Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

V lednovém čísle (ročník 2012) časopisu Dějiny a současnost publikovala historička Ivana Čornejová článek o veřejném financování vědy v České republice ("Jak se věda vyplácí aneb Jak se platí za vědu"). Článek se zaměřuje především na kritiku způsobu rozhodování o veřejném financování vědy. Probírá však i konkurenci a zneužívání financí na vědu.

Byrokratická pravidla rozdělování
Dle Ivany Čornejové je heslem naší doby soutěž a peníze na vědu je třeba si „vysoutěžit“: "Jak vůbec lze soutěžit ve vědě? Dá se věda měřit v metrech, vážit v kilogramech, odlévat v litrech, lze posuzovat čistotu stylu či umělecký dojem? Pochopitelně nelze." [1]. Snahou o změření vědy má být tzv. RIV (rejstřík informací o výsledcích). Avšak: "Pravidla pro zveřejnění dat tvořili lidé, kteří nemají o vědecké práci ani nejmenší představu, a podle toho to vypadá. A tak může vědec získat za recenzi stejně bodů, jako když napíše do kolektivní práce většinu stran." [2]. Navíc vědec jako takový body nezískává, získá je jeho pracoviště. To pak může za určitých podmínek (odešlí, penzionovaní pracovníci) vést i k tomu, že vedoucí pracoviště může nabité finanční prostředky přidělit tomu, komu se mu zlíbí [3]. Podotkněme, že i granty se přidělují na základě rozhodnutí k tomu určených orgánů. Ivana Čornejová upozorňuje i na skutečnost, že platové rozdíly mezi těmi, kdo získali grant a jejich méně šťastnými kolegy můžou činit i desetitisíce, a že: "Vysokoškolští pedagogové zahlcení přednáškami a desítkami, ba stovkami hodin zkoušení bakalářů, magistrů a doktorů to vše činí často doslova "za hubičku"." [4]. Na otázku jak se věda vyplácí a jak jsou vědci honorováni autorka odpovídá, že špatně (vyjma „šikulů“ – viz níže) [5].

Aniž bych obhajoval současný systém rozdělování veřejných finančních prostředků na vědu, tak se ptám, jak lze měřit práci architekta při navrhování domu, jak lze měřit práci daňového poradce nebo práci konstruktéra při pevnostních výpočtech nebo práci vědce v soukromých chemických laboratořích? Lze snad jejich práci měřit v metrech, vážit v kilogramech, odlévat v litrech, lze posuzovat čistotu stylu či umělecký dojem? Těžko. Přesto tyto profese soutěží o peníze kupujících. Můžeme však jít dále, jaký význam má pro odměňování pekaře, že upeče denně 100 kilo chleba? Stěží může perkař jen na základě této informace určit, zda se vyplatí péci chleba a stěží budou spotřebitelé jeho chleba kupovat, protože ho napekl za den 100 kilo. I pekař musí soutěžit o peníze spotřebitelů. Spotřebitelé jsou pak za tyto aktivity ochotni zaplatit jen tehdy, pokud jim z nich plyne náležitý užitek. Stavebník nekoupí plán domu, který mu nevyhovuje, fabrikant nebude kupovat špatný pevnostní výpočet a lidé nebudou v době míru jíst nechutný chleba. Kupujícím musí být nabídnuto to, co chtějí - co je pro ně z jejich subjektivního pohledu užitečné. Jinými slovy není podstatné, že vědu nelze měřit fyzikálními jednotkami, záleží jen na jejím subjektivním ohodnocení jednotlivci. Za užitečné věci - byť i fyzicky neměřitelné produkty duševní práce - člověk získá od ostatních odměnu (ta nemusí být nutně ve formě platby za něco, ale může mít i podobu daru). Všimněme si, že není ani příliš podstatné, aby měl konečný spotřebitel produktů dané duševní práce erudovanou představu o práci dané profese. Řada lidí jezdí v autech a nemá přitom ani ponětí o tom, jak se vyrábí benzín. Řada lidí čte historickou literaturu, ale nepřemýšlí o tom, kolik času autor strávil vysedáváním po archivech, knihovnách, dohadováním s vydavateli atp.

Zároveň však platí, že každý kupující, tím že něco koupí už nemůže koupit něco jiného (náklady obětované příležitosti). Musí se proto rozhodnout jen pro určité věci. Neutratí velmi pravděpodobně všechny své peníze nebo jejich značnou část za nákup chleba nebo plán domu. Každý z nás se potýká se vzácností zdrojů a musí s nimi tedy hospodařit. Proto jen část prostředků použije na nákup plánu domu, další část použije na nákup chleba, knih, výuku pro své děti nebo dovolenou. Stejné je tomu s vědou, nelze všechny prostředky a ani jejich větší procento použít na vědeckou činnost. Neměli bychom dostatek chleba, domů, aut, knih atp. Vědy si lidé - pokud jim to je dovoleno - objednají jen tolik, kolik považují za nutné a užitečné. Na vzácnosti zdrojů nemění nic ani financování vědy skrze veřejné rozpočty. Vždycky bude na vědu přístupné jen omezené množství prostředků (byť stát získává zdroje snadněji a disponuje jimi ve velkém nožství). Nemá valného smyslu mluvit o tom, že jsou vědci špatně placení (viz i níže). Opak může být pravdou. Veřejné financování vědy je spojeno s donucením v podobě odvodu daní, z kterých jsou pak realizovány veřejné výdaje (dluhy musí být také nakonec splaceny z daní). Pak nelze poznat, kolik a jaké vědy si lidé přejí financovat - tj. jak mnoho prostředků má jít na vědu a jakou strukturu vědy považují za nutnou a užitečnou. Už samotné donucení je signálem toho, že lidé by ve skutečnosti nebyli ochotni na vědu platit tolik peněz jako v současnosti nebo by nebyli ochotni financovat stávající strukturu vědy anebo obojí. V opačném případě by totiž nemusela být věda financována z veřejných rozpočtů [6]. Z těchto důvodu také není možné určit, zda pedagogové zahlcení přednáškami a desítkami, ba stovkami hodin zkoušení bakalářů, magistrů a doktorů pracují za "hubičku" nebo nepracují. Množství vynaloženého času nebo energie nám nic neříká, protože jak známo pracovní teorie hodnoty není platná. Pokud se však tito pedagogové sami domnívají, že pracují "za hubičku", pak mají pořád možnost z daného místa odejít a najít si lépe honorovanou práci.

Zabývejme se situací, kdy je věda financována z veřejných rozpočtů. Pak však příjem nesouvisí přímo s produktem poskytovaným společnosti. Pokud se však nezískávají příjmy za zboží a služby jejich prodejem (regulační poplatky jako jízdné nebo poplatek za návštěvu lékaře či galerie na tom nic nemění), znamená to, že musí být zvolena jiná metoda získávání příjmu a jejich rozdělování (odhlížíme od darů). Ekonom Ludwig von Mises tuto metodu nazval byrokratickým managementem: "Byrokratický management je metoda řízení uplatňovaná v oblasti správních vztahů, jejíž výsledek nemá na trhu peněžní hodnotu [to neznamená, že nemá vůbec žádnou hodnotu, pozn. autora].". Z toho také plyne, že: "Byrokratický management je řízení vztahů, které nemůže být ověřeno ekonomickou kalkulací." [7]. Byrokratický management však musí řešit podobně jako ziskový management problémy, které plynou ze vzácnosti výrobních faktorů: "...každá služba může být zlepšena pomocí zvýšení výdajů. Bez ohledu na možný skvělý stav nemocnic, podzemní dráhy či vodovodních služeb by manažer vždy dokázal tyto služby zdokonalit, jen kdyby měl k dispozici potřebné prostředky." Je nasnadě, že kdyby měl manažer-byrokrat volnou ruku, staly by se náklady i pro veřejné rozpočty neúnosné, a proto: "...jediným prostředkem, jak učinit manažera odpovědným jeho nadřízenému - státní pokladně - je omezit jeho svévoli pomocí pravidel a předpisů." [8]. Krátce řečeno je nutné zavést byrokracii. Naneštěstí zavedení byrokracie neřeší problém toho, co se vzácnými výrobními faktory přednostně produkovat, tak aby byly nejnaléhavější potřeby občanů uspokojeny. Problém s nemožností provádět ekonomickou kalkulaci je pro byrokracii neřešitelný, protože: "Tam kde nejsou trhy a následkem toho ani tržní ceny výrobních faktorů, nemáme žádné prvky kalkulace." [9]. V oblasti financování vědy existuje jistě řada možných systémů řízení a přidělování finančních prostředků. Všechny však jsou byrokratické- tj. zkostnatělé, spoutávající, zneužitelné (viz níže), všechny vzbudí nevoli některých dotčených lidí a neumožňují ekonomickou kalkulaci. Nemožnost ekonomické kalkulace pak vede k plýtvání cennými výrobními faktory.

Výše uvedené problémy byrokratického managamentu mohou mít za následek časté změny v byrokratickém řízení, které jsou dány zoufalou snahou odstranit tyto neodstranitelné problémy. Původní systém financování vědecké práce byl opuštěn právě kvůli tomu, že měl podobné problémy, byť mohl být pro vědce příjemnější. Všechny byrokratické systémy musí mít vedoucího (parlamentní výbor, komisi, vědeckou radu, akční dělnicko-rolnický výbor atp.), který bude řídit, vydávat pravidla a předpisy a bude přidělovat finance. Jinak by si jeho podřízení dělali, co by sami chtěli. Volnost v systému byrokracie nemůže dosahovat možné volnosti v systému ziskového managementu, kde vedoucímu často stačí jen sledovat výkaz zisků a ztrát a iniciativa podřízených se nemusí tak spoutávat ba je i často výtána (respektive případné problémy signalizuje utržená ztráta nebo mylý zisk). Dokonce, i když budou peníze dávány přímo vědcům a nebude se již zkoumat, co s nimi tito dělají, tak pořád zde musí být nějaká autorita (byť třeba skupinka elitních a mocných vědců), která řekne, jaké skupině vědců peníze půjdou a v jaké výši. To je také důvod, proč věda placená z veřejných rozpočtů nemůže být nikdy nezávislá. Autorka pláče na špatném hrobě.

Nabízí se i technická otázka, proč by nemohla mít recenze dejme tomu nové knihy větší přínos než vlastní individuální nebo kolektivní práce. Například odhalená chyba recenzované knihy může ušetřit spoustu problémů. Recenze může mít také nemalou informační funkci [10].

Zneužívání finančních prostředků na vědu
Autorka dále upozorňuje na možnost zneužívání finančních prostředků na vědu. Píše o „šikovných“ lidech, kteří se při minimálním úsilí živí z „peněz na vědu“ docela slušně. Tito krátce řečeno vědí jak správně zapůsobit (asertivita, sebeprosazení atp.) na správných místech. Dále: "Obludná administrativa má za následek, že k adresátům se dostane jen zlomek původních financí a většina uvízne za prsty úřednímu aparátu, různým komisím, subkomisím, hodnotitelům etc. etc." [11].

Lidé se ze své přirozenosti snaží získat za co nejméně námahy, co nejvíce muziky. Nejinak tomu bude i v případě vědy. Šikovní lidé se vyskytují i v soukromém sektoru (ve velkých firmách se mohou o něco lépe schovat). Jejich počty a hloubka a délka jejich činnosti jsou zde však omezené, protože pokud svoji činnost přehánějí, odrazí se to na zisku/ztrátě dané firmy, a tím ohrožují své vlastní pozice a pozice majitele kapitálu. Veřejné finance však se ziskem/ztrátou nepracují. Nezískávají příjmy za zboží a služby jejich prodejem. Jejich cílem je dané peníze utratit na produkci nějakého statku. Tudíž zde bude menší tlak proti uvedenému nesprávnému jednání lidí. Situace je však horší, jak jsme výše uvedli, vždy bude nějaký vedoucí, který bude řídit, vydávat pravidla a předpisy a bude přidělovat finance. "V byrokratických strukturách platí stejně jako v nebyrokratických strukturách, že existuje omezený počet žádaných pracovních pozic. Tudíž i zde existuje při obsazování těchto pozic konkurence - soutěž. Tato má však modifikovanou podobu oproti soutěži na volném trhu: "V případě kapitalistické varianty soutěže se budou lidé na trhu předhánět, kdo nabídne lepší a levnější zboží. Byrokratická varianta spočívá v intrikách na "dvoře" těch, kteří jsou u moci." [12]. Autorka opět pláče na špatném hrobě.

Zajímavé je, že autorka v článku vůbec neuvádí riziko jiného zneužití, a sice zneužití, že stát (politici a úředníci) jakožto živitel vědců a škol bude mít v některých oblastech (zejména se jedná o humanitní vědy a třeba zrovna zvláště historii) zájem jen na jistých výstupech vědecké činnosti. Nejlépe takových, které ukazují aktuální panující vládní systém a jeho ideové předchůdce v dobrém světle.

Konkurence
Autorka kritizuje také konkurenci v podobě "nadstandardního" množství vysokých škol: "Bezesporu se lze domnívat, že řada absolventů různých pofiderních vzdělávacích institucí se spokojí se svým ad hoc dosaženým titulem. Žel i na různých pochybných školách (nestátních, ale i státních) absolvují lidé, kteří se domnívají, že věda bude jejich doménou." [13]. A tak je mnoho studií a příspěvků, které by jinak neměly šanci vyjít. "Snad všem je jasné, že si nikdo nezaloží soukromou vysokou školu matematicko-fyzikálního zaměření, případně univerzitu jaderné fyziky. V oblasti humanitních a společenských oborů si ovšem kde kdo myslí, že je to zcela jednoduché." [14].

Absolvování dobré školy z člověka nutně nedělá dobrého vědce, stejně tak absolvování špatné školy člověka nemusí nutně diskvalifikovat pro vědeckou činnost, a to zejména v oblasti humanitních a společenských věd [15]. Pravdou však je, že "koláč", který se každý rok na vědu přiděluje, bude v případě větší konkurence "sněden" více vědeckými institucemi (vědci), a že větší konkurence mezi těmito institucemi (vědci) zostří konkurenční boj o přízeň "dvora". Z pohledu přeživších vědců dává omezení konkurence smysl. Znamená, že na ně a jejich výzkumy zbude větší díl "koláče", a že se zmírní konkurenční boj o přízeň "dvora".

Soukromé vysoké školy nabízejí takové služby, jaké si jejich zákazníci přejí. Některé nabízejí jen titul - třeba pro dobrý pocit zákazníků, že si mohou říkat pane inženýre nebo doktore. Absolvování takovéto vysoké školy má pak malý význam pro budoucí praxi absolventa, a díky tomu bude jejich počet omezen. Jiné školy proto budou nabízet skutečné vzdělání, které se absolventům na trhu práce vyplatí. A pokud v tomto neuspějí, tak budou muset trh opustit. Je nutné si však uvědomit, že v současnosti je vznik prvního typu soukromých vysokých škol (tj. těch kde jde jen o titul) stimulován skutečností, že některé instituce odměňují své pracovníky podle stupně dosaženého vzdělání. Těmito institucemi jsou byrokraticky řízené veřejné instituce, jejichž produkce nemá na trhu peněžení hodnotu (viz výše) [16]. Proto ani neexistuje měřítko, které by mohlo ocenit práci jednotlivých pracovníků veřejných institucí. Vypomáhají si tedy málo účinnými kritérii, mezi něž patří i dosažené vzdělání. Problém soukromých škol tedy není v prvé řadě problémem jednoduchosti založení vysoké školy v oblasti humanitních a společenských oborů, ale je to problém dopadů byrokratického managamentu.

Závěr
Pokud je věda financována z veřejných rozpočtů, tak se nelze vyhnout byrokratickému managementu a jeho negativům. Jakákoliv možná metoda řízení a rozdělování veřejných finančních prostředků je byrokratická - tj. zkostnatělá, spoutávající, zneužitelná, vzbudí nevoli některých dotčených lidí a neumožňuje ekonomickou kalkulaci. Nemožnost ekonomické kalkulace pak vede k plýtvání cennými výrobními faktory. Neumožňuje určení toho jaký rozsah a struktura vědy nejlépe odpovídá potřebám občanů. A neumožňuje určit odměnu vědcům a pedagogům. Zbývají pak jen napadnutelná arbitrární kritéria. Tvrzení že je věda špatně placena nemá žádný význam. A je jen požadavkem na přísun většího množství peněz do rukou vybrané zájmové skupiny vědců, která se z logiky kolektivní akce snaží svoje počty zredukovat [17].

[1] Čornejová, s. 21
[2] Ibid, s. 22
[3] Ibid, s. 22
[4] Ibid, s. 23
[5] Ibid, s. 21
[6] Vedle ziskového a byrokratického managementu lze ovšem vědu financovat svépomocí a dary - příkladem z oblasti historie může být třeba Matice moravská v 2. polovině 19. století a na začátku 20. století.
[7] Mises. s. 78-9
[8] Ibid, s. 92-3
[9] Ibid, s. 59
[10] Čornejová, s. 22
[11] Například každé číslo Českého časopisu historického obsahuje zpravidla hned několik recenzí.
[12] Mises, s. 135
[13] Čornejová, s. 23
[14] Ibid, s. 23
[15] V pokynech pro příspěvky do Českého časopisu historického není například uvedeno nic o tom, že by přispívající musel dosáhnout vědecké hodnosti (http://www.hiu.cas.cz/cs/nakladatelstvi/periodika/cesky-casopis-historicky.ep).
[16] Tyto instituce dnes zpravidla poskytují služby a nikoliv výrobky. Mnoho soukromých vysokých škol s humanitními a společenskými obory tak dává alespoň do jisté míry smysl.
[17] Tím netvrdíme, že jde vždy jen o osobní finanční obohacení, vědec-nadšenec může velkou část financí dát do vědeckého výzkumu a zvýšit si tak svůj duševní blahobyt. Otázka je zda má takový entuziasmus nějaký význam pro společnost.

Literatura:
1) Čornejová, I. Jak se věda vyplácí aneb Jak se platí za vědu. In: Dějiny a součastnost. Číslo 1, ročník XXXIV. Praha: O. s. pro podporu historické literatury a časopisu Dějiny a současnost – Nakladatelství Lidové noviny 2012, ISSN 0418-5129.
2) Mises, v. L. Byrokracie. Praha: Liberální institut 2002, ISBN 80-86389-22-7.