Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Dle rozhovoru novopečeného guvernéra české centrální banky ČNB a dlouholetého člena bankovní rady téže instituce Aleše Michla platí, že: "Koruna bude znovu silná jedině tehdy, když budeme mít dlouhodobě vyrovnané veřejné finance. A když budeme mít silný export a přebytkovou obchodní bilanci a zároveň se nebude zhoršovat běžný účet platební bilance." (Ekonom č. 22, 26.5.2022, str. 23). Dle něj pak platí, že: "Méně zadlužování rovná se další brzdění růstu množství peněz v ekonomice, což se rovná menší inflaci  v budoucnu. (Tamtéž, str. 24). Nový guvernér centrální banky, tak nějak rovnou předpokládá, že deficitní financování vládního rozpočtu vede přímo k inflaci. Více vládních dluhů znamená tvorbu nových peněz v ekonomice, a tak automaticky nárůst inflace. To je zajímavé tvrzení. U katedrových ekonomů se člověk většinou setkává s názorem, že centrální banka by měla být nezávislá na vůli vlády či parlamentu. Třeba vysokoškolská učebnice "Makroekonomie: Základní kurs" tvrdí, že centrální banka: "Je to instituce zřízená vládou, v řadě zemí je však ve svém rozhodování samostatná, nezávislá na vládě při realizaci své měnové politiky." A podobné je to i v jiných učebnicích. Třeba N. G. Mankiw píše o americké centrální bance čili Federálním rezervním systému (Fedu), že: "Dnes je Fed řízen Radou guvernérů, jež má sedm členů jmenovaných presidentem a schválených Senátem. Guvernéři jsou jmenováni na čtrnáctileté funkční období. Tak jako jsou federální soudci jmenováni doživotně, aby byli izolováni od politiky, mají i guvernéři Fedu dlouhá funkční období, která jim při rozhodování o monetární politice poskytují nezávislost na krátkodobých politických tlacích. Ze sedmi členů Rady guvernérů je nejdůležitější předseda. Ten řídí zaměstnance Fedu, předsedá zasedání rady a pravidelně vypovídá o politice Fedu před kongresovými výbory. President jmenuje předsedu na čtyři roky." (Rusmichová, L. a kol. Makroekonomie: Základní kurs. Slaný: Melandrium 2002, str. 36. Mankiw, N. G. Zásady ekonomie. Praha: Grada Publishing 1999, str. 577. Viz i Tuleja, P. aj. Základy makroekonomie: učebnice pro ekonomické a podnikatelské fakulty. Brno: Bizbooks 2012, str. 205). A co dlouhodobé politické tlaky?

Pojďme se na to blíže podívat. Mějme zemi, kde výdaje na vytvořený produkt činí 10 tisíc korun. Vláda této země zdaní pana A, B a C a vybere daně o výši 5 tisíc korun. Těchto 5 tisíc korun pak utratí dílem sama a část peněz dá na útratu pánům D a E. Na první pohled je jasné, že vláda hospodaří s nulovým deficitem, ale i s nulovým přebytkem. Vše, co se vybere na daních, je utraceno na výdajích. Dejme nyní tomu, že v dalším roce se vláda rozhodne utratit namísto 5 tisíc korun rovnou 7 tisíc korun, a to bez zvyšování daní. Vláda na daních vybere tedy 5 tisíc korun a utratí 7 tisíc korun. Kde vezme ony 2 tisíce korun? Vláda nemá žádné rezervy z minula, a tak si musí ty 2 tisíce korun půjčit. Může si je půjčit od pánů A, B, C nebo i od pánů D a E. Může tato půjčka a její následné utracení zvednout cenovou hladinu? Dejme tomu, že vláda si skutečně půjčí od pánů B a C. Je jasné, že vláda má nyní více peněz a může více sama utratit a/nebo více utratí páni D a E, kteří od vlády dostávají peníze. Ceny zboží a služeb, které vláda a páni D a E nakupují skutečně mohou dočasně vzrůst vlivem vyšší poptávky. Ovšem poptávka ze strany pánů B a C po jiném zboží a službách se zároveň sníží. Tito lidé své peníze půjčili a nemohou je tak nyní sami utratit, ale čekají až jim budou půjčené peníze někdy v budoucnosti vráceny i s úrokem. Ceny zboží a služeb, které B a C kupují dočasně klesnou vlivem nižší poptávky. Vidíme, že zde není výrazný potenciál pro nějakou trvalejší inflaci. Jedinou možností, jak by mohla narůst celková cenová hladina, je to, že se o něco zvýší rychlost oběhu peněz. Čili jedny a tytéž peníze budou nabízeny (během daného časového úseku) o proti zboží a službám častěji než dříve.

Jaká jiná možnost vládě tedy ještě zbývá? Co když si vláda půjčí nově vytvořené peníze od bank? Dejme tomu, že centrální banka uvolní svoji měnovou politiku (třeba pomocí snížení sazeb, pomocí operací na volném trhu, konverzemi a swapy či dnes již jen okrajově používanou změnou povinných minimálních rezerv). Toto uvolnění pak umožní komerčním bankám kupovat státní dluhopisy za nově vytvořené peníze, které předtím neexistovaly. Dochází tak k nárůstu množství peněz v oběhu, čili roste zásoba peněz. V takovém případě po nějaké době dojde ceteris paribus i k nárůstu cenové hladiny, čili k růstu inflace. A skutečně v uplynulých letech docházelo v České republice k nárůstu množství peněz v oběhu, což dokumentuje vývoj peněžních agregátů, což jsem již dříve probral v jednom svém starším článku. 

Je zde však ještě jedna věc, kterou je nutné zmínit. Michl má totiž možná na mysli to, že pokud vláda hospodaří s deficity a kupí větší a větší dluhy, musí po nějakém čase přispěchat centrální banka a pomocí uvolněné měnové politiky způsobit inflaci, která má pak tendenci vládní dluhy snižovat. Použijme tento zjednodušený příklad (neuvažujeme úrok atd.), pokud vláda dluží někomu třebas dnes 1 000 korun a inflace za rok dejme tomu dosáhne 20 %, tak o rok později bude potřeba k nákupu věcí, které stály o rok dříve 1 000 korun už kolem 1 200 korun. Věřitel si tak za své peníze koupí zjednodušeně řečeno jen asi 4/5 toho, co by si koupil o rok dříve. Vláda se tak zbaví elegantně asi pětiny svého dluhu. To by dávalo také dobrý smysl, ostatně centrální banka je ve skutečnosti politikum. Členy její rady a guvernéra jmenuje vrcholný politik (president). Podobné je to i jinde, viz výše guru Mankiwa. Navíc centrální banky jsou zřizovány podle parlamentem vydávaných zákonů. A jak známo parlament je také politickou institucí. Centrální banky jsou tak velmi závislé na politicích a obecně politice a jejich nezávislost je poměrně dost ilusorní záležitostí. Jsem rád, že nám tuto skutečnost nový guvernér připomněl. Nezávislosti centrální bank na politice by snad věřil dnes už jen profesor ekonomie. 

Ještě poznámka k nutnosti přebytkové obchodní bilance. Přebytek v podstatě znamená, že by vývoz z České republiky měl být větší než dovoz do republiky. Zahraniční podnikatelé by u nás nakupovali hodně výrobků a služeb, za které by platili českými korunami, a proto by vzrostla z jejich strany po české měně poptávka a tedy i její kurs vůči jiným měnám. Koruna by tak zpevnila. Podobně by čeští vývozci za své vývozy do zahraniční získali zahraniční měny (třeba eura a dolary). Má to však jeden háček. Z dlouhodobého hlediska by to znamenalo to, že by se v držení českých subjektů hromadily cizí měny. A co s nimi? Jednak by bylo za cizí měnu možné dovézt zboží ze zahraničí, které by nad to bylo, vlivem zpevňující české koruny, levnější anebo by bylo možné cizí peníze investovat v zahraničí za účelem dosažení výnosu, který by ovšem byl opět v cizí měně. Investuje se však za tím účelem, aby se v budoucnosti mohla zvýšit spotřeba. A tedy za vydělané peníze z investic se v budoucnosti dovezou do země další výrobky a služby. Kladná obchodní bilance v nějakém období znamená automaticky zápornou bilanci v nějakém následujícím období. Leda bychom zahraničním podnikatelům své výrobky a služby věnovali zdarma. Tím se ovšem zbohatnout a zpevnit vlastní měnu jaksi moc nedá. To věděl už i Bastiat, když napsal jeden ze svých nejvtipnějších textů nazvaný "Obchodní bilance."