Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Praxe
Praxe hitlerovského státu blahobytu byla dosti podobná teorii, i když je nutné počítat s tím, že některé z výše uvedených tvrzení byly určeny jen pro získání podpory mas a samozřejmě dost z těchto záměrů znemožnila válka. Hitlerovo hnutí bylo hnutím lidovým. Historik Golo Mann (syn spisovatele Thomase Manna) uvedl: "Na Hitlerově vzestupu k moci nebylo nic podvodného, protože z nich byl prakticky nejsilnější a ten, kdo zorganizoval nejbouřlivější lidové hnutí. Vznikne-li jednou takové hnutí, vítězství je podle pravidel demokracie a zákonů historie na obzoru. Jednotlivé události posledního dějství na těchto faktech nic nemění." [11d]. A na lid byla Hitlerova praxe a praxe jeho soudruhů zaměřena.

Norbert Frei uvádí ve své knize "Stát pod taktovkou vůdce", že vznikla opravdová a zčásti dokonce pokroková sociální politika. Dále píše, že: "Rolníci, dělníci, zaměstnanci - statisíce měly po roce 1933 poprvé pocit, že je někdo bere politicky vážně a chápe je. Kdy se v německých dějinách dostalo lidu tolik hlasité, demonstrativní pozornosti a sociální péče? Kdy jindy stát tak důkladně definoval oblast politiky a tím i svou odpovědnost za jednotlivce?" [12]. Jinde se píše, že: "Pro ty, kteří nebyli vyloučení z nové „lidské komunity“ – pro apolitické Árijce bez židovské krve nebo politické antipatie – život mohl být relativně komfortní v mírových časech nacionálně socialistického Německa." [13]. Po zlepšení situace v průmyslu v důsledku zbrojní konjunktury, začala Pracovní fronta (DAF) prosazovat i sociální a mzdové požadavky. Dovolená, která v nacistické éře stoupla ze tří na šest a potom dokonce na dvanáct dní, byla vymožeností i v mezinárodním měřítku. Pracovní fronta pořádala přímo demonstrativně třídními privilegii otřásající tenisové a jezdecké kurzy, divadelní večery, taneční představení, lidové vzdělávací programy a závodní sportovní slavnosti i sváteční večery pro zaměstnance. A třeba sociální program pro matku a dítě byl přijat roku 1934 [14].

Roku 1941, tedy za války, byly zvýšeny penze. Penze se zvýšily paušálně (oslabila se tak zásluhovost penzí) o 6 říšských marek, vdovské důchody o 5 marek a sirotčí o 4 marky, vše počítáno za měsíc. Bylo zavedeno povinné zdravotní pojištění, které vyžadovalo úhradu jedné marky za měsíc. Ještě v listopadu 1944 usiloval doktor Goebbles o citelný přídavek k invalidním důchodům [15]. Péče se dostalo i oblasti zdravotnictví: "Tvoje zdraví ti nepatří!" znělo odpovídající heslo, a zdraví se v rámci mohutně podporované medicíny zaměřené na výkon stávalo povinností [16]. Což ovšem silně připomíná péči sedláka o dobytek. Dále existovaly programy jako "Schönheit de Arbeit" a "Kraft durch Frede" s organizovanými volno časovými aktivitami a prázdninovými výlety (dovolenými) pro pracující, samozřejmě s důrazem na kolektiv [17]. Známá je také snaha vyvinout a vyrábět lidový automobil, jehož výroba se však za Hitlera neuskutečnila anebo naopak úspěšná výroba rádii, které umožňovala poslouchat například hlubokomyslné projevy doktora Josefa Goebbelse. Podobná sociální politika se uchytila později i v protektorátě Čechy a Morava. Ta: "Zahrnovala nejen podporu domácího aktivismu, nýbrž i řadu opatření na podnikové úrovni i mimo ni - výkonnostní příplatky, společné stravování, zotavovací akce pro preferované dělníky či boj proti černému trhu (tzv. protilichevní akce). Později k těmto opatřením přibyli v některých závodech i závodní lékaři či sociální pracovnice pro ženy, anebo také zábavní večírky pro dělnictvo v závodech, které organizovala NOÚZ pro vzoru německé Kraft durch Freude." [18]. Heydrich vydal asi 2 miliony říšských marek pro tzv. Heydrichovu akci obuvní, ošacovací a jízdních kol pro české dělníky. Další zastupující říšský protektor dr. Vilhelm Frick poskytoval sociální podpory a zřídil k podpoře potřebných protektorátních příslušníků dokonce nadaci, svůj sociální fond měl i K. H. Frank [19].

A neúspěchy? Propagandisticky tolik využívaná výstavba sociálních bytů v porovnání s Výmarskou republikou dokonce znamenala drastický pokles z důvodu zbrojení. Ani Leyovu radikální reformu důchodového pojištění se nepodařilo prosadit [20].

Kdo platil účet za fýrerův stát blahobytu aneb sociálně "citlivé" vedení války
Žádná hostina nemůže být zadarmo. Stát blahobytu může být vybudován jen tam, kde je ekonomika dostatečně bohatá, aby bylo co brát. Už výmarská republika byla z hlediska úrovně sociálních transferů (téměř 5 % HDP) nejsociálnějším státem Evropy [21]. Z dnešního pohledu může jít o banální otázku, ale tehdejší meziválečná společnost byla o dost chudší než ta dnešní a nemohla jednoduše toho tolik od lidí na daních vybírat. Většinou platí, že stát blahobytu si musí z většiny zaplatit samotní obyčejní lidé. Transfery od bohatých k chudým toho tolik nepřinášejí, protože bohatých je poměrně málo a navíc zájmové skupiny umí transfery nebo jejich část přesměrovat k sobě, na své si chtějí přijít také i straničtí bonzové. Chudí tak třeba platí zábavu (divadla, musea, koncerty, galerie, památky) střední třídě, přičemž tuto zábavu jinak sami skoro nevyužívají. Peníze tečou na dotacích ke stranickým bonzům a jejich přisluhovačům, dotují se ztrátové podniky apod. Čili je-li společnost chudá, nemůže stát blahobytu pořádně vzniknout. Tzv. sociální práva nejsou tedy právy přirozenými.

Hitler a jeho spolupracovníci přišli na originální recept, jak si s tímto problémem poradit. Norbert Frei píše: "Poslední reptalové ztichli, zvlášť když z obsazených území přicházely nejen bezohledně rabované surovin pro zbrojní průmysl, ale také zvýšené příděly v podobě dánského másla pro koncové spotřebitele." [22]. Malému Srbsku, jemuž byly odebrány nejúrodnější oblasti, byla uložena dodatečná dodávka 100 000 tun pšenice a kukuřice. Od konce roku 1942 do konce roku 1943 vzrostly dovozy potravin z Francie o 50 %. Na Ukrajině se mělo opatřovat obilí do Německa bez ohledu na výživu zdejšího civilního obyvatelstva. Za vyživovací roky 1941/42 a 1942/43 vyvezla okupační moc z dobytých částí Sovětského svazu následující zemědělské zboží: obilí 4 373 339 tun, z toho 988 318 tun mířilo přímo do Německa, zbytek připadl na Wehrmacht; masa 495 634 tun, z toho 60 585 tun mířilo do Německa, zbytek připadl na Wehrmacht; 723 350 tun jedlých olejů a tuků, z toho 632 618 tun mířilo do Německa, zbytek připadl na Wehrmacht; brambor 1 895 775 tun, z toho jen 15 535 tun do Německa a zbytek připadl na Wehrmacht. Balíky s potravinami (třeba uzeným vepřovým masem) posílali do vlasti i vojáci [23]. Jinde stojí: "nacionálně socialistický stát blahobytu byl financován ožebračením Židů, konfiskací majetku nepřátel státu a rabováním zbytku Evropy skrze rekvizice a inflací měn okupovaných zemí." [24]. Samozřejmě další díl nákladů (plus i nemalé náklady na zbrojení) nesli i samotní němečtí občané v podobě rostoucích cen a podnikatelé v podobě daní uvalených na jejich zisky.

Postiženi z Němců byli ovšem zejména podnikatelé a majitelé domů s nájemním bydlením. Již od září 1939 měli němečtí podnikatelé válkou podmíněné dodatečné zisky odvádět do státní pokladny, moc účinné toto opatření ovšem nebylo. Od ledna 1941 se do toho však obulo "Říšské ministerstvo financí" a: "Zdejší odpovědní úředníci výrazně snížili minimální a vyměřovací hranici pro výpočet nadměrných zisků s jednoznačným cílem, aby dosáhli 'ostřejšího přitažení tzv. anonymního kapitálu a skutečně vysokých, za války výrazně zvýšených příjmů'. To se projevilo od roku 1942 v rostoucí poptávce po podnikových úvěrech.". Wehrmacht navíc platila za nákupy na zbrojení méně a vyrovnávala účty velmi váhavě [25]. Oddělní zisků z války od jiných zisků je zcela arbitrární a stěží nějak určitelné. Snaha vysávat podniky, tak vedla vlastně ke zdanění kapitálu. Dle zde citovaného historika Götze Alyho bylo nutné nadměrně zdanění od roku 1943 omezit a toto nesmělo překročit 80 % příjmů z živnosti! Příklady toho, jak daně konzumovali kapitál, uvádí Aly na straně 63 své knihy. Ovšem ještě vedle toho byla uplatněna od poloviny roku 1941 daňová přirážka na daň z příjmu právnických osob pro korporace s ročními výnosy nad 50 tisíc říšských marek a vztahovala se na 50 % (později u některých i na 55 %) podnikatelského zisku (už před válkou však činila 40 %). Tato daň přinesla v letech 1914/42 - 1943/44 přes 4 miliardy říšských marek (dle Alyho prý 1 miliarda tehdejších říšských marek = 10 miliard euro v době vydání knihy) [26]. Tj. jako podnikateli vám zbylo na zisk a zejména úhradu nákladů (předpokládám, že náklady na mzdy a nákup surovin se odečítaly?) na obnovu zařízení jen nějakých 20 % příjmu. Není překvapivé, že došlo k masovému opotřebení stroj, nástrojů, budov, zařízení atd., a také podnikatelova motivace vyrábět více a lépe byla konfiskací zisku omezována! Není zřejmě vůbec náhodou, že německá válečná výroba byla ve srovnaní se SSSR, USA, VB a Japonskem relativně nízká, a že si postupně vyžádala úplnou centralizaci a centrálně plánované hospodářství. Odrazila se zde jistě i zkušenost s válečným hospodářstvím prvoválečného vilémovského Německa, které svoji ekonomiku válečnou výrobou zcela zruinovalo. Aly tvrdí, že v období od září 1939 do března 1942 zaznamenala říšská pokladna 12 miliard říšských marek na příjmech z válečných daní všeho druhu, z toho 9 miliard marek připadlo na podniky a příjemce vysokých příjmů a 2.5 miliardy zaplatili na daních kuřáci, milovníci alkoholu a pivaři [27]. Jak sociálně uvědomělé! Řádně skřípnuti byli i majitelé domů: "Majitelé domů tedy zaplatili v rozpočtu na rok 1942/43 celých 18 % národních příjmů z válečných daní.". Aly k tomu dodává, že: "Diskuze o činžovní dani spíše názorně dokládá princip, podle něhož se materiálně lépe postaveným ukládala výrazně vyšší podíl na válečné zátěži.". Konečně postiženy byly i burzovní zisky [28]. Na tom ostatně Aly staví svou knihu, z které zde citujeme, stát blahobytu a výboje platili prostě němečtí bohatí (doplním ti nenapojení na stranické bonzy), obyvatelstvo okupovaných států a židé. Vykrádání například Českých zemí potvrzoval K. H. Frank ve své poválečné výpovědi: zavedení říšské marky jako zákonného platidla v protektorátě při vyúčtovacím kursu 1:10 (1 marka byla tedy 10 korun), vedlo k ulehčení výprodeji zboží z protektorátu, o které bylo v říši nouze, skutečná kupní síla marky odpovídala v roce 1939 kursu jen 1:7 až 1:6 [29]. Historik Michael Geyer velmi správně napsal, že: "Státní systém, vybudovaný na plundrování, nemohl směřovat jinam než k válce, anebo by musel být pečlivě přepracován." [30].

Ve finále přinesly nacionálně socialistické akce náklady v podobě zoufalé a zuřivé reakce napadených národů, které nakonec Německo proměnily v ruiny a zahubily přes 6 milionů Němců a další miliony vystěhovaly z jejich domovů jen s nejnutnějším majetkem anebo i bez něho. Ztráty ze státu blahobytu byly ovšem ještě další. Na jedné straně vidíme sociální péči, byty, dovolené, rádia a podobně a na druhé straně nevidíme to, co by místo nich vzniklo - automobily, knihy, lepší potraviny, soukromou charitu apod. Navíc sociální a dotační transfery znamenají podporu méně úspěšných na účet více úspěšných. Demotivují první skupinu od toho, aby svůj osud vylepšila vlastním přičiněním, a penalizují druhou skupinu za její větší produktivitu, čímž potlačí motivaci této skupiny tuto produktivitu udržovat a případně ji i zvyšovat. A protože zisky a dobré výdělky odráží to, jak člověk slouží spotřebitelům, je nasnadě, že to škodí spotřebitelům, a to zejména chudším spotřebitelům. Z toho ovšem plyne, že nacionální socialismus nemohl dostát tomu, že bude hospodářsky nadřazeným systémem nad kapitalismem, jak s oblibou hlásal. Další ztrátou je rozbití starších dobrovolných systémů charity. Úspěchy Hitlerova sociálního státu blahobytu nebudou vypadat tak pozitivně, pokud se zváží svépomocné a charitativní dobrovolné aktivity, které typicky působily před vznikem státu blahobytu, a které se obvykle běžně nepřipomínají. Problémem takovéhoto nového sociálního řádu je i nerozlišování zasloužilých a nezasloužilých potřebných, ovšem v případě brutální diktatury, jako byl nacionální socialismus, byla tato skutečnost eliminována pracovní povinností. Ovšem tato skutečnost nedovede odlišit zasloužilé pracující od těch méně zasloužilých. Tolik tedy k nákladům pozoruhodného Hitlerova socialistického experimentu.

[11d] Tamtéž, s. 220.
[12] Ibid, s. 99 a 195.
[13] Fulbrook, s. 182.
[14] Frei, s. 67, 100-101 a 147.
[15] Aly, s. 58 a 61.
[16] Frei, s. 152.
[17] Fulbrook, s. 183, Novotný, s. 104 a podobně viz Frei, s. 100-101.
[18] Rákosník, s. 115. Tato politika se běžně připisuje R. Heydrichovi, ale její tvůrcem byl spíše K. H. Frank. NOÚZ byla Národní odborová ústředna zaměstnanecká.
[19] Frank, s. 172-173.
[20] Frei, s. 91 a Aly, s. 58.
[21] Rákosník, s. 25.
[22] Frei, s. 143.
[23] Aly, s. 159, 161 a 158.
[24] Palmer, s. 36.
[25] Aly, s. 62.
[26] Ibid, s. 62-63.
[27] Ibid, s. 63.
[28] Ibid, s. 65.
[29] Frank, s. 115.
[30] Geyer, s. 91.

Literatura:
• ALY, G. Hitlerův národní stát: loupení, rasová válka a nacionální socialismus. Praha: Argo 2007, ISBN 978-80-7203-918-0.
• FRANK, K. H. Zpověď: podle vlastních výpovědí v době vazby u krajského soudu trestního v Praze na Pankráci. Praha: Toužimský a Moravec 2016, ISBN 978-80-7264-127-7.
• FEDER, G. Program NSDAP a jeho světonázorová podstata. Brno: Guidemedia 2013, ISBN 978-80-905310-5-5.
• FREI, N. Stát pod taktovkou vůdce: nacistické panství v letech 1933-1945. Praha: Knižní klub 2015, ISBN 978-80-242-4644-4.
• FULBROOK, M. A Concise History of Germany: Second Edition. Cambridge: Cambridge University Press 2004/2012, ISBN 978-0-521-54071-1.
• GEYER, M. Nacistický stát znovu na pořadu jednání. In. BESSEL, R. aj. Život ve Třetí říši. Praha: Naše vojsko 2009, ISBN 978-80-206-1067-6.
• HITLER, Ad. Projevy. Brno: Guidemedia 2012, ISBN 978-80-905310-1-7.
• KUEHNELT-LEDDIHN, Er. von. Levicové smýšlení: od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi. Praha: Wolters Kluwer Česká republika 2010, ISBN 978-80-7357-571-7.
• NOVOTNÝ, L. Bavorsko. Ústí nad Labem: Filozofická fakulta UJEP 2012. Stručná historie států, ISBN 978-80-7414-521-6.
• PALMER, T. G. Bismarck`s Legacy. In Palmer, T. G. After the Welfare State. Arlington: Students for Liberty 2012, ISBN 978-0-89803-171-3.
• RÁKOSNÍK, J. a TOMEŠ, Ig. Sociální stát v Československu: právně-institucionální vývoj v letech 1918-1992. Praha: Auditorium 2012, ISBN 978-80-87284-30-8.