Vize Partekonu: (Ne)vyvážené komplexy pracovních činností (2)
Kritika (ne)vyvážených komplexů pracovních činností
Výše bylo uvedeno, že někdo se pokusí vytvořit seznam všech činností uskutečňovaných na daném pracovišti. Dále: "Stejně dobře si jistě představíme, že je pak očísluje od 1 do 20 a tak je seřadí podle toho, jaké pravomoci jsou s nimi spojovány. Čím vyšší číslo, tím větší odpovědnost. Z tohoto experimentu nám vyjdou stovky a možná tisíce úkolů, z nichž sestavíme jednotlivá povolání nebo pracovní zařazení." Žádné povolání a zařazení není tvořeno jediným úkolem. Pak takové typické pracovní zařazení by mohlo z hlediska pravomocí dosáhnout čísla 1, 7, 15 nebo 20. "Průměrem by mohlo být kterékoli číslo na dané stupnici, konkrétní pracovní zařazení by ale tvořila homogenní skupina úkolů s přibližně stejnou mírou odpovědnosti. Na dané škále by tedy zaujalo určitou pozici a všechny úkoly a činnosti tvořící jeho náplň by dosahovaly stejné, případně mírně nižší či mírně vyšší úrovně. Rose vykonává většinou činnosti klasifikované jako pětky a má i několik čtyřek a šestek. Robertovy úkoly jsou z velké části sedmnáctky, několik jich jsou šestnáctky a pár osmnáctek." [17]. První co člověka na tomto stanovení zaujme je to, že Albert bere charakter povolání z hlediska pravomocí (měl by, ale i z hlediska náročnosti a atraktivnosti) dle nějaké ordinální stupnice. Následně s těmito čísly nakládá tak, jako kdyby byla kardinální. Máme třeba pracovní úkoly s pravomocí a náročností označené ordinálně jako 4, 5 a 6, ale ve skutečnosti (kterou zná detailně jen Bůh) je rozdíl mezi 4 a 5 v pravomocích a náročnosti 40 %, zatímco mezi 5 a 6 je rozdíl jen 12 %. Čili uděláme-li průměr z těchto ordinálních čísel, tak dostaneme hodnotu 5, ale nezachytili jsme skutečný průměr pravomocí a náročností u těchto třech zaměstnání. Pokud v jiném podniku mají rozdíl mezi 4 a 5 v pravomocích a náročnosti 10 %, zatímco mezi 5 a 6 je rozdíl 24 %, tak průměr těchto ordinálních čísel 5 zde bude představovat docela jiný skutečný průměr než v prvním podniku. A to klidně může být zesíleno ještě tím, že příslušná podniková rada má na pozici 4, co se týká pravomocí, náročnosti a atraktivity něco úplně jiného, než rada v prvním podniku. To sice může vyvažovací rada na úrovni celé ekonomiky někdy podchytit, někdy to však podchytit nemusí, ba dokonce může obé hodnocení od sebe svým rozhodnutím založeným na svých subjektivních dojmech vzdálit. Někdo by mohl namítnout, že místo ordinálních čísel 4, 5 a 6 tu můžeme mít pro náš první příklad čísla 4, 5.6 a 6.3. Jenže to za prvé jen odstraní rozdíly v rámci jednoho podniku. Za druhé jde pořád jen o subjektivní představy (viz výše) a konkrétní objektivní procentuální rozdíly stěží budou přesně známy a za třetí (což úzce souvisí se za druhé) to znamená, že vlastně říkáme, že například zametání prostor restaurace má 1.72 krát méně pravomocí než například roznáška jídla hostům restaurace. Nebo že práce účetního v restauraci má 3.18 krát více pravomocí než uvedená roznáška jídla apod. To asi bude znít mnoha lidem dosti divně a hádám i nevědecky. Asi jako, když někdo bude tvrdit, že mu svíčková chutná 4,27 krát více než bulka se salámem (něco takového tvrdil například nedávno na mises.cz bajkař Matěj Šuster a sklidil s tím celkem oprávněně posměch). Nezavání toto už bláznovstvím? Možná ano, a proto se zřejmě mají použít ordinální čísla, což se bude lidem i snadněji stanovovat (mezní užitek je ordinální). Celé to nápadně připomíná marxistické snahy prezentované zde: „Pokud je práce lékaře nebo práce inženýra nebo práce vedoucího podniku atd. několikanásobkem průměrné jednoduché práce – jak zkušenost ukázala Marxovi – tak my bychom pro spravedlivé odměňování potřebovali přesně vědět, kolikanásobek to tedy je? Musíme vědět, kolik hodin práce doktora se rovná kolika hodinám práce zedníka, kolik hodin práce inženýra se rovná kolika hodinám práce kopáče a kolik hodin práce horníka se rovná kolika hodinám práce holiče.“ [18].
Národní soustava kvalifikací České republiky obsahuje v současnosti (k 31. VII. 2014) 641 profesních kvalifikací [19]. Ty lze přirovnat k jednotlivým pracovním úkolům nebo spíše skupinám sdružujícím omezené množství úkolů. A to tyto kvalifikace tvoří zástupci zaměstnavatelů a jimi nominovaní odborníci z praxe, ve skutečnosti jde jen o tisíce manažerů a (těchto) expertů [20]. Z toho plyne, že jde jen v prostředí české ekonomiky o zlomek zaměstnavatelů. Procesy a standardy mají být pak poměrně složité a někdy i zdlouhavé [21]. Starší data k počtu drobných, malých a středních podniků lze najít zde: [22]. Jde zde o statisíce podniků, které zaměstnávají zaměstnance nebo, kde zaměstnává podnikatel pouze sám sebe. Toto má samozřejmě vliv na výsledné číslo počtu profesních kvalifikací, které tak ve srovnání s realitou zahrnuje zlomek existujících kvalifikací, byť tyto kvalifikace mohou být někdy navzájem podobné. Čili pracovních pozic a pracovních úkolů k projednání jen v poměrně malé české ekonomice bude velmi velmi mnoho. A to nebereme v potaz dynamický vývoj ekonomiky, který trvale modifikuje, vytváří či ruší profesní kvalifikace (pracovní úkoly). Agenda spojená s vyváženými komplexy pracovních činností bude tedy příliš rozsáhlá, a jakožto zcela nepraktická tedy bude spíše nahrazena nějakou zjednodušenou formou rozhodování o pravomocích a náročnostech jednotlivých pracovních úkolů a pozic. S příslušnými dopady na (pseudo-)vyváženost komplexů pracovních činností.
Co budeme dělat, pokud budeme mít pracovní pozici či pracovní úkol, který má malou odpovědnost v jednom směru, ale velkou v jiném (není tedy homogenní z hlediska odpovědnosti). Například řadový horník, který je jinak v subalterním postavení a má tedy celkem nepatrnou odpovědnost vzhledem k řízení příslušného těžířstva, má ve směru bezpečnosti práce velkou odpovědnost. Nebo v případě manažera, který má vysokou míru odpovědnosti a pravomocí, ale je nucen trávit značnou část života někde na cestách. Někdo jistě bude argumentovat tím, že takový člověk sjezdí zadarmo půlku světa a jiný bude zase tvrdit, že samotné cestování na větší vzdálenosti je celkem nepříjemná a do jisté míry nebezpečná (nehody) činnost. Bude záležet jen na tom konkrétním pracovníkovi, jak to on bude vnímat, a co nám bude ochoten v rámci sledování svých zájmů prozradit. Představa, že je možné převést takové obrovské množství kvalitativně rozdílných úkolů (kvalifikací) na nějaké jednotné měřítko, které umožní tyto práce porovnat, je vyjma subjektivního ocenění pomocí tržních cen celkem utopická. Jistě lze se o to pokusit, ale výsledky budou pouze úrovně ad hoc. A co třeba práce s malou odpovědností a velkou náročností (pro mne osobně je to třeba práce některého pomocného skladníka) nebo práce s velkou odpovědností, ale jinak malou náročností (pro mne osobně je to třeba práce některého vysokoškolského učitele). A co když ještě do toho zamontujeme atraktivnost či prestiž podobné práce.
Dalším problémem vyvážených komplexů pracovních činností je to, že dle Alberta: "...partekon pracující "hmotně" stimuluje, chcete-li to tak nazvat, aby zaváděli novinky zkvalitňující život. Znamená to, že jsou motivováni ke změnám zvyšujícím společenské přínosy toho, co vyrábějí, popřípadě snižujícím společenské náklady na vstupy. Vše, co posunuje poměr společenských přínosů a nákladů směrem vzhůru, totiž usnadňuje získat souhlas s návrhem na snížení vynakládaného úsilí či obětí z jejich strany. Pomocí úprav lze odstranit dočasně získané a místně omezené výhody. Jakmile se inovace rozšíří do ostatních podniků, změní se indikativní ceny, dojde k novému vyvážení komplexů pracovních činností napříč podniky a odvětvími a veškeré společenské přínosy daného objevu se rovnoměrně rozloží na všechny pracující a spotřebitele." [23]. Můžeme zde zopakovat tedy to, co jsem psal již v minulém dílu: "Jinými slovy vymyslíte-li jako pracující nějakou inovaci, tak vám zůstanou duševní náklady a ztráta času a případně některé fyzické náklady (nástroje apod.) na tuto inovaci, ale přínos bude čerpat společnost jako celek. Na vás tak zbyde nepatrná část toho, co jste vymysleli. Přijdete i o dočasné výhody, protože například, když vymyslíte něco, co v oboru, v kterém pracujete, usnadňuje práci tak, že se tato práce stává snazší, tak je nutné komplexy pracovních činností nově vyvážit, protože by průměr náročnosti za vaše pracovní činnosti v daném komplexu byl nyní méně náročný než průměry náročnosti pracovních činností v jiných komplexech jiných občanů, čili tuto vaši práci budete nově vykonávat menší počet hodin! To je vskutku motivující odměna. Odhlížíme od toho, že na trzích je možnost novou inovaci prodat třeba zaměstnavateli či jiným podnikatelům, či založit vlastní byznys a vydělat tak peníze. Toto funguje i opačně, například pokud se ve vaší podnikové radě budete všichni či většina (domluvíte se) snažit tak špatně, že to zhorší vaše pracovní podmínky, tak de facto jste za to odměněni přechodem na méně náročná zaměstnání. Vaše odměna se díky snaze o vyváženost komplexů pracovních činností nebude prakticky měnit, ale vy se spolu s kolegy dočkáte méně namáhavé a méně nepříjemné práce. Tím nám však vzniká významný morální hazard." [24].
Despecializace a úpadek produkce
Jak si už asi znalejší čtenáři uvědomili, tak vyvážené komplexy pracovních činností staví na hlavu dělbu práce a její přínosy. "Adam Smith si jako první uvědomil, že právě díky dělbě práce je lidská společnost víc než suma jednotlivých svých částí. V úvodní kapitole knihy Rozprava o příčinách bohatství národů (Pojednání o podstatě a původu bohatství národů) zvolil k ilustraci své teorie příklad výrobce špendlíků. Člověk nevyučený ve výrobě špendlíků by možná dokázal vyrobit špendlík denně, a kdyby dlouho cvičil, zvládl by nějakých dvacet špendlíků za den. Pokud si však špendlikáři rozdělí práci s těmi, kdo se zabývají jinými řemesly, a pokud si výrobci špendlíků rozdělí jednotlivé dílčí úkoly, může se ohromně zvýšit počet špendlíků vyrobených jedním člověkem. Deset lidí v manufaktuře na špendlíky vyrobí 48 000 špendlíků za den. Kdybyste si koupili dvacet špendlíků z takové továrny, zaplatili byste 1/240 denní práce jednoho muže. Kdybyste si stejné množství chtěli vyrobit sami, museli byste pracovat celý den. Z tohoto rozdílu plynou podle Smitha hlavní důsledky dělby práce. Jestliže se někdo specializuje na výrobu špendlíků, získá cvik a pracuje stále zručněji. Současně ušetří čas, o který by se připravil přecházením od úkolu k úkolu, a vyplatí se mu vynalézt nebo nakoupit a používat specializované stroje, které mu jeho činnost usnadní. Smith své dílo sepisoval na samotném úsvitu průmyslové revoluce. Na několika stránkách v něm prorocky popsal mechanismus, díky němuž se v nastávajících staletích ohromujícím způsobem znásobilo materiální bohatství jeho země i světa." [25]. Čili člověk má tendenci se specializovat na jeden či dva obory (a soubory činností, které tyto obory obnáší), v kterých je relativně nejlepší a v těchto oborech se stejnou či podobnou prací stále učí a zlepšuje. Získává tak cvik, znalosti a zkušenosti, které se postupně kumulují. Výsledkem je růst produktivity daného člověka, protože tento člověk umí lépe nakládat se svoji prací a (často komplikovanými) kapitálovými statky. Jak Smith podotknul, tak se šetří čas při přechodu mezi pracovními pozicemi (zvykání si na ně) a vede to k vynalézání nebo nakoupení a používání specializovaných strojů, které mu jeho činnost usnadní, a dodejme, že tyto dále zvýší produktivitu. Toto přirozeně platí i pro práci na výrobní lince anebo při úklidu. V Partekonu místo specializace převládne despecializace (vzhledem k současnému stavu), která se odrazí v menší produktivitě a tedy i menším ekonomickém výstupu. Samotný Albert nás o tom informuje: "Vyvážené komplexy pracovních činností nevedou ke specializaci. Zároveň ale nepopírají potřebu odborné kvalifikace. Namísto toho bude v partekonu každý - včetně specialistů a expertů - vykonávat určitý počet činností příjemnějších a určitý počet těch méně příjemných. Některé s sebou ponesou větší míru rozhodovacích pravomocí, s jinými jich bude spojeno méně. Jde o to, aby se za určité období tyto pravomoci s ostatními povoláními vyrovnaly a výsledek byl u všech stejný." [26].
Albert se snaží situaci zachránit tím, že: "Vezměme si jako příklad Josepha, který je neurochirurg, ale zároveň musí nosit pacientům mísy. Nejspíše přijdeme o část jeho výkonu podloženého nadáním a vzděláním. To ale pouze v případě, že by mohl vykonávat náročné chirurgické výkony od rána do večera. Chirurgie se v jeho případě pochopitelně nezříkáme. Jen budeme mít víc lidí, kteří budou dělat chirurgické výkony po kratší dobu. Když by Suzanne, která momentálně jen nosí mísy, prošla procesem socializace a školení a praktického výcviku dostali bychom z ní to nejlepší, co v ní je a co by ve starším modelu zůstalo potlačeno." [27]. Jinými slovy autor se domnívá, že úbytek chirurgické práce dnešního chirurga bude nahrazen přírůstkem chirurgické práce dnešní zdravotní sestry (předpokládáme, že mísy vynáší zdravotní sestra). Je pravda, že reálná ekonomika se vyznačuje tím, že lidé mají tendenci pracovat v místech, kde dosahují největší mezní diskontované hodnoty produkce, to korigované duševními kladnými či zápornými příjmy, tj. mají v zásadě tendenci pracovat tam, kde práci nejlépe rozumí, a kde dosáhnou největšího výdělku (včetně duševního příjmu), zde se pak specializují. Reálná ekonomika je dynamická a tudíž se stává, že lidé dočasně prodlívají i v pracích, které nejsou z tohoto pohledu pro ně optimální a teprve z těchto pozic se snaží objevovat a dosáhnout lepších pracovních pozic, pak až jich dosáhnou, tak se klidně může stát, že změna a objevení dalších nových podmínek, vytvoří novou situaci a vysněné místo se tak stane horší pracovní pozicí. Pak začne nové hledání. Tudíž v daný okamžik ne všichni lidé se nalézají ve svých optimálních pracovních pozicích. Je tedy možné, že pomocí Partekonu se někdo dostane někam, kde se mu bude dařit lépe, ale samozřejmě opačně (dostane se do horší pozice) to bude také možné. Dále bude i zde nutné objevovat a dosahovat lepších pracovních pozic potažmo komplexů pracovních činností (na rozdíl od falešného Albertova objektivismu víme, že tyto budou mít z pohledu jednotlivců různou kvalitu - viz výše). Čili v tomto směru se nic celkem oproti současnosti v Partekonu nemění. Postupme tedy dále, přijdeme o část chirurgické práce chirurga, což má kompenzovat náhrada v podobě chirurgické práce zdravotní sestry. To je jedna věc, ale na druhou stranu přijdeme o část zdravotní práce zdravotní sestry, která bude nahrazena náhradou v podobě zdravotní práce chirurga. Čili člověk se nyní již nebude soustředit na jeden obor (a soubor činností, které tento obor obnáší), v kterém je relativně nejlepší a doba strávená tím, že se stejnou či podobnou prací stále učí a zlepšuje se v tomto oboru, se notně zkrátí. Omezí se tak získávání cviku, znalosti a zkušenosti a omezí se tak i jejich kumulace. Výsledkem bude pokles produktivity daného člověka, protože tento člověk nyní částečně pracuje v oborech, kde není tak dobrý a umí zde hůře nakládat se svoji prací a (často komplikovanými) kapitálovými statky.
Nešetří se také čas při přechodu mezi různými typ práce a při stálém navykání na jiný typ práce a vede to k menší míře znalostí ohledně používání a tedy i případných vylepšování specializovaných strojů, které člověku usnadňují činnost a dále zvyšují produktivitu práce. Místo toho se člověk stává odborníkem na všechno a tedy na nic v oborech, v kterých není on osobně nejlepší a ani v kterých není osobně druhý nejlepší. Každou práci člověk pozná jen trochu. Čili věc se má tak, že přijdeme o část chirurgické práce chirurga, přičemž ten chirurg měl tendenci být v této práci nejlepší, což kompenzujeme náhradou v podobě chirurgické práce zdravotní sestry, která je v této práci horší než v práci zdravotní sestry. A na druhou stranu přijdeme o část zdravotní práce zdravotní sestry, přičemž ta zdravotní sestra měla tendenci být v této práci nejlepší, která bude nahrazena náhradou v podobě zdravotní práce chirurga, který je v této práci horší než v práci chirurga. Snížíme množství lepší (kvalitnější, produktivnější atd.) práce a nahradíme tento úbytek horší (méně kvalitní a méně produktivní) prací. Dokonce i v situaci, kdy by byl chirurg lepší zdravotní sestrou (o čemž lze pochybovat) než stávající zdravotní sestra, zde budeme mít ztrátu, protože se vzdáváme části důležitější a přínosnější práce chirurga v chirurgii, v které je tento pracující zdaleka nejlepší a nahrazujeme ji relativně méně hodnotnou prací chirurga jako zdravotní sestry. Takovýto nárůst nákladů obětované příležitosti v ekonomice musí mít, ať chceme, či nechceme dopad na produkci a výstup ekonomiky. Jistě také platí, že při složitých (u jednoduchých operací to bude mít menší vliv) chirurgických operací nebudou lidé příliš nadšeni, když je bude řezat sváteční chirurg. To vše bude ještě zesíleno tím, že se tím omezuje čas, po který mohou být využívány extrémovské [28] duševní schopnosti zvláště nadanými lidmi v těch oborech, v kterých jsou tito lidé (extrémně) nejlepší. Už víme, že některé lidské schopnosti se nenalézají v hájemství Průměrova, ale jsou v hájemství Extrémova. Tyto nebude možné vzhledem k jejich extrémní velikosti možné nahradit prací ani celé řady méně nadaných pracujících.
Jak vidno tak ztráta poplyne z omezení kumulace cviku, znalostí a zkušeností. Tato kumulace totiž nemusí být vůbec lineární, jak si Albert zřejmě implicitně myslí. Pokud jsem literární kritik a přečtu a zkritizuji ročně 45 knih, tak přínos z toho pro moji práci bude třeba 6. A pokud zde budeme mít tři literární kritiky, kteří přečtou každý ročně 15 knih, tak to neznamená, že to bude mít přínos pro jejich práci 2, čili že to dá dohromady opět 6 [29]. Jen já budu ve své paměti nebo ve svých poznámkách schopen poměřovat veškeré další knihy tím, že jsem přečetl 45 knih. Ostatní to budou moci udělat jen s 15 knihami, a proto, aby své znalosti sdíleli, bude nutné se domlouvat s ostatními dvěma, což znamená další náklady a čas na získání informací a riziko toho, že informace od druhých ani dobře nepochopíme, protože jsou často subjektivní povahy. Navíc budu schopen dělat rychleji poznámky a výtahy, snadněji v nich budu hledat, snadněji najdu v knihách ty nejdůležitější věci k přečtení apod.
Jak by vypadala taková pracovní činnost v rámci vyvážených komplexů pracovních činností v Partekonu, je patrné z příkladu Larryho pracovního týdne. Larry zde dělá v jednom nakladatelství. A zde dělá následující práce (snad jsem je pochytil všechny; z textu plyne, že vše uvedené nemusí dělat během jednoho týdne): třídění pošty, generální úklid, práci v recepci, zadávání údajů do PC, další nespecifikované rutinní činnosti na jiných pracovištích, dále se věnuje radě pro vydávání dramatické literatury, dělá sazbu, navrhuje grafickou podobu a dělá korekturu, má i poradu redakční rady, dále čte svoji porci nově přeložených rukopisů, je odpovědným redaktorem tří knih ročně, chodí někdy na čtrnáctidenní metodické porady, zabývá se propagací, tvorbou nového katalogu, kontaktuje potenciální autory a hledá zajímavé divadelní hry. V nakladatelství jsou nadprůměrné komplexy pracovních činností, a proto Larry dělá nějakou rutinní práci také pro městskou část a komunitu, v níž žije. Jinde Albert uvádí, že pracovníci nakladatelství budou kvůli tomu, že činnost v nakladatelství vykazuje vyšší kreativitu a menší míru nepříjemnosti, než je průměr daného hospodářství, pracovat třeba v místních úklidových četách, jiní vykonávat rutinní činnosti v nedaleké továrně na výrobu počítačů [30]. Zde by měl opět projít různými typy prací. Navíc je otázkou, zda je počet tří veřejných zaměstnavatelů dostatečný, když máme v ekonomice (jako je ČR) stovky, tisíce či desetitisíce zaměstnavatelů. Aby byly alespoň trochu teoreticky (což je i tak nesmysl) vyvážené, tak by těch zaměstnavatelů mělo být v případě Larryho a kohokoliv jiného podstatně více (nicméně příklad Larryho je jen modelovým případem a nemusí být proto Albertem detailně v knize rozepsán). Jinak lze stěží dodržet výše uvedené: "Ne, všechny úkoly jsou stejně důležité. Jeden zaměstnanec vykonává pouze rutinní činnost, které mu otupují mysl i tělo, kdežto druhý má zajímavou práci, která s sebou nese nejenom řadu pravomocí, tříbí mu ducha a bystří pozornost, ale zároveň je zdrojem informací důležitých pro inteligentní rozhodování." [31]. Různé práce budou mít různé charakteristiky a budou velmi pestré. Při malém počtu pracovních pozic by vznikala tendence k hierarchické dělbě práce a různá charakteristika a pestrost prací by se ve správné míře nemohla zprůměrovat. Výsledný komplex pracovních činností by byl stěží nějak celoekonomicky vyvážený. A již by pak jen omezeně platilo, že Partekon na hierarchickou dělbu práce vytvářející třídní rozdíly protijed [32]. Albert sám připouští korekci příliš mnoha pracovních úkolů a rozvrhů [33]. To však jeho tezi poněkud oslabuje. Je nutné konstatovat, že problematika vyvážených komplexů pracovních činností zařazuje Partekon spíše mezi utopické formy socialismu, než mezi jeho vědecké formy.