Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

V této kapitole se podíváme podíváme na školství, zdravotnictví a sociální péči. To jsme již udělali v případě Prahy, ale tentokrát se to bude více týkat Českých zemí obecně. Opřeme se zejména (ne však výhradně) o 6. schůzi České národní rady (dále jen ČNR) ze dne 30. června 1987, která se této problematice hojně věnuje.

Školství
Úroveň vybavení školství v Praze nebyla valná a zřejmě to platilo i pro zbytek České socialistické republiky. Předseda vlády ČSR Josef Korčák na 2. schůzi ČNR ze dne 3. července 1986 uvedl, že: „Zvláštní pozornost budeme věnovat přípravě mládeže pro dělnická povolání. Výuku v nevyhovujících budovách a na strojích, které neodpovídají úrovni osmdesátých let, nelze donekonečna omlouvat chybějícími kapacitami nebo nedostatkem finančních prostředků.“ [1].

Obsáhlý referát na téma školství měl na 6. schůzi ČNR komunistický poslanec Václav Reinberg. Tento si všiml toho, že pánovací komise se zmílila v přírůstku poddaných. Ti se totiž z pohledu plánů neplánovaně de facto přemnožili: „Problémy se koncentrují především do oblasti plánu počtu pracovníků a limitu mzdových prostředků. Skutečnost je taková, že úvahy České plánovací komise v tomto směru podhodnocují skutečnou potřebu školství. Původní projekce obyvatelstva provedená Českým statistickým úřadem v roce 1982 a použitá při zpracování 8. pětiletky, podhodnotila skutečný demografický vývoj. Proto dochází k překračování plánu výkonů mateřských škol, základních a středních škol v počtech dětí a žáků a v počtech tříd. Přitom snižování počtu tříd lze realizovat mimo městské aglomerace jen velmi obtížně. Platí to zejména pro příhraniční oblasti, kde škola má navíc důležitý společensko-politický význam, neboť když není škola, obec se vylidňuje. Výuka musí být na našich školách denně zabezpečena. V plánech stanovenými počty pracovních sil nebylo však možno úkoly roku 1986 zabezpečit a tím docházelo - i při uplatňování racionalizačních a úsporných opatření - k jeho překračování. Plán počtu pracovníků byl celkově překročen o 1705 pracovníků t. j. o 0,7 % a plánovaná průměrná mzda u rozpočtových organizací nebyla splněna o 16,- Kčs t. j. 0,6 %. Na krytí mezd vyššího počtu pracovníků bylo nutno dodatečně vyčlenit další mimořádné finanční zdroje a z části použít i prostředků na odměny, které zůstaly za rok 1986 téměř ve všech krajích stabilizovány na úrovni roku 1985. Rozpor je zesilován i tím, že v plánu na rok 1986 ani v plánu celé pětiletky nejsou zahrnuty počty provozních pracovníků při uvádění nových kapacit do provozu a příslušné mzdové prostředky pro ně.“ [2]. Došlo tedy i k jisté diskoordinaci (viz hned následující odstavec).

Dále je patrné, že na školství se nedostávaly plně potřebné prostředky: „Výsledky plnění plánu výkonů, počtu pracovníků a mzdových prostředků především v rozpočtové sféře národních výborů v odvětví školství za rok 1986 tak potvrdily nerovnováhu mezi věcnou částí plánu a plánem práce. Problémem zde zůstává i způsob plánování v odvětvích řízených národními výbory. Česká plánovací komise stanovuje krajským národním výborům počty pracovníků a závazný limit mzdových prostředků formou globálu, tedy bez odvětvového členění. Další rozdělení do odvětví nižších stupňů národních výborů stanoví v souladu se zákonem o národních výborech jednotlivé krajské národní výbory. Položky určené pro odvětví školství jsou mnohdy kráceny a nebo použity k jiným účelům. Výbor České národní rady pro školství a vědu proto považuje za nezbytné, aby Česká plánovací komise ve spolupráci s ministerstvy školství a financí České socialistické republiky projednala řešení uvedených rozporů v prováděcích ročních plánech a současně navrhla řešení ekonomických dopadů do plánu počtu pracovníků a mezd vyplývajících z podhodnocení demografické projekce příslušných věkových skupin dětí. Je jisté, že společnost nemůže rozdělit víc, než vytvoří. O to důsledněji musíme s vynaloženými prostředky účelně a efektivně hospodařit a zároveň kontrolovat zda jsou využívány k účelu, pro který byly původně určeny.“ [3].

Zdá se, že podobně jako dnes, ani tehdy nebyli učitelé úplně spokojeni. Plánování víceméně drhlo i v této oblasti: „Pozornost školských pracovníků je odváděna od pedagogických problémů a celkové kvality pedagogické práce k otázkám ekonomickým. Vzrůstá počet stížností, učitelé zveřejňují často v tisku svá stanoviska, v nichž se objevuje kritika na neschopnost kompetentních orgánů tyto problémy zásadně řešit. Negativní dopady jdou, jak jsem již uvedl, i do mzdové oblasti. Mzdy pracovníků, o které se překračuje plán jsou hrazeny z prostředků meziročního mzdového nárůstu, v některých okresech dochází i k poklesu průměrné mzdy ve školství proti předchozímu roku. Přetrvává nízký podíl pobídkových složek v platu pedagogických pracovníků, čímž je omezeno využívání účinných způsobů mzdové stimulace. V této souvislosti je nutno ocenit rozhodnutí stranických a státních orgánů o zvýšení platů pedagogických pracovníků. Nepřipusťme však, aby dopad tohoto významného rozhodnutí byl postupně rozmělňován chybnými přístupy v plánování a řízení a nerespektováním oprávněných potřeb výchovy a vzdělávání naší mladé generace. Problémy plánování ve školství obecně a v působnosti národních výborů zvlášť je nutno z tohoto hlediska co nejdříve dořešit.“ [4].

V kapitole o pražském zdravotnictví jsme se již dozvěděli, že všude tam, kde je odděleno placení za statky od jejich spotřebovávání, a kde jsou dané statky nabídnuty jakoby zdarma, dochází k nadměrné poptávce po těchto statcích, k jejich nadměrné spotřebě a jejich nedostatkům. To zákonitě vede k přetížení výrobních faktorů a vzniku jejich umělého nedostatku a dále nutnosti hledat někde úspory (nutnosti někde něco obětovat). Bohužel díky neexistenci možnosti provádět ekonomickou kalkulaci nevíme, kde tyto úspory provést. Také jsme si řekli, že tam, kde je odděleno placení za statky od jejich spotřebování, je klientem posyktovatelů takovýchto to statků nadřízený úředník anebo politik a nikoliv ten, kdo tyto statky spotřebovává. Ve vztahu k těmto „falešným“ klientům se nebudou poskytovatelé těchto statků moc snažit a jejich motivace nebude valná. Tito „falešní“ klienti se totiž při poskytování nekvalitních statků nemohou rozhodnout, že danému poskytovateli za ně nezaplatí a půjdou jinam, anebo že se vzdají spotřeby. Z uvedené citace je to docela patrné, kdo zde byl skutečným klientem, který přiděloval výplatu.

Kultura
Ohledně kultury je zájímavé prohlášení, že: „Při rozvoji kultury byly finančně zajištěny základní úkoly kulturních a kulturně výchovných zařízení. Nutno zároveň dodat, že získané vstupné zdaleka nekryje výdaje těchto zařízení. Péče o rozvoj kultury a o její zpřístupnění široké veřejnosti se projevuje i v tom, že na jednu vstupenku do divadla jsme v průměru loni poskytli příspěvky ve výši 54 Kčs a jednoho návštěvníka kina 1,80 Kčs.“ [5]. Pokud použijeme dříve odvozený hrubý přepočet, že jedna tehdejší koruna je 5.25 koruny dnešní (roku 2012), tak byly dotace zhruba 283 korun u divadla respektive 9.50 Kč u kina. Návštěvníci divadel tak byli z nějakého důvodu o dost více protěžováni. Přičemž se však na 4. schůzi uvádí, že je počítáno i s postupným odstraňováním havarijního stavu některých divadelních budov [6], čili doatce by musely být ještě větší než byly, aby bylo vše v pořádku. Zde je důležité si uvědomit, že ztrátovost divadel znační to, že o tento statek nebyl mezi lidmi takový zájem. Případně značí neefektivnosti v hospodaření těchto divadel. Každopádně to však znamenalo vynaložení vzácných výrobních faktorů, které nemohly být vynaloženy na jiné potřeby obyvatel.

[1] Stenoprotokoly 2. schůze České národní rady: Čtvrtek 3. července 1986, Předseda vlády ČSR soudruh Josef Korčák, list s002002, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/002schuz/s002002.htm. Dle 6. schůzebylo vynaloženo poměrně dost peněz: „Neinvestiční výdaje na školství představovaly v roce 1986 15,1 mld Kčs. Proti předchozímu období stouply o půl miliardy. Zajistili jsme potřebnou údržbu a modernizaci včetně přístaveb a nástaveb školských objektů. Na tyto účely bylo využito 1,4 mld Kčs. Pozornost věnujeme dětem, které žijí v oblastech se zhoršeným životním prostředím. Na provoz škol v přírodě jsme vyčlenili 570 mil. Kčs.“ -  viz Stenoprotokoly 6. schůze, Ministr financí ČSR Jiří Nikodým, list s006003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006003.htm.
[2] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Úterý 30. června 1987, Poslanec Václav Reinberg, list s006007, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006007.htm.).
[3] Ibid.
[4] Ibid.
[5] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Úterý 30. června 1987, Ministr financí ČSR Jiří Nikodým, list s006003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006003.htm.
[6] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Čtvrtek 11. prosince 1986, Poslanec Jiří Fleyberk, list s004010, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004010.htm.