Toaletní papír skutečně někdy za reálného komunismu nebyl
Toaletní papír za reálného komunismu je dodnes živým tématem. Vedou se kolem něho spory. Někdo tvrdí, že jde o propagandu, a že toaletní papír v obchodech nechyběl. Jiní připouští, že toaletní papír občas v obchodní síti chyběl. I když se skutečně v obchodech většinou toaletní papír nacházel, je taktéž pravdou, že někdy skutečně nebyl. Lze to dobře doložit citacemi z vlastivědné literatury, podobně jako nedostatky v zásobování jiným hygienickým sortimentem. Zde tedy uvádím několik takových příkladů.
A pozor nejde jen o rok 1988, kdy vyhořela Harmanecká papírna. Začínáme v jihomoravské Břeclavi. Únor 1980 zde přinesl problém v zásobování potravinami, šlo o maso. Vepřové na dlouhou dobu zmizelo a hovězího masa bylo málo. Ale: „Také před papírnictvím se tvořily dlouhé fronty kupujících – toaletní papír zcela zmizel z pultů.“ [1]. V listopadu roku 1983: „Kromě nedostatku jižního ovoce zmizely z drogistických obchodů prací prášky do praček a co bylo horší, velmi často chyběly i hygienické potřeby pro ženy; zásobování zcela vázlo.“ [2]. Dne 26. července 1988: „…znovu nekonečná fronta čekajících občanů před papírnictvím, všichni doufali, že konečně si budou moci koupit toaletní papír, který již 3 týdny nebyl k dostání.“. To byl případ oné vyhořelé papírny. Ale ještě v říjnu téhož roku jsou uváděny obrovské problémy v zásobování obchodů, a zase chyběl toaletní papír, dámské vložky a prací prášky do praček [3].
Podpořte tento web
Obchod s průmyslovým a dalším (nepotravinářským) zbožím se ve středočeském Berouně sice od hubených 50. a 60. let rozšířil, ale i tak zůstal nejbolestivějším místem socialistického obchodu: „Seznam nedostatkového zboží byl dlouhý, ale na prvním místě zde, jako v jiných městech, figuroval stavební materiál. Opravdu tristní bylo, že ještě koncem osmdesátých let byl “přechodně omezen” prodej pracích prášků, ubrousků a dokonce i toaletního papíru či dámských hygienických vložek.” Situaci alespoň částečně vylepšovaly trhy na hlavním náměstí, a to přesto, že prodejci platili 20 % přirážku [4].
Dle autorů dějin západočeského města Klatov se lidé v 80. letech nechtěli spokojit jen se zajištěním základních životních potřeb, jako je práce, bydlení apod. Chtěli si nyní život zpříjemnit novou módou, spotřební elektronikou, automobily apod. "A mimo jiné se chtěli vyrovnat nebo alespoň přiblížit úrovni svých německých sousedů.". Tuzex zde sice nevznikl, ale vznikl zde obchod s luxusnějším potravinářským zbožím Eso a bufet s moderním rychlým občerstvením Smaženka. Bufet Slavia zavedl novinku, na kterou se nakonci 80. let stály fronty ‐ šlo o párek v rohlíku. Fronty se tvořily i u reprezentační prodejny JZD Měčín, kde se také začaly nabízet smažené bramborové lupínky. Podobně se stály fronty na téměř veškeré spotřební zboží, kterého byl kvůli nefungování centrálně plánovací ekonomiky všeobecný nedostatek. "Fronty se stály na barevné televizory, pračky, na ledničky, auta, zájezdy k moři atd. Krizová situace v zásobování se projevovala mimo jiné i nedostatkem takových komodit jako máslo, toaletní papír či dámské hygienické potřeby." [5].
Pro rok 1988 uvádí kronikář z východočeského města Skuteč následující: "Od počátku roku 1988 byl značný nedostatek toaletního papíru (nejen ve Skutči, celostátně). Při dodávkách tohoto druhu zboží se tvořily velké fronty, např. v týdnu od 14. 3. do 19. 3. a v dalších obdobích roku. Od poloviny roku byl nedostatek hygienických vložek pro ženy. Opět i na toto zboží se tvořily velké fronty. Byl nedostatek různých prášků na praní a zubní pasty. V prosinci se poněkud zmírnil nedostatek toaletního papíru. Dovážel se z Rakouska, Finska, Jugoslávie a Číny." [6]. Obecně při zásobování byla dávána přednost Praze a jiným velkým městům anebo velkým průmyslovým aglomeracím. Ale ani zde nebylo vše v pořádku. Například v kronice (čili oficiálním dokumentu!) města Ostravy se roku 1979 k hygienickým záležitostem psalo, že na podzim se ztratila z prodeje zubní pasta, koncem roku se panickou šeptandou rozšířily zvěsti o údajném zvýšení cen cukru, mouky, jiných potravin a některých druhů průmyslového zboží, někteří vybírali i vklady a kupovali, co bylo [7].
Mimochodem v případě požáru Harmanecké papírny začátkem roku 1988 je nutné si uvědomit jednu důležitou věc. Za prvé, stěží je samozřejmě možné takovou událost nějak v předstihu zapracovat do centrálního plánu, zvláště pokud je výroba koncentrována do jednoho anebo pár podniků. Za druhé ono by to úplně až tak nevadilo, pakliže lze ledacos dovézt ze zahraničí. Ovšem to má jeden háček. Smlouvy stran zahraničního obchodu nelze uzavřít do pár dnů. Ve skutečnosti jde o čas značně konzumující činnost. Někdo musí někam přijet a dohodnout se, musí mít náležité podklady, kapacity je nutné upravit, najmout další lidi, pořídit stroje, mít dobré reference apod. Četné telefonáty, jednání, konference, delegace a podobně jsou zde standardem. Je samozřejmě lepší míti tyto vztahy již prošlapané někdy z minulosti, země snažící se o soběstačnost, a tedy obchodující relativně málo, je v tomto směru v určité nevýhodě. Čas pro vyjednání nějaké obchodní smlouvy bude asi v tomto případě delší. A pokud už někdo má náhodou požadované zboží téměř ihned k dispozici, bude chtít si ho nechat náležitě zaplatit. Zvláště pokud bude vědět, že něčí poddaní jsou nuceni si utírat zadnici novinami. Koneckonců v dlouhém období se nakonec každá vláda musí opírat o (alespoň pasivní) souhlas svých poddaných.
Může se něco podobného stát i dnes? Je to velmi málo pravděpodobné, ale vyloučit se to úplně nedá. Vstup do podnikání a vůbec podnikání jako takové je v řadě zemí Evropské unie silně regulované, obří státní dluhy vytlačují úvěry pro soukromé firmy, EU má rozsáhlý celní sazebník na dovoz, zdanění je velmi vysoké, peněžní inflace také. K tomu ovšem nyní přistupují módní ekologistické trendy. Těžko tedy radit. Osobně jsem si ještě před asi pěti lety nevytvářel doma žádné zásoby. Po pěti letech mám doma dvě krabice starých klasických žárovek a hromadu mikrotenových sáčků a tašek [8].
Poznámky:
[1] KORDIOVSKÝ, Emil a KLANICOVÁ, Evženie. Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost 2001, ISBN 80‐7275‐025‐9, s. 403.
[2] Ibid, s. 403.
[3] Ibid, s. 404.
[4] TOŠNEROVÁ, Marie aj. Beroun. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny 2008, ISBN 978‐80‐7106‐964‐5, s. 351.
[5] SÝKOROVÁ, L. a ASCHENBRENNER. V. Klatovy. Praha: NLN 2010, ISBN 978‐80‐7422‐018‐0., s. 469‐470.
[6] VORÁČEK, Emil. Dějiny Skutče. Skuteč [i.e. Pardubice]: Radek Drahný 2011, ISBN 978‐80‐903734‐6‐4., s. 173.
[7] PRZYBYLOVÁ, B. aj. Ostrava. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny 2013, 687 s., ISBN 978‐80‐7422‐240‐5, s. 558.
[8] Klasická žárovka, mikrotenové sáčky a igelitové tašky pro mne mají určité výhody oproti svým alternativám, což se samozřejmě jiných lidí nemusí vůbec týkat. Ale lidi jsou prostě různí, každému vyhovuje něco.