Varufakis a příběh lidského pokroku I
Ve své knize „Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu“ řecký ekonom a bývalý ministr financí Janis Varufakis podává mimo jiné historii vývoje lidstva (vlastně pokrok lidstva) až téměř k současné civilizaci a vysvětluje proč nakonec zvítězili Evropané, které zřejmě dle dikce nemá zrovna v lásce. Klíčem pro vzestup Evropanů je dle Varufakise několik skutečností, které zde nyní rozebereme. Naopak některé skutečnosti Varufakis s jistotou odmítá. I o těch se zmíníme, a to hned zkraje.
Inteligence a dobití světa
Varufakis píše: „Položila sis však někdy otázku, proč přišli Britové do Austrálie, proč si však jen tak uzurpovali půdu Austrálců (a v podstatě je vyhladili), proč se nestal opak? Proč se Austrálci nevylodili v Doveru, nevydali se rychle do Londýna a nepovraždili všechny Angličany, kteří by si troufli se jim postavit? Vsadím se, že ve škole ani jednoho učitele vůbec nenapadlo na takovou otázku pomyslet. Ta otázka je ale důležitá. Pokud ji definitivně nezodpovíme, hrozí nám nebezpečí, že bezmyšlenkovitě přijmeme názor, že Evropané prostě byli chytřejší a schopnější.“ (1). Dále autor píše: "Proč byl obchod s otroky tak … jednostranný? Nebyli nakonec černoši přece jen méně schopní než Evropané? Nic z toho není pravda." (2).
Samozřejmě, že genetické rozdíly mezi různými rasami existují: „Množství vytříbených výzkumů založených na principech regrese směřuje k názoru, který silně nasvědčuje tomu, že rozdíly mezi skupinami jsou genetického původu. Tento princip je biologickým zákonem, podle kterého rodiče, kteří mají krajní jakékoliv vlastnosti, budou míti pravděpodobněji děti, které budou vykazovat méně krajní vlastnosti. Dva velmi vysocí lidé budou míti pravděpodobněji děti, které nebudou až tak vysoké, a dva velmi malí rodiče budou mít pravděpodobně děti, které nebudou až tak malé. U dětí se tyto vlastnosti vracejí směrem k průměru nebo statistickému středu. Stejný efekt platí pro inteligenci, ale střed, ke kterému tenduje IQ černochů je o plných 15 bodů nižší než střed u bělochů. Proto, když jsou srovnávány černošské páry a bělošské páry kvůli IQ, černoško-bělošské rozdíly v IQ u jejich dětí se zvětšují stejně tak jak se zvětšují u IQ jejich rodičů. Jinými slovy, vyšší IQ je anomálie u všech ras, ale je více anomální u černochů než u bílých a děti černochů s vyšším IQ se navracejí hlouběji, protože jejich IQ klesá k nižšímu statistickému středu IQ černošské populace.“ (3). Hans Hermann Hoppe ve své knize „Stručná historie člověka“ k inteligenci poznamenává, že v zemědělské společnosti, kde každá domácnost byla odpovědna za svoji vlastní produkci spotřebních statků a potomků, se přirozená inteligence člověka a jí odpovídající sociální diferenciace mezi více a méně úspěšnými, stávají stále více a nápadněji viditelnými. To vedlo k přenosu ekonomického úspěchu a statusu i do reprodukčního úspěchu. Tato tendence ve výběru vyšší inteligence byla zvláště zřetelná za těžkých životních podmínek. Protože: „Jestliže je lidské životní prostředí neměnně, konstantní a mírné – jako u bez sezónních tropů, kde každý den je stejný jako jiný v roce – vysoké nebo výjimečné inteligenci nabízí méně příležitostí než v nehostinném prostředí s široce fluktujícími sezónními odchylkami“. Toto má přirozeně vliv na to, že po světě není inteligence distribuována stejně (4). Distribuce inteligence skrze svět tedy není rozhodně stejná a jistě měla nějaký vliv na ovládnutí světa ze strany Evropanů. Ještě dodejme, že existovalo i otroctví bílých, a že mnoho černochů ve skutečnosti do otroctví prodali samotní černoši. Třeba například ti z černošského království Dahome (dnes zhruba oblast Beninu) (5).
Peníze a pokrok
Varufakis se snaží podat vývoj lidstva (vlastně pokrok lidstva) až téměř k současné civilizaci a vysvětlit proč v něm nakonec zvítězili Evropané. Klíčem proto je dle něj několik skutečností. Mezi první skutečnosti patřilo vyvinutí jazyka a zemědělského přebytku (o druhém viz dále).
Dalším bodem na cestě k pokroku byl vznik peněz. Varufakis k tomu píše, že: „Avšak nejzajímavější vynález souvisí se zrodem kovových peněz. Mnozí jsou toho názoru, že kovové mince byly vytvořeny, aby v průběhu směny obíhaly z ruky do ruky. Ale nebylo tomu tak. Alespoň v Mezopotámii se kovové mince používaly pro záznam přídělu (alokace) zemědělského přebytku mnohem dříve, než byly vytvořeny! Existují doklady, že se v určité době záznamy majetkových nároků na obilí, které se uchovávalo ve společných sýpkách, prováděly na základě virtuálních kovových mincí. Virtuálních? Ano, virtuálních! Na logistické účtence bylo například napsáno: ‚Pan Nabuk přijal obilí v ceně 3 kovových mincí.‘ Vtip spočívá v tom, že tyto mince vůbec neexistovaly (začaly být ‚raženy‘ až stovky let poté). Nebo jich možná bylo jen málo a byly příliš těžké na to, aby se mohly dostat do oběhu. Směny částí přebytku tedy probíhaly na základě virtuálních numismatických jednotek.“ (6). Smělé prohlášení o původu peněz ke konci obsahuje značnou dávku nejistoty. Na to jak to ve skutečnosti bylo zřejmě nelze archeologicky zcela odpovědět. Neexistence archeologických důkazů není sama o sobě důkazem neexistence něčeho. Jednoduše se dané mince anebo něco podobného nemuselo v archeologických nálezech najít (třeba kvůli tomu, že kovy lze dobře recyklovat). Pokud je ovšem uvedené pravdou, tak je zajímavé, že jako peníze respektive záznam o dluhu sloužilo něco, co bylo tehdy relativně vzácné a cenné čili kov. A šlo samozřejmě o druh komodity. Je také možné, že pokud dlužník nebyl schopen odevzdat dané zásoby obilí musel místo nich vyplatit dané cenné mince (zřejmě nějaké hmotnostní množství, které mince představovaly) anebo něco podobného cenného. A samozřejmě ne všude musel běžet takovýto vývoj peněz. Vezmeme-li třeba Evropu v době neolitu, eneolitu a době bronzové, tedy v době, kdy už zde bylo zemědělsky usedlé obyvatelstvo, ale zároveň existovala dálková doprava věcí jako byl jantar, kovy anebo pazourky na stovky kilometrů (původ těchto surovin lze poměrně dobře doložit kvůli tomu, že na světě se zřídka kdy objevují na různých místech suroviny zcela stejného chemického složení), ale neexistoval zde žádný centrální evropský stát a tudíž lidé si nějak museli být schopni směňovat tyto suroviny a případně produkty z nich vyrobené (7). A to bez toho, že by si tzv. dlužili, protože absolvování dálkové cesty v pravěku v Evropě bylo značně nejistým podnikem a člověk se již nemusel do místa, kde mu někdo dlužil, vrátit.
Ale vraťme slovo nazpět Varufakisovi, ten pokračuje a říká, že takové peníze (dluh) musely být spojeny s důvěrou. „Aby však taková důvěra mohla existovat, muselo vzniknout něco podobného tomu, čemu dnes říkáme stát: společná instituce, jež přetrvává smrt panovníka a které může každý důvěřovat, že mu vydá část přebytku, jež mu náleží…. Dluh, peníze, důvěra a stát jdou tedy ruku v ruce. Bez dluhu neexistoval jednoduchý způsob, jak spravovat zemědělský přebytek. Se zrodem dluhu přišly na scénu peníze. Peníze, aby měly hodnotu vyžadují oganizaci – stát, který zaručí jejich důvěryhodnost a platnost.“ (8). Ano, možná to tak někde někdy tak bylo, ale peníze ke svému životu nutně stát nepotřebují. Známe to dobře z doby psané historie. Dejme slovo významnému francouzskému historikovi středověku Jacquesovi Le Goffovi. Dle něj výroba a používání peněz v době po pádu Římské říše bylo velice roztříštěné a dodnes neexistuje podrobná studie všech míst a oblastí ražby micní, pokud je tedy vůbec možná. V Galii se již koncem 5. století a počátkem 6. století na mincích neobjevuje jméno krále, nýbrý razitele mincí, výrobce schválené mince, přičemž počet těchto razitelů neustále rostl. Mince razili dvorní úředníci, zlatníci, kostely, biskupové a vlastníci velkých panství. Dokonce se objevovali i kočovní razitelé. Později ve středověké Francii razily mince vedle krále i třeba maguelonnští biskupové, opat kláštera Saint-martin-de-Tours anebo hrabata z Champagne. Koncem 13. století mělo (vlastní) stříbrný groš ve Středomoří každé město, třeba Montpellier a Barcelona (9). Později panovníci usilovali o převzetí kontroly nad mincovnami. Ve Francii se snažil panovník omezovat platnost peněz šlechty jen na území patřící této šlechtě, zatímco jeho peníze měly platit všude (10). Ani certifikace nebyla tehdy moc problémem, právě samotný vyražený reliéf na minci byl takovým certifikátem. A stát jako ochrana peněz? Le Goff píše, že za původce měnové nestability byl ve středověku pokládan obecně hlavně vladař, což vedlo politická shromáždění k omezování vladařské moci (11). A to Le Goff nebyl klasickým liberálem či libertariánem.
Od peněz přechází Varufakis při svém líčení pokroku lidstva k duchovenstvu. Pomocí něhož se totiž mocní mohli udržet u moci a pokračovat v distribuci přebytku způsobem, který byl výhodný pro ně. To se mělo dít prosazováním zákonodárné ideologie, která přesvědčovala většinu, že vládci vládnou oprávněně. Že to prostě tak má být. Že mají modrou krev. Že jejich nárok na hegemonii pochází z vyšší moci. Že věci jsou v souladu s boží milostí. (12). S tím se dá souhlasit, protože: "Raný středověk se nedržel žádného konceptu božského původu králů, ani se tato raná perioda nedržela ideje dědičného kralování. Tyto ideje se vyvíjely staletí a dostaly svůj tvar až v pozdním středověku." (13). Církev na to nějaký vliv jistě měla. Na druhou stranu mezi kněžími byli třeba i monarchomachové a odpůrci tyranů.
Poznámky:
(1) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 24.
(2) Tamtéž, str. 36.
(3) Genetické příčiny rasových rozdílů u IQ [online, 2018]. Dostupný z (přístup III/2019): http://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/geneticke-priciny-rasovych-rozdilu-u-iq.html.
(4) HOPPE, H. H. A Short History of Man: Progress and Decline: An Austro-Libertarian Reconstruction. Auburn: Mises Institute 2015, str. 90 a 98, viz i str. 96..
(5) Whites Were Slaves In North Africa Before Blacks Were Slaves In The New World [online, 2019]. Dostupný z (přístup III/2019): http://www.lewrockwell.com/2019/03/paul-craig-roberts/whites-were-slaves-in-north-africa-before-blacks-were-slaves-in-the-new-world/?fbclid=IwAR2_wgV48NMnUboWTUqkmB0NlN2qrGchXTw5vppX4bVtxGlskPkBXfo-jm4.
(6) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 29.
(7) Blíže viz zde: Rozprava o původu peněz. Brno: Institut Eugena von Böhm-Bawerka 2017. Dostupné zde: http://www.bawerk.eu/clanky/vydane-publikace/.
(8) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 30.
(9) LE GOFF, J. Peníze ve středověku: historicko-antropologická studie. Mladá fronta, Praha 2012, str. 18-19, 53 a 56.
(10) Tamtéž, str. 66.
(11) Tamtéž, str. 106.
(12) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 31.
(13) Ne až tak temný středověk [online, 2019]. Dostupný z (přístup III/2019): http://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/ne-az-tak-temny-stredovek.html.