Sociolog Jan Keller a potřeby
Lidské potřeby dle profesora Kellera
Tak jako jiní socialističtí myslitelé i sociolog profesor Jan Keller neuznává příliš potřeby jiných lidí. Potřebu například důležitých vitamínů lze dle něj například uspokojit bramborami a jablky. Ve své populární knize "Abeceda prosperity" k tomu v kapitole "Potřeby" píše: "Potřebu důležitých vitamínů lze například bohatě uspokojit brambory a jablky z vlastní zahrádky. Hrubý domácí produkt země to sice příliš nepozvedne, organismu však spolehlivě postačí. Tutéž potřebu lze ovšem uspokojovat dovozem pomerančů, grepů a pochopitelně zcela nepostradatelného kiwi. Spolu s tím se již rodí obchodní zájmy a rozvíjejí se firmy, které potřebují zvyšovat dovozy tropických plodin bez ohledu na domácí úrodu jablek a zelí. Na stejný objem dosažitelných vitamínů je již nutno spotřebovat mnohem víc ropy a vybudovat nové kilometry dálnic, nová překladiště a větší sklady. Dalším krokem směrem k prosperitě je výroba multivitamínů. Do uspokojování potřeby, kvůli níž dříve stačilo očesat jabloň či vykopat brambory, se s velkými energetickými a surovinnými nároky zapojuje mohutný chemický a farmaceutický průmysl. Zatímco pro testování účinků zelí a brambor na lidské zdraví není obvykle zapotřebí provádět náročné pokusy na laboratorních zvířatech, vývoj nových chemikálií, od nynějška nepostradatelných pro naše zdraví, znamená obvykle desítky, stovky či spíše tisíce obětovaných zvířat." [1].
Lidské potřeby dle lidí
První na co se můžeme zeptat je to, jak přišel profesor Keller na to, že lidi na jablkách, bramborách, zelí, pomerančích, grepech a kiwi zajímá jen obsah důležitých vitamínů. Co když je u zeleniny a ovoce zajímá i chuť, obsah cukrů, obsah prvků, energetická hodnota, využitelnost při přípravě jiných produktů, jako jsou třeba ovocné šťávy anebo přílohy k jiným potravinám. Mohu si vymačkat jablko do čaje anebo ho mohu použít tepelně neopracované do nějakého zákusku, dortu nebo poháru? Asi těžko, vymačkat téměř nelze a rozkrájené zhnědne a nevydrží. A co trávení? Nehraje také roli? Například jablka mohou být pro některé jedince hůře stravitelná, pro někoho jiného to bude pomeranč. Také existují rozdíly v množství vitamínů. Vezmeme-li vitamín C, tak u jablka se uvádí průměrný obsah asi 3 až 20 mg/100 g, u citronu je to kolem 58, u pomeranče asi 44 až 79 a u kiwi asi 59 mg/100 g i více [2]. Jsou tu tedy poměrně velké rozdíly, které jsou notabene obecně známé. Musíte sníst mnohem více jablek na příjem stejného množství vitamínu C než pomerančů (u meruněk je to podobné, lépe jsou na tom broskve, potíž však je, že pro obchod se dají tyto pěstovat jen na jižní Moravě, jinam se musí opět přivést). Zbytečně tak zatěžujete trávicí systém a ledviny. Podstatný rozdíl existuje i v obsahu prvků. Znatelně se zde třeba odlišuje Kellerem neoblíbené kiwi [3]. Některé z těchto rozdílů budou jistě pro socialistu, který má na mysli blaho chovu lidstva, zcela nevýznamné, ale pro někoho jiného může jít o věci podstatné.
Kritika profesora Kellera
Další věc, která je docela nesmyslná, je srovnání velkopěstování citrusů a kiwi s pěstováním jablek a brambor na zahrádce. Ne každý má zahrádku a ne každý má čas na to si tyto plodiny pěstovat. Ale i ti co mají zahrádku, s její pomocí kryjí jen zlomek svých potřeb ohledně rostlinné stravy (vím to z vlastní zkušenosti s poměrně velkou zahradou). Spoléhání jen na zahrádky by znamenalo smrt pro většinu populace naší země. Jednak rozsah produkce zahrádek je velmi malý, dále i výnosy na plochu jsou malé a konečně neúroda je celkem častá. Zmrzne-li vám úroda tak nejíte. Zmrznou-li v jižních Čechách jabloně, tak je lze dovést z jižní Moravy, a pokud zmrznou i tam, tak je lze dovést z jižního Tyrolska nebo odjinud. Čili to, co musíme srovnávat je velkopěstování jablek a brambor versus velkopěstování citrusů a kiwi. Mimochodem některé citrusy a kiwi se nemusí do ČR vozit z nějak extra daleka, ale běžně se pěstují ve Středomoří (u pomerančů, citrónů, limetek a mandarinek je podíl Evropy na celosvětové produkci zhruba od 9 do 13 %), a to včetně kiwi [4].
Tak tedy porovnáme-li toto velkopěstování, tak by mělo být hned zřejmé, že i pěstování brambor a jablek v České republice stojí spoustu energie, stojí spoustu ropy. Ropu a z ní udělanou naftu potřebují stroje, které brambory zaryjí do země a pak je zase vyorají. Potřebují ji i automobily, které brambory odvezou do skladů. I při česání jablek v sadech se uplatňuje mechanizace, byť třeba jen v podobě pojízdné plošiny. Jablka je opět nutné odvézt auty. A občas je nutné jabloně prořezat. A co stříkání a hnojení? Opět je zde potřeba mechanizace a opět tedy nafta. A tak dále. A samozřejmě je zde také potřeba služeb chemického průmyslu. Průmyslu díky němuž jsou neúrody způsobené škůdci méně časté a úroda je díky výživě rostlin větší, ergo lidé mají větší pravděpodobnost toho, že se nají. Mimochodem například kiwi se prý nemusí celkem moc chemicky ošetřovat. Podíváme-li se na hnojiva dle "Multimediálních textů z výživy rostlin" Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity, tak se zde praví, že je k výrobě dusíkatých hnojiv potřeba nafta. U fosforečných hnojiv se nacházejí evropská ložiska jen v Rusku, Belgii, Francii, Španělsku, Polsku a Anglii. Hořečnatá hnojiva se k nám dováží z Německa či Polska [5]. Na dovoz hnojiv je potřeba samozřejmě také nafta. I místní chlévská mrva nebo močka se musí pomocí traktorů a příslušných mechanismů rozprášit po polích. I zelené hnojivo je nutné zasít a následně zarýt pomocí traktoru.
Pravidelný dovoz citrusů a kiwi nemusí mít takové nároky na skladovací prostory, protože čím dále na jih tím je sezona delší a delší je také doba, po kterou jsou dostupné čerstvé plody. Naopak v našich podmínkách je nutné sklidit jablka a brambory v poměrně omezené době. Na další části roku je nutné tyto plodiny uskladnit (nebo je třeba jako jablka zpracovat do kompotu, ale na to zase potřebujeme energii a také sklady). To však znamená, že nemalé množství energie je nutné použít na vybudování a udržování velkých skladů a skladového hospodářství. Citrusy nemusí vůbec tak rozsáhlé kapacity vyžadovat. Dalším problémem je, že u dlouhodobě skladovaných plodin jako jsou jablka a brambory dochází k poklesu jejich kvality, což je pro mnohé lidi zřejmá nevýhoda ve srovnání s dovozem čerstvých citrusů nebo čerstvého kiwi či třeba rýže.
Zemědělská výroba potřebuje přístupové cesty, přístřešky, servisní prostory, zavlažovací kanály, sklady, kanceláře, počítače, nádrže atd. A potřebuje traktory, automobily a různé zemědělské mechanismy. A toto vše je nutné někde vyrobit a použít na to suroviny a energii. Traktory, automobily a různé zemědělské mechanismy se vyrábějí ve strojírnách, hutích, motorárnách, gumárnách, lakovnách, výrobnách elektrického zařízení a podobně. K tomu je potřeba železná ruda, uhlí, vápník, voda, ropa, neželené kovy, kaučuk, křemík, chemikálie a podobně. Kdepak aby zdejší produkce jablek a brambor byla tak jednoduchá a energeticky nenáročná jak si myslí profesor Keller. Jak jsem již podotkl výše uvedená představa nějakého samozásobitelského zahradničení je vzhledem k rozsahu populace, kterou je nutné uživit, čirou absurditou a znamenala by smrt pro valnou většinu obyvatelstva. Jistě mnoho z toho potřebují i citrusy a kiwi, ale tyto mohou být umístěny blíže místům, kde se tyto suroviny těží a zpracovávají.
To nás přivádí ještě k jednomu problému, o kterém je dobré pojednat, a to sice o problému transportu nafty a ropy. Transport nafty a ropy je poměrně náročnou věcí, potřebujete na to speciální zařízení, jako jsou cisterny, kilometry potrubí, přečerpávací stanice, úpravny, skladovací tanky a nádrže atd. Vše musí splňovat poměrně přísná technicko-bezpečnostní opatření a nově i policejně-bezpečnostní opatření. To znamená, že může být ekonomicky i ekologicky účelnější dopravit ropu například z Arabského poloostrova do Středomoří, aby tam sloužila k vypěstování zemědělské produkce, a tuto produkci pak převést do dalších zemí, protože transport obilí, citrusů, zeleniny, rýže je jednodušší záležitostí. Podobné to může být s transportem ruské ropy někam do Běloruska, Polska anebo Maďarska. Či Venezuelské ropy do Brazílie pro citrusy atd. Transportovat draze ropu třeba až do Německa nebo do České republiky a zde pomocí ní vyrábět velké množství zemědělské produkce, nemusí být ve skutečnosti ekonomičtější a ani ekologičtější.
Výše uvedenou kritiku lze použít i na případ výroby jahodového jogurtu, který uvádí profesor Keller v kapitole "Dělba práce" ve stejné knize. Kde tvrdí, že by bylo možná po zahrnutí dopadů ústavičného popojíždění (kvůli dělbě práce) na životní prostředí výhodnější produkovat jahody, mléko i kelímky v rámci téže farmy či družstva [6]. Ve skutečnosti by však byly ekonomické a ekologické náklady vyšší.
Lidově tvořivá ekonomie profesora Kellera
Profesor Keller nezapře, že patří mezi současné nejvýznamnější české představitele ekonomické školy lidové tvořivosti, ve stejné kapitole své knihy totiž píše: "Hlávka zelí se stává zoufale nemoderní ve srovnání s novými laboratořemi, z nichž některé se specializují na vývoj vylepšené syntetické nahrážky obyčejného zelí. Nová farmakologická produkce spolu s rostoucím dovozem vitamínové bomby kiwi nás činí zdravějšími a naše líčka pravděpodobně o jeden až dva odstíny zčervenají. Co je ještě důležitější, zároveň s tím vzroste hrubý domácí produkt, mimo jiné proto, že je třeba více investovat do čištění řek zamořených novými chemickými odpady, do čištění vzduchu otravovaného provozem většího množství kamionů atd." [7]. Laboratoře však nemusí vyvíjet jen nové vitamíny anebo postřiky na citrusy, nevím jak je tomu u zelí, ale třeba Výzkumný ústav bramborářský u nás existuje a sídlí v Havlíčkově Brodě [8]. Pokud Jan Keller píše o tom, že díky uvedeným investicím vzroste hrubý domácí produkt, tak je to nutně dáno tím, že lidé se vzdali části své současné spotřeby, příslušné peníze uspořili a následně je investovali do vylepšení svého postavení. Jak uvádí Keller, třeba do vývoje syntetického zelí, do pěstování kiwi, do čištění řek apod. Problémem tu však je, že pokud by do těchto oborů neinvestovali, tak by peníze investovali jinam, třeba do výzkumu brambor, dovozu meruněk z jižní Moravy anebo třeba do hromadné dopravy, knih, výroby oděvů či ledniček atd. K růstu hrubého domácího produktu by došlo tak jako tak, za předpokladu, že by investice byly v souladu s přáními spotřebitelů. To co vede k růstu produktu jsou vedle dostupných technologií (a těch je dnes prakticky vždy dostatečná zásoba) zejména právě úspory a investice. Hrubý domácí produkt by tedy vzrostl tak jako tak a nikoliv jen díky nové farmakologické produkci, dovozu kiwi a čištění řek. A kdyby tyto úspory a investice provedeny nebyly, tak by hrubý domácí produkt nevzrostl, ale struktura výroby by nejlépe jak možno, odrážela potřeby spotřebitelů. Z pohledu páně Kellera ovšem nikoliv potřeby sociologických mudrců a lidově tvořivých ekonomů.
[1] Keller, s. 107.
[2] Česká wikipedie, heslo "Jablko", "Citron", "Pomeranč" a "Kiwi".
[3] Ibid.
[4] Anglická wikipedie, heslo "Kiwifruit" a http://faostat3.fao.org/browse/Q/*/E (konkrétní plodinu nutno navolit v horní části).
[5] Multimediální texty z výživy rostlin.
[6] Keller, s. 25-26.
[7] Ibid, s. 107.
[8] Viz zde: http://www.vubhb.cz/cs.
Literatura:
1. KELLER, J. Abeceda prosperity. Brno: Doplněk 2010, ISBN 978-80-7239-249-0.
2. Multimediální texty z výživy rostlin [online, 2004]. Dostupný z (přístup I/2015): http://web2.mendelu.cz/af_221_multitext/vyziva_rostlin/html/hnojiva/a_index_hnojiva.htm.
3. Anglická a česká wikipedie.