U rudého snědeného krámu I.C
• Beroun: co s volným časem po práci? Makat „dobrovolně“ v akci Zet! Masařky. A Rudá šlechta stavěla rychleji
Asi nejzajímavější a nejpodrobnější pojednání o sledovaném období jsem našel v historii středočeského Berouna. Co se týkalo brigád: „…obzvláštní aktivitu vyžadoval národní výbor a stranické orgány od občanů před sjezdy KSČ, kdy se na počest těchto monstrózních akcí uzavíraly závazky, pořádaly mimořádné „dobrovolné“ národní směny v podnicích i v ulicích při zvelebování města.“ [49]. Akce Z (zvelebení – tj. budování samoobsluh, hřišť, úprava ulic apod.) plánovalo samo město, zajistilo stavební kapacity, od státu obdrželo účelové dotace a pomocné práce pak provedli sami občané zdarma: „Někdy skutečně dobrovolně, někdy z donucení. Chtěl-li například někdo umístit svou ratolest do mateřské školky, musel odpracovat určitý počet hodin na její stavbě. V druhé polovině osmdesátých let se velká část plánovaných Akcí Z v Berouně již vůbec nerealizovala kvůli stále slábnoucímu proudu dotací z rychle se vyprazdňující státní pokladny.“ [50]. Jak je z tohoto a podobných předchozích příkladů patrné, tak při hodnocení pracovní doby za bývalého režimu je nutné se zabývat i mnohdy nedobrovolnou prací na akcích Z a podobných podnicích.
Co dále se zde můžeme dočíst, třeba následující: „Soukromá bytová výstavba se již od počátku padesátých let záměrně zadržovala kvůli sídlišti. Stavbu rodinného domku povoloval stavební úřad zájemcům jen tehdy, pokud stavebník prokázal, že na stavbu sehnal dostatek tehdy zcela nedostatkového materiálu, což se nepodařilo každému.“ Situace se poněkud napravila v 60. letech. Naopak: „Velká zanedbanost staršího bytového fondu ostatně trápila i jiná města v období socialismu. Památky chátraly stejně jako velké části jádra města. Jen ojediněle se počítalo s opravami.“. Až do stavby přivaděče pitné vody z nádrže Želivky se město potýkalo s chronickými problémy s nedostatkem a kvalitou pitné vody [51].
V 50. a 60. letech trpěli berounští obyvatelé nedostatkem zboží. „Malé skladové prostory způsobovaly časté uzavírání prodejen při přejímkách zboží nebo inventurách, nezřídka v důsledku manka, a kupující museli přetrpět dlouhé fronty, většinou v pracovní době, aby jim v mnoha případech prodejce sdělil ono typické: Nemáme!“ [52]. Dnes zde má Ahold na Husově náměstí otevřeno v pondělí až sobotu do 20 hodin, Ahold na Plzeňské ulici v pondělí až neděli do 22 hodin a Lidl na stejné ulici má v pondělí až neděli do 20 hodin, Penny Market na Třídě míru v pondělí až neděli do 20 hodin atd. [53]. Pokračujme však dále: „V padesátých a v první polovině šedesátých let se zdejší obchody potýkaly i s nedostatkem potravin, zčásti způsobeným vadnou distribucí centrálního plánování, zčásti neschopností kolektivizovaného zemědělství vyrobit dostatek potravin.“ Dle autorů je paradoxní (kdo zná argument nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu, nebude vůbec považovat situaci za paradoxní), ale typické, že největší zásobovací krize postihla Československo právě po dokončení kolektivizace v letech 1961 až 1964, kdy se zhroutila třetí pětiletka. Od února 1962 se nedostávalo masných výrobků, hospodyňky čekající ve frontách na maso byly obdařeny přezdívkou „masařky“, čili frontové bojovnice za maso. Režim vyhlásil v červenci 1963 čtvrtky za bezmasé dny a roku 1964 de facto kapituloval a maso výrazně zdražil. Tropické ovoce se schovávalo na vánoční trhy, 1. máj a podobné události, aby se zvýšila jejich návštěvnost. Situace nedostatečné obchodní sítě prodejen s potravinami se zde vyřešila až v období normalizace [54]. Opět je patrné, že dnešní ceny nelze jednoduše porovnávat s tehdejšími cenami, získání zboží tehdy bylo mnohem nákladnější než by se dle cen zdálo.
Obchod s průmyslovým a dalším (nepotravinářským) zbožím se v Berouně sice od hubených 50. a 60. let rozšířil, ale i tak zůstal dle knihy nejbolestivějším místem socialistického obchodu: „Seznam nedostatkového zboží byl dlouhý, ale na prvním místě zde, jako v jiných městech, figuroval stavební materiál. Opravdu tristní bylo, že ještě koncem osmdesátých let byl “přechodně omezen” prodej pracích prášků, ubrousků a dokonce i toaletního papíru či dámských hygienických vložek.” Situaci alespoň částečně vylepšovaly trhy na hlavním náměstí, a to přesto, že prodejci platili 20 % přirážku [55].
Katastrofální zde byla situace ve službách. Test redaktorů krajského deníku „Svoboda“ u organizací zajišťujících služby z března roku 1985 ukázal, že oprava kapajícího kohoutku potrvá asi 4 až 6 týdnů, umýt auto si mohli nechat až v Praze, v provozovnách okresního podniku služeb měli buď zamčeno, nebo by museli čekat na opravu rovněž několik týdnů a oprava zatékající střechy nebyla až do konce roku možná z důvodu nedostatku kapacit. Finanční pozornosti a melouchaření (již od 50. let) se staly nutnými. Melouchaření: „Režimu se je nedařilo likvidovat, protože stávající systém vytvářel dokonalé podhoubí pro rozvoj „šedé ekonomiky“. Nakonec tento marný boj vzdal a pokusil se melouchaření fakticky zlegalizovat.“ [56]. Šlo opět o kapitulaci. Na druhou stranu dnešní systém současného veřejného školství a regulace práce nám dává možnost alespoň částečného návratu do časů, kdy sehnat řemeslníka bylo kumštem.
V době budování světlých zítřků se ve městě stavělo několik větších budov. Poliklinika byla stavěná Průmstavem od roku 1974 do roku 1983, a jedna z jejich vedlejších budov se ani nerealizovala. Hotel Litava se budoval od roku 1980 a první hosty přijmul až v prosinci 1987. Za to okresní straničtí funkcionáři si nechaly v 70. letech po vynucené změně územního plánu a velkým nákladem postavit reprezentativní sídlo, nazývané berounský Kreml. „Komunisté zajistili této stavbě prioritu, takže postupovala na svou dobu neskutečně rekordním tempem. Staveniště převzal Průmstav v červnu 1975 a 29. června 1978 přestříhávali zdejší funkcionáři pásku sedmipodlažního komplexu…“ [57].
•Slovensko: syntéza místo příkladů
Pro Slovensko použijeme pouze „Dejiny Slovenska“ od D. Kováče, i když se zde některé věci vztahují v podstatě k celému Československu. Již pro 50. léta se zde uvádí, že podle statistik byl hospodářský růst vysoký, ale životní úroveň zaostávala za tímto rozvojem a v letech 1951 až 1956 dokonce stagnovala [58]. Pětiletka z let 1961 až 1965 celkem zkrachovala, což přiznalo i vedení KSČ a státu. Výsledkem plánování bylo: „…ve výrobních závodech se kupily neprodané zásoby zboží, zatímco na trhu chyběli mnohé, často i základní produkty.“. Tyto problémy se rozebíraly i na sjezdu KSS v listopadu roku 1962, všechny nedostatky se však připisovaly nízké úrovni řídící práce [59]. Pro období normalizace autor již hovoří o ekonomické a technologické stagnaci. Zemědělství, těžba uhlí, hutnictví a strojírenství se udržovalo pomocí státních dotací [60]. Od konce 70. let došlo k postupnému poklesu životní úrovně. Normalizátorští ekonomové a politici se rozhodli šáhnout na všechny rezervy a udržovali ekonomiku a sociální situaci na přijatelné úrovni za cenu rezignace na budoucí vývoj. „Ekonomika a státní rozpočet šly úplně na doraz [srovnej se berounskými akcemi Zet, pozn. autora], komunistické sny o budoucnosti se přeměnili na úpornou snahu přežít z roku na rok.“ [61].
Na Slovensku proto došlo k extenzivnímu rozvoji [62]: industrializovalo se, stavěli velké továrny a výroba stoupala, odbyt na světových trzích byl však minimální. Odbyt některých výrobků se zabezpečil ve východním bloku. „Vyrábělo se zastaralou technologií, často pro přeplněné sklady, ale zaměstnanost byla stále stoprocentní. Celý východní blok ekonomicky závisel na SSSR, který byl jednak největším odběratelem výrobků a jednak dodavatelem surovin. … Stagnaci se vládnoucí komunistické garnituře speciálně na Slovensku dařilo kompenzovat tak, že se neinvestovalo do technologie a modernizace výroby, ale všechno, co se vyprodukovalo, se spotřebovalo. I přesto životní úroveň nestoupala.“ [63].
Závěr
Nyní je již patrné, že v obchodech chyběly běžně a někdy i dlouhodobě i takové věci jako toaletní papír, dámské vložky, prášky na praní a hlavně maso. Dále zejména průmyslové výrobky a stavební materiály, uhlí, ale i žárovky a hřebíky, ořechy, luštěniny, punčochy atp. Ne tedy pouze káva, kakao anebo tropické ovoce, které se dovážely z nepřátelské ciziny. Většina zde uvedených věcí se dokonce vyráběla přímo v Československu, jiné v sovětském bloku. Chyběla i elektrická energie a problémem byla i pitná voda. Nedostávalo se bydlení a někteří lidé neměli na nájmy. Stavební fond chátral a lidé bydlící v družstevním dotovali ty, co bydleli ve státním. Nabídka služeb byla slabá. Kvetla šedá ekonomika, melouchaření, zvláštní kontakty a korupce. Běžné bylo zdražování, a to i razantní. Pracovní doba byla díky „dobrovolným“ brigádám ve skutečnosti delší. Volný čas redukovaly i nedostatky a nutnost trávit čas sháněním, což pravděpodobně dopadalo více na ženstvo a pracující lidi, kteří žili sami (někdo se však mohl i v práci docela dobře flákat). Součástí tehdejšího života byly nákupní horečky a paniky. Zdá se, že s ubíhajícím se časem se situace i přes jistý počáteční růst hospodářství neustále zhoršovala. Těmito skutečnostmi se zdá být zasažen i jazyk, což plyne z přezdívky masařky pro ženy stojící fronty na maso, termínu úzkoprofilové zboží anebo prodej nedostatkového zboží 50 na 50. Bylo by samozřejmě vhodné se zaměřit i na největší města - zejména Prahu, to ale třeba někdy příště.
[49] Tošnerová, s. 331.
[50] Ibid, s. 340-341.
[51] Ibid, s. 339 a 341.
[52] Ibid, s. 350.
[53] Převzato z www.mapy.cz.
[54] Ibid, s. 350.
[55] Ibid, s. 351.
[56] Ibid, s. 351. J. Kabát uvádí, že řemeslníci dokonale zneužívali situaci ve svůj prospěch. Mzda byla vyděračská, byla vyžadována asistence, řemeslníci lidem nadávali a diktovali si podmínky ohledně piva i jídla apod. (Kabát, s. 412).
[57] Ibid, s. 340.
[58] Kováč, s. 277. Srovnej se zdrojem v poznámce 2.
[59] Ibid, s. 278-279.
[60] Veřejně vlastněné podniky hospodařily často formálně s vlastními prostředky.
[61] Ibid, s. 302-303.
[62] Otázka je, zda to nesouviselo i s tím, že vládní garnitura normalizace se ve značné míře skládala ze Slováků. Socialistům se velmi často nevyhýbá, jak si povšiml F. A. von Hayek, nacionalismus.
[63] Ibid, s. 303-4. Autor má zřejmě na mysli, že se neinvestovalo do nových prodloužení výrobního cyklu, protože ne vše, co se vyrobilo, se také spotřebovalo, ale docházelo, jak sám autor sděluje, k neprodaným přebytkům a zavaleným skladům.
Literatura:
1. BLÁHOVÁ, Marie a KŘEČEK, Karel. Netín s osadou Záseka: vlastivědná kronika. Tišnov: Sursum, 2007, ISBN 978-80-7323-151-4.
2. BLUCHA, Vladimír. Město mezi dvěma řekami - Krnov: čtení o pozoruhodné historii města zvaného Kyrnow, Jegerdorf, Carnovia, Jägerndorf, Karniów. Vyd. 1. Krnov: Město Krnov, 2007, ISBN 978-80-239-5542-2.
3. DRDA, Adam, aj. Mýty o socialistických časech: Jeden svět na školách: Příběhy bezpráví. Praha: Člověk v tísni, 2010, ISBN 978-80-86961-98-9.
4. HODEČEK, Dalibor aj. Miroslavské Knínice 1262-2012. Vyd. 1. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost pro obec Miroslavské Knínice, 2012, ISBN 978-80-7275-093-1.
5. CHRÁSTECKÝ, Metoděj a KLADIWA, Pavel. Hlučín 1256-2006: 750 let města. Hlučín: Muzeum Hlučínska, 2006, ISBN 80-239-7008-9.
6. JAN, Libor. Komín v historii: 1240-2006. Vyd. 1. Brno-Komín: Městská část Brno-Komín, 2006, ISBN 80-239-7486-6.
7. JAN, Libor aj. Čejč: dějiny slovácké obce. Vyd. 1. Čejč: Obecní úřad v Čejči v nakl. Albert, 2006, ISBN 80-7326-089-1.
8. JUROK, Jiří aj. Nový Jičín. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011, ISBN 978-80-7422-078-4.
9. KABÁT, Jindřich. Psychologie komunismu. Vyd. 1. Praha: Práh, 2011, ISBN 978-80-7252-347-4.
10. KILIÁN, Jan aj. Mělník. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2010, ISBN 978-80-7422-029-6.
11. KORDIOVSKÝ, Emil a KLANICOVÁ, Evženie. Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2001, ISBN 80-7275-025-9.
12. MADDISON, Angus. The Wolrd Economy: A Millennial Perspective. Paris: OECD Publications 2001, ISBN 92-64-18608-5 – No. 51519 2001.
13. PISKOVÁ, Renata aj. Jihlava. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2009, ISBN 978-80-7106-551-7.
14. PLAČEK, Miroslav aj. Veselí nad Moravou: město na řece času. Vyd. 1. Veselí nad Moravou: Město Veselí nad Moravou, 2011, ISBN 978-80-260-0252-9.
15. SCHULZ, Jindřich. Olomouc: malé dějiny města. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, ISBN 80-244-0493-1.
16. TOŠNEROVÁ, Marie aj. Beroun. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, ISBN 978-80-7106-964-5.
17. VRBKA, Svatopluk. Povídání o Mikulově, aneb, O čem městské kroniky hovoří a o čem mlčí. 1. vyd. Mikulov: Muzejní spolek v Mikulově, 2009, ISBN 978-80-254-6108-2.
18. ZŘÍDKAVESELÝ, František aj. Lysice 1308-2008: dějiny obce. Vyd. 1. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci s městysem Lysice, 2008, ISBN 978-80-7275-077-1.
19. Paměti Dolních Dunajovic. Dolní Dunajovice: OÚ Dolní Dunajovice, 2008.
20. Restaurace.net [online]. Dostupný z (přístup I/2013): http://restaurace.net/s/brno-komin/.
21. Česká wikipedie.
22. Mapy.cz