Hoppeho Demokracie, bůh který selhal konečně v češtině
Představit v recenzi knihu Hanse H. Hoppeho "Demokracie, bůh který selhal" je velmi obtížné. Tato kniha, která nyní vychází i v češtině, obsahuje mnoho a mnoho látky k přemýšlení. Spoustu logických tvrzení, které jsou bohatě ilustrovány odkazy na díla významných historiků a i statistikou. Ve zkratce se dá říci, že Hoppe vzal aparát logicky deduktivní ekonomie a aplikoval ho na demokracii. Tu v knize srovnává s monarchií a případně i společností, kterou v poslední době sám nazývá společností soukromého práva. Hoppeho kniha byla již přeložena do řady jazyků a je s podivem, že až teprve nyní byla péčí překladatele a profesora J. Šímy přeložena do češtiny (na Bawerk.eu ovšem vyšly některé kapitoly této knihy v češtině již dříve a z nich zde čerpám). Kniha totiž vyšla už roku 2000 a dočkala se v angličtině mnoha vydání a byla přeložena do řady jazyků. To se v oboru společenských věd moc nestává. No, Hoppe v knize tvrdí a na řadě případů dokládá, že demokracie je v mnoha směrech systémem, který je horší a vede k horším výsledkům než monarchie. Ovšem bylo by chybou si myslet, že Hoppe straní monarchiím. Hoppe je fanouškem společnosti soukromého práva a přirozených elit. Nyní se krátce podíváme na několik zajímavostí z této knihy, aniž bychom ovšem byť jen obsáhli více než pouhou menší část knihy.
Hoppe je původně především ekonomem, a proto srovnává demokracii a monarchii mimo jiné i z pohledu ekonomie. Všímá si toho, že čím je společnost více demokratičtější, tím méně respektu k soukromému vlastnictví a tím více vykořisťování lidí, a tím větší orientace na přítomnost.
Dle Hoppeho platí, že z pohledu ekonomické teorie, konec 1. světové války může být identifikován jako bod v čase, kdy soukromé vlastnictví vlády (králové, knížata atd.) bylo kompletně nahrazeno veřejným vlastnictvím vlády (demokracie). Pročež může být očekáváno to, že systematická tendence směrem k rostoucímu vykořisťování – nárůst vlády – a rostoucí úroveň časové preference – orientace na přítomnost – budou na vzestupu. A dle Hoppeho: "Opravdu, takové bylo hlavní a základní téma západní historie po 1. světové válce: S určitými zlověstnými znameními v poslední třetině 19. století ve spojení se vzrůstajícím oslabením ancien régime, od roku 1918 prakticky všechny indikátory vládního vykořisťování a nárůst časových preferencí vykazují systematicky rostoucí tendenci... Není zde žádná pochybnost o tom, že množství daní uvalených na občanskou společnost během monarchistické doby vzrostlo. Nicméně po celou dobu, podíl vládních příjmů zůstal pozoruhodně stabilní a nízký. Ekonomický historik Carlo M. Cipolla uzavírá: 'Celkem musí člověk připustit, že porce příjmů ukusovaná veřejným sektorem zcela jistě narostla od 11. století v celé Evropě, ale je těžké si představit že, nehledě na specifické doby a místa, veřejná síla vždy dokázala vysát ne více než od 5 do 8 procent národního důchodu.' A potom pokračuje poznámkou, že tato porce nebyla systematicky překračována do 2. poloviny 19. století. ... Ještě i v časech během vypuknutí 1. světové války celkové vládní výdaje jako procento hrubého domácího produktu (HDP) typicky nedosahovaly nad 10 % a jen zřídka, jako v případě Německa, přesahovaly 15 %. V pozoruhodném kontrastu, s úsvitem demokratického republikánského věku, celkové vládní výdaje jako procento HDP typicky vzrostly k 20 až 30 % během 20. a 30. let 20. století a do poloviny 70. let 20. století bylo obecně dosaženo hodnoty 50 %." (1).
A protože inflace, čili znehodnocování peněz vydávaných státem nebo jeho bankou, je také druhem daně, nepřekvapí, že podobný vzor se objevuje v případě zkoumání inflace a dat stran měnové zásoby. Monarchistický svět byl obecně charakterizován existencí komoditních peněz - typicky stříbra nebo zlata - a v delším období, po ustavení jednotného integrovaného světového trhu během 17. a 18. věku, mezinárodním zlatým standardem. Komoditní měnový standard činil obtížným, jestliže ne nemožným pro vládu to, aby rozšiřovala měnovou zásobu. Monopolizováním ražby mincí a zabývání se zlehčováním mincí udělali králové co mohli, aby se sami obohatili na účet veřejnosti. Byly zde také pokusy zavést neumořitelnou fiat měnu (2).
A jaký je výsledek působení demokracie v tomto bodě? Od počátků demokratického republikánského věku - původně za existence pseudo-zlatého standardu (omezená směnitelnost papírových peněz za zlato) a následně od roku 1971 za akcelerovaného tempa, pod vládním papírovým peněžním standardem – existuje slušná trvalá sekulární tendence směrem k inflaci a depreciaci měny. Že čtenář nevěří? Tak tady je jedna citace z knihy: "Během monarchistického věku s komoditními penězi většinou mimo vládní kontrolu, 'úroveň' cen obecně padala a kupní síla peněz rostla, mimo dobu válek anebo objevů ložisek zlata. Různé cenové ukazatele pro Británii, pro příklad, ukazují, že ceny byly podstatně nižší v roce 1760 než byly o sto let dříve; a v roce 1860 byly nižší, než byly v roce 1760. Propojeny mezinárodních zlatým standardem, byl vývoj v jiných zemích obdobný. V ostrém kontrastu během demokratického republikánského věku, s přesunem finančního centra z Británie do USA a později s rolí USA jako průkopníka trendů, se objevil velmi rozdílný vzorec. Před 1. světovou válkou velkoobchodní komoditní ceny spadly ze 125 krátce po občanské válce, rok 1868, na 80 v roce 1914 (1930 = 100). Tyto ceny byly nižší, než byly v roce 1880. Naproti tomu, krátce po 1. světové válce, v roce 1921 stál americký index velkoobchodních cen na 113. Po 2. světové válce, v roce 1948, narostl na 185. V roce 1971 to bylo 255, do roku 1981 dosáhl 658 a v roce 1991 to bylo téměř 1000. Jenom během dvou dekád neumořitelné fiat měny, narostl index spotřebitelských cen v USA z 40 v roce 1971 na 136 v roce 1991, ve Spojeném království vzrostl z 24 na 157, ve Francii z 30 na 137 a v Německu z 56 na 116. Podobně během více než 70 let, od roku 1845 do konce 1. světové války v roce 1918 britská měnová zásoba vzrostla šestkrát. Ve zřejmém kontrastu k tomuto během 73 let od roku 1918 do roku 1991 americká měnová zásoba vzrostla více než 64 krát." (3). A nyní je tento index ještě o mnoho výše. Naše doba Hoppemu dává v tomto směru za pravdu a dle mého období s poměrně vysokou mírou inflace budou do budoucnosti častější. To stejné lze říci o nárůstu vládních a veřejných dluhů, jak je z knihy patrné.
Konečně stejná tendence směrem k nárůstu vykořisťování a orientaci na přítomnost se objevila dle Hoppeho i po prozkoumání vládní legislativy a regulací. Během monarchistického věku s jasně oddělenými rolemi mezi vládcem a ovládanými, král a jeho parlament byli podřízeni právu. Aplikovali již dříve existující právo jako soudci anebo porota. Nevytvářeli právo. Francouzský filosof, ekonom a historik Bertrand de Jouvenel, kterého Hoppe cituje, píše: "Monarcha byl nahlížen jen jako soudce a nikoliv jako legislativec. Činil subjektivní práva respektovanými a respektoval je sám; nalézal již existující právo a nebyl spor o to, že práva byla přednější než jeho autorita… Subjektivní práva nestála na nejistém lenním majetku (udělení lenního majetku), ale byly absolutním vlastnictvím. Panovníkovo právo bylo též absolutní (zde je to něco ve smyslu nároku na majetek). Bylo to subjektivní právo, stejně jako ostatní právo, (ačkoliv vznešenějšího vnímání) ale nemohlo odstranit jiná práva...Opravdu, byl zde hluboce zakořeněný pocit, že všechna pozitivní práva stojí nebo padají společně; pokud král pohrdal majetkovým titulem soukromého občana k jeho půdě, tak mohlo být pohrdáno i královým titulem k jeho trůnu. Důkladný, i když poněkud nejasný, koncept zákonnosti ustanovil solidaritu všech práv. Žádná změna v těchto právech nemohla býti provedena bez souhlasu držitelů těchto práv. V pozoruhodném kontrastu za demokracie s výkonem moci zahaleným v anonymitě, presidenti a parlamenty rychle vyrostli nad právo. Stali se nejenom soudci ale i legislativci, tvůrci "nového" práva. „Dnes,“ píše de Jouvenel: "jsme zvyklí mít naše práva pozměněná suverénními rozhodnutími legislativců. Pronajímatel se už více nediví tomu, že je nucen si podržet nájemce; zaměstnavatel je neméně zvyklý zvyšovat mzdy svých zaměstnanců na základě dekretů Moci. Dnes se má za to, že naše subjektivní práva jsou nejistá a dána na pospas rozmaru autority." (4).
Soukromý majetek a podnikání je tak za demokracie podstatnou měrou vykořisťováno a rabováno, což má ekonomické důsledky v tom, že majitelé a podnikatelé mají menší motivaci oficiálně držet soukromý majetek a podnikat. Je trestána soukromá iniciativa a podnikavost. O řadě věcí rozhoduje neplodná a strnulá státní byrokracie a nikoliv pružnější majitel a podnikatel. To vede k postupnému poklesu hospodářského růstu, stagnaci a posléze i k úpadku. Řada evropských demokracií se dostala do bodu stagnace. Zdá se tedy, že je čeká úpadek, pokud nedojde k nějaké změně. Podívejme se na příslušnou statistiku. Dlouhodobá průměrná tempa růstu reálného HDP dnešních zemí Eurozóny vykazují dlouhodobě sestupnou tendenci. V letech 1950-1959 byl tento růst 5,8 % ročně. V letech 1960-1969 šlo o 4,3 % a v letech 1970-1979 pořád o dost slušných 3,1 %. V letech 1990-2000 se růst smrskl už jen na 2,1 % ročně, což ale je ještě celkem slušný údaj, zvláště z dnešního bodu pohledu. Po roce 2000 totiž přišla katastrofa. Údaje za roky 2000-2009 vykazují růst už jen o 1,1 % ročně a údaje za roky 2010 až 2015 už jen o 0,8 % ročně (5). Dnes bude situace ještě horší. To vše Hoppeho názor potvrzuje.
Hoppe, ale samozřejmě nepoužívá jen odkazy na statistiku nebo historii. Hodně věcí ve své knize dedukuje z toho, jak lidé jednají (z axiomu jednání). Odmítá umělou dichotomii, že člověk na trhu sleduje především vlastní zájem, kdežto tentýž člověk sleduje jako politik, státní úředník a volič údajně veřejný zájem. To Hoppeho vede třeba k následujícímu poznatku. Bez práva na secesi, je dle něj demokratická vláda ekonomicky řečeno, povinným teritoriálním monopolistou stran obrany a konečnou rozhodovací autoritou (soudnictví) a je v tomto smyslu nerozlišitelnou od knížecí vlády. Podobně jako knížata nedovoluje secesi, ta je za demokracie zakázaná. Navíc jak vyplývá z pozice nuceného monopolisty, jak demokratická, tak stejně tak knížecí vláda, drží právo zdaňovat. To znamená, že obě mají povoleno unilaterálně určit, bez souhlasu svých chráněnců, sumu, kterou musí ochraňovaní platit za svoji ochranu. Od této obecné klasifikace povinného monopolu, může být odvozena základní podobnost jak knížecí tak demokratické vlády: "pod monopolistickým aparátem, bude cena spravedlnosti a ochrany trvale růst a kvantita a kvalita spravedlnosti a ochrany bude upadat. Jakožto vyvlastňují ochránce, daněmi živená obraná agentura, je slovním protimluvem a nevyhnutelně povede k většímu zdanění a menší produktivitě. Dokonce i když, jak klasičtí liberálové obhajovali, vláda omezí svoje aktivity exkluzivně na ochranu již předtím existujících majetkových práv, vyvstane otázka toho, kolik je potřeba ochrany. Motivována (tak jako každý) vlastními zájmy a náročností práce, ale s jedinečnou mocí nad daněmi, vládní činitelé budou míti reakci stále stejnou: maximalizovat výdaje na ochranu, a lze si představit, že téměř celé národní bohatství může být spotřebováno náklady na ochranu, a ve stejný čas minimalizovat aktuální rozsah produkce. Čím více peněz může někdo utratit a čím méně musí pracovat stran produkce, tím lépe pro něj. Navíc monopol na soudní pravomoc bude nevyhnutelně vést k trvalému úpadku kvality ochrany. Jestliže se někdo může odvolat jen k vládě pro spravedlnost, justice bude deformována ve prospěch vlády, bez ohledu na ústavy a odvolací soudy. Ústavy a odvolávací soudy jsou vládními ústavami a institucemi a jakékoliv omezení vládních aktivit, které mohou zajistit, jsou nevyhnutelně rozhodovány zaměstnanci jedné a té samé instituce. Předvídatelně pak definice vlastnictví a ochrana budou trvale měněny a rozsah soudních kompetencí bude rozšiřován ve prospěch vlády." (6).
Ovšem je zde jeden podstatný rozdíl mezi knížecí a královskou vládou a demokratickou vládou a je to rozdíl, který je velmi podstatný a velmi nepříjemný. Dejme slovo opět Hoppemu: "Předvídatelně, za demokratických podmínek EXISTUJE tendence každého povinného monopolu, zvyšovat ceny a snižovat kvalitu, posílena. Jako dědičný monopolista, kníže považuje teritorium a obyvatele pod svou vládou za své osobní vlastnictví a provozuje monopolní exploataci svého "vlastnictví". Za demokracie exploatace nezmizí. Ačkoliv je každému povoleno vstoupit do vlády, nejsou tak eliminovány rozdíly mezi vládci a ovládanými. Vláda a ovládaní NEJSOU jednou a tou samou osobou. Místo knížete, který považuje zemi za své soukromé vlastnictví, je monopolistická péče dána dočasným a zaměnitelným držitelům moci. Tento držitel nevlastní zemi, ale dokud je ve svém úřadě, je mu povoleno ji používat pro své výhody a výhody své suity. Vlastní její současné užití, užívací právo, ale ne její kapitálovou hodnotu. To neeliminuje vykořisťování. Spíše to činí exploataci méně předvídatelnou a provozovanou s malým anebo žádným ohledem na kapitálovou hodnotu. Jinými slovy, tato exploatace je KRÁTKOZRAKÁ." (7). I kdybych zde neměl upozornit na nic jiného z Hoppeho knihy, tak toto stojí za to a jde o jednu z velmi klíčových věcí, kterou v knize najdeme.
Hoppe tento svůj poznatek dále pojednává detailněji a tvrdí: "Jak dědičná knížata, tak demokratičtí držitelé mohou zvýšit svoje současné výdaje pomocí vyšších daní. Nicméně kníže má tendenci se vyhnout zvyšování daní, jestliže by to vedlo ke konzumaci kapitálu - pokles současné diskontované hodnoty kapitálové hodnoty, jejíž je majitelem. Naopak, držitel demokratické moci nevykazuje žádnou takovou zdráhavost. Zatímco tento vlastní současné daňové výnosy, nevlastní kapitálovou hodnotu, která je odvozena z toho, co dělají druzí. Pak, za demokratických podmínek zdanění roste daleko za úroveň knížecí vlády. Navíc, jak knížata, tak držitelé moci mohou zvýšit své současné výlohy pomocí dluhu a obdaření mocí zdaňovat, tyto dvě skupiny mají tendenci způsobit více dluhů, než by udělali soukromí občané. Nicméně, zatímco kníže zvažuje závazky vůči svému osobnímu vlastnictví, kdykoliv si půjčuje (prodává dluhopisy) nevládní veřejnosti (z toho důvodu, že současná hodnota jeho vlastnictví klesá), demokratický držitel moci je od takového uvažování osvobozen. Může si užívat všechny přínosy vyššího současného utrácení, zatímco splatnost a současný propad v hodnotě vlastnictví dopadá na jiné. Dle toho, vládní dluh je vyšší a roste rychleji za demokratických podmínek, než za knížecí vlády." (8). Demokratičtí politici a úředníci tedy mají tendenci nemyslet moc v delším horizontu než je jedno nebo dvě volební období, protože k tomu nemají žádnou motivaci. Je jim vcelku jedno, co se s danou zemí stane za deset let, byť by to s ní mohlo dopadnout velmi špatně. A právě toto je hlavní sdělení Hoppeho právě vydané knihy.
Hoppe pak dále v knize rozebírá další aspekty této skutečnosti a aplikuje je na další společenské záležitosti. A tak se zde můžete dozvědět o tom, že rozvrat rodin, vysoká míra kriminality anebo problémy s migrací, mají své kořeny zcela anebo aspoň z části právě v demokracii. Nechť vás tedy zláká intelektuální událost tohoto roku, kterým vydání této knihy dozajista je, k dalšímu podnětnému čtení.
Cesta k vydání této knihy nebyla snadná. V srpnu 2019 se překladatel domluvil s Liberálním institutem, a ten bez problémů souhlasil. Ale v dubnu 2021 když byl překlad zhruba hotov, překladatele informoval Dominik Stroukal, že se nálada v Liberálním institutu změnila a vydání nebude průchodné! Pochopitelně prsty v tom má nechvalně známý Martin Pánek. Naštěstí se ale do věci vložil profesor Josef Šíma a zajistil vydání knihy na Slovensku. Na křtu knihy byl přítomen i samotný H. H. Hoppe. Úklady se však podařilo překlenout a kniha je na světě.
Kniha je k mání pro české čtenáře na webu AUSEKON (v pokladně by mělo stačit dát "Česká republika"). Druhá možnost je kontaktovat přímo překladatele.
(1) Hoppe, H. H. Demokracie, bůh který selhal (výběr). Třebíč: Bawerk.eu 2021, str. 10-11.
(2) Ibid., str. 11.
(3) Ibid., str. 12-13.
(4) Ibid., str. 13-14.
(5) Janáček, K. a Janáčková, St. Ekonomický úpadek Evropy. Praha: Institut Václava Klause 2017, str. 10.
(6) Hoppe, H. H. Demokracie, bůh který selhal (výběr). Třebíč: Bawerk.eu 2021, str. 26-27.
(7) Ibid., str. 28.
(8) Ibid., str. 29.