Ekonom Dominik Stroukal se poněkud mýlí, pokud jde o původ peněz
Ve své nedávno vydané knize „Trhy: Měnová politika pro nadšence a investory“ se její autoři Dominik Stroukal a Jan Berka zabývají mimo dopadu státní měnové politiky na investice a jiné věci i původem peněz. K této problematice v knize píší: „Vypadá to, že peníze byly odjakživa dluhem. Dnes si vezmete v bance úvěr a banka vytvoří nové peníze. Na tom panuje shoda i u těch, kteří fandí prvnímu příběh [tj. že peníze vznikly z barterové směny, pozn. autora], ale druhý příběh říká, že tomu tak bylo vždycky. A je to neuvěřitelné, když jej slyšíte či čtete zejména od postkyenesiánců, kteří této teorii věří a hlasitě ji propagují. Nejenže o tom máme záznamy z historie, ale navíc dává příběh logiku. Jakýpak barter, když chci něco od vás, tak vám snadno můžu slíbit, že vám to vrátím. Prostě vznikne dluh, závazek a na druhé straně pohledávka, což je aktivum, kterým se dá tehdy i dnes platit. Adam půjčil Břéťovi kozu, má po něm tedy pohledávku. Pokud si teď Adam chce koupit jinou kozu nebo třeba osla o Cecílie, může ji zaplatit touto pohledávkou. Břéťa nyní nedluží Adamovi, ale Cecílii. Jsou to peníze? Jsou, Adama si s tím ‚dluhem‘ pořídil kozu. A dokonce jsem ty peníze vytvořili z ničeho, protože na začátku příběhu jsme měli nula peněz a jednu kozu. Po prvním dluhu jsme najednou měli jednu kozu a k ní poukázku na další kozu. Dluhem jsem zvedli zásobu peněz z nuly na jedna. A tak to činíme dodnes.“ [1]
Pokud se nad tímto uvedeným příkladem ovšem zamyslíme, tak prvně zjistíme, že vlastně k barterové směně nakonec stejně došlo. V podstatě byla nakonec směněna jedna koza za druhou kozu případně za osla. Cecílie prodala jednu kozu Adamovi anebo tedy osla a za ni dostala později kozu od Břéti. Jistě, vše neproběhlo naráz, ale v podstatě v nějakém časovém období. Stejně jako dnes, když něco kupujete a platíte předem zálohu nebo někdy i plnou cenu. V případě této směny tak lze docela dobře tvrdit, že přece je zde nějaká reálná komodita, která kryje danou pohledávku, řekněme jí třeba certifikát. Je jí právě samotná koza, kterou musí být certifikát (pohledávka) vyplacen dříve nebo později. Mimochodem toto časové určení je samozřejmě také velmi důležité, protože, pokud na uvedeném certifikátu stálo, dokdy má být půjčka pomocí kozy splacena, což se dá předpokládat, že tomu tak bylo, tak cena tohoto certifikátu nebyla nijak pevná, ale měla tendenci směrem k období, kdy je půjčka splatná narůstat. A tento fakt mimochodem dnešní peníze nesplňují. Ono totiž platí, že koza dostupná za dva týdny nese díky časové preferenci člověku větší užitek, než koza, která bude k dispozici za půl roku.
Vraťme se však k samotné koze. Platí, že pokud má být půjčka splacena, tak musí být daná koza nebo jí velmi podobná koza vrácena majiteli certifikátu o půjčce. Pokud by v dané společnosti byla jedna jediná koza daného druhu, a ta by po svém zapůjčení uhynula, tak by certifikát pozbyl veškeré platnosti. Nebyl by totiž nakonec ničím krytý. Tedy pokud by nebylo dojednáno jeho krytí nějakou jinou komoditou. Dneska z ničeho vytvářené peníze však žádné krytí dost často přece nemají. Pokud si berete dluh na spotřební statky, tak ručíte v podstatě často jen svými budoucími příjmy a podobné je to v případech, kdy podnikatel ručí za část úvěru svým budoucím ziskem a jen část úvěru zajišťuje třeba neprodaná zásoba výrobků nebo stroje. Odvozovat z tohoto příběhu něco k současnosti je tedy přinejmenším dost nepřesné. Tehdejší peníze prostě krytí měly, zmíněnou kozu a v podstatě šlo stejně o barter. Koza se vyměnila za jinou kozu anebo osla. Mimochodem absence záznamů o něčem není důkazem o tom, že to něco neexistovalo. Pokud už bylo možné jedno zboží přímo vyměnit za druhé, tak o tom zřejmě nemusel být proveden přece žádný záznam! Z logiky věci nebylo potřeba nic sepisovat, a tak se ani nemělo, co dochovat. A my víme, že se nesepisovaly mnohem větší obchody (proto máme ostatně tolik středověkých falz). A dokonce ani neplatí to, že jsem ty peníze vytvořili z ničeho, protože na začátku příběhu jsme měli nula peněz a jednu kozu. Po prvním dluhu jsme najednou měli jednu kozu a k ní poukázku na další kozu. Ve skutečnosti tu totiž byla ještě koza nebo osel od Cecílie! Takže jsme tu měli dvě kozy nebo jednu kozu a jednoho osla.
Podívejme se na to ještě takhle: dejme tomu, že v nějaké primitivní lidské společnosti neexistuje zatím vůbec žádná směna, a teprve následně jednoho dne dostane A nápad a půjčí B ovci a od B dostane pohledávku či certifikát, který toto dokládá. Následně si chce A koupit chleba od člověka C a napadne ho, že tomu člověku C nabídne za chleba právě nový certifikát na ovci. C však doposud nikdy žádný takový certifikát (pohledávku) neviděl, protože jde o nový vynález. Proč by ho tedy měl přijmout? Aby ji přijmul musí být C někdo, kdo má zájem na tom, aby získal k určitému datu ovci anebo zná někoho, o kom ví, že by mohl takovou ovci chtít. Těžko tomu může být jinak. To však opět v podstatě představuje barterovou směnu. Rozdíl oproti čisté barterové směně by spočíval jen v tom, že jde o barter s odloženou splatností. A si koupí od C chleba a C za to získá od B někdy v budoucnosti ovci. Ano vzniká tu zároveň i nějaké prodlení a tedy i nějaký dluh. Asi tak jako když zaplatíte nějaké zboží předem a čekáte až vám to prodejce dodá, třeba po tom až se mu vaše peníze připíší na účet. Člověk se také může samozřejmě docela oprávněně ptát, nač vůbec nějaký certifikát? Pokud A potřebuje chleba od B, tak si k němu může přímo zajít a chleba si od něj donést s tím, že mu třeba za měsíc za to dá ovci. Stačí zde nějaká ústní dohoda anebo ústní dohoda před svědky. A nejspíše až bylo takovýchto kontraktů a obchodujících tolik, že již nebylo možné spoléhat pouze na paměť, tak se teprve vyplácelo o tom vést nějaké záznamy a následně je pak použít jakožto certifikáty a používat je tedy i při obchodování s jinými lidmi. I z toho v podstatě čouhá barterová směna.
To však není vše. On ten příklad s kozou, který D. Stroukal aj. Berka používají totiž v sobě mlčky ukrývá dva skryté předpoklady. Prvním je to, že lidé, kteří si mezi sebou půjčují kozu se už znají a druhý je, že se pravidelně spolu stýkají. Tímto příkladem tedy nejde vysvětlit směna provozovaná dálkovým obchodem. V pravěku – tj. třeba v mladší době kamenné či dobé bronzové, kdy už byla nemalá část populace usazena, protože hospodařila na polích – sledujeme to, že pazourky z oblasti baltského moře nebo jantar z téhož regionu, se nachází po skoro celé Evropě. A i měď či cín nebo sůl se nacházejí stovky kilometrů od místa, kde byly vytěženy, tak je jasné, že muselo něco na způsob dálkového obchodu už v té době existovat. Pokud by byly peníze dluhem a vše fungovalo jako případ s kozou, tak by to v podstatě znamenalo, že skupina přinášející v neolitu pazourky od Baltu by je půjčila nějaké kmenové skupině někde třeba v Polabí a za rok či dva by se pro ně zase stavila, aby si uvedené dlužné pazourky vzala nazpět! Hm, proč by to ale dělala? Dostala by nazpět stejné množství baltských pazourků, kterých má v okolí svého bydliště plno, a které by byly nadto ještě náležitě opotřebované, protože v Polabí se pochopitelně baltské pazourky vůbec nevyskytují . To nedává moc smysl, že. A pokud by baltská skupina dostala (nějakým zázrakem) v Polabí skutečně zbrusu nové baltské pazourky a k tomu nádavkem nějaký navrch (jako úrok), tak by nedávalo smysl do Polabí dovážet nějaké baltské pazourky. Notabene tehdejší cesty, spíše jen pěšiny, nevynikaly obzvláštní bezpečností (divá zvěř, náročný terén, nepřátelské kmeny, nepřízeň počasí apod.). Totéž lze říci o předpokládaném etapovém obchodě. Jde o případ kdy třeba kmen lidí žijících u Baltu směnil baltské pazourky s kmenem žijícím třeba někde v Kujavsku a tento kmen je pak směnil s kmenem někde v Mazovsku, a tak dále. Až se baltské pazourky nakonec dostaly někam do Polabí. Minimálně u úplně prvních kontaktů mezi těmito kmeny nemůžeme předpokládat to, že se navzájem tyto kmeny znaly a ani jistotu, že se takové kontakty budou znovu opakovat! A i zde opět platí, že k čemu by byl obyvateli Baltu baltský pazourek od obyvatele Mazovska? Také primitivní forma obchodu při novém kontaktu spočívala třeba jen v tom, že obchodníci položili zboží na břeh řeky a čekali v patřičné vzdálenosti na člunech na to, zda si domorodci něco z toho vůbec vezmou a dají něco na oplátku anebo zda nebudou špatně naladěni a nezaútočí. O nějakém dluhu a kontaktu do budoucnosti nemohlo být v této kontaktní fázi ani řeč.
Že nějaký dálkový obchod v pravěku existoval je zcela jasné. Viz třeba tento příklad zde: „Několik dokladů dálkového obchodu ze starší doby bronzové (únětická kultura): Na hradišti Dívčím Kameni (dnes zřícenina hradu na okrese Český Krumlov) se nalezlo 250 jantarových korálků. Baltský původ jantaru (jantar je fosilní pryskyřice stromů) v prostředí únětické kultury je potvrzen rozbory z Plotišť nad Labem (část Hradce Králové) a s jednou výjimkou z lokality Čemeřičky-Choboty u Mladé Boleslavi a v i Hostech u Týna nad Vltavou. Nálezy baltského jantaru se v jižních Čechách koncentrují zejména podél vltavské cesty, stejně jako severské pazourkové dýky. U kamenné štípané industrie lze nalézt také řadu dokladů o dálkovém obchodu: ‚Plošně retušované srpy z Kánína, Litoměřicka nebo pazourkové dýky z Nymburka, Dobré Vody u Českých Budějovic, Myšence a Hostů představují importy z jihoskandinávské oblasti, a nelze je proto počítat mezi místní produkci.‘ Zajímavým, ale nejspíše ojedinělým dokladem, je nález sošky syrsko-anatolské bohyně v Kouřimi.“ [2]. Ale takových příkladů lze najít jenom v naší literatuře desítky či stovky. Ve skutečnosti ještě pro 19. století existuje třeba pro České země řada dokladů o barterovém obchodě, ale i o naturálních daních a mzdách vyplácených v naturáliích, a to i v době dlouhodobého míru [3].
Sami autoři jsi jsou asi nějakých limitů uvedeného příběhu vědomi, protože vzápětí píší, že i v tomto příběhu se nakonec potkáme s příběhem komodit, jakmile do hry vstoupí stříbro či zlato, pravděpodobně však mnohem dříve. „Peníze v podobě dluhu jedné kozy totiž můžou fungovat skvěle v malé ekonomice… Jakmile však na sebe narazily kmeny, které si nedůvěřovaly a neznaly se, zapojily sůl, plátno a na delší vzdálenosti ještě lépe stříbro či zlato. Peníze nevznikly jako komodita, po níž jsme přišli s dluhem. Peníze vznikly jako dluh a komodity do nich vstoupily až později jako důvěryhodný kolaterál.“ A nakonec ustupují až k jaké si formě kompromisu a tvrdí, že peníze vznikly nejpravděpodobněji podle všech tří variant [4]. Onou poslední nezmíněnou variantou je státní původ peněz, kdy peníze vymyslel a nařídil jejich používání nějaký panovník. Tato varianta ovšem předpokládá tak nějak to, že už dříve před vznikem peněz existovala rozvinutá společnost s nemalou dělbou práce, která musela již v této před královské etapě nějak řešit svoji rozsáhlou směnu. Sami autoři tento třetí příběh podávají tak, že nový vladař přišel do kraje divochů již z nějakého království s již zorganizovanou armádou. Tím v podstatě ukazují, že si uvedené výtky jsou vědomi.
Každopádně komodity nelze od historie a původu peněz oddělit. A to i když je pravdou, že barterový obchod nemusel nutně vždy probíhat v daný moment, ale mohl být spojen s odloženou platbou. Otázkou je zda popularita vzniku peněz jako dluhu nesouvisí právě poněkud s tím jak je dnes organizována státní měnová politika, ale to by bylo na jiný článek. O této politice se může čtenář přečíst třeba ZDE.
[1] Stroukal, D. a Berka, J. Trhy: Měnová politika pro nadšence a investory. Praha: Grada 2024, str. 67-68.
[2] Rozprava o původu peněz. Brno: Bawerk.eu 2017.
[3] Tamtéž.
[4] Stroukal, D. a Berka, J. Trhy: Měnová politika pro nadšence a investory. Praha: Grada 2024, str. 68-69.