Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Poznámka: Tento článek byl napsán již před nějakou dobou a neprošel kdysi mou autocenzurou. Tehdy jsem působil na webu Mises.cz. Po jistém váhání ho zde otiskuji. Jednak proto, že na web Mises.cz už delší dobu nepřispívám (a s lidmi kteří ho tehdy vedli už nijak nespolupracuji ani s nimi nejsem v kontaktu) a tedy se člověk nemusí bát, že by si to u nich rozházel (jak jsem se obával kdysi) a za druhé kdo ví, zda bude možné v budoucnosti takové články vůbec "tisknout" i kdekoliv jinde. Možná, že s článkem bude problém i teď.

Tož držte palce tomuto článku! Uvidíme zda vydrží! když tak zálohujte!

Úvod
Svoji známou studii „Cikáni“ napsal původem německý Žid Werner Cohn (1926-2018) už v roce 1973. Primárně se tato zabývá severoamerickými Cikány, což je potřeba mít na paměti, ale i tak je kniha pro české čtenáře zajímavá. Navíc díky době, ve které tato kniha vznikla, se dá říci, že je prostá nánosu dnešní politické korektnosti. Podívejme se nyní na některé zajímavosti z této knihy.

Elitářství?
Velmi zajímavé je to, co autor tvrdí o tom, jak se Cikáni sami vnímají a jaký mají vztah k ostatním lidem. Autor sám tvrdí, že jeho informátoři se nikdy nestali jeho přáteli v tom smyslu, jaký se s tímto výrazem obvykle pojí. Za každé sezení se svým informátorem i jeho synem Vaniem platil autor pět dolarů. Píše: „Ačkoliv jsme se vídali častěji, než se vídám s kterýmikoli z mých přátel, nikdy mezi námi nevznikl osobní vztah…. Se ženou jsme byli pozváni na mnohé cikánské oslavy, stejně tak tam byli ovšem pozvání i další ne-Cikáni, s nimiž Cikáni udržovali pracovní vztahy: prodejci aut, sociální pracovníci, detektivové. Rituální separace Cikání a gažů (outsiderů), již považuji za centrální prvek cikánské kultury, přitom zůstala zachována.“ [1]. Z toho se dá soudit na určitou odtažitost Cikánů od ostatní společnosti, na určité jakoby elitářství. To ostatně dokládá další citace: „…Cikáni mají silně vyvinutý smysl pro integritu své vlastní kultury a udržují nedotknutelné rituální oddělení od outsiderů. Cikáni se s outsidery společensky nesdružují. Ženy se vyhýbají sexuálním kontaktům s outsidery velice účinně a nekompromisně. Kromě obchodu Cikáni do domů ne-Cikánů nevstupují. Tato rituální separace je umožňována a posilována všemi ostatními složkami cikánské kultury. Zábava a veselí cikánských oslav dává průchod pýše a štěstí plynoucím z toho, že dotyčný není gažo. V případech, kdy nevěsta opustí svého muže (vím o jediném případu, kdy se tak stalo), ukládá instituce platby za nevěstu ohromný peněžitý trest. Cikánský jazyk, které každé Cikáně, které jsem v Severní Americe potkal, ovládalo naprosto perfektně, představuje komunikační prostředek vylučující outsidery. Kategorie tohoto jazyka nepřipouštějí možnost nespecifikovaného ‚člověk‘ [man], ale zdůrazňují a vyžadují rozlišení ‘Cikán’ [Gypsy] versus ‘ne-Cikán’ [non-Gypsy]. Ve zkratce – Cikáni odmítají náš každodenní život a hodnoty naší kultury.” [2].

Cikán nerovná se Rom
V Evropě Cohn narazil na Romy v naprosté většině zemí, ale: „Na druhé straně žije v každé z evropských zemí, pravděpodobně s výjimkou Rumunska, celá řada různých skupin Cikánů, kteří svým počtem Romy patrně převyšují. Ve Francii žijí tři hlavní cikánské skupiny: Romové, španělští Cikáni a manušové (manuš). Španělští Cikáni hovoří dialektem španělštiny s jistou příměsí slov indického původu; většina španělských Cikánů podle všeho náleží k této skupině, která však podle mých informací nebyla doposud nikdy důkladně studována. Manušové jsou v Německu známí jako sintové (sinti).“ [3]. V Jugoslávii narazil autor na kočovné Romy, stejně jako na asimilované cikánské dělníky v továrnách a též na velice malou skupinu vzdělaných Cikánů (setkal se s armádním důstojníkem, učitelem, mladým básníkem, technikem a několika známými kabaretními umělci) [4]. Z uvedeného logicky plyne, že Rom je Cikánem, ale naopak to neplatí. Nazývat Cikány Romy je asi takové jako bychom pro Slovany používali pojmenování Rusové.

Obživa
Cohn si všímá i způsobu obživy Cikánů. Pro příklad výše uvedení sintové se živili v době výzkumu dle Cohna takto: předpovídání budoucnosti, prodej cetek ne-Cikánům a vedli polokočovný život [5]. Dle materiálů z Evropy starých (v době vydání knihy) asi 600 let se už tehdy obecně vzato jednalo o kočovné skupiny, jejichž ženy předpovídaly místní populaci budoucnost, přičemž po celá staletí panovalo mezi Cikány a ne-Cikány jisté napětí, které bylo způsobováno cikánkou žebrotou, drobnou kriminalitou, krádežemi kuřat atp. [6]. Zajímavostí je, že sami Cikáni předpovědím nevěří, a je to pro ně jen zdroj obživy [7]. Této práci se věnují v USA především cikánské ženy. Co se týká mužů, tak dle Cohna: „Největší část mužských aktivit ovšem spočívá v činnostech, které budu nazývat ‚cikánské práce‘. Ta má několik forem, co se však týče její základní povahy a metody, je jen jedna. Cikánská práce je způsobem, jak být Cikánem, stejně jako je předpovídání budoucnosti způsobem, jak být Cikánkou. Nejdůležitější částí cikánské práce, již se věnují skoro všichni muži, je v dnešní době nákup a prodej ojetých aut a přívěsů. Mezi její další formy patří oprava karosérií, pobírání sociální podpory a práce pro policii.“ Přičemž uvedený prodej aut nebyl někdy moc poctivý: „Staří Cikáni s pýchou vyprávějí, jak jejich otcové a dědové prodávali koně, přičemž využívali celou řadu triků, aby dokázali z herky udělat na pohled dobrého koně. Prodej ojetých aut v současnosti pokračuje v této tradici.“ [8]. Autor také doplňuje, že: „Většina Cikánů, které znám, pobírá sociální dávky. Protože zisk z předpovídání budoucnosti a prodeje ojetých aut je nárazový a nelze jej považovat za stálý příjem, jsou sociální úřady nuceny uznat nároky Cikánů na sociální podporu.“ [9].

Připomeňme tu to, co napsal český historik Ctibor Nečas o zaměstnání Cikánů v Českých zemích v 18. a 19. století: "Z tradičních řemesel bylo pro zajištění životní existence Romů nejužitečnější kovářství.". Šlo o výrobu hřebíků, řetězů a drobnějšího zemědělské nářadí. Další zdroj uvádí výrobu seker, motyk, nebozezů, rožňů, zámků atp. Toto zboží pak Romové směňovali za jídlo a jiné potřebné věci. Až svoji produkcí nasytili Romové lokální trh, tak se přemístili dále a časem se opět vrátili. Pro tento způsob kovářství se dokonce ujal termín cikánské či malé kovářství. "Druhou nejfrekventovanější romskou profesí bylo překupnictví.". Nástup manufakturní a tovární produkce ovšem tyto možnosti omezil a Romové museli zejména kovářské řemeslo (ale také překupnictví a hudební činnost) opouštět [10]. Ekonomika nyní nabízela jiné práce. Dle Nečase: "Romové pracovali téměř pravidelně při sklizních obilí nebo řepy na velkých hospodářstvích a za několikatýdenní práci si po jejím skončení přinášeli domů poměrně slušné deputáty." Dále vypomáhali krátkodobě při polních pracích také u místních rolníků, dále na stavbách, při lesních a regulačních pracích, v cihelnách, v lomech, v domácnostech vesničanů, jako pasáci dobytka atp. Tyto práce nepotřebovaly žádnou velkou kvalifikaci nebo dovednost [11]. Nečas upozorňuje, že mezi další zdroje příjmů některých romských rodin patřilo i žebrání a prostituce [12]. Nečas se věnuje také kriminalitě tehdejších Romů: "Z majetkových deliktů se vyskytovaly nejčastěji prosté krádeže, po nichž následoval polní a lesní pych a jiné formy svépomocného přisvojování. Předmětem této trestné činnosti se stával menší dobytek, zejména drůbež, dále kusy šatstva a prádla, peřiny a rovněž potraviny… Uvedená kriminalita měla příležitostný ráz a škody z ní nebyly přílišné."[13].  S kriminalitou mohly (ne však nutně) mít co do činění i hazardní hry. Dalším problémem byly podvody při překupnictví - například prodej starých a dušných zvířat při snaze zakrýt jejich vady [14].

Koncem 19. století se pro Moravu uvádí, že mezi Romy bylo usedlých již téměř dvě třetiny [15]. Konstatuje se také, že asimilace Romů usedlých v obcích probíhala rychleji a příživnické zdroje obživy (zřejmě je myšlena žebrota a drobné krádeže) byly těmito využívány stále méně. Bylo totiž výhodné být za dobře se sousedy, protože tito mohli v nouzi Romům pomoci. Romští výrobci pak měli i strach o případnou ztrátu svých klientů [16]. V Čechách ovšem k takovémuto vývoji moc nedocházelo. Celkově se tyto skutečnosti podobají Cohnovým zjištěním, akorát neexistence státu blahobytu a malá dostupnost sociálních dávek v 18. a 19. století vedli část Cikánů k akulturaci případně i k asimilaci. Rozdíl je také v případě prostituce, která se třeba u nás u Cikánek vyskytovala a i dnes vyskytuje.

Inbreeding
Autor také sbíral informace o cikánských sňatcích. Sestavil soubor 199 sňatků a došel k zajímavým až zarážejícím údajům: „Pokud vezmu do úvahy poměr mně známých případů manželství mezi prvními bratranci a sestřenicemi, mezi něž ovšem počítám pouze ta manželství, u kterých mám přiměřeně kompletní data o předcích obou manželů, mohu odhadnout, že sňatky prvních bratranců a sestřenic [děti sourozenců, pozn. autora] představují 16 procent všech cikánských manželství. Obdobný odhad poměru všech konsangvinních (pokrevních) manželství – zahrnujících i svazky druhých bratranců a sestřenic [děti prvních bratranců a sestřenic, pozn. autora] a druhých bratranců a sestřenic jednou posunutých [tj. posunutých o jednu generaci, pozn. autora]  – nás vede k závěru, že zhruba polovina cikánských manželství je uzavřena mezi pokrevními příbuznými. Význam tohoto zjištění se ukáže, porovnáme-li je s poznatky o jiných skupinách. Cavalli-Sforza s Bodmerem ukazují, že tak vysoký stupeň inbreedingu (sňatků pokrevních příbuzných) je v lidských skupinách značně neobvyklý. Ani velice izolované malé skupiny, které také vykazují vysokou míru inbreedingu, zdaleka nedosahují hodnot severoamerické cikánské populace. Co se týče skupin dané velikosti, představují tedy Cikáni se svou mírou inbreedingu podle všeho unikátní případ.“ [17]. Přičemž autor uvádí: „Míra inbreedingu může mít škodlivý vliv na zdraví Cikánů a může také snižovat měřené hodnoty inteligence.“ [18].

V severoamerických (ale i jiných) cikánských společnostech je zvykem, že rodina ženicha platí nemalé peníze rodině nevěsty jakoby za tuto nevěstu. Z toho důvodu není moc překvapivé, že: „Z uvedených dat můžeme vyvodit předběžný závěr: institut ceny za nevěstu činí výhodným uzavírání sňatků více méně v rámci rodiny, protože břímě platby může být zmírněno řadou různých recipročních opatření.“ [19]. Jde zde v podstatě o snahu snížit náklady. Cohn toto zajímavé téma uzavírá: „Výše jsem uvedl, že cikánské příbuzenské terminologii snáze porozumíme, vezmeme-li v potaz institut platby za nevěstu. V této kapitola jsem se pokusil ukázat, že velice vysoký koeficient inbreedingu v cikánských skupinách je s tímto institutem spojen také. Navíc, protože musíme předpokládat, že taková míra inbreedingu bude mít přinejmenším nějaké důsledky pro genofond Cikánů, naznačují uvedené úvahy také existenci specifické vazby mezi kulturním faktorem platby za nevěstu a biologickým faktorem, jakým je genofond.“ [20]. Uvedená preference vlastních příbuzných se odráží i v tom, že: „Každý jeden Cikán má za to, že jeho vlastní a spřízněné kmeny jsou – co se týče sociálního kontaktu a výměny manželských partnerů – vhodnější než kmeny ostatní.“ [21]. Cenu za nevěstu znají i někteří evropští Cikání [22].

Další zajímavostí dle Cohna je to, že většina předků Cikánů měla podle všeho evropský původ a i skupina jako celek pobývala po mnoho staletí v evropské kulturní oblasti [23]. Zajímavé je také i Cohnovo tvrzení, že: „Cikáni často předstírají oddanost křesťanským hodnotám a patriotismus, já jsem se ovšem s autentickou loajalitou k politickým či náboženským institucím nikdy nesetkal.“ [24].

Pasivita
Autor ve své slavné knize upozorňuje i na pasivitu, s kterou se u Cikánů setkal: „Byl jsem však také svědkem značné nudy a jednotvárnosti cikánského životního stylu. Vaniovy malé dcery například celý den koukaly na televizi. K návštěvě školy rodiče děti nijak zvlášť nepobízejí a v místech, kde sídlí jen málo Cikánů, nemají děti často na práci nic jiného než sledovat televizi a doprovázet rodiče při nákupech. Vaniovy dcery mají ve městě sestřenice a bratrance, s nimiž si někdy hrají, nevěřím však, že by si kdy hrály s ne-cikánskými dětmi.“ [25]. Jinde v knize autor tvrdí, že cikánské děti nejsou vychovávány ke sledování svých vlastních cílů tak, jak je tomu u gažů [26].

Tady nelze vynechat pár poznatků z knihy „Nenechali se vyloučit“ od české autorky Laury Fonádové. Ta sledovala vzestup některých Cikánů (Romů) v ČEské republice. Autorka identifikovala na základě výpovědí Romů sociální předpoklady, které byly přítomny u všech jí zjištěných tří vzestupných mobilitních drah, a ukazuje, že všechny jsou podmíněné jistou mírou asimilace, nikoliv však kulturní, nýbrž socioekonomické. Navíc individuální úsilí, ambice, aspirace, zájem dosáhnout určitého cíle a být úspěšný, zkrátka aktivní role jedince byla přítomná ve všech těchto drahách [27]. A shrnuje, že vliv na sociální vzestup měly především tyto podmínky: Především je to snaha rodin původu orientovat se na majoritní sociální okolí, orientace na jeho hodnoty a normy, týká se to jazyka, ale i přebírání vzorců života většinového okolí a následnou snahu přiblížit se k němu, což pravidelná interakce s většinovým prostředím na každodenní úrovni umožňuje. Dále: v každé popisované rodině měli rodič (nebo alespoň jeden z nich) vždy nějaké soustavné zaměstnání, takže žádný z respondentů se v dětství přímo nesetkal s absolutní formou materiální deprivace. Dalším podstatným předpokladem sociálního vzestupu je postoj, který autorka vymezila pomocí slovního spojení "zajímali se, měli ambice". Představuje pomyslný protipól strategie závislosti, pasivity či rezignace. Vliv vedle uvedeného někdy měla i výrazná postava učitelky [28].

Poznámky:
[1] Cohn, W. Cikáni. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON) 2009, str. 25.
[2] Tamtéž, str. 51.
[3] Tamtéž, str. 26.
[4] Tamtéž, str. 27.
[5] Tamtéž, str. 26.
[6] Tamtéž, str. 32. Údajné krádeže dětí Cikány jsou zřejmě zcela nereálné.
[7] Tamtéž, str. 34-35.
[8] Tamtéž,, str. 38-39.
[9] Tamtéž, str. 38-39.
[10] Nečas, C. Rom – Cikán - Příklad Martina Daniela vulgo Nosála. In Fasora, L. aj. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, str. 481 a podobně i str. 489 a Nečas, C. Rom – Příklad Jana Malíka jeho rodu. In Malíř, J. aj. Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, str. 272.
[11] Nečas, C. Rom – Cikán - Příklad Martina Daniela vulgo Nosála. In Fasora, L. aj. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, str. 485 a podobně Nečas, C. Rom – Příklad Jana Malíka jeho rodu. In Malíř, J. aj. Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, str. 274.
[12] Nečas, C. Rom – Cikán - Příklad Martina Daniela vulgo Nosála. In Fasora, L. aj. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, str. 482 a 486.
[13] Tamtéž, str. 486. Ke kriminalitě na příkladu Bohusoudova viz i Nečas, C. Rom – Příklad Jana Malíka jeho rodu. In Malíř, J. aj. Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, str. 273-274.
[14] Nečas, C. Rom – Příklad Jana Malíka jeho rodu. In Malíř, J. aj. Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, str. 481.
[15] Muzeum, stálá expozice Příběh Romů, sál 3. V Čechách byla situace rozdílná a během 19. století se zde Romové moc neusazovali. Živili se zde překupnictvím, podomním obchodem, jako broušením, opravováním deštníků, čistěním peří, žebrotou a drobnými krádežemi (Muzeum, stálá expozice Příběh Romů, sál 3).
[16] Muzeum, stálá expozice Příběh Romů, sál 3.
[17] Cohn, W. Cikáni. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON) 2009, str. 43-44.
[18] Tamtéž, str. 44.
[19] Tamtéž, str. 45.
[20] Tamtéž, str. 47.
[21] Tamtéž, str. 23.
[22] Viz zde: http://www.antropoweb.cz/cs/rodina-manzelstvi-a-pribuzenstvi-u-cikanskych-skupin-v-cr-a-v-zahranici.
[23] Cohn, W. Cikáni. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON) 2009, str. 49
[24] Tamtéž, str. 50. V Evropě by dle autora mohla být situace v tomto případě možná odlišnější.
[25] Tamtéž, str. 34.
[26] Tamtéž, str. 48.
[27] Fónadová, L. Nenechali se vyloučit. Brno: Masarykova univerzita 2014, str. 12
[28] Tamtéž, str. 109-110.