Nad "Zákonem" C. F. Bastiata I/II
V roce 2016 vydal Ludwig von Mises institut ČR a SR knihu "Co je vidět a co není vidět a jiné záhady ekonomie" od Claude Frédérica Bastiata. Součástí této knihy je slavný esej "Co je vidět a co není vidět", krátká esej "Obchodní bilance" a esej "Zákon" doplněná dvěma kratšími pracemi na stejné téma. Právě na poslední z těchto esejí se v tomto článku blíže podíváme. Uvidíme, že Bastiat nebyl jen nějaký byť schopný publicista, ale že ve svém díle se zabýval věcmi, které přišly badatelům na stůl až mnohem později.
Úvod
Pro Bastiata bylo vlastnictví velmi důležité: "Bytí, Schopnosti, Přivlastnění - jinými slovy Osoba, Svoboda, Vlastnictví - to je člověk.". Osoba, Svoboda a Vlastnictví jsou pak dle něj tři prvky, které utváří a zachovávají Život [1]. Tak říkajíc vytvářejí civilizaci. Zákon v Bastiatově pojetí je pak garantem těchto prvků: "Zákon je uspořádáním Přirozeného práva na zákonnou ochranu; síly jednotlivců nahrazuje silou kolektivní proto, aby působil v onom rámci, kde mohou působit ony, aby vykonával to, co mají právo vykonávat, aby garantoval zachování Osoby, Svobody a Vlastnictví, udržoval každého v okruhu jeho Práv a mezi všemi nechal zavládnout spravedlnost." [2]. Zákon tedy v Bastiatově pojetí měl ochránit život, svobodu a majetek člověka od útoku jiného člověka. Zásadně nemá přispívat k těmto útokům, tak jak to činil feudalismus, revoluční despocie anebo činí diktatury a demokracie.
Právě těmto útokům ze strany (pseudo) zákonů se Bastiat obšírně věnoval ve svém pojednání zvaném prostě "Zákon" z června roku 1850. Dále pak i v článku "Vlastnictví a zákon" (květen 1848) a "Okrádání a zákon" (květen 1850). Položil tak jisté základy tomu, čemu se dnes říká škola veřejné volby (dnes rozvíjena v samostatné ekonomické škole, ale i v Rakouské ekonomické škole) a problém ekonomické kalkulace za socialismu.
Zneužívání zákona a jeho dopady
Bastiat si všiml, že zákon se v jeho době nedržel role, kterou Bastiat předpokládal. Zákon: "... působí v rozporu se svým účelem; pošlapal svůj vlastní cíl; byl použit ke zpustošení Spravedlnosti, již měl dát zavládnout, k setření hranic mezi Právy, na jejichž dodržování měl dohlížet; kolektivní sílu vložil do služeb těch, kteří mají v úmyslu Osobu, Svobodu a Vlastnictví druhého bez rizika a bez skrupulí zneužívat; z Okrádání učinil Právo, aby jej ochránil, a z práva na zákonnou ochranu zločin, aby ji potrestal." [3]. Bastiat se nezastavil u tohoto popisu, ale snažil se v dalším textu svého "Zákona" podat i systematičtější analýzu tohoto problému a došel k celé řadě zajímavých skutečností.
Na prvním místě odmítá konceptuální realismus, co se týká institucí a hlásá zde metodologický individualismus. Nejednají instituce, ale lidé, kteří za nimi stojí. Původcem Zákona je tak určitý člověk nebo jistá společenská vrstva a vzhledem k tomu, že bez schválení, bez podpory převažující síly by se Zákon nikdy neobešel, nutně tuto sílu nakonec vloží do rukou těch, co zákony vytváří [4]. Bastiat zmiňuje také to, že v systému zvráceného Zákona se lidé snaží věnovat část času a energie na místo produkování služeb a zboží na snahu o dobití moci. "K lidské přirozenosti patří reagovat na nespravedlnosti, jíž je člověk obětí. Řídí-li okrádání Zákon ve prospěch těch vrstev, které jej ustanovují, všechny okradené vrstvy se pokouší, ať už cestami mírovými, či cestami revoluce, do výroby zákonů zapojit.". Jinde k tomuto tématu dodává, že: "Jakmile se však jednou zavede onen zhoubný princip, kdy Zákon může pod záminkou uspořádání, reglementace, celní ochrany nebo podpory jedněm brát, aby druhým dával, čerpat z bohatství všech vrstev k obohacení vrstvy jediné - jednou zemědělců, jednou továrníků, pak zase obchodníků, rejdařů, umělců nebo herců; ó, v takovém případě se jistě každá vrstva bude právem snažit Zákon také ovlivňovat; bude se zběsile dožadovat práva volit a být zvolen; raději společnost rozvrátí, než aby se jí toho práva nedostalo." [5]. Jde o problémy, kterým se o mnoho desetiletí později detailně věnoval ve svých knihách "Liberalismus" a "Všemocná vláda" na konkrétních historických příkladech Ludwig von Mises. Například když uváděl případ železnice v severních a západních Čechách, kde tratě přetínaly národnostní hranice. V intervencionistickém a etatistickém státě nelze zde státní hranici přizpůsobit hranici národnostní. Není možné vést tratě jednoho státu přes druhý stát, míti každých pár kilometrů jinou správu či celní hranici. Etatisté a intervencionisté zde docházejí k závěru, že se nesmí "roztrhat" "zeměpisná" anebo "hospodářská" jednota takových území, že se takové území musí přiřknout "jednomu pánovi" [6]. Žádný div, že ti jimž se pravidlo jednoho pána nelíbí a musí na daném území žít, se často hotoví k politickému či i partizánskému nebo i pravidelnému boji. Řešení zde existuje, von Mises píše: "Pro liberalismus zde neexistuje žádný problém. Soukromé dráhy mohou, jsou-li prosty veškerého vměšování vrchnosti, probíhat nerušeně i územím několika států. Neexistují-li celní hranice a dopravní omezení pro lidi, zvířata a zboží [vyjma těch, co si stanoví sama dráha, pozn. autora] nebude na tom záležet, zda vlak během několikahodinové jízdy bude přejíždět státní hranice častěji či méně často." [7].
Zpět k Bastiatovi a důsledkům Zákonů sloužících k Okrádání. Důsledky jsou mnohem hlubší. Pokud se změní Zákon na nástroj okrádání, z lidského povědomí vymizí ponětí o tom, co je spravedlivé a co nespravedlivé. Sklon zaměňovat legální za legitimní způsobí, že pokud Okrádání nařídí Zákon, stane se toto v myslích mnoha lidí spravedlivým a posvátným [8].
Demokracie
Demokracie je v Bastiatově pojetí v podstatě: "Okrádání všeobecné - tento systém nás ohrožuje od té doby, co se volení právo stalo všeobecným, a masa pojala ideu zákony vydávat podle zásad předchozích zákonodárců." [9]. V podstatě jde o náhradu vladaře a jeho dvora za vládu poslanců zvolených menšinou (někdy i většinou občanů), která vyhrála volby. Donucovací systém dostal jiný vrchol, drábové, věznice a vše ostatní zůstalo.
Takzvaný koncept racionální iracionality vyvinutý ekonomem B. Caplanem tvrdí zhruba toto (mými slovy): voliči volí ve prospěch dobrodějných (altruistických) politik, protože jim to přináší zisk v podobě kladných emocí, náklady na tyto emoce voliče však přímo nic nestojí, proto si těchto politik dopřávají opravdu hodně. Náklady na tyto politiky jsou přeneseny na daňové poplatníky či ekonomiku jako celek, čili dopadají jen na některé voliče, a to ještě ne přímo, tudíž voliči nevidí souvislost mezi dobrodějnými politikami a náklady na tyto dobrodějné politiky [10]. To, že voliči volí ve prospěch dobrodějných (altruistických) politik věděl ovšem už i Bastiat: "Lidé si nepřejí pouze, aby byl Zákon spravedlivý; přejí si navíc, aby byl filantropický. Nespokojí se s tím, že každému občanovi k jeho fyzickému, intelektuálnímu a morálnímu vývoji garantuje svobodné a neškodné užívání vlastních schopností; vyžadují od něj, aby v zemi bezprostředně šířil blahobyt, vzdělání a mravnost. To je svůdný aspekt Socialismu." [11].
Vraťme se k teorii veřejné volby u Bastiata. Bastiat k demokracii píše, že: "Jakmile se však Zákonodárce zvolením zbaví lidového shromáždění, rázem se jazyk promění. Národ se navrátí do pasivity, nehybnosti, do nicoty a Zákonodárce si přivlastní neomezenou moc. Invence, směr, popud, organizace - to vše teď stojí na něm. Lidstvo si napříště musí nechat všechno líbit; udeřila hodina despotismu. A povšimněte si té neodvratnosti; neboť onen lid, ještě před chvílí tolik osvícený, tolik morální, tak dokonalý, nemá žádných sklonů a má-li nějaké, pak jej všechny ženou do úpadku. ... Vidíte tedy dobře, že demokraté-socialisté nemohou lidem s klidným svědomím ponechat žádnou ze svobod, protože ti, pokud do toho tito pánové nevnesou pořádek, ze své přirozené povahy tíhnou k mravnímu úpadku a demoralizaci. Otázkou v tomto případě zůstává, na jakém základě se pro lid s takovou vehemencí vyžaduje všeobecné volební právo. ... Jestliže jsou přirozené sklony lidstva natolik špatné, že se musí uzmout svoboda, jak je pak možné, že sklony organizátorů jsou dobré? Myslí si, že jsou uhněteni z jiného bahna nežli ostatní lidé?" [12]. Lidé jsou někdy sice schopni (demonstracemi, peticemi či stávkami) ovlivnit nějaké politické události, které je hodně zajímají anebo se dotýkají přímo velkého množství lidí . O většině toho, co politici řeší, však nemají ani páru. Rozhodování a řízení je tedy na politicích. A ti přirozeně sledují vlastní zájmy či zájmy skupin, do kterých patří nebo s kterými spolupracují. Bastiatův postřeh míří tedy správným směrem, politici jsou lidé jako ostatní a ne žádní nadlidé anebo andělé. Totéž platí i o voličích.
[1] Bastiat, s. 58.
[2] Ibid, s. 59.
[3] Ibid, s. 60.
[4] Ibid, s. 61.
[5] Ibid, s. 61 a 64. Viz i s. 65: "...před branami Národního shromáždění bude mela.".
[6] Mises, s. 94.
[7] Ibid, s. 94.
[8] Bastiat, s. 62.
[9] Ibid, s. 68. V Bastiatově době ovšem nebylo volební právo tak všeobecné, jak je tomu dnes.
[10] Srovnej s Caplan, s. 177-179.
[11] Bastiat, s. 69.
[12] Ibid, s. 90-91.