Italský fašismus: Hospodářská politika - teorie
Hospodářským otázkám se věnuje Benito Mussolini zejména ve své stati "Politická a sociální doktrína". Jeho stať „Doktrína fašismu“ se tímto tématem příliš nezabývá. V "Politické a sociální doktríně" je Mussolini poměrně dost jasný. Dle něj: „Fašistický stát klade nároky na panování na ekonomickém poli ne méně než na jiných polích; nechává své aktivity pocítit skrze celou délku a šířku země prostřednictvím svých korporativistických, sociálních a vzdělávacích institucí a celé politické, ekonomické a duševní moci národa, organizovaného v příslušných sdruženích, pohybujících se v rámci státu.“ (1). K Velké hospodářské krisi (depresi) z let 1929 až 1933 přímo uvádí, že takzvané krise mohou býti vyřešeny pouze státní akcí a v rámci státu. A ptá se co by velcí liberálové minulosti J. Simons, MacCullochs, Bentham a Humbolt řekli nyní k nepřetržitým, nevyhnutelným a naléhavě požadovaným intervencím vlády do podnikání? (2)
Ideálem Mussoliniho se postupně stává silně intervencionistický stát. V řeči ke státní radě ze dne 22. prosince 1928 uvedl, že fašismus obnovil státu jeho suverénní funkce tím, že si nárokoval absolutní etický smysl proti egoismu tříd a skupin (3). A již v roce 1926 prohlašoval, že korporativismus je takovým pohledem, který je možný v rámci sféry státu, protože stát sám přesahuje odporující si zájmy skupin a jednotlivců, se zřetelem na jejich koordinaci ze účelem dosažení vyšších cílů. Ke čtvrtému výročí pochodu na Řím, které připadá na stejný den jako vznik Československa uvedl, že založili jsme korporativistický a fašistický stát národní společnosti, stát, který shromažďuje, řídí, harmonizuje a mírní zájmy všech sociálních tříd, které jsou tak chráněny ve stejném rozsahu (4).
Alfredo Rocco ve své eseji "Politická doktrína fašismu" píše, že: "Fašismus se nedívá na ekonomickou svobodu jako na absolutní dogma. Neodkazuje se při ekonomických problémech na potřeby jednotlivců, zájmy jednotlivců, řešení jednotlivců. Naopak považuje ekonomický rozvoj a zvláště produkci bohatství za významný veřejný zájem, bohatství je pro společnost základním elementem moci a prosperity. Ale fašismus zastává názor, že v běžném běhu událostí ekonomická svoboda slouží společenským účelům nejlépe, že je přínosné svěřit iniciativě jednotlivců úkol ekonomického rozvoje jak u produkce tak u distribuce; že v ekonomickém světě ambice jednotlivce je nejefektivnějším prostředkem pro získání nejlepších společenských výsledků s nejmenším úsilím. Tak také v otázce ekonomické svobody se fašisté fundamentálně odlišují od klasických liberálů, ti druzí vidí ve svobodě princip, fašisté ji akceptují jako metodu." Fašismus vyřešil dle něj věčný problém ekonomické svobody a státní interference tím, že zvážil vícero metod, které mohou být nebo nemohou být použity ve shodě se společenskými potřebami daného okamžiku (5). Iniciativa jednotlivce je tedy v Roccově představě do jisté míry žádoucí, ale v podstatě případ od případu, jak kdy. Z toho též plyne, že ekonomická svoboda může býti kdykoliv fašismem zmenšena nebo opuštěna anebo naopak rozšířena, či zavedena. Připomeňme, že Alfredo Rocco byl tím, kdo v roce 1919 na sjezdu nacionální strany navrhl projekt integrálního syndikalismu, považovaný za přímého předchůdce fašistické národohospodářské doktríny (6).
Pietro Gorgolini, ač spíše patřil k fašistické levici, měl některé názory, za které by se nemusel stydět ani nějaký pravicově orientovaný ekonom. Fašismus dle něj tvrdil, že vlastnictví je realizací opravdového a dobrého individualismu pomocí, kterého se člověk může rozvíjet zcela sám, pokud jde o jeho zájmy a zájmy komunity. Historie, kterou Gorgolini považoval za učitelku života, nám dle něj dává hojné a jasné důkazy toho, že není možné násilně potlačit to, co je základem všeho lidského pokroku a zdrojem civilizace, totiž jednotlivce (7). Kolektivismus je dle Gorgoliniho proti společenský a anti-ekonomický. A i v Rusku tragedie socializace půdy a průmyslu zaujala úžasným rozsahem. V jiných zemích, také pro příklad v Itálii se připouští, že železnice, pošta, kontrola jídla jsou demonstrací pošetilosti této doktríny. Miliony, které každá třída musí platit za podnikání, která nejsou řízena soukromníky, ukazují jaký bude výsledek takové socializace půdy, která je obhajována komunisty. Dále přímo píše, že: "Není správné říci, že starý buržoazní režim prokázal svou neadekvátnost po zkušenosti s válkou. Naopak, byla to nadměrná intervence státu, s jeho mánií vkládání svých rukou do každého odvětví průmyslu a národních služeb a obchodu, která skončila opravdu zničením organizací, které představovaly pokračování a zachovávání práce a mnoha bohatství." (8). Masivní intervence státu do hospodářství za účelem vedení války samozřejmě vedly k masivním problémům italského zemědělství během 1. světové války. Ovšem to neznamená, že by Gorgolini byl stoupencem svobodného trhu a laissez-faire, to by odporovalo nejen výše uvedenému vymezení se Mussoliniho a jiných fašistických filosofů proti doktríně klasického liberalismu a individualismu, ale i dalším Gorgoliniho názorům.
Gorgolini tvrdil, že fašismus, v osobě svých nejlepších představitelů, obhajuje legitimizaci syndikalistické organizace, které dává celou svou mocí přednost, protože jen harmonická spolupráce mezi vzájemně závislými pracujícími, kteří pracují duševně a těmi, kteří pracují fysicky může Itálii znovu uvést na cestu společenského pokroku a dosáhnout míru, na který má právo po dlouhých letech turbulencí (9). Gorgolini obhajuje tedy syndikalismus a korporativismus. A zřejmě i malé a střední podnikání. To by se dalo dedukovat z toho, že připomíná slova bývalého umírněného socialisty a premiéra Giovanni Giolittiho, který již před třiceti lety uváděl: "Jestliže socialistická propaganda dosáhne většího rozšíření v naší zemi, nebude žádné právo dosti represivní ji uřídit a stát se sám stane ve svém odporu impotentním. Podle mého názoru jediná seriosní a efektivní náprava má být nalezena v podpoře a ochraně malých majetků. Je naší povinností zařídit, že tam kde existují, mají být tyto chráněny a nezničeny." (10). Gorgolini také opakoval slova Mussoliniho ke žhavému fašistickému mládí Itálie a podotýkal ještě jednou, že práce fašismu musí být směřována k nejlepším a odvážným ekonomickým a politickým reformám, ale ne na obranu parazitických soukromých zájmů (11).
Gorgolini obhajoval silně protekcionismus. Dle něj: "Ve vnitřní politice musí fašismus přidat povinnost státu podnítit postupnou transformaci vlastnictví v průmyslu a financích jakožto dodatek ke stejnému procesu v zemědělství, a tak osvobodit náš průmyslový rozvoj od podřízenosti cizincům. Musí dávat přednost vytvoření nových institucí a nových bank k financování našich akvizic, nových venkovských továren za účasti vlády, musí urychlit založení továren na hnojiva, které obslouží jednu z našich největších potřeb, výrobu nástrojů a zemědělských mechanismů, ve které hluboce závisíme na cizím průmyslu." Dále se dle něj měli budovat silnice a vodní cesty, pomocí moderních metod podle nových potřeb. Fašismus měl žádat po vládě urychlení rozvoje moderní vědy pomocí aplikace elektřiny do zemědělství a drenáže a kultivace půdy a asistovat italskému průmyslu pomocí konstrukce lokálních prostředků dopravy a zlevněním surovin. A měl zvláště obhajovat utváření a nárůst lokálních závodů pro lepší zpracování našeho nejdůležitějšího produktu, kterým je juta. Zařízeno by vše mělo být tak, aby výrobky, které jsou nyní absorbovány zahraničním průmyslem pro zisk cizí práce a kapitálu, byly zcela vytvořeny na naší vlastní půdě (12). Obhajoba protekcionismu však nebránila témuž autorovi o pár desítek stránek dále naopak obhajovat svobodný obchod. Dle něj má fašismus program, který sdílí s nacionalismem, ale hledí na další rozvoj. Nacionalismus je podle něj protekcionismus, zatímco fašismus je pro svobodný obchod. Je pro svobodné mezinárodní trhy a podněcuje zemědělství jako pravý a jediný zdroj bohatství Itálie, která je v základě venkovským národem. Oponuje instituci celních bariér, které podporují parasitická odvětví, které škodí zemi bez železa nebo uhlí nebo surovin. A konečně zatímco nacionalismus sleduje politiku absolutního imperialismu, fašismus je pro obchodní expanzi (13). Fašismus se pohyboval v realitě postupně a pomalu od svobodného obchodu k protekcionismu. V tomto směru Gorgoliniho spis tedy neměl moc pravdu a navíc vykazuje jistou míru nekonzistence, kterou jeho autor projevoval.
(1) Mussolini, B. Doktrína fašismu. Haole Church Library 2015, str. 29.
(2) Tamtéž, str. 28.
(3) Tamtéž, str. 41.
(4) Tamtéž, str. 45.
(5) Rocco, Al. The Political Doctrine of Fascism. In. Mussolini, B. aj. Essays on Fascism. Londýn: Sanctuary Press 2019, str. 57.
(6) Rákosník, J. a Noha, J. Kapitalismus na kolenou: Dopad velké hospodářské krize na evropskou společnost v letech 1929-1934. Praha: Audotorium 2012, str. 291.
(7) Gorgolini, P. The Fascist Movement in Italian Life. Ostara Publications, str. 39.
(8) Tamtéž, str. 40.
(9) Tamtéž, str. 41.
(10) Tamtéž, str. 43.
(11) Tamtéž, str. 57.
(12) Tamtéž, str. 46-47.
(13) Tamtéž, str. 119.