urzy-Brejchy velké pozornosti. Před časem Lukl publikoval na webu Mises.cz článek o stejnopohlavních sňatcích. Postoj Lukla k těmto sňatkům je následující: „Nejčastější argument, který opakovaně slýchávám, zní, že správný libertarián by měl usilovat o to, aby došlo k úplné odluce manželství a státu. Říkají: ‚Státu do toho, koho si beru, nic není. Sňatky bych kompletně privatizoval.‘ A požadují absolutní zrušení státního monopolu v otázce uzavírání sňatků a zcela anarchisticky hlásají: ‚Ať si každý vezme, koho chce!‘.“ (https://www.mises.cz/clanky/-meli-by-libertariani-podporit-stejnopohlavni-snatky--2521.aspx). Dle Lukla však platí, že: „Současná společenská diskuze se netočí kolem toho, jestli odloučit institut manželství a stát. Diskuze se točí kolem toho, jestli by se měli uzákonit stejnopohlavní manželství. Máme tady nějaký návrh změny zákona, který reálně leží na stole a reálně se projednává ve Sněmovně. Máme tady reálnou šanci, že se prosadí. Vidíme, že v okolních zemích takový zákon prošel. A také vidíme, že současná společenská nálada je takové změně celkem nakloněna. Říkám, že bychom takové situace měli využít, abychom prosadili více svobody. Rád bych svůj postoj vysvětlil trochu lépe, takže zkusím použít analogii. Představme si, že žijeme ve společnosti, ve které stát dovoluje lidem nosit pouze modrá trička a všechny ostatní barvy zakazuje. Všichni lidé tedy nosí modrá trička a je nulová naděje, že by se povolila jakákoliv jiná barva. Společenská nálada se však postupně malinko změní a lidé začnou volat po tom, aby se povolila také žlutá trička. Najednou je tu jistá naděje, protože z poměrně menšinového underground názoru se najednou stává názor, který zastávají mladí lidé, celebrity, organizace, a dokonce vlivní politici. Dostal se do mainstreamu. V takové chvíli bych od libertariánů a anarchokapitalistů očekával, že tuhle myšlenku podpoří, budou za ni bojovat a mít radost, když se prosadí. Ale libertariáni najednou prohlásí: ‚Osobně si myslím, že by stát neměl určovat barvu triček vůbec. Co je komu do toho, co nosím za barvu trička? Ať si každý nosí, co chce! Jakýkoliv zákon, který řeší nošení triček, bych ihned zrušil!‘ S takovým postojem zcela souzním, ale zároveň nevidím důvod, proč nepodpořit právo na nošení žlutých triček, zvláště pokud existuje reálná šance takové právo v současné době prosadit. Nač tedy aplikovat logiku ‚vše nebo nic‘, sedět se založenýma rukama a prohlašovat, že nehnu prstem, dokud se nebude diskutovat o úplném zrušení státního monopolu na nařizování barev triček?“ (Tamtéž).

Taková argumentace je ovšem zcela mylná. Je o příslovečném míchání hrušek s jablky. Nošení žlutých triček v analogii, kterou Lukl použil, totiž nezakládá žádné nároky na majetek druhých lidí, nejde zde o žádné privilegium, což ovšem v případě manželství pro všechny vůbec neplatí. Státní manželství totiž zakládá to, že manželé dostávají privilegia na účet ostatních lidí. Můžeme zde uvést jen dvě tato privilegia (je jich ale více). Prvním jsou vdovské důchody, které pozůstalý manžel/manželka dostávají bez toho, aniž by platili vyšší sociální pojištění než lidé, kteří nežijí v manželství. Což znamená, že lidé, kteří nežijí v manželství, v podstatě dotují vyšší důchody pozůstalým manželům a manželkám. Druhým privilegiem je přednost při přidělování obecního bydlení před ostatními (i když zde jsou zvýhodněni zejména ti lidé, kteří mají děti). M. Lukl si je těchto výhod a některých dalších samozřejmě vědom (vítá například velmi vdovské důchody) a jako homosexuál v tomto směru není tedy nestranný, ale bude míti z těchto výhod zřejmě přínosy. Jeho postoj mnohem lépe odráží úplně jiná analogie. 

Představme si, že žijeme ve společnosti, ve které stát dotuje velkouzenáře a všechny ostatní uzenáře nedotuje. A je nulová naděje, že by se dávala dotace i středním a malým uzenářům. Společenská nálada se však postupně malinko změní a lidé začnou volat po tom, aby se dotovali také střední a malí uzenáři. (Co bude tvrdit Lukl tehdy až zde bude společenská nálada volající po zavedení práva šaría? Bude argumentovat také společenskou náladou?) Najednou je tu jistá naděje, protože z poměrně menšinového underground názoru se najednou stává názor, který zastávají mladí lidé, celebrity, organizace, a dokonce vlivní politici. Dostal se do mainstreamu. V takové chvíli bych od libertariánů a anarchokapitalistů očekával, že tuhle myšlenku podpoří, budou za ni bojovat a mít radost, když se prosadí. Ale libertariáni najednou prohlásí: ‚Osobně si myslím, že by stát neměl dotovat uzenáře vůbec. Nedotujte uzenáře! Pryč s dotacemi! Jakýkoliv zákon, který chce dotovat uzenáře bych zrušil!‘ A Lukl na toto tvrzení hypoteticky odpovídá: „S takovým postojem zcela souzním, ale zároveň nevidím důvod, proč nepodpořit právo na dotace malouzenářům, zvláště pokud existuje reálná šance takové právo v současné době prosadit. Nač tedy aplikovat logiku ‚vše nebo nic‘, sedět se založenýma rukama a prohlašovat, že nehnu prstem, dokud se nebude diskutovat o úplném zrušení dotací uzenářům?“ Proč by toto neměl Matthias Lukl podpořit? Pokud chce být Lukl konzistentní, tak by musel podpořit i dotace středním a malým uzenářům zmíněné v našem příkladu a i jiné podobné volání po rovnosti v privilegiích. Sám přece k tomu píše, že: „Já samozřejmě souhlasím s tím, aby sňatky nebyly státní a ponechal bych je trhu. Koneckonců já si nemyslím, že by něco jako stát mělo vůbec existovat. Nicméně považuji tuhle argumentaci v kontextu současné společenské diskuze za značně irelevantní.“ (Tamtéž). Lukl by tedy logicky měl požadovat a podporovat rozšíření privilegií na účet daňových poplatníků kdykoliv je to jen možné, protože opačná argumentace je irelevantní. 

Lukl pak poněkud nakvašeně píše, že: „Někteří libertariáni dokonce prezentují mou podporu stejnopohlavních sňatků tak, že jsem vlastně etatista, protože volám po tom, aby manželství bylo státní a evidentně potřebuji mít svůj vztah požehnán úřady, což je značně absurdní.“ (Tamtéž). Problém je, že tito libertariáni mají pravdu a Lukl je skutečně etatista anebo přesněji oportunista. Protože stejnopohlavní sňatky by podpořil, ale výše zmíněné malouzenáře (nelogicky) už nikoliv. Zřejmě tam, kde je to pro něj výhodné požaduje státní intervence, a tam kde to pro něj není výhodné anebo to pro něj není podstatné, se tváří jako přední libertarián. Pokud by byl malouzenář tak by nejspíše byl pro rozšíření dotací i na malouzenáře a tak podobně. Sám sice tvrdí, že: „Navíc se tu nebavíme o nějakém teoretickém konceptu z knih, ale když se prosadí právo na nošení žlutých triček, reálně to lidem pomůže a reálně vzroste celková svoboda ve společnosti. Stát, kde mohu nosit modrou a žlutou, je menším zlem než stát, kde mohu nosit jen modrou.“ (Tamtéž). Ale to je jen důsledek toho, že použil (záměrně?) chybnou analogii a zaměnil svobodu od násilí (laissez-faire) s privilegii. Jeho tvrzení, že stejnopohlavní sňatky jsou podle jeho názoru malinký krok k úplné odluce institutu manželství od státu, a že to bude cesta dlouhá a klikatá, ale rozhodně je lepší, když nám stát dovolí více než méně (Tamtéž). Je pak jednoduše úplně absurdní. Stát bude muset kvůli rozšíření privilegií, která jsou udělována manželům, na další kategorie občanů, vzít někde peníze. V tomto případě zejména na vyplácení dalších vdovských důchodů. Nejspíše půjde cestou dalšího zadlužování, a tak potencionálně vyššího budoucího zdanění anebo vyšší míry inflace. Stát tak sice někomu dovolí více, ale na úkor toho že někomu dovolí méně. A zase si pro sebe radostně uštípne kousek moci na víc. To je logický důsledek Luklova postoje.

Někdo tu možná namítne, že rozšíření manželských privilegií na další skupiny občanů bude stát jen pár desítek nebo stovek milionů korun ročně. A je tedy akceptovatelné. To je ale možná stejně vysoká částka jako u zavedení či dorovnání dotací pro malouzenáře z příkladu výše. Dotací pro malozemědělce, řemeslníky, malé firmy apod. Podpořil by to takový člověk? A navíc toto tvrdí všichni etatisté, kteří žádají nějaká ty privilegia. A za další malá čísla násobená velkými čísly jsou velkými čísly. Velké množství různých malých výhod různým lidem vede k velkému státnímu rozpočtu a k větší moci státu, kterou chce mimochodem Matthias Lukl (prý) omezovat. Vláda se může jen radovat, že má takové krátkozraké stoupence jako je Mattias Lukl. Takhle si boj za svobodu nelze představovat.