Edvard Beneš a socialismus II/II
Hospodářská politika
Když 19. srpna 1936 navštívil Beneš tehdy převážně německý Liberec, tak se v projevu, který zde držel, zmínil o tom, že s hospodářskou krisí v kraji je nutno bojovat pomocí státu: "Mluvil jste dále pane starosto o hospodářské krisi a zdůrazňoval jste nutnost státní pomoci vašemu kraji. Myslím, že v tom je u nás v celku jednota." (17). Taktéž zde uvedl, že Československo je pevný, nerozborný maják demokracie a klidného, pokrokového vývoje k stále většímu stupni sociální, hospodářské a národnostní spravedlnosti ve střední Evropě. Země měla neústupně zachovávat střední vývojovou linii mezi krajní levicí a krajní pravicí (18). V tentýž den vystoupil Beneš i v nedalekém městě Železný Brod, kde prohlásil mimo jiné k tématu hospodářské krize toto: "Když je zle, nesmíme spoléhat jen na pomoc s hůry, musí se každý z nás sám přičiňovat společnou prací s vládou a se státem, abychom se z krise dostali. V dnešních převratných dobách a v dnešním stádiu vývoje sociálního a hospodářského se ovšem hospodaření hodně kolektivisuje, stát a úřad má na hospodaření veliký vliv, politika je a musí být sociálnější nežli dříve. Náš stát je si toho plně vědom a dělá to plánovitě, uvědoměle, snaže se zachovávat správnou linii vývoje: kombinovat s akcí kolektivní, státní, s úsilím a spoluprací jednotlivce..." (19). Význam a moc státu měla dle Beneše tedy růst, nicméně pořád v tehdejším Benešově myšlení zůstával prostor pro nějakou byť omezenější soukromou aktivitu.
V Železném Brodě se Beneš vyjádřil i na téma cestovního ruchu, který by se mohl v okolí města více rozvíjet. Je pro Beneše typické, když tvrdil, že by se snad mohl vytvořit velký, jednotně vedený, celostátní orgán pro turistiku a cizinecký ruch (20). Ve svém projevu na Vánoce roku 1936 mluvil i o tom, že se záměrně a důsledně řeší problém vyrovnání západu a východu republiky (21). Tím byly zřejmě myšleny tehdejší státní dotace na rozvoj Slovenska (a Podkarpatské Rusi) ze státního rozpočtu přesněji z peněž českých, moravských a slezských daňových poplatníků. Když jsme u hospodářských otázek tak, je zajímavé, že Beneš v roce 1937 odmítal autarkii. Považoval ji za něco, co povede spíše k všeobecnému zbídačení, udržování mezinárodního napětí a neustálému nebezpečí války (22).
Benešovi poměrně dost etatistické postoje v oblasti hospodářství však měly v době před Mnichovem určité limity. V projevu k zástupcům čs. obchodních organizací ze dne 15. dubna 1936 uvedl, že obchodníci si musí i jinak pomáhat než jen politicky. K tomu dodal, že: "Náš stát je v onom vývojovém stádiu, kde soukromé podnikání a osobní iniciativu podporovat musí a může a kdy tzv. řízenému hospodářství ukládá také meze." Zprávu o tomto Benešově projevu otiskl i list Živnostenské strany, kde se píše, že president Beneš pohlíží na požadavek sociálního pojištění obchodnictva a živnostnictva sympaticky a přál by si, aby celý národ byl sociálně zabezpečen. Ovšem připouští se zde, že původní propočty pojistné nepočítaly s tehdejším nepoměrně vyšším průměrem lidského věku (23). Jisté limity v tomto směru dokládá i projev v důležitém železářském podniku ve Vítkovickém horním a hutním těžířstvu ze srpna 1937, který byl pronesen i za přítomnosti zástupce majitelů E. Rotschilda: "Z toho, že mluvíte o volném projevu tvořivé síly duševní a o potřebách soukromého podnikání, vyciťuji starost, aby nebyly u nás ohroženy základy, na nichž byl vybudován v posledních dvou stech letech náš a vůbec ohromný světový průmysl. Jsem si velmi dobře vědom, co znamená svoboda jedince pro uplatnění se v průmyslu. Vždyť jest to jen jeden výsek ze svobody přesvědčení a myšlení a svobody projevu, na které stavíme u nás svou politiku. Nemůžeme ovšem strkat hlavu do písku před tím, že doba přinesla nové problémy, že situace dnešní jest jiná, než byla před válkou, a že se s ní musíme vypořádat." (24).
Školství, sociální otázka atd.
Podle Beneše demokracie bezpodmínečně žádá školu povinnou, všeobecnou a bezplatnou. Důvodem je to, že demokracie dáva občanu práva a povinnosti, které nedovede vykonávat bez vzdělání. Proto mu musí dáti školu, aby umožnila vzdělání (25). Dne 15. ledna 1938 na přednášce v Akademickém domě k československému studentstvu Beneš uvedl, že chápe požadavky studentstva na sejdonocování studentských nadací a na občanskou kontrolu sociálního a zdravotního stavu studenstva (26). Není asi náhodou, že spisovatel Karel Čapek adresoval dne 10. března 1935 doktoru Benešovi dopis s žádostí o to, zda by nebylo možno zapůsobit na ministra pošt Frankeho, aby byly korespondenční lístky zdraženy o nějakých 10 haléřů a vybrané peníze se odváděly korporacím, které pečovaly o děti, ročně mělo jít o 4 až 5 milionů korun. Čapek se ptal zda má levice zůstat pozadu nebo netečně stranou, když třeba agrární strana pomocí akce "Venkov dětem" měla vybrat asi 2 milion korun ročně (27). Ovšem akce venkov dětem byla nejspíše dobrovolnou sbírkou.
V projevu k delegaci německých sociálně demokratických odborářů president Beneš 21. dubna 1936 tvrdil, že českolovenský stát usiluje o společnost sociální a národní spravedlnosti, a že tato politika je i Benešovou politikou a vždy jeho politikou zůstane (28). 31. května 1936 v dopise předsednictvu Čs. straně národně socialistické uvedl, že ve vnitřní politice musíme vykonat vše k tomu cíli, abychom svůj národ a republiku zajistili jako platnou složku v pokroku všeho civilizovaného lidstva, šli s duchem času a potřebami evropského vývoje na cestě za rovností a sociální spravedlností mezi národy i v národech (29). Tzv. sociální spravedlnost byla pro Beneše téma, o kterém hovořil a psal dosti často. Byl i velkým rovnostářem. Například sociální pojištění (zákon z roku 1924) pokládal za veliké dílo nejen pro dělnictvo, nýbrž pro celý národ a pro celý stát (30). Dle něj vše, co se v sociální a ekonomické oblasti odehrává v některých evropských státech formou vytváření nových režimů, jako byl fašismus, nacionální socialismus anebo komunismus, toho Československo dosáhlo cestou vývoje v prvních poválečných letech. Šlo mimo jiné o finanční reformu, ale také o tzv. pokrokovou sociální legislativu, značnou egalizaci vlastnictví mezi jednotlivými třídami a podobně (31). Z toho by se dalo opět dedukovat, že pro Beneše bylo právě důležité to, jak se takovýchto cílů mělo dosahovat - tj. ne přímo autoritativním rozhodováním nějakého vůdce a jeho skupiny, ale demokratickým rozhodováním většiny.
O sociální péči o mládež Beneš v květnu 1936 prohlásil, že: "...jako sociolog se zajímal vždy o péči o mládež a sleduje stále její vývoj. Je si vědom, jak poválečnými poměry potřeba této péče vzrostla a úkol ji obstarat se stal složitější. Uznává tuto činnost za jednu z podstatných úkolů státních a slíbil veškerou podporu snahám o zákonnou její úpravu na podkladě těsné součinnnosti mezi orgány veřejnými a soukromou dobročinností." (32). Soukromá dobročinnost tedy neměla být zcela zavržena, ale stát se měl silně angažovat. Zmínka o tom, že Beneš je sociolog ma podstatný význam, protože Beneš si zakládal na tom, že jeho pohled na společnost je vědecký a v jeho projevech se poukaz na vědeckost vyskytuje poměrně hojně. Pro příklad: "Ze sociologie přenesl jsem se za války [1. světové války, pozn. autora] na sociologii praktickou, to jest na politiku. Dělal jsem vždy politiku vědecky a docílil-li jsem za války a po válce nějakých úspěchů, bylo to především také proto, že jsem svou filosofii a svou metodu vědeckou důsledně a všude soustavně aplikoval na problémy politické." (33). Ze zpětného pohledu je jasné, že Beneš měl mnohokrát pravdu a mnohokrát se i mýlil. A je tedy otázka, zda vědecké údaje spíš neposkytují jen měkká orientační data. To by ovšem bylo na delší disputaci, které se zde nemůžeme věnovat.
Návštěva Brna
V červnu 1936 navštívil president Brno, tehdy druhé největší město Československa a hlavní město země Moravskoslezské, a měl zde serii projevů, které jsou z hlediska jeho vztahu k socialismu, klasickému liberalismu, kolektivu a jedinci poměrně dost důležité a dobře islustrují Benešovi tehdejší názory. V projevu na Masarykově univerzitě uvedl ke kulturní oblasti, že: "Nechápe se často, že stát je jemný stroj, že v něm každé kolečko má své dobře určené místo a svou důležitou funkci a že my všichni musíme dbát o to, aby každá z těchto funkcí řádně byla konána. Jinak se stroj porouchá, jeho chod jde nerovnoměrně a nakonec se zastaví. Jedním z těchto nejdůležitejších koleček státního a národního stroje je celá oblast kulturní." (34). Takovéto srovnání společnosti se strojem je ve spisech socialisticky orientovaných autorů dost časté a klasičtí liberálové je také často ostře odmítají. Zajímavé, že v tomto projevu Beneš poukázal i na to, že kolem ČSR se vytvořily autoritativní režimy, kde byla vědecká pravda a svoboda bádání podřízena určitým tendencím a přáním jednotlivých koncepcí politických. Tu a tam to podle něho někde přineslo určité klady, které si cenil. Ale vcelku dělo se to zejména metodami a pokračuje se v nich tak, že kulturní člověk dvacátého století musí se stavět proti tomu (35). Z toho by se dalo soudit - jak již bylo zmíno výše - že k žádoucím výsledkům se mělo dojít dle Beneše ne cestou autoritativní, ale pomocí demokratických metod. Ne autoritativní vláda a skupiny, které ji podporují, ale vítězná většina v demokratických volbách by měla dávat příkazy. Plyne z toho také to, že Beneš požadoval svobodu bádání. Dále ovšem tvrdil, že dnes stát zasahuje a bude čím dále tím více zasahovat do života jedincova, do takové míry, že každému je třeba mnoho politického vzdělání, opravdového politického smyslu, mnoho politického cítění a myšlení, rozvahy a realismu. Připomněl také, že v novém státě se podařilo sociální péči o studenstvo dostat na důstojnější úroveň, nežli tomu bylo dříve a hlavně se z ní stala povinnost (36).
Z hlediska klasického liberalismu, který klade také důraz i na decentralizaci státu, je zajímavé tvrzení pronesené na brněnské radnici o tom, že Beneš není přítelem přehnané centralizace veřejného života. Ovšem autonomismus, narozdíl od T. G. Masaryka odmítal, spíše si představoval decentralizaci jako regionalismus (37).
Závěr
Dá se soudit, že president dr. Edvard Beneš byl od začátku své kariéry a během doby první republiky silně levicově oreintován. Jeho názory tehdy byly silně intervencionistické až socialistické. Intervencionismu a socialismu chtěl ovšem primárně dosahovat pomocí demokratických metod. Demokracie dle něj měla vést k socialismu. Určitý individualismus u něj zcela ještě nevymizel, ale nehrál významnou roli. Určitě se nedá tedy říci, že druhá světová válka byla v Benešově myšlení zásadním přelomem, pravděpodobně jen jeho názory o něco více zradikalizovala.
(1) Viz zde: http://www.bawerk.eu/clanky/liberalismus-a-jine/t.-g.-masaryk--ludwig-von-mises-a-klasicky-liberalismus.html.
(2) Gruša, J. Beneš jako Rakušan. Brno: Barrister a Principal 2011, ISBN 978-80-8747-12-9, str. 41 a 42.
(3) Šmeral, B. President Dr. Edvard Beneš: Nástin života a díla. Brno: Vydavatelský odbor ÚSJU 1937, str. 12-13. Autor citované brožury označený jako Boh. Šmeral není totožný s Bohumírem Šmeralem, ve skutečnosti jde o Bohuslava Šmerala.
(4) Beneš, Ed. Nesnáze demokracie. Praha: Svaz národního osvobození 1924, str. 17.
(5) Tamtéž, str. 18-19.
(6) Tamtéž, str. 20.
(7) Tamtéž, str. 19.
(8) Tamtéž, str. 19-20.
(9) Šmeral, B. President Dr. Edvard Beneš: Nástin života a díla. Brno: Vydavatelský odbor ÚSJU 1937, str. 19.
(10) Beneš, Ed. Nesnáze demokracie. Praha: Svaz národního osvobození 1924, str. 35.
(11) Viz Holman, R. aj. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C. H. Beck 2017, str. 478 až 495 a Caplan, B. Mýtus racionálního voliče: Proč v demokracii vítězí špatná politika. Praha: Nakladatelství Lidových novin 2010, ISBN 978-80-7422-056-2.
(12) Beneš, Ed. Nesnáze demokracie. Praha: Svaz národního osvobození 1924, str. 36.
(13) Mises, L. v. Liberalismus. Praha: Ekopress 1998, ISBN 80-86119-08-4, s. 68 a 76. Viz i jiné části jeho knihy. K detailnějšímu Misesovu pohledu viz sekci "Princip metodologického individualismu" v Mises, L. v. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Praha: Liberální institut 2006, ISBN 80-86389-45-6, str. 39-41.
(14) Beneš, Ed. Přednášky na Univerzitě Karlově 1913-1948. Praha: Společnost Edvarda Beneše 1998, str. 82-83.
(15) Olivová, V. Edvard Beneš: 1884-1948. Praha: Společnost Edvarda Beneše 1994, str. 10.
(16) Beneš, Ed. Projevy, články, rozhovory 1935-1938. Praha: Masarykův ústav - Archiv AV ČR 2006, str. 405.
(17) Beneš, Ed. Problémy Československa. Praha: Svaz národního osvobození 1936, str. 17.
(18) Tamtéž, str. 21.
(19) Tamtéž, str. 26.
(20) Tamtéž, str. 25:
(21) Šmeral, B. President Dr. Edvard Beneš: Nástin života a díla. Brno: Vydavatelský odbor ÚSJU 1937, str. 83.
(22) Beneš, Ed. Projevy, články, rozhovory 1935-1938. Praha: Masarykův ústav - Archiv AV ČR 2006, str. 405.
(23) Beneš, Ed. Projevy, články, rozhovory 1935-1938. Praha: Masarykův ústav - Archiv AV ČR 2006, str. 82 a 83.
(24) Tamtéž, str. 494.
(25) Beneš, Ed. Nesnáze demokracie. Praha: Svaz národního osvobození 1924, str. 16. Jak však mohli občané o této skutečnosti demokraticky rozhodnout, když ještě němeli náležitého vzdělání?
(26) Beneš, Ed. Přednášky na Univerzitě Karlově 1913-1948. Praha: Společnost Edvarda Beneše 1998, str. 79.
(27) Čapek, K. O Edvardu Benešovi. Praha: Společnost Edvarda Beneše 2000, ISBN 80-86107-13-2, str. 94-95.
(28) Beneš, Ed. Projevy, články, rozhovory 1935-1938. Praha: Masarykův ústav - Archiv AV ČR 2006, str. 84.
(29) Tamtéž, str. 112.
(30) Tamtéž, str. 173.
(31) Tamtéž, str. 541.
(32) Tamtéž, str. 108.
(33) Šmeral, B. President Dr. Edvard Beneš: Nástin života a díla. Brno: Vydavatelský odbor ÚSJU 1937, str. 21.
(34) Beneš, Ed. Projevy, články, rozhovory 1935-1938. Praha: Masarykův ústav - Archiv AV ČR 2006, str. 144.
(35) Tamtéž, str. 144.
(36) Tamtéž, str. 145 a 146.
(37) Tamtéž, s. 147.