Frakční bankovnictví a kapitálová přiměřenost
V minulosti poměrně živé diskuse o 100 % bankovních rezervách, jsou dnes již v řadách libertariánů a příznivců Rakouské ekonomické školy, téměř zapomenuty. Jedním z argumentů, který byl vznesen na podporu bankovnictví s částečnými rezervami (tedy s méně než 100 % rezervami vůči vkladům) byl ten názor, že poskytování úvěrů, při kterém vznikají i nové peníze, je podloženo různými aktivy, jako je třeba dluhopis, jiný cenný papír či majetek dlužníka, a že tedy svým způsobem jde o nějaké krytí nově vzniklých peněz. Čili depositní (vlastně všechny fiduciární) peníze tedy nevznikají z ničeho, ale jsou navázány na nějaké aktivum. Touto teorii jsem se tu již zabýval v článku „Frakční bankovnictví a peníze kryté cennými papíry a majetkem dlužníka“. Tam jsem zmínil okrajově to, že banky sami drží ve svém jmění dost často cenné papíry, kterými tzv. ručí za svoji kapitálovou přiměřenost. V případě neschopnosti splácet vklady by teoreticky klienti mohli být uspokojeni z majetku banky. K tomu je nutné se vrátit poněkud podrobněji.
Dle slovníku pojmů samotné České národní banky stran kapitálové přiměřenosti komerčních bank se dočteme, že: “Kapitálová přiměřenost vyjadřuje vybavenost banky vlastními zdroji ve vztahu k rizikové struktuře aktiv, vybraných mimobilančních aktiv banky a k tržním rizikům. Je souhrnným ukazatelem, do kterého se promítají veškeré aktivity banky (rozvahové a podrozvahové) i potenciální ztráty, které bance vyplývají ze znehodnocení aktiv (prostřednictvím tvorby opravných položek a rezerv). Minimální hodnota ukazatele podle vyhlášky a opatření ČNB je 8 %.” (Slovník pojmů, https://www.cnb.cz/cs/obecne/slovnik/k.html). Stručně řečeno kapitálová přiměřenost představuje minimální výši kapitálu, kterou musí banka vzhledem k objemu a rizikovosti svých obchodů udržovat. Mezi tyto obchody (aktiva) patří: úvěry, půjčky, vklady, dluhopisy, akcie, podílové listy, záruky, deriváty, cenné papíry. A jaké jsou to ty vlastní zdroje? Nejde jen o cenné papíry v majetku banky, ale i o jiný majetek. Třeba splacený akciový kapitál, zákonné rezervní fondy (rezervy), nerozdělený zisk, rezervy na krytí ztrát, hybridní kapitálové instrumenty či termínovaný podřízený dluh.
Jak je patrné tak kapitálová přiměřenost bank není podle předpisů zrovna nijak závratná. V realitě je v současnosti o něco větší. K roku 2017 české komerční banky udržovaly kapitálovou přiměřenost na vyšší úrovni, než je zmíněných 8 %. Pro příklad kapitálová přiměřenost za skupinu České spořitelny dosáhla k 31. prosinci 2017 úrovně 18,7 %. Banka Moneta měla kapitálovou přiměřenost ve výši 17,4 % a Raiffeisenbanka měla kapitálovou přiměřenost k 31. 12. 2017 ve výši 17,69 %. Konečně třeba banka Sberbank CZ ji měla na konci roku 2017 ve výši 16,44 % (Výsledky bank za rok 2017. Největší zisk měla ČSOB následovaná Českou spořitelnou a Komerční bankou, http://www.finparada.cz/4921-Vysledky-bank-za-rok-2017.aspx). Uvedené údaje je možné srovnat s agregovanou statistikou samotné ČNB – viz ZDE. Vybavenost uvedených českých bank vlastními zdroji představuje tedy asi 1/6 ve vztahu k rizikové struktuře aktiv, vybraných mimobilančních aktiv banky a k tržním rizikům. Výše uvedená teorie sice není v zásadě zcela mylná, ale její platnost je relativně dost omezená.
Situace je však o něco komplikovanější, protože pokud by došlo k tomu, že by se banka dostala do problému, tak by musela část svého kapitálu prodat na trhu, aby jím uhradila své závazky (to se netýká třeba rezerv a nerozděleného zisku, které lze použít skoro hned). Ovšem zvýšená nabídka třeba cenných papírů by měla tendenci stlačit na trhu jejich cenu. Výsledkem by byl prodej za nižší ceny, než jsou současné tržní ceny. To by ovšem znamenalo, že ve skutečnosti je nějaká kapitálová přiměřenost o něco nižší, než údaje, které se běžně uvádí. Samozřejmě banky mají i jiný majetek, třeba své kanceláře a paláce. Ovšem ty nelze rychle prodat a směnit za peníze, protože nejsou moc likvidní.