Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Komplexy pracovních činností

Partekon, čili participativní ekonomie, je spojena s tzv. vyváženými komplexy pracovních činností. Dle Alberta dnes: "Ne, všechny úkoly jsou stejně důležité. Jeden zaměstnanec vykonává pouze rutinní činnost, které mu otupují mysl i tělo, kdežto druhý má zajímavou práci, která s sebou nese nejenom řadu pravomocí, tříbí mu ducha a bystří pozornost, ale zároveň je zdrojem informací důležitých pro inteligentní rozhodování." [1]. Vzniká tak hierarchická dělba práce. Jestliže někteří zaměstnanci mají k dispozici neustále více informací a nesou v zaměstnání i větší odpovědnost, ovládnou na pracovišti rozhodování a v tom smyslu se stanou vládnoucí třídou koordinátorů. K tomu dojde i tehdy, i když budou fungovat v demokratických radách a k podniku nebudou mít žádný vlastnický vztah. Dle Alberta má Partekon na hierarchickou dělbu práce vytvářející třídní rozdíly protijed: "Jestliže každý den nebo každý týden po určitou dobu plníte mimořádně nepříjemný úkol ochuzený o veškeré pravomoci, pak byste po zbývající dobu měli pracovat na něčem příjemnějším a odpovědnějším. Lidé by zkrátka neměli vykonávat buď jen rutinní a nepříjemnou, nebo koncepční a odpovědnou práci. Všichni bychom místo toho měli dostávat vyváženou kombinaci úkolů." [2]. Přičemž krátkodobé exkurze do odlišných podmínek společensky podřadných anebo naopak, neznamenají nápravu dlouhodobé nerovnováhy v základních povinnostech. "Míníme tím, že každý dostane takovou množinu úkolů tvořících jeho pracovní náplň, aby jejich celkové důsledky byly z hlediska pravomocí v průměru stejné jako celkové důsledky všech ostatních povolání. Kdyby navíc někdo na jednom pracovišti vykonával pouze špičkovou práci a na druhém pouze rutinní, neodstranilo by to ani na jednom z nich hierarchické uspořádání. Potřebujeme vyvážit souhrny neboli komplexy pracovních činností tak, aby se vyrovnala atraktivita a pravomoci na všech pracovištích. Zároveň musíme zajistit, aby pracující dostali tak nakombinované úkoly, že bude dosaženo rovnováhy napříč všemi pracovišti. Toto a pouze toto povede k dělbě práce, která dá všem pracujícím rovnou příležitost účastnit se rozhodování a mít z jeho výsledků prospěch. Takto a pouze takto dosáhneme dělby práce, při níž proti sobě nestojí třída těch, kdo neustále úkolují, a těch, kdo jsou neustále úkolováni." [3].

Nabízí se otázka, co když někomu vyhovuje, že nemusí vykonávat koncepční a odpovědnou práci. Celá řada lidí nemá zájem přejímat větší míru odpovědnosti. V systému Partekonu budou ovšem nuceni se zaobírat i touto po ně nepříjemnou prací. Tím se dostáváme k jednomu důležitému bodu, a tímto bodem je ta skutečnost, že jednotlivci, ale i skupinky lidí hodnotí různé práce a jejich náročnost subjektivně a tedy i různě. Pro někoho bude jedna práce rutinní, a pro jiného ta stejná špičková. Jiný bude hodnotit jednu práci jako příjemnou a další ji bude hodnotit, jako nepříjemnou. Další člověk může mít na stejný typ práce různé názory podle životní situace nebo životní periody, v které se nalézá. Na trhu platí, že zaměstnanci v profesích, ve kterých hrozí více úrazů, nemocí, duševního vyčerpání, nepohodlí cest a podobně dostávají vyšší mzdy (aniž si toho musíme být přímo vůbec vědomi). Platí zde, že určité práce odrazují větší část pracovní síly, a tedy pracovní síla, která tyto práce je ochotna podstoupit si může díky nižší nabídce pracovní síly říci o větší odměnu. Jiné práce naopak lákají více pracovní síly, a tedy pracovní síla, která tyto práce je ochotna podstoupit si může díky vyšší nabídce pracovní síly říci jen o menší odměnu. Toho si všiml velikán ekonomie A. Smith, když tvrdil, že: „Mzdy pracujících kolísají s lehkostí nebo obtížností práce, její čistotou nebo špinavostí, s vážeností nebo nevážeností daného zaměstnání.“ [4].

Čili nejde zde o nějaké jednotné objektivní vidění charakteru pracovních míst, ale spíše jen o souhrn různých subjektivních pohledů, který není platný pro každého jednotlivého pracujícího v ekonomice. Bez toho souhrnného subjektivního tržního ocenění charakteru pracovních pozic nemůžeme nic moc říci (vyjma našeho subjektivního názoru) o tomto charakteru těchto pozic, a to ani v případě, že v některých oborech vidíme více zaměstnanců než jinde (například dělníků bylo často více než třeba rolníků, zametačů či zlatníků nebo lékařů). Důvodem je ten fakt, že množství pracovních míst v daném oboru je ovlivněno i velikostí poptávky po službách práce v daném oboru. Silná poptávka bude vytvářet mnoho pracovních míst i přesto, že může jít o nepříjemnou práci. Mnoho pracujících může na tuto poptávku přistoupit právě z důvodu kompenzace (z jejich subjektivního pohledu) nepříznivého charakteru dané práce vyšší finanční odměnou. Pracovníci si tak touto vyšší finanční odměnou kompenzují nízký duševní příjem, který je spojený s touto prací. Rozdílné výše mzdy v různých pracovních oborech mají právě tendenci vyrovnávat celkové příjmy (peněžní i duševní příjmy dohromady) lidí z pracovní činnosti. Pakliže ovšem jednotlivci a skupinky lidí hodnotí různé práce a jejich náročnost subjektivně a tedy i různě, tak je jasné, že je budou hodnotit subjektivně a různě i v Partekonu. To povede k tomu, že v Partekonu budou různé práce různě subjektivně a tedy i arbitrárně oznámkovány stupněm náročnosti a sdruženy subjektivně a tedy i arbitrárně do různých komplexů pracovních činností. Výsledkem bude různá kvalita komplexů pracovních činností, a to že tyto komplexy nebudou ani zdaleka vyvážené, jak se Albert mylně domnívá. Různí lidé na ně budou hledět různě a budou jim připadat nehomogenní a tedy i různě atraktivní, a to dokonce i tehdy, pokud by byly z objektivního hlediska (které je známé maximálně tak Bohu) nějakým zázrakem skutečně vyvážené. Výsledkem bude tedy větší nabídka pracovní síly ze strany pracujících v některých atraktivních komplexech pracovních činností a nižší nabídka pracovní síly v neatraktivních komplexech pracovních činností. M. Albert totiž píše, že: "Nazvěme si částku, kterou pracující vydělává při průměrném pracovním nasazení za třicet hodin, základní plat. Každý bude vykonávat vyvážený komplex pracovních činností, takže si každý vydělá základní plat, nebo o něco vyšší plat při větším počtu odpracovaných hodin či vyšším pracovním nasazení, popřípadě o něco nižší částku, pokud odpracuje méně hodin nebo bude pracovat méně intenzivně." [5]. Čili z toho je jasné, že ony (pseudo)vyvážené pracovní komplexy budou mít stejnou hodinovou sazbu. Nebude zde nic (zejména vyšší či nižší hodinová mzda), co by uvedené rozdílné atraktivity daných komplexů pracujícím vykompenzovalo. Přičemž zvýšený zájem nabídky pracovní síly pracovat v atraktivním komplexu nemusí být pozorovateli odlišen od stimulace této nabídky větší poptávkou po službách dané práce v daném komplexu jako celku, nebo což je pravděpodobnější v několika či jedné pracovní pozici tohoto komplexu. To se však odrazí na uspokojování potřeb spotřebitelů. Výroby atraktivních komplexů budou vzhledem k potřebám občanů zbytečně rozsáhlé a překapitalizované, zatímco výroby méně atraktivních komplexů budou zbytečně malé a podkapitalizované.

Spotřebitelům zbude k nápravě jen těžkopádné diskutování a hlasování založené na názorech, dohadech a kompromisech ovlivněných prostou i racionální neznalostí (škola veřejné volby), racionální iracionalitou (B. Caplan), hlasovacím paradoxem (markýz de Condorcet), zájmovými skupinami a politikařením. Bude záležet na ústy řečených věcech, jejichž vyřčení stojí v daný okamžik málo či vůbec nic. A na vyjednávání s radami pracujících, které navíc také trpí těžkopádným diskutováním a hlasováním založeném na názorech, dohadech a kompromisech ovlivněných prostou i racionální neznalostí, racionální iracionalitou, hlasovacím paradoxem, zájmovými skupinami a politikařením. Nebude možné se zde opřít o demonstrované jednání, kdy člověk to, že něco chce, vyjádří svým činem a jistou obětí tím, že věnuje své vydělané peníze a cenný čas k provedení nákupu na trhu. Z toho logicky plyne, že tendence k rovnováze a vyrovnání nabídky daných produktů a poptávky po nich bude v Partekonu velmi pomalé. Navíc bude ignorovat zamítnuté menšinové názory a požadavky. V podstatě však budou muset spotřebitelé i tak spoléhat pouze na dobrou vůli a dohodu s pracujícími, protože nemohou, vyjma placení přesčasů, stimulovat pracující vyšší odměnou za danou práci v málo atraktivním komplexu pracovních činností. Pokud nedojde k dohodě mezi většinami jednotlivých rad, tak pak bude nutné se spokojit s menším množstvím vyprodukovaného produktu (partekonské indikativní ceny zde v podstatě určí konečnou výši nabídky a poptávky na úrovni dané rozsahem vyprodukovaného množství). Je to celkem pochopitelné, protože máme v Partekonu významně oddělené odměňování od produkce (s výjimkou placení přesčasů za delší pracovní dobu). Přičemž, ale výše finanční odměny vedle duševní odměny spoluurčuje atraktivitu dané práce. Dodejme, že někdy nebudou spotřebitelské a pracovní rady ani vědět to, zda je daný komplex málo atraktivní, protože v něm i tak zrovna pracuje mnoho lidí na základě dohody mezi většinami rozhodujících rad, ale v kterém by za existence trhem určené různé výše hodinových sazeb pracovalo lidí ještě více. Že k tomu bude mít Partekon tendenci směřovat, ukazuje i to, že změnou místa nebude možno dosáhnout vyššího platu ani objektivně výhodnějších pracovních podmínek, neboť i ty budou vyvážené [6]. Čili zde nebude nic, co by kompenzovalo nízký duševní příjem z takového pracovního místa či komplexu pracovních míst.

Způsob stanovení komplexů pracovních činností

Jak se tyto komplexy pracovních činností dle M. Alberta stanoví? Nejprve předpokládejme, že jsme v kapitalismu a někdo se pokusí vytvořit seznam všech činností uskutečňovaných na daném pracovišti. Dále stručně: "Stejně dobře si jistě představíme, že je pak očísluje od 1 do 20 a tak je seřadí podle toho, jaké pravomoci jsou s nimi spojovány. Čím vyšší číslo, tím větší odpovědnost. Z tohoto experimentu nám vyjdou stovky a možná tisíce úkolů, z nichž sestavíme jednotlivá povolání nebo pracovní zařazení." Žádné povolání a zařazení není tvořeno jediným úkolem. Pak by takové typické pracovní zařazení mohlo z hlediska pravomocí [dle mého by však zde měla být zároveň zahrnuta i náročnost či atraktivita dané práce, pozn. autora] dosáhnout třeba čísla 1, 7, 15 nebo 20. "Průměrem by mohlo být kterékoli číslo na dané stupnici, konkrétní pracovní zařazení by ale tvořila homogenní skupina úkolů s přibližně stejnou mírou odpovědnosti. Na dané škále by tedy zaujalo určitou pozici a všechny úkoly a činnosti tvořící jeho náplň by dosahovaly stejné, případně mírně nižší či mírně vyšší úrovně. Rose vykonává většinou činnosti klasifikované jako pětky a má i několik čtyřek a šestek. Robertovy úkoly jsou z velké části sedmnáctky, několik jich jsou šestnáctky a pár osmnáctek." [7]. Stejně tak na partekonském pracovišti budou úkoly rozdělené podle pravomocí a opět je očíslujeme od 1 do 20. "Naprosto zásadně se ale budou lišit jejich [úkolů, pozn. autora] kombinace. Na místo sdružování šestkových úkolů do šestkového pracovního nasazení a osmnáctkových činností do osmnáctkové funkce, bude nyní každé povolání tvořit kombinace úkolů z různých úrovní tak, aby každé pracovní zařazení na daném pracovišti v průměru dosahovalo stejné klasifikace. Takovým pracovištěm může být černouhelný důl, kde je průměr 4, nebo je to výrobní závod s průměrem 7, ale může to být třeba škola s průměrem 11 nebo výzkumné centrum s průměrem 14. Ať už je průměr daného pracoviště jakýkoli, každý, kdo je v něm zaměstnán, vykonává práci se stejným výsledným průměrem." [8]. Toto se děje z toho důvodu, že když se pak pracovníci sejdou k jednání v radě, a může to být na úrovni týmu, útvaru, divize či celého podniku, neutvoří se žádná skupinka lidí, kteří by díky výhodnějším podmínkám byli v porovnání s ostatními připravenější, průbojnější, informovanější nebo kvalifikovanější, a mohli by tak podle očekávání ovládnout diskusi i její výsledky [9].

I když Albert tvrdí, že neexistuje bezvadná klasifikace úkolů, bezchybný způsob jejich kombinování do vyvážených povolání a ani perfektní vyvažování [10], tak je dobré se zaměřit na další problémy tohoto systému. Prvním problémem je to, že lidé mají různé schopnosti a klidně se může stát, že někteří budou ve většině pracovních činností, které provádějí v rámci svého pracovního komplexu připravenější, průbojnější, informovanější nebo kvalifikovanější, a můžou tak podle očekávání ovládnout diskusi i její výsledky. Vliv bude mít také doba strávená pracovní činností v Partekonu, ti co pracují již dost dlouho, budou připravenější, průbojnější, informovanější nebo kvalifikovanější, než pracovníci s praxí pár let (viz i dále).

Vraťme slovo Albertovi: "Cílem vyvažování komplexů pracovních činností v rámci pracoviště a rovné dělby rozhodovacích pravomocí je zabránit tomu, aby přidělením určitých pracovních úkolů byli někteří pracující na účast na rozhodování připraveni lépe než jiní. Kvalitní vyrovnání pracovních náplní v rámci jednoho podniku neboli pracoviště ale nezaručuje, že profesionální život poskytne stejné pravomoci napříč ekonomikou... domníváme se, že vytvoření podmínek pro skutečně participativní a spravedlivou ekonomiku vyžaduje, aby došlo k vyvážení nejenom uvnitř podniků, nýbrž i napříč jednotlivými hospodářskými subjekty." [11]. Pracující tak budou trávit čas mimo původní působiště a tak kompenzovat výhody či nevýhody, které v průměru mohou v porovnání s celospolečenským průměrem vykazovat. "Pokud tedy pracujete v černouhelném dole, který je klasifikovaný jako 4, kdežto celkový průměr ve společnosti je 7, budete podstatnou část doby pracovat mimo důl na nějakém místě, aby se vám průměr zvedl na 7.“ A obráceně [12]. To dokresluje i to, že změnou místa nebude možno dosáhnout vyššího platu ani objektivně výhodnějších pracovních podmínek, neboť i ty budou (v realitě ani zdaleka nebudou) vyvážené [13]. Tím jsme se tu již zabývali.

Konkrétní vyvažování v rámci celé ekonomiky bude probíhat tak, že: "Stejně jako musí pracující pomocí flexibilního klasifikačního procesu (jehož přesná podoba se bude podnik od podniku lišit) interně vyvažovat jednotlivá povolání, vypracují si podobný návrh i delegáti pracujících z jiných rad a odvětví, aby mohli provádět vyvažování napříč ekonomikou. Za přijatelné řešení lze považovat vznik "vyvažovacích" rad v každém podniku i na úrovni celé ekonomiky." [14]. Člověka by mohlo napadnout, že některé rady si určí jiné komplexy pracovních činností a jiné rovnou komplexy opustí. Bude to možné? Moc možné to nebude. Na straně 157 Albertovi knihy najdeme informaci, že budou pouze zakázány výrazně nevyvážené komplexy pracovních činností [15]. To znamená, že se předpokládá existence nějaké centrální autority, která tento požadavek vynucuje na daném území. Čili decentralizace a rozhodování samo o sobě je v Partekonu v tomto směru omezené. Dále je patrný další zdroj neobjektivnosti vyvážených komplexů pracovních činností, který tkví v tom, že klasifikační proces bude různorodý (přesná podoba se bude podnik od podniku lišit). Mimochodem kapitalistická ekonomika nebo centrálně plánované hospodářství se nezabývají prakticky žádným vyvažováním a tedy nemusejí ztrácet vzácný čas touto činností a místo ní mohou lidé pracovat anebo se věnovat volné zábavě. Nutné je podotknout, že v podstatě není možné, aby se pracovník legálně vzdal vyváženého komplexu pracovních činností (leda by odešel do jiného státu) a nechal se zaměstnat třeba u nově příchozího továrníka. Společnost to dle Alberta prostě nedovolí. Plánovací proces nově příchozímu nepřizná žádné vstupy a nebude od něho odebírat žádné výrobky [16]. Toto tvrzení je zároveň de facto analogické s tím, že by hlasy některých lidí prostě při hlasování propadly. To narušuje představu o rozhodování sebe sama.