Varufakis a továrny divokého kapitalismus
Nelidské továrny
Autor se ve svém výkladu dějin kapitalismu zabývá především pochopitelně Británií. Británie je kolébkou průmyslové revoluce a výrazně ovlivnila i kontinentální Evropu, i když vývoj na Kontinentě byl poněkud odlišný než ve Velké Británii. V určitém stupni vývoje byl hospodářský vývoj spojen se vznikem továren. K nim autor píše, že: „Proces přechodu se završil ve druhé polovině 18. století, kdy se na scéně objevila šedá nelidská budova s vysokými komíny, které nepřetržitě vypouštěly oblaka černého dýmu: továrna, v jejich útrobách neúnavně pracovaly parní stroje, které vynalezl Skot James Watt.“ (1). Člověk by očekával, že kniha od renomovaného autora nebude obsahovat školácké chyby. James Watt parní stroj rozhodně nevynalezl. Ve skutečnosti to byli Thomas Savery a Thomas Newcomen, kteří parní stroj vynalezli (i když jeho princip byl znám delší dobu). Watt parní stroj vylepšil, byť podstatně (2). Za druhé ve skutečnosti mnoho raných továren (v Británii): „… bylo poháněno vodou než parou, což znamenalo, že nejlepší místa pro jejich stavbu, kde bylo dobré množství rychle proudící vody, byly často ve venkovských oblastech.“ (3). Nejinak tomu bylo i jinde. Třeba v případě Českých zemích taková prvořadá průmyslová textilní centra (textilní průmysl byl jeden z prvních průmyslů vůbec) jako Liberec anebo Brno měly primárně továrny založeny na vodních tocích, jak ještě i dnes zhusta patrné (4). Přičemž ovšem vodní kolo a používání vodních toků pro získávání energie předcházely značně dobu průmyslové revoluce. To ukazuje spíše na to, že klíčem zvýšené produktivity byly jiné stroje než parní stroj (spřádací a tkací stroje), dělba práce, která sama pobízí vynálezce vynalézat specializované nástroje a speciální stroje a jistě i institucionální podmínky, které umožnily relativně volně využívat úspor, vytvářet kapitálové statky, prodávat a nakupovat produkty a tedy i dělbu práce.
K továrnám Varufakis také píše, že továrny se rozhodli postavit obchodníci nebo aristokraté, kteří si všimli, že po určitém zboží je na mezinárodním trhu velká poptávka, šlo hlavně o produkty z vlny, o látky a kovy. „Přišli na to, že pokud by je mohli vyrábět rychle a levně, zbohatli by ještě více. Viděli zástupy nezaměstnaných bývalých nevolníků, jak na ulicích prosí o kus chleba, o práci, prostě o cokoliv. Ve správnou chvíli se doslechli, že pan Watt vynalezl stroj, který dokáže pohánět najednou tisíc tkalcovských stavů. Nic víc už nebylo třeba. Vznik prvních továren byl jen otázkou času.“ (5). Člověk by spíše čekal, že bohatá nabídka levné pracovní síly bude podnikatele motivovat k najímání této pracovní síly na místo zavádění strojů, které v zásadě práci šetří. Stroje představují drahou investici, která se oplatí zejména tehdy, pokud je lidská práce relativně drahá.
Divoký kapitalismus
Pak Varufakis pokračuje líčením dalšího vývoje. Komercionalizace výrobků, půdy a práce přinesla konec nevolnictví, předsudků, tmářství a zrodila ideu svobody, úvahy o zrušení otroctví, technologickou možnost produkce dostatečného (množství) zboží pro všechny apod. No, Varufakis ale většinou dále v textu líčí především negativa tohoto vývoje: „Na druhé straně bylo způsobeno bezprecedentní utrpení, když se objevily nové formy absolutní chudoby, nové druhy možného otroctví.“ Následuje několik případů. Lidé třeba pracovali více než čtrnáct hodin denně v dusivém ovzduší továren v Manchasteru nebo v dolech ve Walesu. Desetileté děti v Anglii a ve Skotsku byly připoutány řetězy k parním strojům, aby odvedly, co nejvíce práce. Těhotné ženy rodily bez pomoci v dolech v Cornwallu a podobně (6). I když se skutečně mohly takové situace vyskytnout, není věc ani zdaleka tak jednoduchá. Moderní historické bádání ukazuje jinou tvář doby tzv. divokého kapitalismu než starší literatura. Už délka pracovní doby je diskutabilní. Například od pracovní doby se zapomínají odečítat přestávky. Třeba pro staré Rakousko lze uvést následující: „Z našeho dnešního pohledu byla pracovní doba opravdu dlouhá. L. Fasora uvádí, že na přelomu 70. a 80. let 19. století byla délka pracovní doby v rozsahu 12-14 hodin denně včetně (!) přestávek. Ke konci 19. století měla tendenci klesající, částečně vlivem regulací, které však nebyly tehdy brány moc vážně…. A tak pro rok 1906 cituje Fasora následující údaje pro Dolní Rakousko a Vídeň, nejbohatší oblasti habsburské monarchie: 1/5 zaměstnanců pracovala nejvýše 9 hodin denně a 76,6% zaměstnanců nejvýše 10 hodin denně. Zároveň docházelo k diferenciaci pracovních dob dle odvětví. Na Moravě dosahovala ve strojírenském průmyslu a stavebnictví pracovní doba typicky 9,5 hodiny, ale v textilním průmyslu, oděvnictví a potravinářství činila zpravidla více než 10 hodin.“ (7). V dobách nízkého odbytu se také pracovalo méně – třeba pro Brno a rok 1899 se uvádí: "V mnoha továrnách brněnských nepřipadá průměrně na 1 den ani 8 hodin práce, ba někdy ani ne snad 6 hodin práce." (8). To se týkalo ovšem i jiných měst a zemí. V dobách konjunktury se naopak mohla pracovní doba i prodlužovat. Další věcí, která omezovala skutečnou pracovní dobu, bylo tzv. modré pondělí: „Ve své stati o podnikateli v kožedělném průmyslu C. F. L. Budischowskem upozorňuje historik L. Fasora na existenci tzv. modrého pondělí: „…jedním z významných soudobých sporných témat mezi zaměstnanci a zaměstnavateli ve velkých podnicích byla otázka tolerance k „modrému pondělí“, zřejmě běžnému jevu, kdy velká část dělníků nebyla v pondělí kvůli silné kocovině schopna nastoupit do zaměstnání a vynucovala si ze strany zaměstnavatele toleranci své neřesti.“ (9). Stejný problém panoval ve viktoriánské Británii. Zde tzv. svaté pondělí (Saint Monday), svátek pro všechny, byl „postrachem“ pro továrníky, který se těžko odstraňoval, a pracovní absence byly běžné.“ (10). Autorka knihy „Victorian London: The Life of a City 1840-1870“ Liza Picardová cituje, že v případě továren do roku 1867: sobotní půl den volna si již užívaly stovky tisíc pracujících. Při každé ze třech velkých příležitostí, Vánoce, Velikonoce a letnice množství pracujících vrstev má jisté od tří do týdne volna; ale nejvíce pozoruhodným volnem, důsledně samorostlým a pro ně všechny charakteristickým je největší z malých prázdnin - Modré pondělí. Picardová dodává, že člověk mohl mít se vším všudy včetně modrých pondělí až 11 týdnů volna za rok, ovšem neplaceného (11). Vraťme se ještě do starého Rakouska: zde sami dělníci často odmítali zkracování pracovní doby. K regulaci pracovní doby v době 19. století píše známý český autor P. Hora-Hořejš, že velmi mnoha dělníkům a nádeníkům zákonodárci volný čas vlastně vnutili. Přibližně polovina pracujících nežádala volný čas, ale více peněz. Mnozí si s volným časem nevěděli rady (12).
Varufakis nám zapomněl jaksi překvapivě sdělit, že v předindustriální době se pracovalo taktéž velmi dlouho: „Pro srovnání, je obecně známo, že pracovní doba rolníků byla v době zemědělských prací velmi dlouhá (od východu do západu slunce). V zimě se ale na polích nepracovalo. Nicméně v nově vydaných Dějinách zemědělství v Čechách a na Moravě se uvádí, že rolník pracoval po celý rok, když si připravoval zásoby. V zimě se také mlátilo obilí. A v některých krajích se v zimních měsících provozovala navíc i domácká výroba.“ (13). P. Hora-Hořejš píše, že: „Pracovní dobu bez omezení, včetně nedělí a svátků, měli domáčtí dělníci. Také vesničané, a to bez ohledu na jejich ‚postavení v povolání‘ – čili jako poddruh, tak i movitý sedlák.“ (14). Totéž platí pro Velkou Británii, kde se ještě v době industriální revoluce v zemědělství, pracovalo od úsvitu do soumraku. Ostatně toho, že nižší vrstva hodně pracuje, si vzdělanci všimli až tehdy, když pracující přišli z venkova do továren. Děti pracovaly v tehdejší době od 5-6 let, ale předtím po staletí pracovaly v zemědělství a dolech kvůli nezbytnosti, aby rodina přežila (15). Ještě v edvardiánských časech (1901 až 1909) ve Velké Británii platilo, že na malé, hlavně mléčné farmě nebyla žádná známka volného času v běžném dni, jen trvalé kolo dřiny (16). To bychom museli jít až do nepopulárního středověku abychom dostali nižší pracovní dobu, než byla v době tzv. divokého kapitalismus (17).
Trevor May ve své práci „Victorian Factory Life“ píše, že dle něj mnoho středostavovských a výš postavených pozorovatelů (návštěvníci) továren neuvádělo hrozné pracovní podmínky při tovární práci. A o hrozivých pracovních podmínkách v továrnách raného 19. století obecně píše: „Potřeba se udržet v břitké konkurenci vedla bezpochyby některé zaměstnavatele k extrému, ale byla by chyba odsuzovat celou generaci majitelů továren kvůli tomu, jací byli někteří, dle dobových měřítek (a rané 19. století bylo krajně tvrdou dobou) se chovali majitelé továren humánně.“ (18).
Celkový růst blahobytu v době průmyslové revoluce může být stěží popírán. Pro Velkou Británii doby průmyslové revoluce z let 1770 až 1810 se lze dočíst mimo jiné, že i přes chudobu a potíže některých, dala průmyslová revoluce vyšší životní standart pro mnohé a zjištění, že chudoba a sociální zanedbání může být odstraněna i touto cestou; perioda zažila růst blahobytu a vzrůst vzdělávacího systému, který existuje ještě dnes. Jinde stojí, že v té době mohl člověk zlepšit svůj osud jako nikdy před tím (19). Ch. Garwood ve své knize „Mid-Victorian Britain: 1850-1889“ píše, že vrcholné viktoriánské časy se vyznačovaly bezprecedentní prosperitou: reálný růst mezd, standartu bydlení a trhy zaplavené zbožím. Jinde v tomto citovaném pramenu stojí, že od roku 1848 nastal bezprecedentní rozvoj země (20). K podobnému vývoji došlo i v jiných industrializujících se zemích, a to i v těch, které kolonie prakticky zcela postrádaly (Rakousko-Uhersko anebo Švédsko) anebo vlastnily vcelku nepříliš výnosné kolonie (Německo, Dánsko anebo Itálie). Ta doba prostě měla svá negativa, ale pozitiva jednoznačně převážila.
Varufakis také tvrdí, že nerovnosti, jež přinesla zemědělská revoluce, se obrovsky zvětšily novými, bezprecedentními nerovnostmi, které vyvolala průmyslová revoluce a triumf cen nad hodnotami (21). Jak na takový závěr přišel, ovšem není jasné. Uvědomíme-li si třeba existenci různých orientálních despocií, kde vládce a jeho dvůr disponovali obrovským bohatstvím a na druhé straně zde byli chudí zemědělci, nemusí tomu nutně tak býti. Jako příklad lze použít třeba Mughalskou říši (1526–1858) anebo starověký Egypt s jejich velkolepými státními stavbami a zemědělskou společností. Navíc jak správně poznamenal Ludwig von Mises: „Kapitalismus není jednoduše masovou produkcí, ale masovou produkcí, která uspokojuje potřeby mas. Umění a řemesla starého dobrého věku zásobovaly skoro výhradně potřeby zámožných. Ale továrny produkovaly levné zboží pro mnoho lidí. Všechny rané továrny byly navrženy tak, aby sloužily masám, stejné vrstvě, která v továrnách pracovala. Sloužily jim buď dodávkami přímo anebo nepřímo pomocí vývozu, a tak jim poskytovaly zahraniční jídlo a suroviny. Tento princip marketingu byl znakem raného kapitalismu, stejně jako je znakem dnešního kapitalismu. Zaměstnanci sami jsou zákazníky konzumujícími větší část všeho produkovaného zboží.“ (22). Čili ta tovární výroba sloužila řadovým lidem a dost často i těm, co v továrnách přímo pracovali.
Poznámky:
(1) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 60.
(2) Viz Anglická wikipedie, heslo „James Watt“ a „Thomas Savery“.
(3) MAY, Tr. Victorian Factory Life. Oxford: Shire Books 2011, str. 12-13.
(4) Pro situaci v Brně viz RYŠKOVÁ, M. Brnem textilním. Ostrava: Národní památkový ústav 2018.
(5) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 61.
(6) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 62-63.
(7) Ne až tak divoký „divoký“ kapitalismus. Praha: Ludwig von Mises Institut 2014, str. 41.
(8) Tamtéž, str. 42.
(9) Tamtéž, str. 47.
(10) MAY, Tr. Victorian Factory Life. Oxford: Shire Books 2011, str. 9.
(11) PICARD, L. Victorian London: The Life of a City 1840-1870. Londýn: Phoenix 2006, str. 111-112.
(12) HORA-HOŘEJŠ, P. Toulky českou minulostí 11. Praha: Via Facti 2007, s. 51-52.
(13) Ne až tak divoký „divoký“ kapitalismus. Praha: Ludwig von Mises Institut 2014, str. 42.
(14) HORA-HOŘEJŠ, P. Toulky českou minulostí 11. Praha: Via Facti 2007, s. 51.
(15) DOWNS, J. The Industrial Revolution: Britain 1770-1810. Oxford: Shire Books 2010, str. 10 a 29-30.
(16) BROWN, J. The Edwardian Farm. Oxford: Shire Books 2010, str. 5.
(17) Viz zde: http://www.bawerk.eu/clanky/19.-stoleti--divoky-kapitalismus-/dovolena--svatky-a-pracovni-tyden-v-ceskych-zemich-od-stredoveku-po-soucasnost.html.
(18) May, Tr. Victorian Factory Life. Shire Books 2011, str. 14.
(19) DOWNS, J. The Industrial Revolution: Britain 1770-1810. Oxford: Shire Books 2010, str. 77 a 25.
(20) GARWOOD, Ch. Mid-Victorian Britain: 1850-1889. Oxford: Shire Books 2011, str. 21 a 7.
(21) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 63.
(22) MISES, L. v. Svoboda a vlastnictví a jiné eseje. Brno: Institut Eugena von Böhm-Bawerka 2017, str. 4.