Italský fašismus: Odpor ke klasickému liberalismu, individualismu a voluntarismu
Benito Mussolini a fašisté rozhodně nepatřili ke stoupencům klasického liberalismu (neplést s dnešní liberální demokracií). Samotný Mussolini byl, jak je všeobecně známo, původně socialistou. Jaké však byli jeho názory a postoje ke klasickému liberalismu, individualismu a voluntarismu v jeho fašistickém období? V článku ze dne 6. dubna 1920 v listu Popolo d'Italia sice Mussolini, když se zastával dělníků z Fiatu, kteří stávkovali proti uplatnění úředního času v jejich továrně, plédoval proti silnému státu a byrokracii a zastával se individualismu a anarchie! A třeba dne 24. května 1920 pronesl v projevu v Miláně, že stát by měl podle něj "omezit své funkce na funkci vojáka, strážníka, výběrčího daní a soudce." Využíval toho, aby se vyslovil za spolupráci tříd, do níž by se zapojil proletariát i "produktivní sektory buržoasie." Dle něj nejde o to, jak "poslat ke dnu buržoasní loď, ale proniknout do ní a vypudit parazitní elementy." (1). Nicméně i přes tyto názory byl ve skutečnosti jedním z ústředních rysů italského fašismu odpor ke klasickému liberalismu 18. a 19. století a obecně k individualismu. Ve stati "Doktrína fašismu" samotný Benito Mussolini píše, že: "Anti-individualistická, fašistická koncepce života zdůrazňuje důležitost státu a akceptuje jednotlivce jen do té míry do jaké se jeho zájmy shodují se zájmy státu, který znamená svědomí a universálnost, vůli člověka jako historickou entitu. Oponuje klasickému liberalismu, který vyrostl jako reakce na absolutismus a vyčerpal svoji historickou funkci, když se stát stal vyjádřením svědomí a vůle lidu. Liberalismus popírá stát jménem jednotlivce." (2). Dále v této Mussoliniho stati stojí, že funkce státu nemůže být omezena na vynucení řádu a udržení míru, jak pravila (klasická) liberální doktrína. Stát není jen mechanické zařízení pro určení sféry, ve které může jednotlivec plně vykonávat svá domnělá práva (3).
V dalším svém eseji "Politická a sociální doktrína" pak k témuž Mussolini dodává, že: "Jestliže buržoasie - jak jsem řekl - věří, že v nás našla nočního hlídače, arci se mýlí. My musíme jít směrem k lidem... Přejeme si, aby dělnická třída si sama navykla odpovědnosti managementu tak, aby zjistila, že to není lehká věc řídit byznys… Budeme bojovat jak proti technickému tak proti duševnímu zpátečnictví… Doufám, že toto shromáždění bude akceptovat ekonomické nároky konané národním syndikalismem." A dodal, že fašismus rozhodně a absolutně oponuje doktrínám (klasického) liberalismu, jak v politické tak ekonomické oblasti (4).
"Věříme, že toto je století autority, století tendující ‘doprava‘. Jestliže 19. století bylo stoletím jednotlivce (liberalismus implikuje individualismus), my věříme, že toto je ‘kolektivistické‘ století a tak století státu. Je dost logické pro novou doktrínu, aby použila ještě životaschopné elementy jiných doktrín. Žádná doktrína nebyla nikdy vytvořena zcela nově a jasně a bezpříkladně. Žádná doktrína se nemůže chlubit absolutní originalitou. Je vždy spojena, byť je historicky s těmi doktrínami, které ji předcházely a těmi, které ji budou následovat." (5). Pro doplnění klasičtí liberálové byli v hloubi 19. století označováni běžně jako levicoví. Podle Mussoliniho je příznačné, že během 19. věku byla zcela neznámá víra v (klasický) liberalismus, tak vysoce civilizovaným lidem jako jsou Němci, s výjimkou vsuvky která byla popsána jako směšný parlament ve Frankfurtu, který trval jen jednu sezónu (6). Zajímavé je, že v tomto případě Mussolini klade rovnítko mezi klasický liberalismus čili systém, který usiluje o svobodou jednotlivce, a demokracii čili systém většinového hlasování. Přičemž svoboda nerovná se automaticky demokracie a naopak. Není to u něj náhoda, protože dále v témže textu píše k tématu jednotlivec a svoboda následující: "My jsme byli první stát, který prohlásil do tváře demokratického liberalistického individualismu, že jednotlivec existuje jen dokud je v rámci státu a podrobený požadavkům státu, a že civilizace předjímá hlediska, které se stávají více a více komplikovanými, svoboda jednotlivce se stává více a více omezenou." To Mussolini prohlásil na konferenci o fašismu v generálním štábu v roce 1929 (7). O čtyři roky dříve k pátému výročí založení bojové organizace Fasci di Contbattimento Mussolini uvedl, že koncept svobody není absolutní, protože v životě nic není absolutní (tedy snad kromě tohoto tvrzení?). Svoboda dle něj není právo, ale je to povinnost. Není to dar, je to výdobytek; není to rovnost, je to privilegium. Později pak k tomu přidal to, že v našem státě není jednotlivec připraven o svobodu. Ve skutečnosti, má větší svobodu než izolovaný člověk, protože stát chrání jeho a on je součástí státu. Izolovaný člověk je bez ochrany. Jak to asi myslel, nejlépe zřejmě odráží jeho výrok z milánské Scaly, kde hlásal ono známé a hojně citované: "Všechno ve státě, nic proti státu, nic mimo stát." (8). Český znalec fašismu doby první republiky Jan Kapras mladší píše ve své stati o Mussolinim velmi výstižně, že ve fašistickém státe, který je totalitární ve smyslu zásady "vše ve státě, ni mimo stát", je celek nadřazen individuu a jedinec se tu může uplatnit jedině prostřednictvím neobyčejně komplikované organizace (9). Stát a jeho vláda tedy měly hrát dle Mussoliniho a fašismu ve společnosti jednoznačně prim. Můžeme se na tomto místě ptát, jak je možné, že někdo zastával názor, který volal téměř po státě nočním hlídači (úvodní citace), aby za nedlouho zastával názory jdoucí ostře proti klasickému liberalismu. Věc vysvětlil nejlépe asi P. Milza ve své knize "Mussolini". Dle Milzy byl Mussolini oportunistou a jeho oportunismus používal dvojí či trojí řeči, podporoval stávkující dělníky a přitom odsuzoval levičácké přehánění, schvaloval akci básníka a bouřliváka G. d'Annunzia ve Fiume (dnes chorvatská Rijeka), ale brzdil vší silou, když ho comandante žádá, aby přešel k činům; nechával své tlupy řádit proti socialistům ve prospěch buržoasního řádu, s nímž jinak neustále bojoval slovem i perem (10). A tak podobně.
Dalším významným autorem italského fašismu byl Alfredo Rocco (1875-1935), politik, ekonom a právník, který sepsal stať "Politická doktrína fašismu" (původně šlo o jeho projev z roku 1925). V ní tvrdí, že: "Stát sám tak nemůže omezit sám sebe jen na negativní funkci obrany svobody. Musí se stát aktivním, ve prospěch kohokoliv, pro blaho lidu. Musí intervenovat, když je to nutné, ve snaze vylepšit materiální, intelektuální a morální podmínky mas; musí najít práci pro nezaměstnané, vyučovat a vzdělávat lidi a pečovat o zdraví a hygienu." A jinde uvádí, že: "Místo liberálně-demokratické formule 'společnost pro jednotlivce', my máme 'jednotlivci pro společnost', nicméně s tímto rozdílem: zatímco liberální doktríny eliminují společnost (jak pak však může platit, že je zde společnost pro jednotlivce?), fašismus neponořuje jednotlivce do sociální skupiny. Podřizuje ho, ale neeliminuje ho, jednotlivec jako část své generace vždycky zůstává elementem společnosti jakkoliv přechodným a bezvýznamným může být." (11). Rocco v tak podstatě parafrázuje či vlastně předjímá i Mussoliniho známé "Všechno ve státě, nic proti státu, nic mimo stát." Pro fašismus je dle něj společnost koncem, jednotlivec prostředkem a její celý život tkví v používání jednotlivců jako nástroje pro své společenské cíle. Stát tak hlídá a ochraňuje blahobyt a rozvoj jednotlivců ne kvůli jejich výhradním zájmům, ale protože se shodují tyto potřeby jednotlivců s potřebami společnosti jako celku. Fašisté dle něj neakceptují listinu práv, která směřuje k tomu, aby učinila jednotlivce nadřazeného státu a zmocňuje ho jednat v oposici ke společnosti. Svoboda tak je následkem podmínek, které občané a třídy tvoří v zájmu společnosti jako celku a v rámci limitů ustavených společenskou nezbytností, svoboda je, jako jiná práva, dle něj výsadou státu (12). Oproštění jednotlivce od státu přinesené v 18. věku bude dle Rocca ve 20. věku následováno záchranou státu před jednotlivcem. Doba autority, sociální povinnosti, "hierarchické" podřízenosti bude následovat periodu individualismu, státní slabosti a nepodřízenosti. Zkušenost dle něj také ukazuje, že země, které jsou ovládány mnoha, zmírají kvůli svárům, zatímco země ovládané jedním si užívají míru, spravedlnosti a hojnosti (13).
Další důležitou statí pro italský fašismus byla stať Pietra Gorgoliniho (1891-1973) "Fašistické hnutí v italském životě", která původně vyšla roku 1923. Dle ní platí, že: "Fašismus není jen čirým reakčním konzervatismem. Nikdy nebyl a nikdy nebude sloužit buržoasii, která i přes křečovité snahy o zlepšení, uzavřela svůj cyklus života a dominace. Fašistická energie najde svoje ospravedlnění ve své misi za regeneraci sil pracujících a obnovou. A kvůli těmto cílům musí zmizet starý ekonomický a společenský režim, přenechá místo nové moci, která přichází ve jménu velkých principů a ideálů." (14). Dle něj fašismus ukázal, že má větší houževnatou soudržnost, než jen shoda dogmat nebo opakování principů. Fašismus dle něj nikdy není na straně buržoasie. Naopak, vstoupil na seznam její opozice. Důvody proto jsou dle něho nekonečné. Fašismus žádá, že by politická a ekonomická síla národa měla přejít do rukou hodnotnějších zástupců a mužů schopnějších nastolit řád a stabilitu v naší zmučené zemi a dle něj platí, že: "Nepřítelem fašismus je nyní a vždy vedle bolševismu, umírající liberalismus, který je ještě hluboce spojen se svou politickou převahou... Apeluje na práva a pokrok výrobní třídy, jedno zda duševně pracující anebo fysicky pracující proti nezodpovědné autokracii opotřebovaného kapitalistického režimu." Fašismus pak ale vytváří novou buržoasii z husté masy proletariátu a je to přesně z této práce na prodchnutí a na sociální spravedlnosti, z níž roste jeho etická síla a smysl (15). Fašismus od svých první začátků prohlašoval dle Gorgoliniho hlasitě a jasně, že jeho aktivity by se neměly plést v jakémkoliv smyslu s reakcí. Nikdy neodporoval legitimnímu vzestupu pracující třídy směrem k vyšší kvalitě života, ale povstal proti všem těm, kteří využívali slabosti důvtipnou drzostí a využívali svých potřeb ve snaze zničit národ (16). Mussolini měl podobný názor, když prohlásil, že: "Poučen životem a historií fašismus požaduje větší hojnost výstupu pro Italy, kteří jsou nejvíce proletářským národem. Fašismus nezastává kapitalistické zájmy. Zastává jen ochranu národa, a jestliže někdo mylně doufá v zisk z tohoto nacionálního znovuzrození pomocí hledání vlastních výhod a znovu získání ztracené moci a privilegií, je to sám fašismus, který bude bránit takovým pokusům." (17).
Neuděláme velkou chybu, pokud zde napíšeme, že Benito Mussolini a fašisté byli odpůrci klasického liberalismu, individualismu a voluntarismu. V podstatě šlo především o kolektivisty. Nicméně je patrné, že fašisté zcela individualismu nezavrhovali, ale chtěli z něj převzít pro svůj systém jen něco. Bylo u nich přítomno nějaké poznání, že individualismus má přece jen jakýsi hospodářský význam, jak uvidíme více dále.
(1) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 261.
(2) Mussolini, B. Doktrína fašismu. Haole Church Library 2015, str. 8-9.
(3) Tamtéž, str. 12.
(4) Tamtéž, str. 15 a 22.
(5) Tamtéž, str. 25.
(6) Tamtéž, str. 23.
(7) Tamtéž, str. 40-41.
(8) Tamtéž, str. 43-44.
(9) Kapras, J. ml. Benito Mussolini, Praha: nákladem vlastním 1937, str. 76.
(10) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 266.
(11) Rocco, Al. The Political Doctrine of Fascism. In. Mussolini, B. aj. Essays on Fascism. Londýn: Sanctuary Press 2019, str. 51 a 55.
(12) Tamtéž, str. 56 a 57.
(13) Tamtéž, str. 60 a 63.
(14) Gorgolini, P. The Fascist Movement in Italian Life. Ostara Publications, str. 27.
(15) Tamtéž, str. 78 a 79.
(16) Tamtéž, str. 84.
(17) Tamtéž, str. 114.