Hitlerův stát blahobytu I/II
Teorie
V době války Adolf Hitler uvedl na adresu svých nepřátel při projevu v Mnichově ze dne 8. listopadu 1939, že: "Co nenávidějí, je Německo, které je pro ně nebezpečným příkladem, sociální Německo. Německo našeho sociálního pracovního zákonodárství, které nenáviděli již před světovou válkou a které nenávidí i dnes. Toto Německo sociální péče, sociálního vyrovnání, odstranění třídních rozdílů - to nenávidí! Německo, které se průběhem sedmi let snažilo umožnit svým soukmenovcům slušný život, to nenávidí. Německo, které odstranilo nezaměstnanost, kterou oni veškerým svým bohatstvím odstranit nedovedli, to nenávidí. Německo, které dává svým dělníkům slušné byty, to je to, co oni nenávidí, poněvadž mají pocit, že tím by mohl být "nakažen" jejich vlastní lid! Nenávidí Německo sociálního zákonodárství, Německo, které oslavuje 1. máj jakožto den počestné práce! Nenávidí Německo, které zahájilo boj za zlepšení životních poměrů." [1]. V projevu "Dílo zimní pomoci německého národa" ze dne 4. září 1940 v Berlíně pravil, že nepřátelé: "Spatřovali v nás nejhorší příklad. Každé opatření, které jsme zavedli, bylo jimi zamítáno proto, poněvadž bylo sociální. Spatřovali v tom zase nový ústupek na cestě k sociálnímu vývoji, který je v těchto státech nenáviděn." [2].
Hitler odmítal staré almužnictví namísto sociální pomoci, ba toto odmítnutí dokonce aplikoval i na situaci mezi národy, k dělníkům zbrojovky Borsigwerke prohlásil: "Právo na život je právo obecné a stejnoměrné. Nejde tedy, aby jeden národ řekl: "My chceme milostivě nechat žít také vás ostatní." Je podstatou každého skutečně socialistického řádu pečovat o to, aby nebyly udělovány almužny, nýbrž aby byla zjednána práva! Nejde tedy o to, aby národy, které při rozdělení světa přišly zkrátka, dostávaly cestou milosti almužny, nýbrž aby - tak jako v normálním společenském životě lidí - se jim dostalo jejich práv. Nárok na právo na život není almužnictvím, nýbrž je to právní nárok, který je zásadní povahy. Tudíž právo na život je zároveň také právním nárokem na půdu, která jediná poskytuje život. Za tento právní nárok pak národy, jestliže nerozum hrozí udusit jejich rozvoj, bojovaly. Nezbylo jim pak nic jiného - v poznání, že i krvavé oběti stále ještě jsou lepší nežli pomalé vymírání národa vůbec." [3]. To, že třeba bohaté státy jako Nizozemí anebo Švýcarsko a koneckonců tehdy i dnes i Německo neměly a nemají na svém území dostatek surovin a zemědělské půdy, a přesto byly a jsou jejich obyvatelé bohatí vzhledem k jiným, nebral fýrer v úvahu. Fýrer se vychloubal v berlínském projevu ze dne 30. ledna 1942 i tím, že než vstoupil do války, zahájil obrovský program kulturní, hospodářský a také program sociální péče, rozvinul jej nebo zčásti jej také již dokončil [4]. A domníval se, že byl v tomto směru průkopníkem, v projevu ze dne 8. listopadu 1942 v Mnichově srovnával sociální program (ubytovny, kolonie, sociální zařízení) a životní podmínky německého lidu s podmínkami sovětského lidu: "Dosud se nevrátil ještě nikdo [z války v SSSR, pozn. autora], kdo by mohl vyjádřit jiný pohled, než že pokud byl vůbec někde uskutečněn sociální stát, pak se tak stalo pouze a jen v Německu." [5].
Hitler patrně nejen pročítal Beverigovu (William Beverige byl britský sociální reformátor) zprávu (nalezla se v jeho bunkru s vepsanými poznámkami, byla o univerzální a nárokovatelné sociální ochraně obyvatel), nýbrž i ve svých veřejných projevech si pochvaloval, že se Británie konečně vydává stejným směrem, jakým se již předtím vydalo nacistické Německo. Nacistické přísliby obyvatelstvu odmítaly staré almužnictví, příkladem je jedna zpráva o sjezdu saské komory práce (autor R. Ley -k němu viz dále): "O vytvoření budoucnosti německých žen a mužů pečuje strana trvale a chystá se nyní k tomu, vybudovati velkolepé sociální dílo, které není založeno ani na milosrdenství, ani na soucitu. Všechny otázky mzdy, příbytku, starobního zaopatření, zdraví, povolání atd. byly co nejpodrobněji promyšleny, takže pro budoucnost nastane ta největší spravedlnost ve všech oblastech." [6].
Gottfried Feder ve své stati "Vlastnictví zemědělské půdy a NSDAP" požadoval rozsáhlé vybudování zajištění ve stáří. Tvrdil: "Naopak, právě že zcela obráceně chceme všem soukmenovcům, kteří svému národu a německému hospodářství po celý život sloužili, rovněž poskytnout čestný důchod, který je zbaví obav ze stáří. Jen tak může být sociální zaopatření zbaveno charakteru 'almužny'." [7]. Po tomtéž volal i ve své stati "Základní myšlenky" a přidal zde i požadavek na odstranění bytové nouze a bídy nezaměstnaných. Jinde svůj požadavek na zajištění ve stáří poněkud rozšířil a trval na: "Velkorysé budování systému zajištění ve stáří zestátněním systému doživotních rent. Každému potřebnému německému soukmenovci bude od určitého věku života či předčasném nástupu do trvalé pracovní neschopnosti zajištěna dostatečná renta". Zdolání bytové nouze si představoval pomocí rozsáhlé výstavby nových bytů v celé Říši z prostředků obecně prospěšné stavební a komerční banky, jíž bylo třeba založit [8]. V jeho očích sociální politika znamenala uznat obecné blaho jako nejvyšší cíl [9]. Zdá se, že byty se měly budovat pomocí inflace (proti té zmatený Feder jinak vystupoval), která by ovšem ožebračila ty, na které by se bydlení nedostalo a i ti, co by ho dostali, by si bydlení alespoň částečně museli skrze inflačníí snížení mezd zaplatit. Přidělování veřejných bytů bylo jistě, jak je obvyklé, zdrojem korupce.
25 bodový program nacionálně socialistické německé strany práce uvádí i požadavky na státní vzdělání: "Aby mohl každý schopný a pilný Němec dosáhnout vyššího vzdělání a tím se dostat do vedoucí pozice, je stát povinen postarat se o důkladnou výstavbu našeho celkového národního vzdělávacího systému.". A i to, že: "Stát je povinen postarat se o pozvednutí národního zdraví prostřednictvím ochrany matky a dítěte, zákazem práce mládeže, jejím tělesným zocelováním, zákonem stanovenou povinností atletické a sportovní výchovy a nejvyšší podporou všech sdružení, jež se zabývají tělesným vzděláváním mládeže." [10]. Chudší rodiče tak měli být připraveni o peněžní podporu ze strany svých dětí. A děti měly být případně násilím nuceny cvičit, měly ostatně posloužit v budoucnosti za potravu kanónům.
Vůdce Německé pracovní fronty (Deutsche Arbeit Fronte zkráceně DAF), milovník luxusu a alkoholu Robert Ley byl pověřen pěti velkými úkoly, jež lze shrnout do těchto pojmů: 1. Zajištění ve stáří, 2. Zdravotní péče, vedle zabezpečení volného času a rekreace, 3. Říšský mzdový řád, 4. Profesionální vzdělávání a 5. Program výstavby sociálních bytů. Dále: "Bez ohledu na "jakékoliv zařazení z dob šeré minulosti", napsal Ley v charakteristickém článku pro 'Angriff' (pod titulkem "Státní socialismus se prosazuje"), měli 'všichni říšští příslušníci německé a příbuzné krve' v budoucnu dostávat státní důchod." Měly být zrušeny rozdíly mezi pojištěním pro dělníky a zaměstnance a sociální pojištění se mělo přeměnit na všeobecné národní pojištění.". Historik Norbert Frei uvádí, že Leyův sociálně politický program pro poválečné období: "Například pokud jde o vymezení oblastí působnosti, Leyův plán se téměř nelišil od britského Beveridgeova plánu; v (rasově) ideologické radikálnosti nacistických záměrů byl ovšem rozdíl zásadní." [11]. No, Beverigův plán se také jistě nevztahoval na občany britských kolonií.
Sám Hitler měl skutečně k dělníkům a rolníkům jisté sympatie, které třeba vjádřil v odpovědi politiku von Papenovi ze dne 16. říjn 1932: "A pokud jde o to ostatní, pane von Papene, zůstaňte ve světě, v němž žijete. Já budu dál bojovat ve svém. Jsem šťasten, když vím, že můj svět je společenstvím milionů německých dělníků čela a pěsti a německých rolníků, kteří, ač často prostého původu a bídného stavu, se chtějí stát těmi nejvěrnějšími syny našeho lidu - neboť tito bojují nejen svými ústy, nýbrž i s nesmírným utrpením a nekonečnými oběťmi za novou a lepší německou říši." [11a]. Každopádně se Hitler snažil těmto skupinám nadbíhat. Ovšem samotná NSDAP byla poměrně dost lidová, z vůdčích národních socialistů (známých veřejnosti a historikům): "... patřilo 7 % k horní společenské vrstvě, 7 % z nich byli rolníci, 35 % dělníci a 51 % lze označit jako střední třídu." [11b]. Dělníků a rolníků tak bylo 42 %, a to není vůbec málo. K zájmu dělníků o nacionální socialismus můžeme uvést vysvětlující stanovisko Ludwiga von Misese: "Dělníci ztratili důvěru v marxisty a v Centrum. Začali si uvědomovat, že tito lidé neví jak nakládat s jejich problémy, a že vše co dělají je jen obviňování kapitalismu. Němečtí dělníci byli radikálně nepřátelští ke kapitalismu, ale shledali denunciaci kapitalismu v tomto případě jako neuspokojující. Dělníci nemohli očekávat, že se produkce udrží, když vývozní obchody klesají. Začali se proto zajímat o nacionálně socialistické argumenty. Takové události, říkají nacionální socialisté, jsou stinnou stránkou naší nešťastné závislosti na zahraničních trzích a vrtoších zahraničních vlád. Německo je odsouzeno, jestliže neuspěje v dobití většího prostoru a v osvojení si soběstačnosti. Všechny snahy o zlepšení podmínek pracujících jsou marné, dokud jsme nuceni sloužit jako otroci zahraničním kapitalistům. Taková slova dělníky ohromila." [11c]. Hitler a nacionální socialisté dokázali využít antikapitalistickou mentalitu dělníků stejně tak dobře jako tehdejší sociální demokraté anebo komunisté a v případě Německa dokonce ještě lépe.
[1] Hitler-Projevy, s. 205.
[2] Ibid, s. 279-280.
[3] Ibid, s. 323.
[4] Ibid, s. 579.
[5] Ibid, s. 604.
[6] Rákosník, s. 44.
[7] Feder, s. 22 a 24.
[8] Ibid, s. 53 a 58.
[9] Ibid, s. 87.
[10] Ibid, s. 32.
[11] Frei, s. 145-146.
[11a] Kuenhelt-Leddihn, s. 219.
[11b] Tamtéž, s. 230.
[11c] MISES, L. v. Nacionální socialismus a němečtí dělníci [online, 2018]. Dostupný z (přístup II/2018): http://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/nacionalni-socialismus-a-nemecti-delnici-od-ludwiga-von-misese.html.