Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

• Veselí nad Moravou: trvalá ekonomická krize, sociálně spravedlivá společnost a bydlení
V historii východomoravského města Veselí nad Moravou se píše zajímavá věc, a to sice, že se obecně zvyšovala životní úroveň, avšak v 70. letech byl růst možný jen díky podpoře ze SSSR. Nabízí se tak otázka, zda byl vztah ČSSR a SSSR skutečně tak jednostranný, jak se u nás traduje, to zde však řešit nemůžeme. Zajímavé je však další tvrzení: „V dalších letech ekonomický vývoj přerostl v trvalou krizi, kterou navenek reprezentoval nedostatek jakéhokoliv zboží v obchodech.“ [19]. Dále zde byly tzv. závazky, hlavně akce Z, což byla dle pramenu masově politická, organizační a kulturně výchovná práce se zaměřením na závěry pléna Ústředního výboru (KSČ).  Ve městě bylo odvedeno roku 1974 na 30. výročí SNP (Slovenské národní povstání) 123 340 brigádnických hodin, na obyvatele to bylo více než 10 hodin [20]. Přepočteno na práce schopné obyvatelstvo to samozřejmě muselo být více, pokud bychom vzali, že tuto „nadpráci“ provedlo 50% obyvatel, tak dojdeme k závěru, že na jednoho pracanta připadlo 20 hodin – tj. 2,5 dne práce za rok navíc. I když jistě někteří lidé dělali tuto práci dobrovolně (viz i dále). Co bydlení a jeho dostupnost? K výstavbě nových panelových domů v 70. letech se dočteme, že: „Vyskytly se i problémy, protože část obyvatel se nemohla z finančních důvodů do státních bytů přestěhovat, protože neměla na nájem.“ [21]. Vzpomene-li si čtenář na výše uvedený Hlučín, tak je patrné, že ani tehdy na bydlení neměl rozhodně každý.

 
• Lysice: výstavka masa je putovní
Pro městečko (tehdy ves) Lysice (okres Blansko) se můžeme pro situaci po roce 1955 dočíst: „Stále ještě přetrvávaly problémy v zásobování masem.“. Zajímavostí je, že na sanitní auto zde byla ještě v roce 1951 provedena sbírka [22]. Výhodou vesnic a malých měst (a zahrádkářských kolonií) bylo to, že si člověk mohl sám něco vypěstovat a mohl chovat i nějaké zvířectvo. Díky menší anonymitě zde mohlo být snadnější se napojit na lokální šedou ekonomiku a sehnat si různou pomoc.

• Miroslavské Knínice: panika, zdražení alkoholu, uhelné prázdniny a brigády
Pro Miroslavské Knínice (okr. Znojmo) se uvádí: „V roce 1976 se objevily zásobovací problémy. Od jara trvající sucho přispělo k šíření fám, že dojde ke značnému růstu cen. Někteří občané se obávali, že potraviny budou na lístky nebo vůbec nebudou k dostání. Panika způsobila zvýšený nákup mouky a cukru.“ [23]. Na podzim roku 1978 pak bylo zdraženo víno a tvrdý alkohol, tentokrát se to obešlo bez paniky (anebo si alkohol vypálili na černo?). Mrazivé počasí v lednu a únoru roku 1979 se projevilo v celostátním měřítku potížemi s dopravou a nedostatkem uhlí [24]. Dále: „Všechny veřejné instituce musely šetřit energií, a tak byly například vyhlášeny „uhelné prázdniny“ [25]. K mrazům a nedostatku uhlí viz dále. Opět k tématu skutečné pracovní doby a dobrovolnosti za socialismu je zajímavá i poznámka o tom, že: „V roce 1979 došlo k částečnému útlumu stavebních akcí v obci, „neboť není možno neustále vyžadovat od občanů odpracování stovek namáhavých brigádnických hodin“.“ [26].

•  Netín: hřebíky a žárovky prostě nebyly
Obchodní činnost v šedesátých letech v obci Netín (okr. Žďár nad Sázavou) vypadala následovně: „Zásobování, o kterém se v tisku psalo jako o plynulém a standardním, komentuje ve své kronice Ant. Sýkora: „Místní Jednota nemá hřebíky, ani ty malé, a žárovky nebyly půl roku. Neseženou se hrábě, vidle a motyky, kterých je často zapotřebí. Je bída i o chléb, kdo si nepřispíší, nedostane.“ [27]. „Po maďarských událostech v roce 1956 nastává panika a nákupní horečka. Lidé skupují mouku, cukr, sůl, rýži, tuk aj. zboží. Přes drobné úpravy cen však koupěschopnost neklesá. Je nedostatek oříšků, jižního ovoce, rozinek a mnoho dalšího zboží. Lidé stojí fronty na uzeniny, na maso, na ovoce a zeleninu. Tato situace trvá nepřetržitě až do poloviny 80. let minulého století.“. Zlepšení přinesla nová prodejna (i dnes zde působí prodejna potravin a smíšeného zboží, přestože vybavenost automobily dnes bude jistě vyšší), která zde byla otevřena roku 1975 a byla dle citované knihy tehdejší dobu dobře zásobovaná a občané byli po letech spokojeni, a to i s vánočním přídělem, který byl rozdělován pro jednotlivé rodiny. Avšak: „Až v 90. letech přinesla doba dostatek jakéhokoliv zboží a fronty byly odstraněny.“ [28].

• Brno-Komín: jedna restaurace na dva a půl tisíce obyvatel
V Brně-Komíně v půli 70. let minulého století sloužil jediný hostinec „U Dvořáků“. Roku 1970 měla tato městská část 2579 obyvatel. Ve druhé polovině 70. let se situace zlepšila a na budovaném sídlišti vznikly dvě nové restaurace [29]. Ovšem zároveň došlo k nárůstu počtu obyvatel. Dnes uvádí zdroj restaurace.net v Komíně 11 restaurací [30] při 7457 obyvatelích [31]. Bezesporu stejný, ba i větší boom zažily i nejrůznější obchody, centrum (nejen) této městské části je jich dnes plné.

• Vinařský Čejč (okr. Hodonín): maso jenom o šabatu a fenomén nákupních horeček
Pro „zlaté“ období panování prezidenta Antonína Novotného nám citovaná kniha k obecnému vývoji sděluje, že: „Novotného éra „budování socialismu“ zápasila s krátícím se dechem ekonomiky, který se v životech obyvatel projevil zvyšováním cen a problémy se zásobováním.“ [32]. Přičemž pro padesátá léta uvádí ještě snižování cen (a vzestup životní úrovně), ale i pravidelné nedostatky některých výrobků a surovin. Třeba: „V roce 1954 nastal například nedostatek masa, které se prodávalo pouze v sobotu.“ Problémy byly i s dodávkou elektrického proudu. Úsporný týden v březnu roku 1953 například znamenal, že se elektřina zapínala až o půl třetí odpoledne [33]. Součástí života v socialistickém hospodářství byly i nákupní horečky. Počátky lze klást do roku 1953, kdy proběhla měnová reforma, kterou si lidé, zdá se nějakou dobu pamatovali. A v Čejči ji někteří lidé dle značného nárůstu útrat (víc jak desetinásobný růst) v místní prodejně „Slovácké svépomoci“ i správně očekávali. Horečnaté skupování pak provázelo rok 1956 (sovětská invaze do Maďarska), v následujícím roce se rozšířily zprávy o údajném dalším pádu měny, poplach způsobila i karibská krize roku 1962. Obavy z měnové reformy a návratu 50. let se objevily po sovětské invazi, a to v roce 1969 [34].

• Břeclav: elektřina, toaletní papír a dámské vložky jako luxus
Po celý rok 1969 bylo zásobování obyvatelstva nadále nepříznivé, chybělo hlavně maso a byl velký nedostatek uhlí [35]. No dobře po sovětské invazi panovaly jisté turbulence, co se tu píše tedy dále? Srpen roku 1977: „…velká nakupovací horečka obyvatelstva – příčina – hrozící zdražení potravin, které skutečně následovalo, a to o 50%.“. Je tedy patrné, že část lidí byla informována předem. Dostáváme se k výše zmíněné zimě z kraje roku 1979. Dle autorů byly tehdejší mrazy poměrně průměrnými zimními mrazy [36], přesto měly pro celé národní hospodářství katastrofální následky. „Během prvních dnů se projevil v tepelných elektrárnách naprostý nedostatek uhlí, proto byla omezena výroba elektrické energie na minimum, mnohé závody musely zastavit výrobu…pouliční osvětlení bylo zcela vypnuto, v domácnostech, ve školství i v úřadech byl každodenně vypínán elektrický proud na dobu 1 hodiny a pak byla dodávka znovu obnovena na 2 hodiny, načež zase na jednu hodinu vypnuta…“ [37]. Co je však důležitější až teprve 12. února byla postupně obnovena dodávka elektrické energie všem uživatelům. A pro jistotu v létě došlo k úpravě v cenách energií a paliv až o 50% nahoru. To vše vedlo k další nakupovací horečce potravin, zvláště cukru [38]. Dle mého na vině nebyly ani tak mrazy, jako špatný stav hospodářství, mrazy tento stav spíše jen odhalily. To jasně ukazuje tvrdší zima roku 1985, kdy se dle daného pramene problémy v dodávkách elektrické energie opět opakovaly [39].

Únor 1980 přinesl další problém v zásobování potravinami, zase to maso. Vepřové na dlouhou dobu zmizelo a hovězího masa bylo málo. „Také před papírnictvím se tvořily dlouhé fronty kupujících – toaletní papír zcela zmizel z pultů.“ [40]. Ještě, že bylo k dispozici Rudé právo. V lednu roku 1982 opět zmizelo maso z obchodů a očekávalo se jeho zdražení. 30. ledna bylo oznámeno výrazné zdražení masa o 40 až 100%, i když 1. února bylo oznámeno zvýšení důchodů o 30 Kč měsíčně. V listopadu roku 1983: „kromě nedostatku jižního ovoce zmizely z drogistických obchodů prací prášky do praček a co bylo horší, velmi často chyběly i hygienické potřeby pro ženy; zásobování zcela vázlo.“ [41]. V říjnu roku 1984 bylo oznámeno zdražení piva a minerální vody. Všeobecný rozklad hospodářství pokračoval dále, 26. července 1988: „…znovu nekonečná fronta čekajících občanů před papírnictvím, všichni doufali, že konečně si budou moci koupit toaletní papír, který již 3 týdny nebyl k dostání.“. V říjnu téhož roku jsou uváděny obrovské problémy v zásobování obchodů, zase chyběl toaletní papír, dámské vložky a prací prášky do praček [42]. Opravdu jsou často vzpomínané nedostatky toaletního papíru a dámských vložek pouze pravicovým mýtem? Je pravdou, jak uvádí dokonce i J. Kabát na straně 275 citované knihy, že od 70. let se dá hovořit již o dostatku základních věcí?

• Starobylá Olomouc: byt dostanete už za 15 let
Už asi nepřekvapí, že i v dějinách Olomouce (největším ze zde probíraných měst) se píše: „Každodenní život olomouckého občana šedesátých let se potýkal s běžnými nedostatky oné doby, zaviněnými úrovní služeb a obchodu. Až do roku 1965 vázly dodávky potravin, především masných výrobků, přidělovaných do maloobchodní sítě podle direktivního rozpisu. To samozřejmě přinášelo nezbytné fronty, nákupní horečky či bezmasé dny ve veřejném stravování. Nedostatečný sortiment průmyslového zboží pak patřil k samozřejmému koloritu tohoto období.“. Ve zlatých šedesátých letech se město potýkalo s nedostatkem pitné vody, nízkou bytovou výstavbou, chátráním bytového fondu a rozpadajícím se jádrem města. „Počet žadatelů o byt se pohyboval kolem tří tisíc a prakticky se neměnil – 800 registrovaných zájemců o byt figurovalo v příslušném pořadníku více než patnáct let.“. Tato kniha odhaluje i fakt, že u státních a obecních bytů byla zaostávající údržba kryta z nájmů jen přibližně za dvou třetin a zbytek hradil stát z centrálních prostředků. Náklady na bydlení v družstevních bytech pak nejméně dvakrát převyšovaly obdobné platby ve státních bytech [43]. To nezní moc rovnostářsky. Pokračujme dále: „V zastaralé a nekvalitní vodovodní trakci ztráty vody dosahovaly enormních hodnot; na začátku druhé poloviny sedmdesátých let se tyto roční ztráty takřka vyrovnaly roční spotřebě olomouckých domácností.“ [44]. Nemusíme však zoufat, protože i dnes se o vodu často stará veřejný sektor. Pro situaci po letech 1968-1969 pramen obecně uvádí jistý růst životní úrovně, ale i nízký stupeň pracovního výkonu, všeobecnou akceptaci korupce, klientelismus, soustavu navzájem výhodných známostí obhospodařujících „úzké profily“ ve spotřebě a nebývale bující stínovou ekonomiku [45].

• Město vína Mělník: máme republiku rudou, mrznu, mrzneš, mrznou
Dát si kafíčko někde po práci, přečíst si noviny? Někdy ano, ale někdy také ne. V historii Mělníka se uvádí, že: „Život občanů byl také protkán pravidelnými brigádami v zemědělství a v akcích Z, bezplatné práci na zvelebování města…“. V Mělníku se nepodařilo ani během zlatých 60. let vyřešit problémy s nedostatkem bydlení. Problémem zde byl zastaralý horkovod z cukrovaru, kvůli němuž lidé byli v zimě často bez tepla a elektrické spotřebiče, které nefungovaly kvůli nízkému napětí. Částečně tyto problémy vyřešila plynofikace z roku 1962. Definitivní řešení přinesl o zhruba „pouhých“ 20 let později zřízený horkovod z elektrárny Mělník [46]. „Významným problémem bylo zásobování, přetrvával nedostatek masa i jiných produktů. Přestože Mělník byl stále převážně zemědělským okresem, nejprve musel splnit dodávky pro okresy průmyslové a jeho obchody zely prázdnotou.“ Částečným řešením bylo povolení prodávat zemědělské přebytky na trzích a vánoční trh [47]. Ani za mocnáře doktora Gustáva Husáka, mimochodem milovníka kvalitních západních cigaret a alkoholu, se zde nevedlo o mnoho lépe: „Ani v 70. a 80. letech nepřestaly mělnické obyvatelstvo trápit problémy se zásobováním, špatná obchodní a dopravní síť a trvalý nedostatek bytů. Na sídlišti Rusovice stále vypadávaly dodávky tepla, na sídlišti Střed netekla teplá voda a celkový nedostatek kvalitní pitné vody upravil až vodovod z Vrutice, dokončený v roce 1972. Bytovou otázku měla vyřešit masivní výstavba nových sídlišť: každý rok totiž zůstávalo nevyřešených 400-600 nových žádostí o byt, přičemž ještě v 80. letech zůstávaly nevyřízené i žádosti více než dvacet let staré.“ [48].

[19] Plaček, s. 424.
[20] Ibid, s. 425.
[21] Ibid, s. 426.
[22] Zřídkaveselý, s. 358.
[23] Hodeček, s. 261.
[24] Tj. v době, kdy se uhlí o těžilo více než dnes: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hn%C4%9Bd%C3%A9_uhl%C3%AD#T.C4.9B.C5.BEba_hn.C4.9Bd.C3.A9ho_uhl.C3.AD_na_.C3.BAzem.C3.AD_.C4.8Cesk.C3.A9_republiky a podobné to bylo i s těžbou černého uhlí.
[25] Ibid, s. 262.
[26] Ibid, s. 262. Obecně viz Kabát, s. 411. Ke snaze totality blokovat volný čas člověka i Kabát, s. 423-424. Dále je nutné zmínit existenci povinné vojenské služby.
[27] Bláhová, s. 309.
[28] Ibid, s. 310.
[29] Jan-Komín, s. 268, 272 a 275.
[30] Restaurace.net. Na ulici Hlavní 112 a 112a jde o jeden a ten samý podnik. Odkaz evidentně nezahrnuje všechny pohostinské podniky, které dnes v této čtvrti působí. Není zde uvedena restaurace Orion na Řezáčově ulici, hospůdka na ulici Závist, či pivnice Magnet na ulici Chaloupky a restaurace Green umístěná hned vedle anebo kafé bar Schoorsteen na Hlavní ulici a možná i další podniky.
[31] Česká wikipedie, heslo „Brno-Komín“.
[32] Jan-Čejč, s. 311.
[32] Ibid, s. 306-307.
[34] Ibid, s. 306.
[35] Kordiovský, s. 400.
[36] Bylo třeba -10 nebo -13 stupňů C, srovnej s kratší, ale tuhou zimou roku 2012.
[37] Ibid, s. 402-403.
[38] Ibid, s. 403.
[39] Ibid, s. 403.
[40] Ibid, s. 403.
[41] Ibid, s. 403.
[42] Ibid, s. 403 a 404.
[43] Schulz, s. 308. Obecně na korupci ohledně bydlení upozorňuje J. Kabát: „Poměrně brzy se šedivá a nudná práce v této administrativě stala zlatým dolem. Protože získat zdarma krásný byt v době tak strašné nouze o bydlení bylo možné jen skrze známost a určitý úplatek.“ (Kabát, s. 427).
[44] Ibid, s. 310.
[45] Ibid, s. 318.
[46] Kilián, s. 320.
[47] Ibid, s. 321.
[48] Ibid, s. 323.